© 1992 Václav Semerád Veškeré připomínky vítám: Sorky (08) - Sorky (zbraně prokleté planety GÍJÓ) Science fiction z GSMB (5)

Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Sorky

Druhého dne se probudili po ránu, když většina dětí ještě klidně spala. Milan byl ale již vzhůru a čekal připraven jim poradit či pomoci.

„Mám se o vás dva dnes postarat,“ ohlásil jim pyšně, když se pozdravili. „Stařešina se vám omlouvá, ale dnes s vámi na cestu vyrazit nemůže. Já vám to mám vynahradit.“

„To budeš hodný,“ řekla Janka.

„Dostal jsem úkol pečovat o vaše bezpečí,“ chlubil se Milan. „Musíte mě ale poslouchat.“

To mu s úsměvem slíbili.

„Ukážu vám, kde se můžete beze všeho pohybovat,“ navrhl jim. „Nebudete přece pořád v Dětské jeskyni.“

Jakmile se vymanili z houby, ta se sama pomalu vyfoukla a přitom se pevně zavinovala. Sousední houba, původně určená pro Janku, byla už svinutá do tvaru kůlu.

Spali oblečení, jako ostatně celou dobu jejich pobytu na Gíjó, neměli tedy starost s oblékáním. Svoje věci měli uschované u stařešiny, takže mohli ihned následovat Milana. A ten je vedl nejprve do nejzadnějšího kouta jeskyně.

„Tady máme záchody,“ řekl. „Ale nechoďte sem nikdy sami, dokud nebudete mít sorky. Občas se tu objeví améba. My už to víme a umíme se proti nim chránit, vy zatím ne. Kdybyste sem potřebovali jít, pustíte mě napřed, každou amébu zlikviduji.“

„A bude k večeři,“ ušklíbla se s odporem Janka.

„Takové my nejíme,“ rychle zavrtěl hlavou Milan. „Edoímům to prý nevadí, ale když taková potvora proleze kanálem, nesnesitelně zapáchá. My je jen zlikvidujeme a spláchneme.“

Dětskou jeskyní prošli směrem k jejímu východu. Kolem lesa obřích hub kráčeli potichu, aby spící děti nevyrušili. Nedaleko vchodu byla kuchyně. Oheň tu sice neplápolal, ale jakási starší žena tu hlídala a když šli kolem ní, zastavila je a dala každému jednu hnědou placku, kterou museli před jejíma očima sníst. Chutnala jako pozemský chléb a byla prý zaručeně rostlinného původu.

„Děkujeme, Majžání,“ poděkoval nejprve Milan a po něm obě pozemské děti.

„Jdete nahoru? Dnes je venku pěkně!“ usmála se na ně.

Milan je dovedl k žebříku, který vedl vzhůru k trhlině ve stropu jeskyně. Šplhal jako první, Janka za ním a Ludva poslední. Šplhali hodně vysoko úzkou skalní průrvou, než se dostali nahoru. Vystoupili ze skalní trhliny - a stáli těsně pod vrcholem hory.

„Odtud je nejhezčí rozhled po celém okolí,“ ujišťoval je. „Támhle tím směrem je chrám, vidíte? Za tím vrškem se stromy ymofú, roste tam báječné ovoce.“

„Už jsme je ochutnali,“ usmála se poprvé od večeře Janka.

„Já vím, museli jste jít kolem, když jste přišli směrem od chrámu,“ souhlasil. „Ale támhle na jih je mnohem bohatší sad, tam jsme dříve často chodili.“

Janka s Ludvou museli napínat zrak. Tam, co jejich přítel viděl bohatý sad, se táhla nekonečná červená poušť, podobná pouštím na Marsu. Jen cvičené oko v ní rozpoznalo rozsáhlé lesy červených stromů a právě tak červené louky. Na jihu byly vidět i nějaké zelené plochy a Ludva se na ně zeptal.

„To je kuíst,“ vysvětloval jim ochotně Milan.

Ludva s Jankou na sebe pohlédli. Kuíst byla plodina, známá po celém Galaktickém společenství. Původem byla z planety Bardžá a ta zdejší byla jistě také odtud.

„Mohli bychom si tam udělat výlet,“ navrhla Janka.

„To nepůjde,“ zachmuřil se Milan. „Tam jsou vesnice Edoímů. V posledních dvou letech to tím směrem není bezpečné, proto máme cesty na jih zakázané.“

„Ale proč?“ zeptal se Ludva naléhavě. „Proč byste nemohli žít s Edoímy v míru?“

„My bychom chtěli - ale oni se s námi nechtějí dohodnout po dobrém,“ zaškaredil se Milan. „Proto musíme držet v tomto směru neustále hlídky a očekáváme, kdy na nás zase vtrhnou.“

„Ale proč?“ opakoval Ludva.

„Já nevím,“ pokrčil rameny Milan. „Oni tvrdí, že jim musí náš kmen přenechat část území - a to my nechceme. Nejdřív se na nás jen vytahovali, o kolik je jich více a tak podobně, teď ale naše bojovníky střílejí ze zálohy šípy. Párkrát je přitom naopak naši bojovníci překvapili a pak tekla krev na obou stranách. Jestli chcete vědět víc, zeptejte se na to stařešiny.“

Na severu bylo poměrně rozsáhlé jezero, které jim Milan nadšeně ukazoval.

„Tam je naše největší loviště,“ prohlašoval. „Máme čluny, kterými můžeme plout po hladině a lovit ryby.“

„Rybám améby nevadí?“ podivil se Ludva.

„Améby, pravda, loví ryby též, ale většinou jsou ryby moc rychlé a amébám uplavou. Vnímají jejich blízkost lépe než my a většinou prchají včas. Když ve vodě žádné ryby nejsou, je třeba dávat pozor na améby. Naštěstí nejsou moc chytré. Většinou zaútočí na člun a jakmile přetečou přes okraj, je s nimi konec. Nám je jedno, zda lovci přivezou ryby nebo améby. Obojí je stejně dobré.“

„Takže jste si udělali z nejnebezpečnějších oblud planety vítanou kořist,“ řekl obdivně Ludva.

„No - přece jen nemáš úplně pravdu,“ odmítl Milan Ludvovu chválu. „Víte - chytat ryby by byla docela zábava, kdyby v jezeře nebyly améby. U těch nikdy nevíte, co se může přihodit. Některé dorůstají obludných rozměrů, takové už dokáží stáhnout člun naráz pod vodu - a tam jsou ve výhodě a pak jde o život. I když ji zlikviduješ, mohou na tebe ve vodě zaútočit další dvě a rozpustí tě, než se vzpamatuješ. Lov ryb je proto záležitostí zkušených lovců, navíc vybavených létacími sorky - vzletět vzhůru totiž někdy znamená jedinou šanci pro přežití.“

Ukazoval jim pak, kde jsou další veliká pole jedlé trávy, kde jsou cesty k severním sousedům a za kterými vršky leží další vesnice národa Ašerů, k němuž se počítal i on.

„Půjdeme na vycházku,“ navrhl jim.

Souhlasili a vrátili se po žebříku do jeskyně, ale tam už na ně čekala starší, prošedivělá žena.

„Málem jsem musela šplhat za vámi,“ oddychla si, když se ocitli dole.

„Co je, Wigono?“ otázal se Milan.

„Nahoře nesmí nikdo být. Připravujeme ohnivou zátku. Buďte tady v Dětské jeskyni a nikam nechoďte.“

Došli si každý pro chlebovou placku. V kuchyňském koutu jeskyně bylo živo, všechny děti vstávaly a trousily se pro snídani. Milan s pozemšťany ale přece jen vyšli ven z jeskyní. Zamračený bojovník, střežící vchod, je pozoroval s nevolí, ale ven je propustil.

„Nechoďte daleko,“ napomenul je.

„Půjdeme jen do Mouzína na fialky,“ slíbil Milan.

„Ano - ale sledujte okolí a oblohu,“ připomenul jim.

Přeběhli spolu pláň a zapadli do keřů nevelkého lesíka. Milan běžel jako první, Ludva a Janka šli v jeho stopách. Tak to bylo domluveno - Milan přece zodpovídal za jejich život a nedotknutelnost.

Fialky, neboli ymofú, bylo právě to fialové ovoce, které ochutnali na Gíjó jako první. Milan se vyšvihl do větví, protože dole nebylo žádné na dosah. Shodil každému dva plody a sám zůstal sedět ve větvích.

„Tady je krásně,“ libovala si Janka.

Dvě fialky právě stačily na nasycení. Další netrhali, jak říkal Milan, musí tu zůstat pro jiné. Když snědli každý své, seskočil Milan mezi ně.

„Zpátky půjdeme jinudy,“ navrhl.

Tentokrát šli pomalu a v hloučku. Náhle Janka zpozorněla a varovně sykla. Deset kroků před sebou spatřila podezřelý pohyb v písku.

„To nic není,“ řekl Milan a klidně k tomu šel blíž. Náhle se z písku vymrštil žlutohnědý had, zlobně zasyčel, ale když Milan nezpomalil, had se velkou rychlostí odplazil stranou mezi kameny.

Híwal je naprosto neškodný - a taky neužitečný,“ pokrčil rameny Milan. „Jíst se nedá ani za trest. Je strašně hořký, aspoň se to o něm říká.“

„Právě takového jsme se vyděsili,“ řekla Janka ulehčeně.

Dostali se blíž ke skalám. Náhle se ale Milan zastavil.

„Počkejte!“ sykl na své přátele. Ti se ihned zarazili.

„Ještě chvilku - ona hned vyleze,“ šeptal Milan a přitom ukazoval prstem na škvíru pod jedním kamenem. Než se mohli oba na předmět jeho zájmu soustředit, stalo se to ráz naráz. Zpod šedého kamene vystříkl bílý rosol přímo proti Milanovi. Pohyboval se tak rychle, že by se chlapec ani nestačil otočit a dát na útěk, ale Milan neutíkal. Janka s Ludvou spatřili, jak jejich příteli vyšlehl z úst oranžový plamen - a přeskočil na rosolovitou hmotu améby. Ta zažhnula právě tak oranžově, pak pomalu zmodrala a ztuhla.

„Tak - a můžeme si pro ni přijít s měchy,“ řekl spokojeně Milan. „Je dost velká - bude stačit k večeři pro celý kmen. A žila v suchu, bude obzvlášť dobrá.“

„Jak jsi to udělal?“ divila se Janka.

Sorky,“ řekl a opatrně si z úst vytáhl známou kuličku, jenže prokousnutou a splasklou. „Nesahejte na ně - jsou pro vás nebezpečné. Pojďte od toho raději dál.“

Chvíli si Janka i Ludva zvědavě prohlíželi mrtvou amébu i splasklou kuličku sorků.

„Vy jste se naučili takhle snadno je zneškodňovat? To je úžasné!“ řekl nadšeně Ludva. „Ale poslyš - není to pořád moc nebezpečné?“

„To co jsi viděl teď, nebezpečné nebylo,“ ujišťoval Ludvu Milan. „Věděl jsem o ní a jen jsem ji potřeboval vylákat - zpod balvanu bychom ji těžko dostávali. To ani nebylo těžké - tyhle potvory zaútočí vždycky, neuvědomují si, že by měly zůstat zalezlé.“

„Ale co kdyby se dostala až k tobě?“

„Zlikvidoval bych ji, i kdyby mě už zalila,“ holedbal se Milan. „Jen ve vodě je to nebezpečné, tam se sorky pohybují pomaleji než na vzduchu. Améby ale rozežírají všechno strašně rychle ve vodě jako na vzduchu. Kdyby mě některá zalila ve vodě, zkusil bych ji sice zlikvidovat - ale už by mi mohl chybět pořádný kus kůže! Podívejte se někdy na nohy starším mužům - někteří tam mají pěkné jizvy, jiným na nohou chybějí prsty. Když na amébu šlápneš potmě, poznáš to až podle palčivé bolesti. Každý z nás má sice sorky proti amébám pohotově, ale to víš, někdy to nemusíš stihnout - a co ti ty bestie jednou sežerou, to ti znovu nenaroste.“

„Mimo jiné to znamená, že jste zapomněli léčit s agisary,“ uvažoval Ludva nahlas. „S agisary ti kůže i prsty zase doroste a nikdo nemusí mít žádné jizvy...“

„Já vím, že se to všechno dá vyléčit úplně,“ pokrčil rameny Milan. „Ale na to by ses musel vypravit až někam do Hanagio k zasvěceným druhého stupně a být tam více než dvacet dnů... Na to ale nikdy není čas. Ostatně - jizvy muže zdobí, proč se jich vzdávat?“

„S tím bych asi nesouhlasil, ale pokud máte takové divné zvyky, prosím...“ řekl Ludva. „Jizvy většinou neškodí, v tom máš úplnou pravdu. Ale já bych se léčit šel...“

„Kdyby se ti něco takového přihodilo, proč ne?“ pokrčil rameny Milan.

„A nebojíš se, že sorky, které vyšleš na amébu, sežehnou také tebe?“

„Žádné sorky přece nemohou ublížit člověku - snad jen vám dvěma, když nejste chráněni,“ ujistil je.

„A jak to, že améby nesežerou v krátkosti i lesy?“ ptala se zvědavě Janka.

„Když mají hlad, žerou všechno,“ přikývl Milan. „Když jich je moc a nemají co žrát, začnou se požírat i navzájem. Ale rostlinami se živí strašně nerady. Nemohou se pak rozmnožovat, nebo jak to je. Potřebují k tomu něco, v čem je krev, ať modrá, nebo červená. Raději číhají na zvířata. Ale zvířata zase mohou utéci.“

„Vždycky lákáte améby na sebe?“ zeptala se Milana Janka.

„Málokdy,“ zavrtěl hlavou Milan. „To jen když je zalezlá a bylo by těžké ji pak dostávat ven. Když ji uvidím někde venku, pošlu na ni sorky třeba přes celé údolí.“

„A strefíš se? Pokaždé?“ nadhodila Janka.

„Cožpak bych se mohl nestrefit?“ podíval se na ni, jakoby řekla nějaký nesmysl. „Vždyť já je celou cestu řídím očima, aby správně dolétly. Sorky můžeš ovládat i když je vypustíš, to je jejich velká výhoda. Není to jako vystřelit šíp nebo hodit kopí. Můžeš si to dokonce rozmyslet a vrátit je zpět. Ostatně - bez této možnosti bychom nedokázali vůbec opracovávat kovy nebo dřevo...“

Sorky opracovávají kovy?“ podivil se naopak Ludva.

„No ovšem!“ řekl Milan. „Žerou je pomaleji, ale při troše trpělivosti... Jak jinak než se sorky bys chtěl udělat nůž, hrot šípu či kopí, sekeru? Snad bys nechtěl okusovat kovy vlastními zuby?“

Ludva nechtěl ani věřit svým uším. Plamen, který vylétal jejich příteli z úst, nevypadal přece tak horký! Jenže to nebude plamen, spíš nějaká žíravina. Ale jak to, že je tak ovladatelná, dokonce i na dálku? Očima?

„Ale podívejte se támhle, honem!“ ukázal jim náhle Milan naproti, na jih. „Letí tam někdo z našich!“

Ludva s Jankou pohlédli tím směrem. Spatřili ve výšce asi pěti set metrů nad terénem letět jakousi postavu, ale to nebylo nic neobvyklého. Postava letěla ke skalám, tedy přímo k nim - a za chvíli bylo jasně vidět, že je to muž s dlouhým lukem přehozeným přes záda. Co na něm bylo neobvyklé, bylo vidět teprve zblízka. Muž byl jako všichni oblečen jen do krátkých kožešinových kalhot, neměl boty - ale ani antigravitační nárameníky. Letěl si vzduchem jen tak volně. Ludva si z dějin kosmonautiky vzpomněl, že Bardžané měli antigravitační opasky baporgy před vynálezem aigurských sygytů, byl si ale náhle jist, že tento muž nemá ani jedno, ani druhé. Určitě létal pomocí tajemných sorků, těch nepatrných kuliček... Připomínal pozemské skokany na lyžích, kteří rovněž létají vzduchem bez sygytů, ale ti na své krátké skoky potřebují speciální můstky a lyže a navíc létají jen po parabole.

„Poslyš, Ludvo,“ zvážněl najednou Milan. „Tohle nevypadá dobře. Starý Udeg by pro nic za nic nelétal! Létacími sorky v naší osadě šetříme, nikdy je nepoužíváme zbytečně.“

„Co to znamená?“ zeptal se Ludva.

„Nevím - ale nic dobrého,“ řekl Milan. „Udeg letí od Edoímů - jistě byl na hlídce. Něco se tam stalo! Pojďme dolů, ať víme, proč přiletěl.“

U vchodu je už očekával strážce.

„Pojďte dovnitř,“ vyzval je. „Žádné děti nesmí opustit Dětskou jeskyni.“

„My taky?“ zeptal se zdvořile Ludva.

„Vy dva máte jít ke stařešinovi, ale ne teď, za chvíli si pro vás někoho pošle. Zatím počkejte v Dětské jeskyni spolu s ostatními.“

V chodbách skalního hradu byl neobvyklý shon. Pobíhali tu ve skupinkách ozbrojení muži, ženy s košíky v rukou i s měchy na zádech. Jen děti nebyly nikde vidět. Byly v Dětské jeskyni, což byla největší, ale současně nejhůře přístupná jeskyně skalního labyrintu.

Děti tu nepobíhaly jen tak, ani se nezabývaly hrami. Také ony cosi připravovaly - jak Ludva s Jankou zjistili, všichni balili trvanlivé potraviny do malých balíčků, skládali je do batůžků, přibalovali malé, asi litrové měchy s vodou a rovnali doprostřed jeskyně, k velkému skalnímu sloupu.

Milan se připojil k ostatním a Janka s Ludvou též, jenže ostatní brzy zjistili, že pozemské děti jsou ve srovnání s nimi velice nešikovné. Nechali je proto odnášet naplněné batůžky ke skále. Kupodivu se jim nikdo pro jejich nešikovnost neposmíval. Všichni pracovali usilovně a nikoho ani po hodině nenapadlo, aby si odpočinul.

Najednou vběhl do jeskyně jakýsi starší muž a sháněl se po pozemských dětech.

„Máte jít okamžitě ke stařešinovi,“ vyřídil jim, když mu ženy ukázaly, kde je má hledat.

„A já?“ zajímal se Milan.

„Ty buď tady a připrav se spolu s ostatními. Možná budeme muset opustit Worgell.“

„Opustit náš hrad?“ vyjekla Wigona, která zaslechla konec vzkazu.

„Edoímové se připravují na nás vtrhnout,“ řekl muž úsečně a ne příliš ochotně. „Do vesnice Mangrí dorazily další hordy kdoví odkud - a je jich mnohem víc, než jsme očekávali!“

Více neřekl, ale vykročil napřed. Ludva s Jankou cupitali za ním k jeskyni stařešiny Friagiho.

Něco se zřejmě chystalo.

 


15.11.2016 18:07

Zpět Obsah Dále

Komentáře: