Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Míša z hor

Vypráví se to jako anekdota: „Narodil jsem se v Sedmihradech, v Rakousko-Uhersku. První krůčky jsem udělal za ruskou frontou. Do školy jsem chodil na Podkarpatské Rusi, v Československu. Na vojnu mne odvedli v Karpatské Ukrajině, v Maďarsku. Oženil jsem se a pracoval v Sovětském svazu. Teď jsem ukrajinský penzista.“ „Je, dědo, to jsi tolik cestoval?“ „Ale kdepak, synku. Za celý život jsem z naší Zadní Lesné nevytáhl paty.“

Historie si v horách Nikoly Šohaje loupežníka s lidmi a jejich osudy bujně pohrávala. Ani příroda se s nimi nemazlila. Rodí se a rostou tu svérázní lidé.

Když jsem přišel koncem čtyřicátých let na vojnu, byl velitelem světnice svobodník Michal, Míša jsme mu říkali. Právě jeden z téhle krajiny, kde dávají dobrou noc nejen lišky, ale za tuhé zimy i vlci a sem tam na podzim a brzy na jaře i nějaký mohutnější chlupáč.

Míša nebyl žádný filmový krasavec. Ani postavou nevynikal. Byl menší, ale pevný jako jedlový souček. Choval se úplně jinak, než druzí mazáci. Ti byli většinou od nás o psí štěk starší, ale tvářili se na nás „bažanty“ jak kníže Schwarzenberg na poklasné. Nemohu říci, že se Michal choval skromně, to by nebylo výstižné, ale jednal s námi docela normálně a to už bylo samo o sobě dost zvláštní. Nekřičel - kromě povelů na cvičišti - a obejít se na vojně bez zvýšeného hlasu až do fistulky a do ochraptění, to také není maličkost. Možná, že se zprvu krotil i proto, že mluvil dost nezřetelným jazykem. Poznalo se v tom trochu češtiny, něco slovenštiny a hodně čehosi, co připomínalo ruštinu. Někdy jsme mu při nejlepší vůli špatně rozuměli a někteří zlomyslníci to rádi předstírali a zneužívali.

Velitel světnice a při výcviku velitel družstva, to byl ten nejnižší, kdo rozdával rozkazy. Na něho se občas také vylila nevole a nabručená vzpoura drobného vojenského ptactva. Ženijní výcvik nebyl peříčko a měli jsme toho někdy opravdu plné zuby. Usilovné pochody desítky kilometrů, stavby provizorních mostů s nekonečným: „Trámec - chop!“, plechový ponton ještě od navigace na metry vzdálený a velitel lodi už křičí: „Háček - skoč! Tak skákej, skákej!“, jako kdyby neviděl černou vodu s ledovou tříští. A když už sotva stojíš na nohou, popadni ochotně kýbl, koště a hadry a běž umýt nevoňavé sociální příslušenství na konci chodby. Míša ani teď nekřičel. Upřeně a zkoumavě se zahleděl do očí a s pochopením řekl: „Idi.“

Některým fajnovkám víc imponovalo, když si druhoročáci od nás udržovali odstup. Míša si s tím hlavu nelámal. Sotva jsem se uložil na kavalec a otevřel knihu, byl u mne. „Čo čitaš?“ Byl zvědavý jako veverka. Ne ale pro zvědavost samu. „Požičaš mi to?“ Nebyla to zvědavost, ale zvídavost. To je ten pravý výraz. Měl živelnou touhu poznávat stále nové a nové věci. Všechno neznámé a nepoznané ho dráždilo a lákalo. Neostýchal se ptát. Už jsem se zmínil, že byli i tací, kterým to vadilo. Měli jsme na světnici třeba dva stavitele, průmyslováky, kteří už byli starší a odbývali si dlouho odkládanou vojnu. Byl tu i bohatý selský synek z Moravy. Občas dávali znát, že se přímočarý Michal u nich velké autoritě netěší. Ale protože většina z nás ho uznávala, neodvažovali se vystrkoval svoji rezistenci příliš okatě. Jen po straně se ušklíbli a utrousili zlou poznámku.

Nebyl na pohled žádný valibuk, ale jednou nám všem vyrazil dech. Cvičili jsme na chemickém polygonu na kopci nad městem a hanebně nám selhala radiostanice, ještě trofejní po Němcích. „Jo, kdyby byla pořádná anténa, ale to by musela být tak támhle na té borovici.“ Velitel čety to řekl spíš jako povzdech a snad trochu i jako vtip. Kdo by se bez lezeckých háků na desítky metrů hladkého kmene vyšplhal? Míša si ovázal konec drátu okolo pasu, objal strom rukama a nohama - a nestačili jsme se divit. Vypadalo to, jako by takový výlet à la veverka byl jeho denní chleba. Tenkrát i ironikům a posměváčkům došel humor.

Koncem prvního roku vojenské služby jsme se s Michalem rozloučili. Jeli jsme na Dunaj do Bratislavy a on do učiliště. Nastoupil dráhu důstojníka z povolání. Vír života s námi všelijak zatočil a uplynulo asi dvacet let, než se naše cesty s Míšou zase na chvilku potkaly. Plukovník, inženýr, vojenský představitel na důležité státní plánovací instituci. Nemohl jsem si nevšimnout, že se k němu kolegové chovají přátelsky a s vážností. Vojáci i nevojáci. Jeho uvážlivý klid a zvídavost se nezapřely ani po letech. Mluvil pomalu, ale čistým jazykem, bez akcentu s přesnou a výraznou výslovností. Nebylo pochyb, že i s tím si dal léta práci.

Ještě jednou jsem se s Michalem N. v poslední době setkal. Bylo to zase pro mne střetnutí víc než potěšující. Přečetl jsem si jeho jméno mezi organizátory Všeslovanského sjezdu v roce 1998. Kromě jiného - a to jistě není jeho jediná a nejvýznamnější aktivita - vypracoval historicko-filologickou studii k názvu budovy Žofín na Slovanském ostrově. On, který se kdysi potýkal s tak vetchými jazykovými základy.

Naše četa z roku 1949 v kasárnách na Mariánském náměstí v Českých Budějovicích dala překvapivou úrodu. Byla to jen náhoda? Z oněch asi osmadvaceti nováčků, jednoho svobodníka a jednoho poručíka vyrostli v příštích letech - kromě několika vyšších důstojníků ženijního a výsadkového vojska - dva generálové, náčelníci důležitých správ ministerstva a generálního štábu. To nepočítám několik architektů a vědeckého pracovníka. I v téhle náročné konkurenci mi připadá Míšova dráha zvlášť hvězdná. Ne jako kariéra, spíš jako triumf lidské vůle a charakteru. Je to úctyhodná vzestupná křivka z karpatských hor na vysoký piedestal odbornosti a kultury.

11.02.05

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:00

Komentáře: