Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

Bordelář

Osud, anebo karty, zamíchané vojenskými úřady nás svedly do společné světnice ve starých budějovických kasárnách.

Tonda patřil zpočátku k nevýrazným typům. Průměrná postava, spíš o chloupek menší a o to kulatější. Nebyl tlustý, to by se o něm říci nedalo, ale všechno na něm bylo takové zaoblené, vykroužené, jak na oblázku. Tatranskému se podobal i pevnou, zásadovou povahou, ale nebyl z Tater, ale z Prahy. Pokud se pamatuji, byl i Pražák rozený. Průmyslovák. Pracoval v ČKD.

Brzy si vysloužil na vojně dost běžnou, ale málo lichotivou přezdívku „borrdelář“. Na jeho adresu se vyslovovala ještě s charakteristickým „ráčkováním“, které parodovalo jeho pošpatnělou výslovnost. Musím se přiznat, že marně spekuluji, čím si to přízvisko vysloužil. Nebyl lajdák, lenoch a nepůsobil trable, nebyl „trablmejkr“, jak pro to mají Američané trefný výraz. Je pravda, že se do ničeho příliš nehnal. Při jeho zakroužené postavě a spokojeném, úsměvném výrazu tváře připomínal Ladovy ilustrace světoznámého románu Jaroslava Haška.

Všechno dělal o malý okamžik později, než bylo běžné. Jako by se řídil zásadou „Spěchej pomalu - Eile mit Weile“ jak říkají Němci. Když mluvil, jako by slova nejprve na jazyku a na patře ochutnal a teprve pak dal k lepšímu. Vypadalo to jako ležérnost, někdy i jako špetka ironie. Stalo se, že to někoho podráždilo a vyjel si na něj. Nepamatuji si, že by se pohádal. Trochu se usmál, nebo naopak proti svému zvyku zvážněl a chvíli mlčel. Když napětí pominulo, vysvětlil své stanovisko. Zpravidla přesvědčil logikou, stručností a klidem.

Klid je asi nejtrefnější pojmenování pro charakteristický rys jeho letory. Nepřipomínalo to postavičku Švejka se známým výrokem: „To chce klid“. Venkoncem tenhle výrok je dobrému vojáku připisován neprávem a nikde v Haškově díle ho nenajdeme. Nebyl to klid jako opak odpovědnosti a zájmu, ale jako protiklad zbrklosti, ztřeštěnosti a předčasné reakce ve chvíli, kdy je lépe ještě uvažovat.

Zažili jsme spolu mnohé příhody a jedna byla zvlášť dramatická. Vojenské povětří nás odválo do záložně důstojnické školy v Litoměřicích. Zase spolu. Cvičili jsme zaminování a odminování budov. Na vodním cvičišti, kde byla řada rozmanitých dílen a skladů. Byli jsme rozděleni do skupin. Každá určitý objekt „zaminovala“, pak se vystřídaly a měly úkol nálože odhalit a zneškodnit. Neužívali jsme, přirozeně, skutečné trhaviny a miny, ale kouřovky a do nich jsme vkládali mechanické rozněcovače. Důstojníci žertovali, že komu „nálož“ exploduje je po smrti a nedostane oběd. Byl to jen vtip, nicméně snažili jsme se nastražit léčky co nejmazaněji.

Položil jsem kleště na rozeschlou desku starého stolu, připevnil na ně drátek a protáhl jej štěrbinou mezi prkny do zásuvky. Tam jsem umístil kouřovku s rozněcovačem. Závlačku rozněcovače jsem ještě opatrně vlásek po vlásku povytáhl, aby zareagovala na sebenepatrnější dotek. Stačilo pohnout kleštěmi, nebo povytáhnout zásuvku a -výbuch. Jen kouřovky pochopitelně.

Skupiny se vystřídaly. Objevovali a demontovali jsme nástrahy na dveřích, ve skříních, v kamnech a kradmo sledovali, jak si s našimi rafinovanostmi poradí druhá parta.

Tonda se pustil právě do mé pasti. Kleště ležely uprostřed stolu příliš „nenápadně“ a hned upoutaly jeho pozornost. Opatrně je okukoval a nebylo těžké objevit drátek, vedoucí do škvíry mezi prkny. Sklonil se k zásuvce a milimetr po milimetru ji vysunoval. Prásk! Rána byla dutá, tlumená, ale ne nevinná. Uzavřený prostor zásuvky znásobil přetlak uvolněných plynů. Výšleh plamene a dýmu zasáhl soustředěnou silou Tondovu tvář, přichýlenou k pootevřenému šupleti.

Následek byl ošklivý. Tonda se proměnil ve středoafričana. Z černé tváře svítily jen rudnoucí oči a vějíře bílých vrásek okolo nich. Za okamžik už nemohl pro palčivou bolest udržet oči otevřené. Salva smíchu, sotva propukla, ustala, jako by uťal. Bylo to vážné. Telefon - sanitka - nemocnice. Oddechli jsme si po zprávě, že snad nedojde k nejhoršímu. Oči se zachrání. I tvář se časem vrátí do původní podoby. Nikdo mi nic nevyčítal, ale svědomí mne tížilo. Počínal jsem si podle pravidel cvičení a ničeho zlého a zlovolného jsem se nedopustil. Hrozná Tondova tvář okamžik po explozi se nedala vymazat z paměti.

Zraněného po ošetření z nemocnice pustili. Oči vypadaly ještě několik dní hrůzostrašně. S jistým časovým odstupem to bylo dokonce ošklivější, než na samém počátku. Víčka a celé okolí očí bylo oteklé a hrálo duhovými barvami. Řasy a obočí byly spálené. Tvář ztratila běžný tvar a pozbyla výraz. I když už se Tonda vrátil na cvičiště, chodil mezi námi v tmavých brýlích jako delegát z černého Konga.

Trvalo hezkých pár týdnů, než se mu oči a tváře vyhojily a zbyly jen bledé jizvy. Nikdy mi ani slovem nevyčetl, co jsem mu nadrobil.

Naše cesty se ještě párkrát potkaly. Oba jsme zůstali v armádě. Byl stále o hodnostní stupínek přede mnou. Myslím, že právem. Několikrát se mi zdálo, že jedná v určité situaci příliš váhavě, nerozhodně. Čas mne přesvědčil, že měl pravdu on, ne já. Nedostatek nadbytečné horlivosti byl jeho silnou stránkou. Provázel ho od prvních chvil na společné světnici až k nejvyšším příčkám vojenského žebříčku.

Naposledy se naše osudové stezky zkřížily ve strašnickém krematoriu. Na jeho rakvi ležela brigadýrka se zlatými lipovými listy. Do velikého sálu se nevešli všichni, kdo se s ním přišli rozloučit. Stál jsem u otevřených dveří a přede mnou starší plukovník, „cifršpion“, náčelník finančního oddělení, jež patřilo k Tondově správě. Kradmo si utíral slzy. Nebyl sám, koho si Tonda za léta klidného, lidského náčelníkování získal. Bordelář? Asi ne. Spíš člověk, který nikdy pro spěch a naléhavost úkolů nepřestal vnímat lidi okolo sebe.

 


Zpět Obsah Dále

24.03.2019 19:56