© 1992 Václav Semerád Veškeré připomínky vítám: Zajatci (05) - Sorky (zbraně prokleté planety GÍJÓ) Science fiction z GSMB (5)

Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zajatci

Tisíce útržkovitých myšlenek proběhlo Ludvovi hlavou v okamžiku, kdy je neznámý muž oslovil.

On mluví - a my mu rozumíme! zajásal v duchu. To je přece Bar, společná řeč Galaktického společenství! Takže to jsou lidi ze Společenství! Ale vyhrůžka, obsažená v těch prvních slovech, Ludvu naopak zarazila. Před čím je to neznámý varoval? Jaké nebezpečí by jim mělo hrozit?!? Jeho řeč byla podivná nejen obsahem, ale i přízvukem. Na Zemi tak často mluví začátečníci, zvyklí na odlišnou intonaci rodných jazyků. Zvláště tím prosluli Francouzi. Ne že by jim nebylo rozumět, ale hned se pozná, kdy mluví začátečník.

Ludva ho samozřejmě poslechl a ani se nepohnul. Neznámý tady byl přece jen doma a mohl mít znalosti, které Ludvovi i Jance chyběly. Ale nebyl si jist, co za tím vězí. Také Janka ztuhla a jenom se instinktivně přitiskla ke svému bratrovi.

„Odporní vizírové!“ promluvil po chvilce neznámý. „Co tu chcete? Tady najdete jedině smrt, rozumíte?“

„Rozumíme vám trochu špatně,“ řekl Ludva. „Co to znamená, vizírové? A co to říkáte o smrti? Nepochopil jsem vás.“

Vizírové jste vy,“ pobodl neznámý Ludvu svým ostřím, až ten o krok ustoupil. „Patříte zajisté k Edoímům. Však vy brzy pochopíte, co říkám!“

„Nepatříme k Edoímům, ale k lidem ze Země,“ odpověděl mu Ludva prozatím aspoň na to, čemu rozuměl. „Dostali jsme se sem omylem a rádi bychom se vrátili domů.“

„Omylem?“ vybuchl neznámý smíchem. „Ten omyl vás přijde draho, to si pamatujte!“

„Už jsme přišli o pejska,“ postěžovala si Janka.

„Ta žena patří k tobě?“ vyprskl neznámý vztekle. „Řekni jí už konečně, ať mlčí! Není zvykem, aby se žvanivé ženské pletly do hovoru mužům! Nebo si s ní sám neumíš poradit? Pak mi jen řekni - rád ji zabiju!“

„To je moje sestra,“ řekl Ludva zaraženě, udělal úkrok stranou a postavil se tak před Janku.

„Sestra - takže ji vedeš jako výkupné?“ ušklíbl se na oba neznámý. „Ošklivější už nemáte? O takovou ohyzdu těžko někdo projeví zájem.“

„Obávám se, že si nerozumíme,“ řekl na to zaraženě Ludva.

„Ať je tomu, jak chce, půjdete se mnou,“ ukončil rozhovor neznámý. „Ale nepokoušejte se mě podfouknout, jak zjistím, že si berete sorky, probodnu vás oba!“

„Nevím, co to jsou sorky,“ opáčil Ludva.

V té chvíli se za oběma ozval jakýsi šramot. Ludva i Janka se rychle ohlédli. Za nimi stáli další tři muži, podobní tomu, který je zastavil. Také ti se tvářili hrozivě a svá dlouhá dřeva měli obrácená kovovými ostřími směrem ke dvěma pozemským dětem.

„Odkud jsou?“ zavrčel nevlídně jeden z nově příchozích.

„Tvrdil, že k Edoínům nepatří,“ odpověděl první muž. „Tu ženu asi nabízí jako výkupné...“

„To je moje sestra,“ řekl Ludva zamračeně. „Nikomu ji tu nenabízím. Patří ke mně a já k ní.“

„Co kváká ta šestižába?“ odfrkl pohrdlivě další muž. Měl přes obličej velkou jizvu, která se táhla přes čelo, levé obočí, oko a tvář až k bradě.

„Možná jsou zdaleka, Udegu,“ pokrčil rameny první muž. „Vypadají ještě odporněji, než Edoímové. Třeba mluví i pravdu.“

„To se uvidí!“ odsekl na to muž s jizvou. „Zavedeme je ke stařešinovi, ať o nich rozhodne!“

„Má řeč,“ přidal se čtvrtý. „Tak jdeme! Ty, slyšíš? Dej sem ten nůž, nebo tě podřežu!“

Ludva poslušně položil nůž na písek, kam mu ukazoval šedý muž. Dlouhá dřeva s kovovými hroty se pak opřela oběma dětem do zad a donutila je vykročit za prvním mužem. Ten si předal dřevo do jedné ruky a od opasku odepnul zakroucený plechový předmět. Když naň udeřil, předmět vydal táhlý tón a chvíli zněl jako zvon katedrály. Ludva se ohlédl a viděl, jak muž s jizvou štítivě bere jeho nůž a vplétá si jej do účesu ke kostem, které tam měl jako všichni.

„Luďo, kam to jdeme?“ vyjekla Janka, když jí kovový hrot na dřevě jednoho muže bolestivě škrábl do ramene.

„Nevím,“ pokrčil rameny Ludva. „Já jim nějak nerozumím.“

„Mlčte, vy dvě šestižáby!“ zahučel na ně muž s jizvou. Na dotvrzení svých slov bodl do zad nejprve Janku, pak Ludvu. Janka vykřikla bolestí a Ludva k tomu také neměl daleko. Rád by jim řekl něco ostřejšího, ale tady zřejmě přestávaly žerty. Pocítil, že mu po rameni stéká krev a rána ho začala nepříjemně pálit, ale nemohl nic dělat, ti hrubí muži jim nedovolili ani zastavit se a ošetřit si rány.

„Nezdá se mi, že jsme narazili na civilizované lidi!“ podotkl Ludva, ale okamžitě následovalo bolestivé bodnutí do jeho druhého ramene a Ludva pochopil, že bude lépe umlknout. Naštěstí ho ale něco napadlo. Nenápadně nahmatal klávesnici náramkového komunikátoru a napsal na ní Jance, co nesměl říci nahlas. Slabého písknutí si ihned všimla a jediným pohledem si přečetla, co jí píše.

Jsou to barbaři - nesmíme jim odporovat.“ stálo na obou displejích.

Prima nápad - ale vypni alarm, objevila se vzápětí její odpověď. Nemusela dodávat víc. Ludva naťukal příkaz a oba komunikátory už ani nepískly.

Zkusíme jim utéci?“ napsala Janka po chvilce.

Dohoní nás,“ odpověděl krátce.

No a co? Zkusit to můžeme.

Zapíchnou nás. Jsou to barbaři,“ varoval ji.

Myslíš?“

Ty jsi ve škole vynechala i dějiny Země?“

Tady nemůžou být barbaři!“ napsala po chvilce. Mohou to být lidé z bardžanské výpravy.

Leda jejich potomci, vyťukal odpověď.

To nevadí. Bardžané neubližují lidem.

Tihle budou výjimka.

Po celou dobu je neznámí ani jednou neokřikli, nejspíš jim nedošlo, k čemu jsou komunikátory. Obešli mezitím skalní hřeben a zastavili se u paty vysoké kolmé skály. Opět se ozval tón podobný zvonu a shora sjel dolů dlouhý provaz.

„Tak - a teď nahoru!“ poručil jim muž s jizvou.

„Jak?“ pokrčil rameny Ludva

„Když nemůžete létat, šplhejte!“

„Nevyšplháme tak vysoko!“ odpověděl Ludva zaraženě.

„Odkdy Edoímové neumějí šplhat?“ posměšně odvětil muž, co jim první zastoupil cestu.

„Nejsme Edoímové, jsme ze Země,“ namítl Ludva.

Chvíli si je všichni čtyři měřili dost nepřívětivými pohledy. Pak ale první muž udeřil na zvonící předmět dvakrát rychle po sobě. Shora sjel další provaz a několik kratších spadlo jen tak. Muži je zdvihli ze země - a náhle se vrhli na Ludvu s Jankou a v mžiku je omotali provazy tak, že se nemohli ani hnout. Nehybné je přivázali na visící lana a hlasem zvonu dali jakési trylku podobné znamení. Lana se napnula a oba sourozenci začali stoupat do výše. Přitom ale naráželi na výstupky skal a pokaždé se bolestivě udeřili. Janka se neudržela a začala naříkat bolestí.

Konečně byli nahoře, ale tam jejich trápení neskončilo. Odnesli je jako balíky do jeskyně, tam je pohodili na kamennou podlahu a vchod uzavřeli těžkou neprůhlednou deskou. Byla tu tma a vlhko.

„Co s námi udělají, Ludvíku?“ rozvzlykala se Janka nahlas.

„Jak to mám vědět?“ odpověděl bezradně. „Přátelsky nás nepřijali. To že jsou Bardžané?“

„Co budeme dělat?“

„Myslíš, že si můžeme vybírat? Obávám se, že musíme čekat, až je to přejde a rozváží nás.“

„Ale víš, co se píše v dějepisu o barbarských zábavách?“

„Vím,“ odtušil. „Jen doufám, že se nám zrovna tohle nestane...“

„Už nám začali ubližovat,“ vzlykla. „Mám rameno samý oheň a teče mi krev...“

„A to může být taky jen začátek...“ zavrčel chmurně.

Venku mezitím nastala osmnáctihodinová noc na planetě Gíjó. Dva zajatci v hluboké jeskyni poslouchali, jak venku duní zvony a lidé - či spíš barbaři - křičí cosi nesrozumitelného, ale k nim nikdo nepřišel. Nevěděli, co to znamená, zda si mají stýskat, nebo být rádi, že si jich nikdo nevšímá...


V nepohodlí, v jakém se nacházeli, se Ludvovi ani Jance nelíbilo, ale nemohli se ani pohnout. Po chvíli se Ludva zkusil dostat svázanýma rukama do své pravé kapsy. Podařilo se mu to až po delší době, několikrát přitom musel odpočívat, ale nakonec dvěma prsty vytáhl svůj kapesní nožík. Otevřel jej svázanýma rukama a začal řezat provazy. Po chvíli si uvolnil ruce a pak už to šlo rychle. Jakmile byl volný, obrátil se k Jance a vyprostil ji též.

V jeskyni byla tma a dveře zakrývající vchod byly pevné. Oba sourozenci brzy zjistili, že bude nad jejich síly otevřít je. Nicméně je povzbudilo už to, že byli volní. Po hmatu objevili vzadu v jeskyni jakési pytle, naplněné čímsi měkkým a příjemně vonícím. Bez dlouhého domlouvání z nich Ludva vytvořil široké lůžko.

„Musíme se vyspat, jinak nebudeme zítra stát za nic,“ vysvětloval Jance.

Rány, které utržili cestou, je pálily, ale s tím nic dělat nemohli. Krev jim už netekla a neměli na vybranou, museli to vydržet. Usnuli brzy, neboť byli unaveni, i když je tížila nejistota, co bude zítra.

Vyskočili oba skoro současně, jakmile se ozvalo skřípění otvírajících se dveří. Venku svítalo. Ve vchodu jeskyně se objevilo několik postav. Poznali z nich jen muže s velkou jizvou přes obličej, ale tentokrát jim vévodil malý, suchý stařík, oblečený o trochu lépe než ostatní - kožešinový oblek mu zakrýval většinu těla, ruce i nohy. Jen chodidla měl i on bosá jako všichni.

„Tady jsou ty šestižáby,“ prohlásil muž s jizvou.

„Říkal jsi ale, že jsou svázané,“ změřil si ho nepříliš přívětivě svýma pichlavýma očima stařík.

Muž s jizvou vytřeštil oči. Janka držela Ludvu za ruku a oba stáli, nedůvěřivě očekávajíce, co se bude dít. Ludva byl tentokrát odhodlán dát se s těmi lidmi do řeči a vysvětlit konečně nedorozumění, k němuž, jak doufal, došlo. Ale stařík ho předešel.

„Jak jste se dostali z pout?“ změřil si je nepřívětivě.

„Proč bychom měli být svázaní celou noc?“ opáčil Ludva vzpurně. „Neměli jste k tomu žádný důvod a omezování osobní svobody je nepřípustné...“

„Ke kterému národu patříte?“ vyštěkl na ně.

„Jsme ze Země,“ odpověděl Ludva. „Zajímalo by mě...“

„Tady se ptám já,“ přerušil ho stařík. „Jak je ta vaše vesnice daleko?“

„Přesně nevím - ale rozhodně víc než pět set světelných roků,“ prohlásil Ludva.

„Povídal jsem, že mluví nesrozumitelně,“ vložil se do hovoru další muž, podle hlasu ten, který jim ve skalách jako první zastoupil cestu.

„Tady se ptám já!“ zpražil stařík i jeho. „Kolik denních pochodů to dělá?“

„Pět set světelných let se přece nedá ujít pěšky,“ usmál se Ludva. „Přiletěli jsme sem omylem, asi nějakou chybou ve směrování. Transgalaktická doprava...“

„Takže chceš zapírat?“ přerušil ho stařík.

„Ludvo, vždyť ti nerozumějí,“ přerušila bratra Janka. Aniž si to uvědomila, přešla do mateřštiny a přestala mluvit jazykem Bar. Všichni kromě Ludvy se na ni podívali velice udivenými pohledy.

„Kdyby to byli Bardžané, snad by věděli, co je to stanice vjosuzgu,“ nedal se Ludva. Také on to řekl rodnou řečí, ale při bardžanském slově vjosuzgu všichni místní obyvatelé na okamžik ztuhli.

„Vy jste přišli od vjosuzgu?“ řekl překvapeně stařík.

„Víte snad, kde je nejbližší stanice?“ přikývl Ludva.

„Tam se nesmí - je to přísně zapovězeno. Nikdo se ke chrámu vjosuzgu nesmí přiblížit, když je léto. Tak pravil Vedeciz.“

„Kdo je to Vedeciz?“ zeptal se Ludva.

„Jsou to kidinorové!“ zvolal jeden z mužů opovržlivě.

„Vy neznáte Vedecize?“ podíval se na oba stařík přísně.

„Ne - kdo je to?“ opáčil Ludva.

„Vedeciz byl přece jediný, neopakovatelný dudur!“ řekl stařík s úctou. „Jeho sláva se vznesla až ke hvězdám! Kdo ho nezná, není hoden aby žil!“

„Moment,“ vzkypěl Ludva. „Nevíme, kdo je Vedeciz, ani co je to dudur, ale to byste snad mohli pochopit. Vaše řeč je podivná, ale aspoň základním slovům rozumíme. Nemohli byste nám vysvětlit smysl slov, která nechápeme? My se naopak budeme snažit vysvětlit vám nač se ptáte vy. Nemůžeme se přece domluvit, když používáte slova, která my neznáme - a naopak.“

„Oni neznají Vedecize - jsou to šestižáby,“ zavrčel muž s jizvou.

„Co to je šestižába? připojil Ludva. „U nás nic takového nemáme. Vy zase neznáte naše věci.“

„Neznáte šestižáby?“

„Ne,“ trval na svém Ludva.

„To by museli být jedině mutanti,“ zavrčel muž s jizvou. „No, trochu podivní jsou...“

„Mutanti nejsme,“ odtušil Ludva. „Jsme jiný typ lidí, ale to je snad normální, když pocházíme od jiné hvězdy, než z Bardžá.“

Kidinorové!“ vzkřikl muž s jizvou. „Mlčte už, nebo vás vlastnoručně probodnu!“

„Ustup, Udegu!“ obořil se na něho stařík. Pak se obrátil přímo k Ludvovi.

„Ty tedy tvrdíš, že pocházíš z hvězd?“

„Hvězda Sol, svět Gea,“ přikývl Ludva. „Kdežto vy nejspíš pocházíte z Bardžá - že je to tak?“

„Nevyslovuj to jméno!“ vykřikl stařík. „To je zenurdét!“

„Nevím, co to znamená zenurdét,“ opáčil dotčeně Ludva.

„Kdo to slovo vysloví bez příčiny, zemře!“ vykřikl stařík. „Máš tak vážný důvod, pro který jsi vzal naše posvátné slovo do úst? Pokud nemáš - zemřeš!“

Všechny zbraně namířené na děti se pozvedly, očividně připravené ke smrtící ráně. Ludva zbledl a Janka se k němu strachy přitiskla.

„Jsou to barbaři, primitivové,“ řekl Ludva tiše.

Náhle dostal nápad. Chvíli cosi ťukal na miniaturní klávesnici náramkového komunikátoru, přitom ostražitě sledoval barbary, ale ti ho kupodivu nechali na pokoji - jistě byli zvědaví, co to dělá.

Konečně byl hotov. Zdvihl ruku do výše obličeje a natáhl ji směrem ke staříkovi.

„Mám k tomu důvod!“ řekl pevně.

Z komunikátoru se ozvala hudba. Byla to jen vyzváněcí znělka, úvodní fanfáry ze Smetanovy Libuše. Ludva neměl čas na rozmýšlení a výběr - ale pozemská hudba na Bardžany vždycky působila, proč ne teď? Jak je tomu dávno, co Mozartova hudba urychlila připojování Země ke Galaktickému společenství? Domorodci včetně staříka ustoupili překvapením o krok - to ale nebylo všechno.

„Děti, které k vám dnes přišly od chrámu vjosuzgu, jsou posvátné,“ pronesl strojový hlas nejvyšší nastavitelnou hlasitostí. Světélka na ovládacím panelu, blikající v rytmu slov, jejich účinek umocňovala. Výsledek byl neočekávaný. Všichni, staříkem počínaje, padli k zemi a zakryli si hlavy.

„Děti jsou slabé, neumí se bránit, ale jsou pod ochranou samotné Bardžá,“ pokračoval komunikátor po krátké, dramatické odmlce. „Chovejte se k nim jako k přátelům!“

Také po této větě Ludva naprogramoval krátkou pauzu, kterou se nikdo neopovážil porušit.

„Kdo by jim ublížil, přivolá veliké neštěstí na sebe i na celý svůj rod!“ pokračoval hlas strašidelným tónem, z něhož nenaskakovala husí kůže snad jen Jance. Měla co dělat, aby nevyprskla smíchy, ale Ludva se na ni podíval tak přísně, že rázem zvážněla i ona. Uvědomila si, že jde možná o život a kdyby se rozesmála, mohla by toho vzápětí trpce litovat.

Ludva použil všechny efekty, které mohl vybrat, ale zřetelně vyslovovaná, lidská a přitom nelidská řeč, vycházející z malé krabičky na jeho ruce, stačila sama o sobě vzbudit úžas a hrůzu. Někteří, zejména ti vzdálení, ani nevyčkali na závěrečnou fanfáru a začali pomalu, plíživě ustupovat. Jakmile se dostali mimo dohled, vyskočili a utíkali - jak se dalo usuzovat podle pleskavých zvuků vzdalujících se bosých nohou.

„Ó, promiňte...“ zadrmolil stařík. „Nevěděl jsem...“

„Ale my bychom opravdu byli rádi vašimi přáteli,“ řekl mu Ludva jako by se nechumelilo.

„Pak dobrá, pojďte se mnou,“ opatrně povstal stařík.

Z jeskyně, do níž byli vrženi jako všemi opovrhovaní zajatci, vyšli málem jako vážení hosté...

 


15.11.2016 18:07

Zpět Obsah Dále

Komentáře: