© 1992 Václav Semerád Veškeré připomínky vítám: Děti planety GÍJÓ (06) - Sorky (zbraně prokleté planety GÍJÓ) Science fiction z GSMB (5)

Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Děti planety GÍJÓ

Muži doprovodili staříka s Ludvou a s Jankou do veliké jeskyně, nacházející se sotva třicet metrů od nevlídné díry, kde děti strávily noc coby zajatci. Stařík pokynem ruky poslal muže pryč a s oběma dětmi osaměl.

Janka s Ludvou se zvědavě rozhlíželi kolem sebe. Jeskyně byla plná neuvěřitelného harampádí. Od kožešin, pytlů, až po uzavřené kovové skříně s víkem. Ve stěně naproti vchodu byla vyhloubena nádobka, ve které byla nalitá jakási mastná rudá kapalina - Ludva tak usoudil podle mastně lesklé stopy až na zem, jak zřejmě část kapaliny občas přetekla a stékala dolů po stěně. V této kapalině byl upevněn zkroucený kovový držák s ozdobnými okraji, kterým procházel svazek jakýchsi vláken. Na jeho konci plápolal jasný plamen, ale na osvětlení celé jeskyně zdaleka nestačil - až na nevelký prostor v blízkosti této primitivní lampy bylo v jeskyni pološero.

„Posaďte se v mém bytě,“ pokynul jim stařík na dvě veliké sedačky, vyložené chlupatými kožešinami. Sám zůstal stát, ačkoliv tu bylo takových sedaček více. Janka se posadila ihned, ale Ludva rovněž zůstal stát, čelem proti staříkovi.

„Vy dva se tedy nacházíte přímo pod ochranou Bardžá... To je zajímavé!“ promluvil po chvíli stařík. „Přitom neznáte Vedecize a nevíte skoro nic... No - co se dá dělat...“

„Chceme se snažit nebýt vám příliš na obtíž,“ řekl Ludva. „Možná vám budeme i užiteční...“

„Proč mi nechcete povědět, kde je vaše vesnice?“ otázal se ho opět stařík - tentokrát mnohem zdvořileji než předtím před ostatními.

„Protože to sami pořádně nevíme,“ povzdychl si Ludva.

„Museli jste ji přece nějak opustit,“ naléhal stařík.

„Ano, to souhlasí,“ přikývl Ludva. „Jenže jsme neměli namířeno k vám. Něco se přihodilo, nevíme co - takže jsme tu a nemůžeme se vrátit. Ale teď bych se naopak rád zeptal vás. Možná je to důležité, možná ne, já to teď neumím posoudit. Co pravil Vedeciz o chrámu vjosuzgu?“

„To vědí jen zasvěcení ze zasvěcených,“ zamračil se opět stařík. „Vám to nemohu prozradit, i když jste pod tak mocnou ochranou.“

„Ty jsi zasvěcený?“ otázal se Ludva.

„Ano,“ přikývl stařík hrdě.

„Pak ti smím prozradit, co o chrámu vjosuzgu vím já,“ řekl vážně Ludvík.

„Před ní?“ ukázal výmluvně stařík na Janku.

„Ona ví to samé, co já,“ opáčil klidně Ludva.

„Žena přece nesmí vědět, co znají jen zasvěcení?“ zděsil se stařík.

„U našeho lidu na to tak nehledíme,“ řekl klidně Ludva. „Asi je to tím, že neznáme totéž co vaši zasvěcení - to posuď sám. Především: chrám vjosuzgu původně sloužil k dopravě lidí. Je tomu tak?“

„U veliké... ty jsi opravdu - zasvěcený!“

„Ale už celé věky nikoho nedopravil,“ pokračoval Ludva.

„Ano - a podle starých pověstí je to veliké neštěstí.“

„Máš pravdu,“ zauvažoval Ludva. „Před několika dny se v blízkém chrámu vjosuzgu objevili dva lidé - já a moje sestra Janka.“

„Můžeš svá slova nějak dokázat?“ vyhrkl stařík.

„Byl jsi už někdy uvnitř chrámu?“ zaútočil protiotázkou Ludva. „Víš aspoň přibližně, jak to tam vypadá?“

„Byl jsem v chrámu už mnohokrát,“ odvětil stařík pyšně. „Každým rokem tam chodíme.“

„Pak víš i o tom, že uvnitř jsou kosti lidí,“ pokračoval Ludva opatrně. „V místnostech hned na pokraji, ano?“

„Vidím, že jsi tam byl. Ano, jsou tam kosti svatých lidí, ale nikdo se jich nesmí dotknout. Doufám, že jste se jich ani vy nedotkli - to by byla zenurdét, smrtelně trestuhodná opovážlivost.“

„Ne, nedotkli jsme se jich,“ ujistil staříka Ludva. „Ale pak je tam další chodba s lebkami, nakreslenými na dveřích.“

„To je znamení smrti,“ otřásl se stařík. „Jsou tam jakési malé místnosti, o kterých nikdo nic neví - a pak ještě jedny dveře, kistom, prokleté, nikdo je neumí otevřít. Není na nich rukojeť, kterou se obvykle dveře otevírají - a jsou příliš pevné, než aby se daly prorazit. Dál už nikdo z nás nikdy v životě nevkročil...“

„A právě těmi dveřmi jsme nedávno přišli do vašeho světa,“ prohlásil Ludva. „Otevřel jsem je a nechal je otevřené.“

„Ty je umíš - otevřít?“ vytřeštil stařík oči.

„Ano, umím,“ přikývl Ludva. „Slyšel jsi přece, že my dva jsme slabí a neumíme se bránit, zato umíme mnohé, co možná neznáte ani vy.“

Stařík si oba chvíli podezíravě prohlížel.

„Pokud je to pravda,“ prohlásil po chvíli, „pak byste opravdu měli patřit mezi zasvěcené. Ale řekni mi, jak je potom možné, že neznáte Vedecize?“

„Slyšel jsi někdy v životě pověsti o lidech, kteří žijí mezi hvězdami?“ začal opatrně Ludva.

„Ano - tak pravil Vedeciz,“ uklonil se stařík.

„Já a moje sestra nejsme z tohoto světa. Přišli jsme k vám z hvězd!“ řekl Ludva sebejistě.

„Z hvězd...“ ztuhl stařík.

„Poslyš - není Vedeciz náhodou nějak těsně spojený s tímto světem? Nežil tady, mezi vámi?“ sondoval opatrně Ludva.

„To je neuvěřitelné - o vás dvou bych neřekl, že můžete něco takového vědět, ale je tomu tak, všechno odpovídá. Sám Vedeciz tvrdil, že jsou mezi hvězdami lidé, kteří sem jednou přijdou. Jak jste se sem dostali?“

„Přišli jsme k vám prostřednictvím chrámu vjosuzgu,“ prohlásil Ludva. „Proto neznáme nic o vašem světě, zato známe tajemství světů mezi hvězdami. A poslyš mě dobře - chrám vjosuzgu váš svět spojuje nejen s Bardžá, ale i s naším světem. Devět tisíc let se mezi vás nikdo nedostal. My dva jsme první. Věříš mi?“

„Pokud je to pravda - pak by se snad přiblížilo naplnění největšího Proroctví Vedecizova!“ řekl s úctou stařík.

„Jak zní to proroctví?“ zeptal se Ludva.

„Proroctví praví, že k nám jednou přiletí létající hora s lidmi z hvězd,“ řekl stařík. „Pak ožijí chrámy vjosuzgu a nastane doba hojnosti, klidu a míru. I ti největší nepřátelé budou jíst z jedné mísy, neboť ta bude plná pro všechny. A teď - pokud je to již pravdou...“

„Ne, ještě se tak nestalo,“ zavrtěl hlavou Ludva. „Zatím jsme se sem dostali jen já a moje sestra, ale ne velkou létající horou jak říkáš, ale pomocí chrámu vjosuzgu. Ten na okamžik ožil - a vpustil nás do vašeho světa.“

„Vy tedy nepatříte do proroctví?“ zpřísněl stařík.

„Možná ano,“ zarazil se ihned Ludva.

Uvědomil si, že se pořád pohybuje na příliš tenkém ledě. Zdejší lidé měli barbarské sklony - a z toho co o barbarech věděl z historie, mu do smíchu nebylo. Proto pokračoval až po chvilce a pomalu volil slova, na nichž - kdo ví - možná záležel nejen jeho osud, ale i osud Janky.

„Nedostali jsme se k vám vlastním přáním. Ale teď mě dobře poslouchej! Já a moje sestra jsme pod ochranou Bardžá. Také my dva tu čekáme na velikou létající horu. Možná je to ta samá, o které mluví vaše Proroctví. Jenže my víme, že sem zaručeně přiletí - právě pro nás dva. A pak bude dobře nejen pro nás, ale i pro vás, protože budete našimi přáteli...“

„A kdyby vás dva někdo zabil?“

Bardžá nesnáší násilí,“ zavrtěl hlavou Ludva. „Pak by létající hora zase odletěla, ale chrámy by neožily a doba hojnosti, klidu a míru by se vzdálila o další tisíce let.“

„To ale nepravil Vedeciz,“ zachmuřil se stařík.

„Vedeciz, pokud jsem to dobře pochopil, byl člověk,“ řekl Ludva. „Nemohl vědět, že váš svět, Gíjó, může zachránit právě to, že se sem dostanou dvě děti...“

„A ty jsi přesvědčený o tom, že sem přiletí létající hora jen proto, že tu jste vy dva?“

„Naprosto určitě,“ přikývl Ludva. „Ale něco přece jen nevím. Nevím, kdy přesně přiletí. Může to být zítra, ale také až za půl roku, či za rok.“

„Čekali jsme na naplnění Proroctví celé věky, pár let nás už nerozhází,“ pokrčil rameny stařík. „Naštěstí vím, že mezi hvězdami žijí lidé. Váš vzhled je ostatně sám důkazem, že mluvíte pravdu. Dobrá - pojďte tedy se mnou, postarám se abyste mohli vyčkat příletu létající hory z vašeho světa...“

Stařík pak Janku s Ludvou uvedl do veliké jeskyně s mnoha výklenky, sloupy a zákoutími. Jeskyni osvětlovaly hořící dřevěné tyče a bylo zde několik desítek lidí, většinou dětí. Některé byly téměř ve stejném věku jako Janka či Ludva, jiné mladší, až po úplně malá batolata. Několik žen přísně dohlíželo na jejich hemžení, jiné udržovaly oheň planoucí na zemi a olizující jakousi obrovskou zčernalou nádobu, v níž cosi bublalo. Ženy byly většinou oblečené do plátěných šatů, muži do kožešinových oděvů, i když dospělí muži tu byli jen čtyři. Starší děti nosily oblečení jako dospělí, mladší děti byly nahé. Všichni bez výjimky byli bosi.

„Jste prý pouhé děti - proto vám nabízím společný pobyt s dětmi našeho rodu,“ řekl stařík opatrně. „Souhlasíte?“

„Souhlasíme,“ přikývl vážně Ludva.

„Buďte proto zde - ale nikam neodcházejte,“ řekl stařík. Pak cosi tiše promluvil k mužům u vchodu a odešel.

„Mám dojem, že jsme jen vyměnili jedno vězení za jiné, i když větší,“ řekla Janka Ludvovi. Neřekla to řečí Bar, kterou mluvili tito lidé, ale svou mateřštinou.

„Měla jsi pravdu,“ uznale jí odpověděl Ludva. „Tihle lidé jsou asi skutečně potomci expedice, která planetu Gíjó před devíti tisíci lety objevila. Jenže se tu nejspíš stalo něco strašného, něco, o čem se v dějinách kosmonautiky nepíše - a nejspíš o tom nikdo neví. Bardžá, planeta dobyvatelů vesmíru a přitom mírumilovných lidí, zanechala na životu nebezpečné planetě před pouhými devíti tisíci lety desítky a snad stovky svých lidí - v domnění, že jsou mrtví a že jim není pomoci. Ti lidé dodnes žijí, možná trochu zbarbarštěli, ale stále si pamatují, že patří k nám lidem z hvězd... Devět tisíc let věří, že k nim opět přiletí hvězdné lodi planety Bardžá a nevědí, že Bardžané planetu Gíjó vyhlásili za svět smrtelně nebezpečný. Lodi z Bardžá toto místo před mnoha tisíci lety ve vesmíru obletěly, vyhnuly se mu velkým obloukem a dnes už by sem žádné nepřiletěly, nemají k tomu důvod. Janko, tady se děje něco ohromného, rozumíš? Až pro nás přiletí záchranná výprava, nenajde jen nás, ale i tyhle lidi. To bude pro Galaktické společenství překvapení - to si tedy piš! A my dva budeme přímo u toho, není to nádherné?“

„Ale kdy přiletí ten hvězdolet?“ pokrčila rameny. „Měl by tu být už před několika dny - nebo si opravdu myslíš, že nás bude hledat tak, že postupně projde jeden po druhém všechny opuštěné světy? To by mohlo trvat opravdu příliš dlouho!“

„Ano - ale teď už se toho tak neděsím,“ uklidňoval sestru Ludva. „Teď máme novou naději. Na Gíjó se dá žít, ty to nechápeš? Není to už takové, jako když jsme v kontejneru čekali na záchranu - nebo na smrt.“

„Ale améby? Ty na Gíjó přece jsou!“ řekla nedůvěřivě.

„Ano, jistě tu jsou,“ přikývl. „Řekl bych ale, že se jich nemusíme obávat. Sem se nejspíš nedostanou. Vždyť tady v té jeskyni žijí všechny zdejší děti - takže bude bezpečná. Rozumíš? Ti lidé se naučili žít navzdory amébám - buď proti nim našli zbraň, nebo mají bezpečné útočiště, kde jim améby nemohou škodit.“

„Kéž bys měl pravdu,“ povzdychla si.

„Uvidíme,“ pokrčil rameny. „Budeme to muset vyzkoumat...“


K sourozencům, kteří tu bezradně stáli, opatrně přišel chlapec asi patnáctiletý, ale o hlavu vyšší než Ludva, o Jance nemluvě. Oblečený byl jakožto budoucí muž do malé kožešinové zástěrky.

„Vy jste ti noví zajatci, že?“ zeptal se jich.

„Myslím, že už nejsme zajatci,“ odpověděl mu Ludva mírně.

„Co jste si to říkali před chvílí?“ vyzvídal dál.

„Mluvili jsme spolu česky,“ dál vysvětloval Ludva. „Umíme dvojí řeč - svoji i vaši.“

„Co to znamená - dvojí řeč?“

„To znamená, že u nás používáme jiná slova, než jaká znáte vy,“ vysvětlovala Janka.

„Ty jsi žena - nemluv nám do hovoru,“ zaškaredil se na ni chlapec.

„Má sestra patří mezi zasvěcené - buď rád, že ona mluví s tebou. U nás máme nejen jiná slova, ale i jiné zvyky, rozumíš?“

„Dobrá - ale teď jste mezi námi,“ namítl chlapec. „Na návštěvě se musí ctít zvyky hostitelů. Nám ženy do řeči mluvit nesmí.“

„Jak myslíš - jsme tu hosté, měli bychom respektovat vaše zvyky, v tom s tebou souhlasím. Ale nebude to dobré,“ namítl Ludva. „Pak by Janka mohla mluvit jen s vašimi děvčaty - a já také. Už by ses od nás nic nedozvěděl.“

„Proč bys se mnou nemohl mluvit? Což u vás muži mezi sebou nemluví?“

„Ale ano - jenže my od rozhovorů ženy neodháníme. Abych vyhověl našim i vašim zvykům, musel bych mlčet.“

„Divné zvyky máte,“ odfrkl si chlapec.

„Však vy také,“ vzdychl si Ludva. „Málem nás vaši muži zapíchli...“

„Prý vás chránil nějaký tajemný hlas,“ vyzvídal chlapec. „Můžete ho zavolat?“

„Můžeme - ale jen když je nejhůř, když jde o život,“ řekl Ludva.

Rád by chlapci vyhověl a něco mu předvedl, ale na druhou stranu nechtěl, aby to zevšednělo. Bude lépe šetřit zázraky na důležitější chvíle.

Janka uraženě mlčela. Že ji nazývali ženou, to by jí snad i lichotilo - kdyby, jak už správně pochopila, s tím nebyla spojená jakási diskriminace.

„A budete tu teď spát mezi námi?“ chtěl vědět chlapec.

„Už to tak vypadá,“ usmál se Ludva.

„Ale před spaním si snad umyjete tu maškarádu, co máte namalovanou na obličeji, ne?“

„Umyjeme se rádi, pokud to bude možné,“ usmál se Ludva. „Ale podívej se na nás dobře - my nejsme namalovaní barvou, my máme takovou kůži už odjakživa, víš?“

„To je neuvěřitelné - opravdu? Smím si sáhnout?“

„Beze všeho,“ napřáhl k němu Ludva pravačku.

Chlapec ji uchopil, ale nestiskl ji, jak by to udělala většina pozemšťanů. Namísto toho si ji přitáhl k obličeji. Chvíli si ji prohlížel zblízka, pak si k ní i čichl.

„Jste opravdu divní - já jsem si myslel, že jste jen tak ošklivě namalovaní...“ divil se nahlas.

„Na to si zvykneš,“ řekl Ludva klidně. „U nás jsou lidé světlejší i tmavší než vy.“

„Jste ale z dálky, že?“

„Ani si nedokážeš představit, z jaké dálky,“ povzdychla si Janka. „To se nedá pěšky vůbec přejít, na to musíš létat.“

„Aha - a teď jste tady a nemáte už žádné létací sorky, že je to tak? Z toho si nic nedělejte, já už taky nemám ze svého letošního přídělu ani kuličku...“

„Létací sorky?“ zpozorněl okamžitě Ludva. „My ale opravdu nevíme, co to jsou sorky. Mohl bys nám nějaké ukázat?“

Chlapec se na ně podíval,jako kdyby právě před ním řekli nějakou nesmírnou hloupost.

„Vy neznáte sorky?“ V jeho otázce, pomalu vyslovené, byla očividná nedůvěra. „To přece není možné! Co byste dělali, kdybyste potkali třeba pořádně velkou amébu?“

„Utekli bychom,“ řekl Ludva, ale cítil, jak se mu náhle vzrušením rozbušilo srdce. „A co bys udělal ty?“

„No - kdybych už opravdu neměl žádné sorky, možná bych se taky dal na útěk,“ zauvažoval. „U malinkých by mě snad nohy zachránily. Ale každé malé dítě ví, že velké amébě neuteče ani velký bojovník. Buďto máš sorky - a pak ji necháš shnít, nebo sežere ona tebe. Ty to nevíš?“

„Nevím,“ řekl Ludva klidně.

„To není možné,“ řekl chlapec přesvědčivě. „Každé malé dítě ví, snad kromě nemluvňat, co jsou sorky a jak je použít proti amébám - kdo to neumí, nepřežije ani pár dní! Co kdyby se některá vyšplhala až sem, dovnitř Worgellu? Tady byste nikam neutekli, nemáte kam!“

„Nevím, co dělat proti amébám,“ řekl Ludva. „Ale co bys dělal ty, kdybys nějakou potkal?“

„Každý člověk musí mít u sebe sorky proti amébám,“ zavrtěl hlavou chlapec. „Máme jich dost a nikdo s nimi nemusí šetřit. Když potkám amébu, dobře vím, že na mě ihned zaútočí, hned jak si mě všimne. Pak na ni pošlu sorky - a za chvilku je z ní kupa kaše.“

„Takže je to tak, jak jsem si myslel,“ řekl Ludva tiše, skoro jako pro sebe. „Vy jste tu objevili zbraň, která může améby zneškodnit. Proto jste ještě naživu...“

„Poslyš - ty opravdu neznáš sorky?“ vyhrkl chlapec také tak tiše. „Jak jsi mohl vůbec vyrůst?“

„Možná se ti to bude zdát podivné - ale tam, odkud my dva přicházíme, nejsou žádné améby,“ vysvětloval Ludva.

„Améby jsou přece všude - úplně se nikdy zničit nedají,“ zavrtěl hlavou nedůvěřivě.

„Nejsou všude,“ trval na svém Ludva. „První jsme spatřili až tady, nedaleko odtud.“

„Kde?“ nasupil se chlapec. „Řekni mi, kde jsou - a já je půjdu osobně zlikvidovat.“

„Jedna nás zahnala na útěk od chrámu vjosuzgu,“ sdělil mu ochotně Ludva.

„Vy jste byli u chrámu?“ zarazil se chlapec a trochu se odtáhl dozadu. „Snad ne někdy teď, nedávno?“

„Bylo by na tom něco špatného?“

„Tam přece nikdo nesmí! Jen zasvěcení!“

„Ano - ale to my jsme,“ přikývl Ludva. „Vyšli jsme z chrámu, otevřeli jeho dveře a tak jsme se dostali mezi vás.“

Díval se na oba chvíli vyjeveně, ale pak se začal mračit a se zřejmým despektem prohlásil:

„Jsem opravdu šestižába, že jsem na to nepřišel hned. Vy jste přeci šestilháři - a já vás tady poslouchám, jak mi lžete na plnou hubu... Tfuj!“

Odplivl si přímo před Ludvovy boty a otočil se na opačnou stranu.

Ludva na to nic neřekl. Janka, ve snaze ho utěšit, prohlásila, že zdejší kluci jsou děsní náfukové.

„To není tím,“ odmítl Ludva její nařčení. „Jsou jen jiní než my. Nemohou pochopit něco tak prostého, že jsme sem přišli z hvězd - protože to už tady znají jen někteří, co si říkají zasvěcení.“

„Primitivové!“ vyhrkla Janka.

„Ale tady zase každé dítě dokáže zlikvidovat amébu, na kterou jsme krátcí my dva, rozumíš? Bude asi nějakou dobu trvat, než jedni druhé pochopíme.“

„Ale co tu budeme dělat?“

„Čekat na záchrannou výpravu,“ pokrčil rameny.

„Jenom čekat?“ protáhla zklamaně.

„Sedět tu někde jen tak se založenýma rukama by mě také nebavilo,“ souhlasil Ludva. „Něco asi dělat budeme - ale teď mě zrovna nenapadá, čím bychom jim mohli být užiteční.“

„Já zkusím něco vyzvědět od místních děvčat,“ navrhla.

„No - zkusit to můžeš,“ přikývl.

Několik minut poté k oběma sourozencům opatrně přišly dvě asi patnáctileté dívky, oblečené do šedivých plátěných šatů. Jedna přinesla na podnose z neurčitě vyhlížející tmavozelené hmoty mísu z téhož materiálu s jakousi divnou modravou kaší, druhá podala každému jednu lžíci a na podnos jim opatrně postavila džbán - rovněž ze stejné zelené hmoty. Položily podnos na zem a aniž by řekly jednoslabičné slovo, obě hrdě odkráčely. Janka jim chtěla poděkovat, chystala se s nimi navázat hovor, ale krásky jí nevěnovaly ani letmý pohled.

„Já už mám hlad,“ posteskla si Janka, když překousla své zklamání nad nepřístupností dívek.

„No - jak to vypadá, hlady nás snad umřít nenechají,“ bez velkého nadšení řekl Ludvík.

Posadili se proti sobě a pustili se do jídla. Kaše byla horká a chutnala trochu jako prejt z jitrnic, snědli všechno do posledního drobečku. Menší potíž nastala, když se chtěli napít, protože neměli žádnou sklenici, do které by si mohli nalít. Nakonec se napili přímo ze džbánu, což vzbudilo pozdvižení a veselí mezi menšími dětmi, které je zvědavě pozorovaly a když Janka s Ludvou pili, daly se do hurónského smíchu.

Barbaři, barbaři!“ křičely smíchy.

„Pojď sem,“ ukázal Ludva na jednoho, asi třináctiletého chlapce. „Proč se tak smějete?“

„Protože pijete ze džbánu,“ odvětil kurážně a stoupl si k nim blíž.

„A jak máme podle tebe pít, když tu nic jiného nemáme?“

„Máte přece každý svou misku,“ řekl.

„No vidíš - to nás ani nenapadlo,“ řekl Ludva s úsměvem. „U nás máme k pití menší nádobky. Nalévat si do misek, ze kterých jsme už jedli - to je trochu barbarské...“

Kluk poněkud ztuhl.

„My taky pijeme z pohárů, když je svátek. Vy máte každý den sváteční?“ zeptal se udiveně.

„Ne - proč?“

„Jste divní...“ zabručel.

„Jsme jiní než vy, ale také si říkáme lidé,“ řekl Ludva. „Máme jiné zvyky, ale to neznamená, že jsme horší než vy, nemysli si.“

„Strašně prý lžete!“ zaútočil na ně.

„To není pravda,“ zamračil se Ludva. „Kdo to o nás říká, ten sám lže.“

„Chlubili jste se, že jste byli v posvátném chrámu,“ řekl zarputile. „Tam přece děti nesmí.“

„Děti z vašeho lidu - chceš říci. U nás chodí do chrámu i děti.“

„To je lež!“ vyhrkl.

„Neukvapuj se!“ radil mu Ludva. „Nemůžeš nás soudit podle vašich zvyků. Jsme z jiného světa, než je váš, jsme tedy jiní. Ale přitom se nechceme od vás odlišovat, chceme být jako vy. Když nám řekneš, jak to máme udělat, docela ti budeme vděční. Některé naše zvyky jsou ale lepší než vaše, to si myslíme, nezlob se.“

„Které například?“ nasupil se.

„Třeba náš oblek - je lepší, než váš.“

„To není pravda! Máte stejné oblečení. Jak se má na dálku poznat, kdo z vás dvou je muž?“

To byla pravda. Ludva i Janka na sobě měli skoro stejné kombinézy.

„A - potřebuješ to poznat na dálku?“

„To je přece velmi důležité - když půjdu do sousední vsi ukrást ženu, abych se nespletl.“

„Proč bys ji měl krást?“ podíval se na něho Ludva docela pobaveně.

„Protože ji snad potřebuju, ne?“ vyhrkl kluk. „Nebo ji jednou určitě budu potřebovat...“

„Snad si potom pro ni přijdeš v klidu, ne?“

„Přece se nenechám zabít!“

„No vidíš! U nás by se ti to stát nemohlo,“ řekl Ludva. „Zabíjet, to považujeme za barbarské. Lidi se mají dohovořit. Není lepší domluvit se s dívkou po dobrém, než ji unášet proti její vůli?“

„Abych ji nakonec ještě přemlouval?!“

„Proč ne? Když s tebou půjde sama a ráda, bude to určitě lepší, nejen pro ni, ale i pro tebe.“

„To těžko,“ zavrtěl hlavou.

„Jak myslíš - podle tebe je lepší, když se necháš zabít, až ji budeš krást?“

„Mě nikdo nechytí!“

„Což může mít žena ráda muže, který ji unesl násilím?“ zeptala se Janka.

„Každá si zvykne,“ mávl rukou.

„Já bych si nezvykla nikdy,“ řekla Janka. „Tedy poslyš, já bych nechtěla žít ve vašem světě ani půl roku!“

„Tak si jděte, odkud jste přišli!“ urazil se.

„My bychom šli docela rádi - škoda jen, že to nejde.“

„Na co tady čekáte? Až vám někdo z nás rozbije hlavu?“

„Čekáme, až si pro nás dva přiletí létající hora,“ mračil se Ludva. „Nemůže to trvat dlouho a bude tu. A pak se uvidí, čí svět je lepší!“

„Vy čekáte na létající horu?“ vyprskl chlapec. „To se ale načekáte! Jsou to jen povídačky pro malé děti! Létající horu nikdo v životě neviděl - a neuvidí!“

„Létající horu jsem viděl těmahle očima před třemi lety. Na Zemi se tenkrát stavil průzkumný hvězdolet Galaxie,“ řekl na to Ludva tišším hlasem. „Byl to nádherný pohled, jaký se nálokdy opakuje. Ta obrovská kulatá kamenná koule vznášející se nízko nad zemí byla hrozivě tajemná. Až se tady objeví, dobře se dívejte, je to velice majestátní podívaná.“

„Kulatá hora? Zase lžete!“

„Co víš o létajících horách, hvězdných lodích, co víš o Společenství světů?“ obořil se na něho najednou Ludva. „Nic nevíš, nic jsi neviděl. Tvoji předkové kdysi dávno létali ke hvězdám a pomáhali barbarům na zaostalých světech, takovým, jako jsi teď ty a všichni tady! Tenkrát byli moji předkové barbary, chodili oblečeni do kůží a zabíjeli se navzájem. Dnes se to otočilo a já, jejich potomek, abych teď vám, potomkům slavné civilizace Bardžá, vykládal o ideálech Nenásilí?“

„Nevyslovuj to jméno!“ nadskočil chlapec.

„Proč? Co je špatného na jménu Bardžá?“

„Protože to je dokonalost sama - a nikdo nesmí toto jméno pošpinit tím, že je vyslovuje svými nečistými ústy!“

„Pak jednej tak, aby tvá ústa nebyla nečistá,“ řekl tvrdě Ludva. „V jednom máš pravdu - vy jste barbaři, kteří nemají moc společného se svou původní vlastí. Budete se muset dost změnit - aby se za vás Bardžá nemusela stydět!“

„Proč pořád vyslovuješ to jméno?!“ štětil se chlapec.

„Já je smím vyslovit, aniž bych tím porušil nějaký zákaz. V našem světě je jméno Bardžá právě takové jméno, jako každé jiné, třeba moje vlastní. Mně říkají Ludva, jak se jmenuješ ty?“

„Já ještě nemám skutečné jméno,“ zesmutněl. „Pořád mi říkají jenom Myšák. Ale vysloužím si určitě pořádné jméno, vhodné pro muže. Chtěl bych se jmenovat Zabiják!“

„To bych se raději jmenoval Myšák, než Zabiják,“ otřásl se Ludva. „Kdo si tak hrozné jméno vyslouží tím, že někoho zabije, ten by opravdu špinil jméno Bardžá každým slovem.“

„A co vůbec znamená tvoje jméno... Ludva?“

„Musí jméno něco znamenat?“ opáčil Ludva. „Když řekneš mé jméno, každý si hned představí mě samotného. A každý, kdo mě zná, už ví, co to znamená. Jméno může vyjadřovat cokoliv, podle toho, kdo to jméno nosí.“

„Myšák ale není moc hezké jméno,“ zaškaredil se chlapec.

„Dobrá - já ti budu říkat jinak,“ přikývl Ludva. „Jak by se ti líbilo... třeba jméno Milan? Určitě by sis na ně zvykl.“

„Je to dost zvláštní jméno,“ roztál chlapec. „Co vlastně znamená?“

„Teď nic. Ale mohlo by znamenat právě tebe. Bude takové jako ty.“

„Ale... jak bych je mohl získat?“

Ludva se zarazil. Ale pak dostal nápad.

„Přines mi malou misku vody,“ řekl tiše.

„Co s ním chceš dělat?“ podívala se na něho udiveně Janka, když chlapec odběhl.

„Co bych s ním dělal?“ opáčil Ludva. „Dáme mu jméno - to se tady dělá. Od nás dostane lepší, než jaké by si chtěl vysloužit. Jeho dosavadní se mu nelíbí a já se nedivím, tobě by se také nelíbilo, kdyby ti někdo říkal Krysa, nebo tak nějak.“

„Ale nač tu vodu? Poslyš - snad ho nechceš pokřtít?“

„Proč ne?“ pokrčil rameny. „Jen tak by to nebylo to pravé - oni si na obřady nejspíš potrpí. Znáš přece aspoň trochu historii Země, ne?“

„Právě proto, že znám, se mi to moc nezamlouvá,“ řekla uraženě. „Víš, co se dělo na Zemi při křtění barbarů? Byla to ohromná záminka pro všechny conquistadory. Dodnes to Zemi předhazují jako kosmickou ostudu. A právem!“

„My je přece nechceme zotročit,“ namítl. „Jen mu rozmluvíme jméno Zabiják.“

Neřekla na to nic a když chlapec přinesl mističku vody, klidně přihlížela obřadu.

„Ale teď se budeš muset snažit, abys dal svému jménu správnou náplň,“ řekla novopečenému Milanovi, sotva Ludva obřad ukončil. „Milan teď znamená právě tebe - a bude záležet na tobě, bude-li to znamenat dobrý člověk, zabiják, či dokonce krysa. Rozumíš?“

„Myslím, že ano,“ přikývl Milan vážně.

Zatím co si Ludva a Janka povídali s Milanem, pomalu se kolem nich sešla většina dětí, zvědavých na tajemné cizince. Zpočátku se jen shlukovaly zpovzdálí, ale postupně se přibližovaly víc a víc. Ale i teď se děvčata držela stranou od chlapců.

„Smím tě o něco požádat, Milane?“ zeptal se nakonec Ludva tiše. „Potřebujeme se dozvědět co nejvíc o tomto světě. Jsme tady nedopatřením, neznáme to tu a vadí nám, že nevíme, co tu kde je a jak se to jmenuje. Klidně ti řekneme o sobě, cokoliv budeš chtít, ale pro tebe to nebude užitečné, kdežto pro nás je tu důležité všechno.“

„Dobře - ptejte se,“ řekl Milan ochotně. „Ale neřeknu vám nic, co se týká našeho hradu. Kdybyste byli vizírové...“

„Co to znamená - vizírové?“ přerušil ho Ludva.

„Vizírové jsou nepřátelé, vyslaní k nám, aby zírali, jak máme uspořádaný hrad a kudy by mohli vtrhnout dovnitř.“

„Ach tak - vyzvědači,“ pochopil Ludva.

„Co je to vyzvědači?“ zarazil se Milan.

„Tak se u nás říká vizírům,“ usmál se Ludva. „Ale neboj se, nejsme ani vyzvědači, ani vizírové. Víš, u nás se zřejmě některé věci nazývají jinak než u vás. To se dalo čekat, když jste tu dlouho žili odděleně. Ale teď mi pověz, co to je šestižába?“

„Vy neznáte šestižáby?“ rozesmál se Milan.

„Neznáme tohle slovo,“ řekl Ludva. „Buďto u nás šestižáby nejsou, nebo jim jen říkáme jinak, tak jako tomu bylo s vizíry.“

Šestižáby jsou nejhloupější zvířata, co známe,“ usmíval se Milan. „Vypadají jako čtyřžáby, jenže čtyřžáby mají čtyři nožičky, kdežto šestižáby jich mají šest. To by ještě nevadilo, ale zatímco čtyřžáby před nebezpečím utíkají, šestižáby jen sedí, koukají a mžourají očima, i když je žere had nebo je oblévá améba.“

„V tom případě u nás žádné šestižáby nejsou,“ řekl Ludva. „U nás žijí žáby se čtyřma nohama.“

„Však také šestižáby nejsou k ničemu,“ odfrkl si Milan. „Jíst se nedají, jsou strašně hořké, leda kdyby vám hrozila smrt hladem. Jestli je neznáte, žádná škoda.“

„No - děkujeme za vysvětlení,“ řekl Ludva. „Mám už jen poslední dotaz. Co to jsou sorky?“

„Poslyš, snad mi tady nebudeš tvrdit, že neznáte sorky?“ vyskočil Milan a chytil se za hlavu. Sorky přece znají snad už i mimina!“

„V naší zemi neznáme sorky,“ trval na svém Ludva. „Co to je a k čemu je to dobré? Co s nimi můžeš dělat?“

„Spíš se mě zeptej, co můžu dělat bez sorků,“ podíval se na Ludvu pořád nevěřícně. „To bude jednodušší. Bez sorků se nedá dělat skoro nic.“

Ludva s Jankou se na sebe podívali a málem se rozesmáli.

„Dobře - ale co to je?“ naléhal Ludva. „Třeba je známe, jen jim jinak říkáme!“

Sorky jsou - třeba tohle!“ řekl Milan a sáhl do malého váčku, který měl pod kožešinou připnutý k opasku. Cosi z něj vytáhl a položil Ludvovi na dlaň.

Ludva s překvapením spatřil kuličku, velikou jako středně velká borůvka. Byla průhledná a uvnitř se neustále cosi míhalo, vířilo a měnilo barvy všech duhových odstínů. Ludva chvíli kuličku pozoroval, pak ji nepatrně stiskl prsty a přičichl k ní. Děti kolem něho se rozesmály. Kulička byla bez vůně a zápachu a mezi prsty působila dojmem želatiny, či měkké gumy.

„Ne, tohle neznáme,“ řekl Ludva. „K čemu to je?“

„Tohle jsou přece sorky proti amébám,“ odtušil Milan. „Ty je neznáš? To nepochopím. Ale jestli žádné nemáš, nech si je - bez nich se nedá venku přežít!“

„A jak se s tím zachází?“ zeptal se Ludva opatrně.

„Jako s každými sorky,“ pokrčil rameny Milan. „Vezmeš si kuličku mezi zuby a skousneš. Sorky ti vyšumí do pusy - a ty je foukneš proti amébě. No - a ve chvilce je z ní kaše.“

„Až na to, že těm dvěma by sorky přinesly okamžitou smrt,“ ozvalo se přísně za dětmi.

Jako když střelíš do vrabců. Děti se rázem rozprchly do všech stran, u Ludvy a Janky zůstal jen jejich nový přítel Milan. Proti nim teď stál stařešina a přísně si je měřil.

„Proč jim dáváš sorky, když je neznají?“ zeptal se Milana stařešina. „Ty nevíš, že sorky jsou pro každého, kdo v sobě nemá tiga, smrtelně nebezpečné?“

„Oni je opravdu nemají...?“ zůstal Milan jako opařený.

„Říkali ti přece, že sorky neznají.“ řekl přísně stařík.

„Říkali - ale já jsem si myslel, že lžou,“ řekl Milan. „Feytac říkal, že jsou to šestilháři, prý mu tvrdili, že přišli z chrámu.“

„Ačkoliv se ti to zdá neuvěřitelné, je to pravda,“ řekl stařík přísně. „Jak jsem se už přesvědčil, musíme brát naše hosty vážně. Tvrdili, že přišli z chrámu a nelhali. Když teď říkají, že neznají sorky, pak to znamená, že je opravdu neznají, ale pak v sobě nemají tiga a nemůžeš jim je tedy dávat. Dal bys jim - jejich vlastní smrt!“

„To jsem ale nemohl vědět... Tiga přece mají už mimina...“

„Tihle je nemají,“ kývl stařík hlavou. „Dobrá - věřím ti, že jsi je úmyslně zabít nechtěl.“

Pak se obrátil k Ludvovi a Jance.

„Jak vidím, přišel jsem právě včas. Pojďte se mnou!“

Prohlásil to takovým nesmlouvavým tónem, že se nezmohli na protest. Stařík také rozhodně odmítl, když Milan vyslovil své přání jít s nimi. Ludva ani Janka se už ale neobávali, že by jim chtěl ublížit. Vypadalo to, že se stará, aby se jim nic zlého nestalo. Klidně ho proto následovali.

 


15.11.2016 18:07

Zpět Obsah Dále

Komentáře: