Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Sedlák

K nejhezčím stránkám vojenské služby patří kamarádství. Nedá se tvrdit, že by je někdo cílevědomě pěstoval jako muškáty za oknem. Rodí se z toho, že je tu jeden na druhého nalepený. Mnohde ale za takových okolností vzniká „ponorková nemoc“. Lidé si začnou jít na nervy a stupňuje se to k nesnesení. Za války takové situace vznikají. Alespoň paměti frontových vojáků o tam vyprávějí. Mírové podmínky jsou přece jen volnější. Na jedné straně působí svízele vojenského pořádku, značné omezení svobody, na níž je mladý člověk až do pře­kročení prahu kasáren zvyklý a na druhé straně je vzájemná pomoc nejschůdnější cestou, jak obtíže překonat. Ztěží kdy v životě člověk ještě takové přátelství potká.

K nejprostším projevům smyslu pro kolektiv patří společné užívání dobrot, které přijdou z domova.

Večer nastoupila jednotka na dvůr. Přečetl se seznam šťastlivců, kteří měli „opušťák“, nebo „přesvečerku“, těch méně šťastných, kteří byli „na marodce“, nebo „v base“. Pak se předčítala jména ostatních a každý se ozval česky nebo slovensky: „Zde“, nebo „Tu“. Potom nadešlo to nejdůležitější. Pošta. Slova se ujal „výkonný“, administrativní duše roty. Opět se ozývalo „Zde“„Tu“, tentokrát ale v jiné tónině a silnějším hlasem. Občas se rozverně za­křičelo „Tady“, nebo „Tuna“. Už to nebylo tak komisní. I šarže měly pochopení pro štěstí těch, co si utíkali pro dopis, nebo balík. Z balíku se radoval nejen adresát, ale v blahé předtuše věcí příštích celá „cimra“. Řádka očí lačně sledovala a odhadovala váhu zásilky.

Po rozchodu patřilo k dobrému tónu, že se balík hodil ve světnici na stůl, přeřízl se špagát a zvedlo víko. Ti slušnější, a to bývali v téhle chvíli všichni, se tvářili, jako by měli pravě na práci něco zvlášť důležitého a co nejdál od stolu. Jako kdyby zapomněli, že šťastlivec dostal pětikilový pozdrav.

„Panstvo, račte si posloužit. Nenechte se nutit. Mám to nechat zkazit?“

To jistě ne, to by byla věčná škoda. Do takových tragických konců to nesmí dojít. Nechat se nutit, to by zase byla neúcta k hostiteli. Ten už našel to nejdůležitější a čte dopis. Zatím váha balíku vůčihledě klesá. Není to projev hltavosti, hladolínství a nenajedenosti (ve vojenské hantýrce by se to vyjádřilo jadrněji). Je to něco jako nábožný obřad. S kouskem vepřové pečeně, bábovky a s hltem slivovice (která se posílat nesmí) se vyznává krédo: Dnes ty mně, zítra já tobě. Jsme jedné branže, ty a já. Jeden za všechny, všichni za jednoho. A nejen nad jitrnicemi.

Jako falešný tón v orchestru, jako cynický škleb nad vyznáním víry, jako výsměch nepsané morálce světnice — Jan se přikradl jako zloděj z večerní prověrky a zastrčil nerozvázaný balík pod kavalec. Nikdo neřekl slovo. Jako by to nikdo neviděl. Světnicí zavládlo na­pětí. Nejprve se obvyklý hlahol ztišil, ale vzápětí se vystupňoval nad běžné decibely. Jako by se každý za toho nepochopitelného sobce styděl a snažil se to zamluvit.

Jan seděl na kavalci a nervózně těkal pohledem. Zdánlivě si ho nikdo nevšímal, ale on dobře cítil bezdrátové výboje mezi ním a kaž­dým z více než dvou desítek kamarádů. Kamarádů? Včera ještě ano, i dnes ještě — do čepobití. Ještě když se hrnuli po schodech a halasně chodbou do světnice, padaly přátelské šprýmy na to, co mu v balíku žblunká. Teď jako by tu nebyl. Jako by zprůhledněl. Nikdo naň nepromluví, nikdo s ním nevymění pohled.

Sedí jako na trní a je mu trapně. Kdyby jim to hodil, nažrali by se a měl by pokoj. Matka mu ale kladla na srdce, už když chodil do školy: „Máš tam, Janíčku, škvarky. Sněz si to rači stranó, ať na tobě nelódějó. Seš bohaté, na to si musíš zvyknót. A bohaté sme, protože nerozdáváme. Nikomu nedáme ani -tůdle.“ -prostrčí palec mezi ukazováč­kem a prostředníčkem.

Ve škole to bylo snazší. Všichni věděli, že je velikého sed­láka jediný syn a dědic. I pan ředitel ho občas pohladil po hlavě, zeptal se na otce a že se nechá poroučet. Když mu starší repetanti ubližovali, pan učitel ho ochránil a jim se zle vedlo. Ale tady? Jak by to asi vyřešila máti — panimáma? Ta si poradila se vším.

Zachránila ho večerka. Světlo zhaslo. Chvíli čekal, až se z různých úhlů začaly ozývat hlasité známky usínání. Opatrně, pomalu a tiše se posadil, vytáhl balík zpod kavalce a zpod polštáře přichystaný nožík. Dopis teď číst nemůže, ten si schová na ráno. Po hmatu a podle vůně ucítil klobásy, ve sklenici je jistě husí sádlo s rozemletými játry, koláč je o třech vrstvách, to je mámina specialita: povidla, tvaroh a mák. A tady je to, co se prozradilo žblunkáním už na schodech — dar moravského slunka. Pěkně ve slaměném víchu, aby se láhev neroz­bila.

Žvýkal klobásu bez chleba, jak to měl nejradši. Sousta splachoval lahodným mokem, na který si zvykl, sotva ho odstavili od maminčina prsu. Aby mu balík nepřekážel, postavil ho tiše na zem a flašku vedle něj. S rozkoší vychutnával lahodu klobásy. Takové dovede u nich jen stréc Francko z Kostelca.

Třeba to spláchnót. Sáhl pod kavalec, šmátral - opatrně, aby to flanděro neporazil. Byla by to věčná škoda takovó dobroto rozlét. Šmátra, šmátra a vyšmátrat nemůže. Kde nic, tu nic. Ruka hledá dál, šíř a hloub... Zlé tušení mu vyrazilo studený pot na čele. Zloději, darebáci. Chudoba hladová. Světnicí se tu a tam ozval tlumený chechtot. Hlasy byly stále smělejší: „Hele, ať tam něco zbyde. Pošli to dál. Máš, Honzo, tu flašku, zálohovanou? Abysme tě vo ní nepřipravili. Helejte, až to dorazíte, tak mu jí vraťte, von na to čeká.“

Jan v zoufalém vzteku vyskočil a vrhl se v tu stranu, kde se mu zdálo, že slyší harašit krabici. Zachyť ale planetu na oběžné dráze. Jako míč ho odrážel z kouta do kouta tady štulec, tady něco horšího. Po hlavě ho pohladil tvrdě vycpaný podhlavník.

„Tak ticho tady. Co to je? Mám rozsvítit a dát do hlášení, kdo tu dělá po večerce bordel?“ To se ozval velitel světnice. Má hlas nějak pozměněný. Jako by přemáhal smích a měl něco v ústech.

Jan se potácel ve tmě zpátky k posteli. O něco klopýtl. Prázdná krabice a v ní cinkla vypitá láhev. Přetáhl si deku přes hlavu, skřípal zuby a brečel. Vztekem, pocitem porážky a křivdy. Zároveň se do toho vzdáleně, jako spodní tón loudila tucha vlastní viny. Vždyť on si také bral, když přišel balík někomu jinému. To bylo ale na pozvání, ne sprostě potmě ukradené. Neměl on ale také dát něco k lepšímu? Alespoň něco. Třeba to, co nemá rád. Například jelita nebo tvarohové buchty. Takhle mu to sežrali všechno, nemá nic a ještě ostudu, že je lakomec a krysa.

Zítra napíše domů, aby mu radši nic neposílali. Nepřizná, že ochutnal jen kousek klobásy a lok vína. Táta by byl schopen běžet na četníky. Copak oni mají doma představu‚ jak to tady na vojně chodí? Táta voják nebyl. Tenkrát se to dalo ještě za pár šrůtek šunky zařídit.

Usíná a v polospánku se mu vtírá říkanka s obrázkem: Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová. Klidně lehne, klidně vstane, žádnej mu nic neukradne.

26.11.02

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:00

Komentáře: