Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Bordelář

Osud, anebo karty, zamíchané vojenskými úřady nás svedly do společné světnice ve starých budějovických kasárnách.

Tonda patřil zpočátku k nevýrazným typům. Průměrná postava, spíš o chloupek menší a o to kulatější. Nebyl tlustý, to by se o něm říci nedalo, ale všechno na něm bylo takové zaoblené, vykroužené, jak na oblázku. Tatranskému se podobal i pevnou, zásadovou povahou, ale nebyl z Tater, ale z Prahy. Pokud se pamatuji, byl i Pražák rozený. Průmyslovák. Pracoval v ČKD.

Brzy si vysloužil na vojně dost běžnou, ale málo lichotivou přezdívku „borrdelář“. Na jeho adresu se vyslovovala ještě s charakteristickým „ráčkováním“, které parodovalo jeho pošpatnělou výslovnost. Musím se přiznat, že marně spekuluji, čím si to přízvisko vysloužil. Nebyl lajdák, lenoch a nepůsobil trable, nebyl „trablmejkr“, jak pro to mají Američané trefný výraz. Je pravda, že se do ničeho příliš nehnal. Při jeho zakroužené postavě a spokojeném, úsměvném výrazu tváře připomínal Ladovy ilustrace světoznámého románu Jaroslava Haška.

Všechno dělal o malý okamžik později, než bylo běžné. Jako by se řídil zásadou „Spěchej pomalu - Eile mit Weile“ jak říkají Němci. Když mluvil, jako by slova nejprve na jazyku a na patře ochutnal a teprve pak dal k lepšímu. Vypadalo to jako ležérnost, někdy i jako špetka ironie. Stalo se, že to někoho podráždilo a vyjel si na něj. Nepamatuji si, že by se pohádal. Trochu se usmál, nebo naopak proti svému zvyku zvážněl a chvíli mlčel. Když napětí pominulo, vysvětlil své stanovisko. Zpravidla přesvědčil logikou, stručností a klidem.

Klid je asi nejtrefnější pojmenování pro charakteristický rys jeho letory. Nepřipomínalo to postavičku Švejka se známým výrokem: „To chce klid“. Venkoncem tenhle výrok je dobrému vojáku připisován neprávem a nikde v Haškově díle ho nenajdeme. Nebyl to klid jako opak odpovědnosti a zájmu, ale jako protiklad zbrklosti, ztřeštěnosti a předčasné reakce ve chvíli, kdy je lépe ještě uvažovat.

Zažili jsme spolu mnohé příhody a jedna byla zvlášť dramatická. Vojenské povětří nás odválo do záložně důstojnické školy v Litoměřicích. Zase spolu. Cvičili jsme zaminování a odminování budov. Na vodním cvičišti, kde byla řada rozmanitých dílen a skladů. Byli jsme rozděleni do skupin. Každá určitý objekt „zaminovala“, pak se vystřídaly a měly úkol nálože odhalit a zneškodnit. Neužívali jsme, přirozeně, skutečné trhaviny a miny, ale kouřovky a do nich jsme vkládali mechanické rozněcovače. Důstojníci žertovali, že komu „nálož“ exploduje je po smrti a nedostane oběd. Byl to jen vtip, nicméně snažili jsme se nastražit léčky co nejmazaněji.

Položil jsem kleště na rozeschlou desku starého stolu, připevnil na ně drátek a protáhl jej štěrbinou mezi prkny do zásuvky. Tam jsem umístil kouřovku s rozněcovačem. Závlačku rozněcovače jsem ještě opatrně vlásek po vlásku povytáhl, aby zareagovala na sebenepatrnější dotek. Stačilo pohnout kleštěmi, nebo povytáhnout zásuvku a -výbuch. Jen kouřovky pochopitelně.

Skupiny se vystřídaly. Objevovali a demontovali jsme nástrahy na dveřích, ve skříních, v kamnech a kradmo sledovali, jak si s našimi rafinovanostmi poradí druhá parta.

Tonda se pustil právě do mé pasti. Kleště ležely uprostřed stolu příliš „nenápadně“ a hned upoutaly jeho pozornost. Opatrně je okukoval a nebylo těžké objevit drátek, vedoucí do škvíry mezi prkny. Sklonil se k zásuvce a milimetr po milimetru ji vysunoval. Prásk! Rána byla dutá, tlumená, ale ne nevinná. Uzavřený prostor zásuvky znásobil přetlak uvolněných plynů. Výšleh plamene a dýmu zasáhl soustředěnou silou Tondovu tvář, přichýlenou k pootevřenému šupleti.

Následek byl ošklivý. Tonda se proměnil ve středoafričana. Z černé tváře svítily jen rudnoucí oči a vějíře bílých vrásek okolo nich. Za okamžik už nemohl pro palčivou bolest udržet oči otevřené. Salva smíchu, sotva propukla, ustala, jako by uťal. Bylo to vážné. Telefon - sanitka - nemocnice. Oddechli jsme si po zprávě, že snad nedojde k nejhoršímu. Oči se zachrání. I tvář se časem vrátí do původní podoby. Nikdo mi nic nevyčítal, ale svědomí mne tížilo. Počínal jsem si podle pravidel cvičení a ničeho zlého a zlovolného jsem se nedopustil. Hrozná Tondova tvář okamžik po explozi se nedala vymazat z paměti.

Zraněného po ošetření z nemocnice pustili. Oči vypadaly ještě několik dní hrůzostrašně. S jistým časovým odstupem to bylo dokonce ošklivější, než na samém počátku. Víčka a celé okolí očí bylo oteklé a hrálo duhovými barvami. Řasy a obočí byly spálené. Tvář ztratila běžný tvar a pozbyla výraz. I když už se Tonda vrátil na cvičiště, chodil mezi námi v tmavých brýlích jako delegát z černého Konga.

Trvalo hezkých pár týdnů, než se mu oči a tváře vyhojily a zbyly jen bledé jizvy. Nikdy mi ani slovem nevyčetl, co jsem mu nadrobil.

Naše cesty se ještě párkrát potkaly. Oba jsme zůstali v armádě. Byl stále o hodnostní stupínek přede mnou. Myslím, že právem. Několikrát se mi zdálo, že jedná v určité situaci příliš váhavě, nerozhodně. Čas mne přesvědčil, že měl pravdu on, ne já. Nedostatek nadbytečné horlivosti byl jeho silnou stránkou. Provázel ho od prvních chvil na společné světnici až k nejvyšším příčkám vojenského žebříčku.

Naposledy se naše osudové stezky zkřížily ve strašnickém krematoriu. Na jeho rakvi ležela brigadýrka se zlatými lipovými listy. Do velikého sálu se nevešli všichni, kdo se s ním přišli rozloučit. Stál jsem u otevřených dveří a přede mnou starší plukovník, „cifršpion“, náčelník finančního oddělení, jež patřilo k Tondově správě. Kradmo si utíral slzy. Nebyl sám, koho si Tonda za léta klidného, lidského náčelníkování získal. Bordelář? Asi ne. Spíš člověk, který nikdy pro spěch a naléhavost úkolů nepřestal vnímat lidi okolo sebe.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:00

Komentáře: