© 1992 Václav Semerád Veškeré připomínky vítám: Zrcadlo GÉJA (11) - Sorky (zbraně prokleté planety GÍJÓ) Science fiction z GSMB (5)

Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Zrcadlo GÉJA

Porady náčelníků se účastnily dvě desítky předních mužů kmene Ašerů. Jako čestného hosta si přizvali Ludvu z planety Země. Janka tu tentokrát nebyla, bojovníci by těžce snášeli přítomnost ženy na jejich shromáždění, což nakonec Janka uznala slovy: „všechno se nedá zlomit naráz“.

V čele shromáždění zasedli Ludvovi známí, Rada starších. Ludva seděl stranou u odděleného stolu jako host - neměl prý právo mluvit na tomto shromáždění, aniž by byl vyzván, ale neznepokojoval se tím - věděl, že až bude čas, dostane příležitost promluvit.

Bojovníci nejprve shrnuli výsledky prohrané bitvy o hrad Worgell, tak jak jej přinesli zvědové a někteří uprchlíci. Těch bylo žalostně málo. Muži z Worgellu neodolali přesile a do jednoho padli. Závěrečnou řež v podzemí, když bojovníci Edoímů, zpití vítězstvím a prolitou krví, zaskočili průvod utíkajících žen a dětí, přežilo sotva dvanáct žen a dvacet dětí. Čtyři ženy zahynuly dodatečně, naštěstí pak Ludva svým výstřelem přerušil závěrečné popravy a umožnil útěk alespoň této skupinky. Za tento zásah v poslední chvíli sklidil obdivné pohledy ostřílených bojovníků, ale věděl, jak malé zásluhy má doopravdy. Pomohla mu náhoda, bardžanská puška a částečně i jeho vlastní nešikovnost.

Pádem Worgellu získali Edoímové volný přístup do rovin Utakereku, kde se nacházely málo početné osady, které by nebylo možné účinně hájit proti očekávané přesile. V rovinách Utakereku ale byla i nejúrodnější půda země Ašerů, právě odtud se vozily do sýpek v Hanagio zásoby, rozdělované později v dobách neúrody. Byly tu i nejbohatší ovocné lesy, plantáže vodních melounů bifarna i pole obilí kuístu. Bez rovin by Ašerům zbyly neúrodné pláně Kagarrak s oblastí jezer Auibuo na severu, naštěstí oddělené horami, které se pro svou nebetyčnou výšku nedaly přeletět s pomocí sorků. Jediný jakž-takž schůdný průsmyk střežila pevnost Hanagio, postavená už v dávných dobách, kdy původní osadníci Gíjó nezapomněli na své technické dovednosti. Pád Worgellu byl ale pro říši Ašerů o to nepříjemnější, že jeho ztráta určitě povzbudí jižní kmeny, které už dlouho žádaly nové rozdělení světa. Kam by to došlo, dalo se dobře odhadnout.

„Než se začneme radit o dalším postupu proti Edoímům,“ zahájil poradu stařešina Ouiak, „měli bychom si vyslechnout zajímavý návrh našeho hosta.“

Ludva vstal a ačkoliv měl trému, jasně a srozumitelně přednesl svůj návrh signalizace o pomoc.

„Jakmile se o zdejších sporech dozvědí lidé z Bardžá nebo z našich světů, určitě se pokusí dalšímu boji zabránit,“ končil svůj návrh. Bardžá nedopustí, aby se její děti navzájem vraždily.“

Někteří přikyvovali, jiní se vytasili s námitkami a nedůvěřivci měli k Ludvovu rozmrzení většinu. Ludva jejich námitky postupně vyvracel, ale mnohdy jen s obtížemi, neboť jeho protivníci tvrdošíjně nechtěli chápat základní pravdy Ludvova světa. Některé námitky mohl Ludva vyvracet jen stěží. Byly to ty, které pochybovaly, že nějaká pomoc vůbec přijde a zejména - zdali přijde včas. Nemohl popřít skutečnost, že Společenství ponechalo dvě děti na nebezpečné planetě bez pomoci.

„Ponechme našim hostům možnost uskutečnit své plány signalizovat o pomoc,“ znělo konečné rozhodnutí Rady bojovníků. „Nemůžeme ale pro mlhavé sliby pomoci z hvězd nechat na holičkách obyvatele rovin Utakereku.“

Ludvu pak požádali, aby jako nezúčastněný opustil Radu a v doprovodu přivolaného muže ho poslali do Velkého sálu, kde se prý odbývaly různé slavnosti, ale který teď zel téměř prázdnotou. Tam se u připravené bohaté hostiny setkal se svou sestrou Jankou a přítelem Milanem.

Zejména Milan byl v jedinečné náladě. Musel teď i Ludvovi vykládat, co Janka vyslechla před ním, totiž jak ho Rada bojovníků zpovídala ohledně jeho zážitků z pádu hradu Worgell. Jeho dojmy byly nesmírně důležité, vždyť nebylo mnoho těch, kdo tuto bitvu přežili. Milanovi se dostalo ujištění, že ho postupně vyučí všemu, co znají jen lidé zasvěcení, mezi něž ho stařešina Friagi předurčil, když mu svěřil speciální sorky, určené jen pro zasvěcené. Milan se z nevýrazného chlapce ještě víc přiblížil svému snu být respektovaným mužem kmene, i když byl mladší než ostatní bojovníci.

Janka si upřímně poplakala nad osudem dětí, které nalezly ve Worgellu strašnou smrt. A už se ani tak neodtahovala od Ludvova původně výstražného střílení, které jen díky jeho nešikovnosti mělo za následek záchranu poslední skupiny.

Ludva se především pořádně najedl a zprvu jen poslouchal, co povídali Milan s Jankou. Pak se jim svěřil, že se chce pokusit vrátit se do stanice vjosuzgu a odeslat kontejner uik se zprávou.

„To nebude žádná procházka,“ uvažoval vážně Milan. „Chrám je teď v rukou Edoímů, kdo ví, co se v něm děje.“

„Ale je to jediná možnost, jak přílet záchranné výpravy urychlit,“ pokrčil rameny Ludva.

„Obdivuji tvoji odvahu,“ pokýval hlavou Milan, „ale zřejmě si neuvědomuješ, do čeho jdeš!“

„A to máme zase jen bezmocně sledovat, jak hynou stovky lidí?“ vybuchl Ludva. „Tobě není líto dětí, které Edoímové podřezali, ani těch, které ještě jako zvířata podřežou?“

„Ovšemže mi jich líto je - ale nevěřím, že tvoje cesta do chrámu bude mít jiný účinek, než šíp ve tvém srdci.“

Janka se přikláněla spíš k Milanovi než k Ludvovi, ale ten se na ni nemohl hněvat. Věděl dobře, že její postoj je výsledkem obav o jeho, Ludvovo bezpečí.

„Poletím tam třeba sám,“ prohlásil nakonec. „Kdyby bylo nejhůř, vyletím do takové výšky, že za mnou nahoru nevystoupí ani největší vytrvalci Edoímů.“

„Říká se, kdo vyletí příliš vysoko, spadne nakonec mrtev k zemi,“ zastavoval jeho elán Milan. „Výšky jsou zrádné, věř mi! Nahoře číhá smrt!“

„Protože nic nevíte o struktuře atmosféry,“ namítl Ludva. „Ano, máš pravdu, nahoře se těžko dýchá. Dvojnásob, když létáš se sorky. Ale kdo letí jako já na náramenních sygytech, neunaví se a dokáže dýchat i ve výšce čtyřikrát i pětkrát větší, než jsme letěli spolu a která tě tak vyčerpala. Kdo mě bude pronásledovat tak vysoko, ztratí sílu a buď se vrátí, nebo se udusí. Já jediný vím, kam až si mohu dovolit letět.“

„Velké výšky se prý špatně odhadují,“ varoval ho Milan.

„Na měření výšek mám pomocníka,“ ukázal Milan na okénko displeje na pravém nárameníku sygytů. „Tohle mi ukáže výšku stejně jako u nás na Zemi. Tlak se tu příliš neliší. Když mi výškoměr ukáže dvacet tisíc zhavae, budu dýchat obtížněji, ale vydržím to. To je ještě bezpečná výška.“

„No, Ludva má možná pravdu,“ zastala se bratra Janka. „On se v létání vyzná. Jen mě děsí, že tam chce jít sám...“

V té chvíli k jejich stolu přistoupil vysoký bojovník.

„Kdo z vás je Ludva ze Země?“ otázal se a střídavě se díval na Ludvu a na Janku.

„Já přece,“ podíval se na něho Ludva.

„Připrav se na cestu,“ prohlížel si ho nedůvěřivě muž, o tři hlavy vyšší, než on. „Netušil jsem, že lidé Země jsou tak mrňaví.“

„Pravda, jsme trochu menší,“ neodporoval Ludva. „Jsme ale teprve děti, ještě vyrosteme. Ale kdo jsi ty?“

„Neřekli, že mám doprovázet nedorostlé pískle,“ zabručel muž jako pro sebe. „To nebude cesta důstojná pro muže - a já jsem přece Guiug, zvaný Stopař!“

„Jen nepodceňuj lidi ze Země!“ zastal se okamžitě svého přítele Milan. „To nedorostlé pískle zná tajemství chrámu vjosuzgu jako nikdo ze zasvěcených - a ve Worgellu zemřelo jeho rukou deset bojovníků kmene Edoímů i s jejich náčelníkem!“

„Rukou toho... písklete?“ vykulil oči Guiug.

„Slyšel jsi dobře,“ ujistil ho Milan.

„Dobrá, pojď se mnou, musíme nejprve ke stařešinům, chtějí nám dát na cestu nějaké rady,“ vzpamatoval se Guiug.


Vyrazili na cestu večer, aby ke stanici doletěli před svítáním. Ludva, ačkoliv teď mohl k létání použít sorky jako jeho průvodce, spoléhal více na létací nárameníky. Let s nimi nebyl namáhavý a Ludva přece jen neměl žádný trénink. V pevnosti Hanagio bylo B-paliva v každé lampě dost, takže se nedostatku energie neobával.

Oba měli s sebou nevelké batohy. Guiug v něm měl jídlo, Ludva také, a navíc počítač, do jehož pamětí předtím pečlivě uložil naléhavou výzvu pro každého, kdo přístroj zapne. Také baterie nabil na plnou hodnotu. Tenhle vzkaz by mohl rozhodnout všechno - a než Ludva vystoupil před stařešiny se svým návrhem, věnoval přípravám dlouhou dobu.

Bojovník Guiug měl krátký luk s balíčkem šípů, nevelký štít a oštěp. Ludva měl jako zbraň opět starou bardžanskou dinosauří pušku a zbývající hrst černých nábojů. Sice se zprvu zpěčoval vzít ten vražedný nástroj do ruky, ale stařešinové ho přemluvili.

„Pamatuj na to, co jsi sám říkal. Tvá cesta může přinést vysvobození pro tisíce lidí,“ kladl mu na srdce Ouiak. „Půjde-li to bez krveprolití, bude to lepší. Když zemřeš, zemře spousta bojovníků, žen i dětí. Ztrátám se zřejmě nevyhneme, ale mohl bys je zmírnit a v tom případě je oprávněné, abys svůj život bránil i za cenu zabití těch, kdo by tě ohrožovali. Uvědom si, že proti tobě nebudou ženy ani děti, ale skuteční vrahové. Raději se ani moc nerozmýšlej, půjde o hodně - a nejen o tebe.“

Vyletěli z vrat, obrácených směrem dolů, tak jako všechna vrata pevnosti Hanagio. V první chvíli museli letět dolů, ale hned se zvedli do výše. Ludva se předem domluvil, že poletí tak jak bude vyhovovat Guiugovi, proto ho jen doprovázel ve vzdálenosti zhruba deseti metrů. Zkušený Guiug letěl úsporně, aby vzdálenost ke chrámu překonal na jeden zátah. Ludvovi nezbylo než se na Guiugův orientační smysl spolehnout, ale obávat se nemusel, jeho průvodce se v tomto kraji dobře vyznal.

Ludva se pohodlně usadil v popruzích a kromě svého druha sledoval i noční krajinu pod sebou. Dokud letěli nad rovinatým krajem Utakereku, nebylo dole nic zajímavého, tma nezvyklou barvitost krajiny pod nimi setřela. Na konci letu, když se dostali nad území ovládané Edoímy, zpozorovali pod sebou planoucí ohně a kolem ležení vojska. Hordy Edoímů tam stále oslavovaly poslední vítězství.

Guiug pozoroval nepřátele s nenávistí, ale směr letu nezměnil. Měl za úkol dovést ke chrámu svého nového přítele a chránit ho. Podle Rady starších to bylo důležitější než boj s Edoímy a Guiug se plně podřídil jejich příkazům. Neopomněl si ale ležení dobře z výšky prohlédnout.

Pak začali klesat a krátce poté Ludva v ranním šeru poznal dole pod sebou zbytky stanice vjosuzgu. Tady převzal velení on a ukázal Guiugovi, aby přistáli poblíž rozvalené části budovy, kudy se mohou dostat dovnitř.

Bylo tam ticho a tma, ale Guiug si pro jistoru připravil luk a Ludva pušku. Uvnitř mohli číhat Edoímové, kdyby si chrám zvolili za dočasnou základnu. Ale když oba, Guiug napřed, vstoupili do první místnosti, byla prázdná, tak jako následující chodby. Chrám zřejmě Edoímům nestál za to, aby se tu usadili - měli asi jiné válečné plány. Pro Ludvu a Guiuga to bylo jen dobře.

„Nikdo tu není,“ oddechl si Ludva, když spolu prošli prokletými dveřmi do vnitřních prostor stanice. Tady bylo jasné světlo, které Guiug pozoroval s nedůvěrou, zato Ludva s nadějí. Znamenalo to, že osvobozené sluneční baterie mezitím stačily dobít staniční baterie a když Ludva stiskl páčku k uzavření dveří a ty se zavřely, Guiug se na Ludvu podíval téměř s bázní. Ludva ale dělal, jako kdyby nic pozoruhodného nezpozoroval, kromě toho, že se tyto dveře zavřely téměř tak rychle, jako kdyby byly nové. Byli teď uvnitř, dveře je chránily před nenadálým útokem zvenčí, jen museli zjistit, zda se uvnitř neskrývají nebezpečné améby nebo nepřátelé.

Ludva šel nejprve do uiku, kde mínil uložit počítač. Přitom musel pečlivě zkontrolovat, zda tam nejsou améby. Odeslat některou do obydleného světa by byla trestuhodná nedbalost! Na okamžik si představil, jaký horror by nastal, kdyby se třeba jediná malinká améba dostala do některého města na Zemi. Mohla by se ukrýt do kanalizace, kde by nalézala dostatek potravy a mohla se tam rozmnožit. Až by později jedné tmavé noci začaly vylézat z kanálů stovky netvorů nezničitelných pozemskými zbraněmi a začaly by po tisících rozpouštět lidi - ne, to by bylo příšerné...

Raději si předem vložil do úst kuličku proti amébám a s rozsvícenou lampou v ruce pečlivě prohledal celou kapsli včetně technických podlaží pod podlahou i nad stropem kabin. Guiug pátral spolu s ním - a zkušenému lovci by neměla žádná améba uniknout. Všude nalezli stopy jejich řádění, těžko je mohli přehlédnout. Jediné sedadlo nezůstalo celé, všude zbyly jen kovové kostry. Koberce byly pryč, tapety též, chyběla i většina součástí z plastických hmot. Dole v technickém podlaží Ludva zjistil, že zmizely i stopy jejich pobytu z doby, kdy nefungovaly toalety. Ty byly čisté, nablýskané, ale bez plastických součástek. Na současnou přítomnost améb nikde uvnitř naštěstí nenarazili, ale pro jistotu prošmejdili všechna skrytá místa. Ludva dokonce odšrouboval poklopy, aby mohl zkontrolovat nádržku s vodou v horním podlaží a nádržku pod záchodem v dolním. Jistota je jistota.

Počítač nechal v místnosti první pomoci vedle zničeného počítače z inventáře uiku. Po nájezdu améb z něho zbyly jen žalostné trosky. Pak Ludva ručně pečlivě uzavřel vstupní dveře uiku, neboť se už nemohl spoléhat na stlačený vzduch. Dveře ani pořádně nedolehly, chybělo těsnění, které - jako všude - sežraly améby.

Pak pozval Guiuga do velínu. Také tady bylo více světla než minule. To bylo dobré znamení - baterie byly zřejmě nabité, zbývala poslední otázka, zda to bude stačit.

Ludva opatrně stiskl tlačítko, které vždycky předtím vedlo k rychlému pohasnutí světel.

V té chvíli se stanicí ozvala hromová rána.

Budova se otřásla jako při zemětřesení, světla zhasla jako když je sfoukne a Guiug padl k zemi. Ani Ludva v první chvíli nevěděl, co si má počít. Náraz vzduchu oběma řádně zacloumal, zalehlo jim v uších, místností prudce vířily kotouče prachu a jakási modravá mlha, ozvalo se děsivé vlčí skučení, jen zvolna slábnoucí. Konečně vše utichlo, mlha se rozplynula, jen hustý zvířený prach se vznášel ve vzduchu. Místnost opět slabě osvětlovala jediná nouzová svítící destička a až po chvilce se pomalu, neochotně začaly rozsvěcovat další ojedinělé bigaly, svítící destičky stropních panelů.

„Co se to stalo, u všech bohů?“ vyhrkl Guiug, který se pomalu sbíral s podlahy.

Ludva mu neodpověděl. Vyběhl z velínu a utíkal k uiku. Ten tu ale nebyl. Na jeho místě zbyla obrovská prázdná jáma s kolejnicemi na dně, ve které se ještě převalovaly kotouče modrého prachu a dýmu. Ludvovi až teď došlo, jak vznikla ta obrovská rána: před odesláním neuzavřel staniční vrata a když kapsli odeslal, zůstalo po ní vakuum, které mohlo za všechny ty děsivé efekty. Ještě že pozval Guiuga do velínu za pevné dveře, vakuum dokáže člověka roztrhat na kusy! Takhle to byla nepatrná chybička, důležité bylo, že uik odeslal. Kam? To snad nerozhoduje, pomyslel si. Ať je to kamkoliv, až uvnitř lidé najdou počítač, jistě budou vědět, co mají dělat!

„Podařilo se nám to, Gui!“ křikl Ludva radostně. „Teď se ještě ve zdraví dostat do Hanagio!“

„No - čekal jsem ledacos, ale tohle bylo silnější, než jsem si myslel,“ utrousil Guiug. „Vy lidé z hvězd používáte opravdu hrozivý způsob signalizace. Ale proč se divím? Když to má být slyšet až ve hvězdách... Horší je, že to určitě slyšeli i Edoímové!“

Mohla to být pravda, ale teď už je tu nic nedrželo.

Ludva otevřel zakázané dveře. Otevíraly se zase neochotně jako na počátku, také světla uvnitř se jen pomalu rozsvěcovala. Odeslání uiku naráz vyčerpalo obrovskou baterii stanice a bude dlouho trvat, než se opět naplní. Možná už byla příliš stará a vetchá - ale svůj poslední úkol zvládla. Venku svítalo a sluneční baterie dávaly málo proudu. Až bude slunce svítit naplno, baterie se budou činit více, ale to už tady nebude nikdo, kdo by mohl ocenit práci zařízení, starého více než devět tisíc let...


Venku se stal velitelem výpravy opět Guiug. Opatrně s lukem v ruce vyhlédl ze dveří do chodby, pak do dalších dvou kajut a nakonec ven do krajiny.

„Zdá se, že tu nikdo není. Ale nedivil bych se, kdyby už sem Edoímové běželi,“ řekl ostražitě, ale spokojeně.

„Jak jsi na tom - můžeš hned letět?“ zeptal se ho věcně Ludva.

„Doletím až mimo území Edoímů,“ kasal se Guiug.

Vzletěli šikmo vzhůru a brzy byli pět set metrů nad terénem. Ludva by se rád rozdělil o svou radost s Jankou, ale jeho komunikátor byl němý a signalizoval odpojení od veškeré telekomunikační sítě. Na planetě Gíjó samozřejmě žádná telekomunikační síť nebyla a Jančin komunikátor, se kterým se jedině mohl spojit, stínila vrstva kamene pevnosti Hanagio. Komunikátory ostatně nefungovaly ani v jeskyních, nebyl to tedy důvod ke znepokojení. Guiug a po něm i Ludva vytáhli z batohů balíčky s jídlem a v klidu za letu posvačili. Krajina dole se pomalu probouzela, jen vojenské ležení Edoímů po prohýřené noci vyspávalo. Ludvu napadlo, že by mohli snadno Edoímy přepadnout, ale sám tu myšlenku zahnal. Teď už snad nebude třeba žádné krve, žádného zabíjení.

Za jak dlouho sem může záchranný hvězdolet přiletět?

To pořád ještě netušil. Byl si jistý, že lidé z Galaktického společenství nebudou zbytečně váhat, až si přečtou jeho vzkaz, vědí přece, kam mají letět. Nové Aigurské nadsvětelné mašiny by zde měly být během několika dní, záleží na tom, kde právě jsou. Nejhorší by bylo, kdyby byly právě všechny na Aiguře, vzdálené něco přes dva dny cesty nadprostorem - nebo dva tisíce světelných let od Země. Což by musela být zvláštní smůla. Proto Ludva nepochyboval, že jim to nemůže trvat déle než týden. Ten už snad nějak přečkají...


Do pevnosti Hanagio dorazili až k večeru. Guiug si přece jen musel cestou odpočinout. Nejvíc ho hnětlo, když viděl Ludvu neunaveného a v dobré náladě. Let s pomocí sorků nebyl pohodlný jako s antigravitačními sygyty, při němž si Ludva od radosti pískal různé melodie, zatímco Guiug vedle něho supěl námahou. Odpočívali zhruba hodinu, přičemž Ludva střežil okolí. Byli najedení a nakonec byl spokojený i Guiug. Určitě nelitoval, že doprovází pískle... Po hodině se opět zvedli a zamířili k pevnosti, kterou už viděli nad obzorem jako velikou bílou pýchavku.

Poslední úsek cesty ale proběhl jinak, než si Ludva představoval. B-palivo v jeho energetickém vaku pocházelo z pevnosti Hanagio a nebylo zřejmě vyčištěné. Nečistotou se po nějaké době ucpaly póry v katalytické části vaku, takže několik kilometrů od pevnosti začaly nárameníky signalizovat kritický nedostatek energie. Pak se objevilo na displeji varování:

První pojistka - zákaz stoupání. Nouzové přistání za šedesát pět vteřin... šedesát...

Ludva zbledl. Do pevnosti už nedoletí. Za několik okamžiků mikroprocesor automaticky zamíří k zemi, ostatně už teď by nedovoloval vletět dovnitř vraty, do kterých se dá vletět jen zdola nahoru.

Pak se ale náhle uklidnil. Dobře, nevletí tam se sygyty, vletí se sorky. Beztak je chtěl už dávno vyzkoušet, jen na ně dosud neměl čas. Místo aby vyhlížel vhodné místo k nouzovému přistání, vložil si do úst kuličku létacích sorků - a odhodlaně ji stiskl zuby.

Zašumělo to a Ludva nedočkavě vdechl podivnou mlhu opojné vůně. Po krátké chvilce pocítil zvláštní lehkost. Silou vůle zamířil vzhůru a jeho tělo se vzneslo do výšky. Vypnul dokonce létací nárameníky, připraven je kdykoliv zase zapnout, kdyby snad začal padat. Ale nebylo třeba - vznášel se dál, plaval ve vzduchu jako ve vodě. Naklonil se dopředu, aby jako jeho přítel Guiug letěl v této nejvýhodnější poloze a letěl po jeho boku dál.

U pevnosti měl ještě tolik sil, že z čiré rozpustilosti udělal ve vzduchu pár kotrmelců, které by mu komputer létacích nárameníků ani nedovolil. Bylo to krásné, vznášet se jako ve snu. Až pak spolu s Guiugem vlétli do otevřených vrat.

Nikdo je tentokrát nečekal, ale strážní u vchodu je poznali a volali na ně, ať jdou do sálu Rady starších. Guiug byl pořádně unavený, ale i Ludva byl malátnější než obvykle. Oba ale nechtěli na sobě nechat nic znát a proto spolu zamířili do velkého sálu, kam už cestu oba znali.

„Podařilo se,“ oznámil všem Ludva lakonicky svůj úspěch. „Do týdne tu může být pomoc.“

Nezdálo se ale, že by mu někdo věřil. Stařešinové to s pokyvováním hlav vzali na vědomí, ale očekávané boje s Edoímy byly pro ně důležitější a bližší a více je proto zajímalo Guiugovo svědectví o ležení nepřátel. Co bude za týden, bylo teď pro ně vedlejší.

Guiug jim samozřejmě podal obšírnou zprávu o všem, co viděl nad územím Edoímů, ale to už pro Ludvu nebylo důležité. Stařešinové ho ochotně propustili, ať jde za sestrou - a Ludva byl volný.

Sestru našel ve velkém sále ve společnosti několika dívek zhruba stejného věku, jako byla sama. Povídaly si a smály se přitom na celé kolo. To bylo dobré - ve Worgellu se s Jankou žádné děvče do řeči nedalo. Když přišel Ludva, všechny dívky okamžitě zmlkly a očekávaly jeho slova.

„Podařilo se ti odeslat uik?“ vyskočila Janka radostně, když ho viděla zářit optimismem.

„Měl jsem tě vzít s sebou,“ přikývl Ludva a samou radostí ji objal. „Už bys byla možná doma!“

Janka neodpovídala, jen plakala štěstím. Dívky nechápaly příčinu radosti své nové kamarádky, ale pochopily, že její slzy nejsou od žalu a zřejmě se rozhodly oslavovat spolu s ní. Udělaly kolem pozemšťanů kruh, začaly tancovat a zprvu tiše, pak docela hlasitě zpívat. Janka nakonec pustila Ludvu, rozpojila kruh dívek a vřadila se mezi ně. Bardžanské písně se jí od malička líbily a dost jich znala, takže mohla k dívkám přidat svůj hlas. Děti planety Gíjó ani po devíti tisíciletích nezapomněly své prastaré bardžanské písně. Zpěvu a tance bylo tolik, že to nebralo konce.

Najednou k tančícímu kruhu dívek došel rázným krokem nejstarší ze stařešinů, Ouiak. S ním kráčeli dva muži, kteří mezi sebou pevně drželi jakéhosi velmi mladého chlapce.

„Ludvo - mám tu něco pro tebe,“ přerušil tanec dívek stařešina Ouiak. „Polapili jsme přímo v naší pevnosti vizíra. Bude nejspíš od Edoímů, přiletěl možná rovnou od Worgellu, ale chce mluvit jedině s tebou. Promluv si s ním, ať víme, co chce. Nedovolíme mu, aby ti ublížil.“

Dívky se rázem stáhly stranou, jak bylo jejich zvykem na Gíjó. Ludva se zahleděl do tváře chyceného zvěda. Tvář jako každá jiná, zde byli všichni bardžanského původu, kromě něho a Janky. Také zvěd si prohlížel Ludvu klidně, bez vzrušení.

„Co si přeješ?“ zeptal se ho Ludva zvědavě.

Ahoj, Ludvíku! Jak se vám vede?“ promluvil na něho zvěd.

Ludva zalapal po dechu a málem se posadil. Ta prostá slova na něho působila jako rána palicí. Také Janka nejdřív zbledla, ale pak vyskočila, vrhla se neznámému kolem krku.

„Přece jen jste nás našli!“ vykřikla a ze samé radosti ho políbila.

Nebylo nic divného, že neznámý zvěd znal Ludvovo jméno, to mohl slyšet od kohokoliv.

Nikdo mu ale na této planetě nemohl říci obyčejné pozdravení - česky! V mateřském jazyce pozemských dětí! To mohl znát jen člověk, který přicházel z daleké Země!

I když tu byl ne za týden, ale za půl dne...


Po tomto setkání se události pohnuly takovým tempem, až z něj všem místním oči přecházely.

Když se chycený zvěd navzdory svému bardžanskému vzhledu změnil v Ludvova krajana, Ludva s Jankou ihned vysvětlili stařešinům, že odlišný vzhled není nic divného. Hranice mezi světy neexistují, lidé různých planet se spolu běžně setkávají a nikomu nepřijde divné, že na Zemi žijí lidé původem z Bardžá a naopak. Jen Bardžané, zapomenutí po tisíciletí na Gíjó, si na takový ruch dosud nezvykli. Ludva na žádost příchozího doporučil stařešinům odvolat poplach, aby mohli přiletět další.

A ti se krátce poté začali objevovat. Zjevovali se náhle, bez ohlášení. Nepřicházeli od vchodů do pevnosti, ale objevovali se záhadným způsobem přímo uvnitř. V místnosti Rady starších byli brzy dva a dokonce i tři. Jeden podrobně zpovídal Ludvu s Jankou, druhý, drobný chlapec s tušově černýma očima bez bělma, nepodobný pozemšťanům ani Bardžanům se domlouval s pěticí stařešinů. K nim vzápětí přibyl třetí. Přinesl velký obraz pevniny, viděný jako z velké výšky. Ludvovi došlo, že je to asi fotografie pořízená z hvězdoletu, kroužícího kolem Gíjó. Vedecizovo proroctví se zřejmě začalo naplňovat, kolem Gíjó kroužila obrovská kamenná hora a její vyslanci začali jednat. Podle svědectví Ašerů na leteckém pohledu rychle vyznačili jejich území, území patřící odedávna jejich nepřátelům a především oblast, obsazenou Edoímy protiprávně.

„Pomůžete nám ve válce proti Edoímům?“ zeptal se opatrně Ouiak, když skončilo domlouvání ohledně hranic.

„Už se stalo,“ odtušil klidně chlapec s černýma očima. Válka nebude, Edoímové už na vaše území nemohou. Pojďte se podívat!“

Vedl všechny, počínaje místními stařešiny a konče Ludvou a Jankou nahoru po dlouhých schodech. Nikdo nechápal, jak se tu může vyznat - jako kdyby žil v Hanagio odedávna. Dovedl je až k těžkému kovovému poklopu, který se otevíral směrem vzhůru. Když jej otevřel, vystoupili všichni na samotný vrcholek „pýchavky“ na plošinku s kamenným zábradlím.

„Podívejte se!“ ukázal jim směrem k území Edoímů.

Na jihu bylo něco, z čeho Ludvovi přeběhl mráz po zádech. Strměla tu jako obrovské pohoří nesmírně velká polokoule, částečně skrytá za obzorem. Stěny té podivné hory byly křišťálově čisté a zrcadlově se v nich odrážela dole červená krajina, nahoře růžová obloha s modrými mraky.

„Co to je za... zrcadlo?“ zeptal se udiveně stařešina Ouiak. „Co tam dělá? A k čemu je dobré?“

„To zrcadlo odděluje váš kraj od míst obsazených Edoímy,“ vysvětloval mu chlapec s černýma očima. „Nerozbije je kámen ani palice. Nikdo z vás teď nemůže k nim, ani oni nemohou k vám.“

„To není tak špatné,“ zamyslel se Ouiak. „Tím se může jednou provždy zabránit sporům a prolévání krve. Pokud ovšem bude vaše zrcadlo odolné i proti sorkům!“

„Podle toho, co o nich vím tady od Janky a Ludvy, nemusíte mít obavy,“ přikývl chlapec. „Nejde jen o oddělení vašich kmenů, ale o to, aby Edoímové vrátili území, které jim nepatří!“

„Přiznám se, docela mě zajímá, jak chcete Edoímy k něčemu takovému donutit,“ povzdychl si Ludva. „Jsou to válečníci, vyjednavače sekají na kusy a neštítí se ani vraždit děti!“

„Uvidíš!“ usmál se chlapec. „Tohle zrcadlo dokonale odráží sluneční paprsky - a to znamená, že pod ním bude nejen tma, ale brzy i krutá zima. Nevím, jak dlouho Edoímové, zvyklí na jižní kraje, dokáží snášet mráz, ale pochybuji, že to vydrží dlouho. Zejména když bude mrznout víc a víc.“

„Kdoví?“ pochyboval Ouiak.

„Umíte si vůbec představit, kolik energie ze slunce přichází? Ta tam teď bude chybět. Za pár hodin klesne na odstíněném území teplota pod bod mrazu a do týdne by tam zamrzla nejen voda, ale začal by tam mrazem kapalnět i vzduch. Edoímové nemají jinou možnost, než přistoupit na mír.“

„Co je to, proboha, za zrcadlo?“ nevěřil svým očím Ludva. „Já vím o jediném prostředku, který by mohl mít takové účinky - ale ten přece není na žádném světě Galaktického společenství... To by znamenalo...“

Díval se vyjeveně na chlapce, který se stále usmíval.

„Už to mám! Ty přece nejsi člověk!“ vykřikl najednou Ludva.

„Proč si to myslíš?“ podíval se na Ludvu pobaveně chlapec s černýma očima.

„Totiž - člověk jsi, ale rozhodně ne obyčejný!“ trval na svém Ludva.

Chlapec s černýma očima se na okamžik zamyslel.

„Máš pravdu,“ přisvědčil. „Jsem člověk - i nejsem.“

„Luďo - co plácáš?“ vyjekla Janka. „Proč by to neměl být člověk, vždyť je to docela normální Aiguřan... tady se zřejmě spojilo celé Galaktické společenství...“

„Janko - tobě to nedošlo?“ vykřikl Ludva. „Je to úplně jinak, Aiguřané mají přece jiný nos - ale o to teď nejde, jde o tu věc nad obzorem. Viděla jsi snad někdy něco takového?“

Pohlédla k zrcadlově lesklé polokouli - a zarazila se.

Pravda, to zrcadlo mělo neskutečné rozměry. Okraje polokoule se táhly od obzoru k obzoru, byly to - snad stovky kilometrů. Vrcholek polokoule musel tedy trčet vysoko nad stratosféru, kamsi do mrazivého kosmického vakua. Janka byla náhle bezradná - opravdu nic nechápala. Jen Ludva měl tušení, co to vlastně je. Ale mrazilo ho z toho.

„Janičko, ty i já tady poprvé v životě vidíme na vlastní oči - a pěkně zblízka - legendární bublinu géja-pole,“ prohlásil Ludva slavnostně. „Chápeš to? Pokud vím, nejbližší fotografie takového zrcadla pořídili během Agríšské války ze vzdálenosti osmi světelných hodin, tenkrát ale bylo větší než celá planeta Keléné. Galaktické společenství zná něco tak příšerného jen z obrovské dálky, zatímco my to vidíme na pouhých pár kilometrů! Géja-pole umí stěhovat celé světy, ale ovládá je jediná civilizace ve vesmíru, takže pro to mám i jediné možné vysvětlení. I pro to, že se objevili už dnes. To by přece nikdo jiný nedokázal!“

„Jaké vysvětlení?“ zamračila se nechápající Janka, která vynecháním dějin kosmonautiky přišla o vědomosti toho druhu.

Ludva se opět otočil  chlapci s černýma očima.

„Ty nejsi z Galaktického společenství!“ řekl s určitostí. „A také všichni ostatní, co se tu takhle objevujete. Všichni patříte k civilizaci Gurroa!“

„Tak jest,“ uklonil se lehce chlapec. „Ano, všichni jsme Gurroa.“

Gurroa - Luďo!“ rozzářily se oči Jance a obrátila se na bratra. „Já jsem se s ním ještě nikdy nesetkala! Až teď - a takhle zblízka! Já se snad zblázním radostí! Já ho dokonce políbila! Nikdo mi to neuvěří! Nezlobíte se na mě, že ne?“

Gurroa se jen usmíval - záhadným úsměvem Mony Lisy...

Už dlouho ho nikdo tak upřímně nepolíbil...

 


15.11.2016 18:07

Zpět Obsah Dále

Komentáře: