Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Rozeřvaná jemná duše

Dříve se tomu říkalo „výkonný rotmistr“. Byl to zpravidla voják z povolání, poddůstojník, který zůstával po většinu času v kasárnách. Tam často i bydlel. Zatím co páni důstojníci trávili večery a noci u těžkých vín a lehkých dam, popřípadě u mariáše, ferbla nebo taroků, výkonný rotmistr hlídal rotu nebo baterii, aby se nerozutekla. Než se vyšší šarže vyspaly, rotmistr vypravil jednotky na cvičiště. Vedli je záložní důstojníci a poddůstojníci. Když se pan kapitán oholil a přišel do kasáren, měl všechny písemnosti připravené, zbývalo je jen podepsat.

Dopolední příchod první závažnější šarže byl provázen mohutným řevem „Pozor“ a hlasitým hlášením stráží a služeb od brány až po chodby: „Pane kapitáne, po dobu mé služby se nic zvláštní­ho nestalo. Rota cvičí tam a tam.“ Vybičování hlasivek nebylo projevem služební horli­vosti, ale vojenské kolegiality. Jedna služba tak druhou avizovala: Bacha, de starej. Zdekuj rodokaps a nalaď bdělou líc.

Pan kapitán zašel do kanceláře, nesvlékl bílé rukavičky, nechal se od výkonného rotmistra informovat, co je nového. Poslouchal na půl ucha, něco při tom podepsal a přemýšlel, kterou kobylu si dá dnes osedlat. Projížďka na cvičiště měla demonstrovat zájem o výcvik, ale sloužila spíš jako provětrání plic a vydýchání alkoholických a nikotinových výparů.

Když jsem nastoupil na přelomu čtyřicátých a padesátých let základní vojenskou službu, chodilo to už ve vojenské branži trochu jinak. Oficíři neměli bílé rukavičky a museli, jak se říká, zařezávat. Důležitá role „výkonného“ u rot však zůstala. Neříkalo se mu už rotmistr, hodnosti se změnily.

U naší roty byl „výkonným“ četař Baštýř, druhoročák. Chlap jako hora. Dva metry výšky, metr v ramenou. Ruce jako lopaty, stále trochu dál od těla a otevřenými dlaněmi dopředu, jako by se chystal v příští chvíli něco, nebo někoho popadnout. Malé kulaté brejličky mu výraz tváře nezjemňovaly, spíš naopak. Zostřovaly dravčí pohled, před kterým uhýbali a ztráceli se i ti, kteří s ním jako nováčci nastoupili a společně šlapali bláto na cvičišti ve Čtyřech Dvorech a v poddůstojnické škole.

Dominantou jeho osobnosti byla doširoka otevřená pusa a hurónský řev. Když šeptal, zvedaly se papíry na stole. Když promluvil polohlasem, drnčely tabulky v oknech. Když někoho z nás nováčků mírně oslovil, bezděky jsme se přikrčili. Když zařval, šlo o bubínky v uších. A o ty šlo skoro pořád. Ani před panem majorem, velitelem praporu, kte­rého jsme zahlédli zřídka, neměli vojáci takový respekt, jako před Baštýřem.

To jméno mu odpovídalo. Byl od Třeboně, civilním povoláním rybář. Voda byla jeho živel. Když si nás vzal na plechových pontonech na povel, stydla nám krev v žilách.

„Háček ponton vodrazí a skočí do něj, až dyž je aspoň dva metry vod břehu“ řval a předváděl. Skočil snad ze čtyř metrů, až se ponton zakýval a nabral vodu. Když ukazoval, jak se zasadí veslo do havlenky a na povel zabere‚ ponton se vzepjal jak splašený kůň a otočil se málem dokola.

Nepřeháním, když řeknu, že jsme z něho měli zpočátku větší vítr, než ze všech oficírů dohromady. Časem jsme začínali tušit, že za jeho řevem není zloba. Když nepomohl, neuškodil. Platilo o něm, že pes, který štěká nekouše? Neštěkal. Jeho řev nebyl jalové psí ňafání. Vždycky to mělo nějaký význam. Zarazilo nás, že mazáci mu neměli za zlé, že je jejich vrstevník, ale nebratříčkuje se s nimi a dořve je stejně, jako nás. Trochu nám začínalo svítat při sobotních prohlídkách. Musím vysvětlit, co ten obřad představoval.

S obědem končil výcvik a následoval úklid. Kdo to nezažil, těžko pochopí. Jestliže si ženská týden před Vánocemi zaváže šátek „na babku“ a pustí se do gruntování, je to řídký odvárek proti tomu, co se dělo každou sobotu odpoledne v našich kasárnách. A nezdá se mi, že by to u jiných útvarů bylo odlišné.

Zbraně nesměly mít prášek v nejtajnější skulince. Hlaveň pušky, samopalu nebo kulometu, kterou by kontrolující shledal docela v pořádku? Takovou jsem za desítky let v armádě neviděl.

Zákeřnost do nitky vykartáčované uniformy se jmenovala „vatička“. Když voják zaslechl tenhle něžný výraz ze rtů prohlídku konajícího důstojníka, sen o milé, která čeká u brány se rozplynul v dým. Šaty se nedají ušít bez švů. A za tím půlcentimetrovým přehrnutým proužkem látky na kalhotách, na blůze, v čepici se zachycuje a ukládá jako jemné světlé chmýří prach. To je ta zpropadená „vatička“, která za mých vojenských let stála tolik překažených sobotních vycházek, tolik škrtnutých „opušťáků“.

Zabralo by to ještě hromadu místa, kdybych chtěl vyjmenovat všechno, co se muselo každou sobotu umýt, vydrhnout, vyleštit, vykartáčovat, vzorně poskládat. Všechno vzorně, jiný standart nepřicházel v úvahu. Starší pamětníci vyprávěli, že dříve si ještě oficíři brali na sobotní prohlídku bílé rukavičky a běda, když přejeli po železné kostře kavalce, po skříni nebo po poličce a ruka­vič­ka žalovala. Za nás už bez rukaviček, ale bez milosti slídil kontrolující po každém prohřešku. Býval to jeden z nejnižších důstojníků, obyčejně velitel čety a se zvláštní chutí kontroloval jednotku, které velel jeho kolega.

Ostatní důstojníci po obědě z kasáren mizeli. Ten, na kterého padl Černý Petr procházel od světnice k světnici. Stáli jsme nastoupeni ve vycházkové uniformě, kalhoty přes noc na slamníku pod prostěradlem. Tak se „žehlily“ puky. Místnost měla vůni, charakteristickou pro tuto chvíli. Byla bohatě nacucaná vodou. Panovala všeobecná domněnka, že mokrá špína působí lepším dojmem, než špína suchá. To je jedno za generace ověřené pravidlo vojenského úklidu.

V téhle chvíli byl náš osud na zbytek soboty a na neděli v rukou kontrolujícího. Vyrazíme za chvilku z kasáren a půjdeme se „kulturně vyžít“? Pro mnohé to znamenalo hospodu. Bylo dost ženatých, za kterými přijela manželka. Za jiným děvče. Já jsem v Budějovicích bydlel a od kasáren mne dělilo deset minut chůze. Druzí trnuli, zda stihnou vlak. V kanceláři velitele roty ležely na stole podepsané „opušťáky“ - povolení k opuštění posádky až do... Ale všechny tyhle vyhlídky mohly ztroskotat na špetce prachu, na přehlédnuté „vatičce“ někde pod kapsou.

Jakou úlohu při téhle proceduře hrál náš výkonný? Podle formálních regulí vlastně žádnou. On si ale svou roli našel. Dlouho jsme to považovali za projev „buzerace“. Hodinu před stano­ve­nou prohlídkou se nám pletl pod nohy, šťoural se v našich nedouklizených movitostech, odhaloval špínu pod dřevěnými rohožemi v umývárně, prohlížel stínidlo lampy. Cožpak nestačí, že si nás za chvíli vypůjčí poručík, to nám tu ještě musí šmejdit Baštýř? Sobotu od soboty jsme se přesvěd­čovali, že nám vlastně ohromně pomáhá. Strká nám nos do toho, nač bychom zapomněli. Pak, když kontrolujícího provází, aby zapsal přistižené delikventy, se na nás zpoza brejliček spiklenecky šklebí.

Postupně nám docházelo, že Baštýř není jen bernardýn, který štěká, ale nekouše, ale že je to prima chlap.

Jeho drsné chlapství bylo pro vojnu jako dělané. K rybníkářskému řemeslu už se nevrátil. Zůstal v armádě.

Každý člověk má nějakou španělskou stěnu, za kterou schovává rozpaky a zranitelné místo. Myslím, že náš výkonný křičel, aby se neprohlédlo, že má křehkou a citlivou duši. Až příliš citlivou. Oženil se, ale ne šťastně. Nějakou oklikou ke mně začas došlo, že se zastřelil.

@M 29.11.02

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:00

Komentáře: