Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Nižší důstojníci

V moderní společnosti jsou si lidé rovni. Alespoň formálně. Ústava a zákony stanoví stejná práva a povinnosti pro všechny občany. Nadřazenost šlechty nad poddanými, skládání slibu poslušnosti, ponížené smeknutí čepice a uklánění se před panským kočárem, patří historii.

V armádě jako by něco z toho přetrvávalo. V každé i v té nejdemokratičtější musí voják poslouchat velitele. Přistupuje k tomu ještě řada věcí, které se vymykají zvyklostem běžného života a „v civilu“ by vypadaly absurdně. Když přijdu na úřad, nemusim se hlásit a dovolit se, zda mohu promluvit s referentem XY. Před panem starostou nestojím v pozoru. Na finančním úřadě nemusim žádat o dovolení, abych směl odejít. Mohu si obléci dnes džíny a zítra kraťasy — když nebude mráz —natáhnout si svetr nebo mikinu, jít prostovlasý, v čepici nebo v širáku, jak se rozhodnu.

Za prahem kasáren mnohé samozřejmosti běžného dne končí. Platí tu zvláštní pravidla, výslovně formulovaná ve vojenských řádech. Systém funkcí a hodností vytváří hierarchii nadřízených a podřízených. Každý je tu vlastně někomu podřízen a musí šlapat podle jeho taktovky. To je hořká stránka vojenského života. I kdyby byl bezprostřední velitel ze zlata a měl andělskou duši, jeho panování nad svým osudem pociťují podřízení vždycky více či méně jako svěrací kazajku. On určuje, kdy ráno vstanou a kdy musí večer zhasnout, co si musí obléci, kam jít a kam jít nesmějí a k tomu tisíce denních formalit. Je přirozené, že velitelé, kteří představují živé mantinely vojákova dne, zvlášť ti nejnižší, kteří jsou s ním takřka v neustalém styku, jsou také předmětem jeho obzvlášť kritické pozornosti. Nezapomenutelně se vryjí do paměti velitelé čet a rot, na jejichž povely nejčastěji odpovídal nejprve „Rozkaz, pane poručíku“ a později, podle nových řádů, zavedených v roce 1950, „Provedu.“

Neříkali jsme jim lampasáci z toho prostého důvodu, že se koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let, kdy jsem přišel do armády, ještě lampasy na oficírských kalhotách nenosily.

V prvních dnech výcviku nám nejčastěji velel a vodil nás do Čtyřech Dvorů „na cvičák“ poručík, hubený dlouhán s operetním vystupováním. Ostentativně přehrával velkopanskou svrchovanost. Jeho mluva byla jako podle scénáře, sestaveného z povelů. Rád se předváděl. V kasárnách, ale ještě raději mimo ně. Při cestě na cvičiště byla odborná dívčí škola, kde měl lásku. Každá naše cesta se měnila v malé slavnostní defilé. Aby holky stačily včas doběhnout k oknům — učitelé jim to zřejmě tolerovali— štěkl poručík už pár set metrů předem přes levé rameno: „Sspivat!“ Dali jsme si záležet. To znamená hulákali jsme z plných plic. Však na tom závisela poručíkova nálada na cvičišti. Jeho oblíbená odrhovačka zněla: „...Já sem tu růži rychle zved, prosil o polibek, ona však pravi —pravila: Já ne-lí-bam“. Když se to zpívalo dál za městem, nahrazovalo se poslední slovo různě gradovanými peprnějšími výrazy. Poručík se samolibě šklebil a do příslušného okna salutoval. Na parapety se tiskly desítky něžných ňader a poručíkova sedmnáctiletá milá mohla pýchou prasknout.

Náš Romeo měl sotva pětadvacet, sedmadvacet let, ale na blůze mu zvonila řádka válečných metálů. Jako partyzán prodělal boje v jugoslávských horách. Nikdy se tím nechlubil. Byl vůbec na slovo skoupý. Nedovedli jsme si představit, jak se baví se svou Julií. Těžko při té příležitosti vystačil s vojenskými povely.

Pro své válečné řády a chlapské manýry měl autoritu, ale nebyl oblíbený. Rozlil si u nás ocet tím, jak jednal s chlapcem, který trpěl jakousi vážnou srdeční chorobou. Šikanoval ho a dělal z toho divadlo pro celou jednotku, jako by nás tím chtěl pobavit.

Když ohlásil během cvičení přestávku, zaječel: „Vojtaséék!“ Nešťastník se ohlásil: „Zde.“ „Směr pravý okraj řady topolů - přískokem vpřed!“ Zatím co četa odpočívala, poručík vystřeloval řezavým hlasem povel za povelem a Vojtásek klusal, padal „k zemi“ do louží bláta a plížil se bahnem. Přestávka skončila, chlapi dokouřili a típli vajgly a uštvaný nešťastník se potácel a modral. Za pár dní zábava skončila. Nemocného z armády natrvalo propustili. Uznali přehmat odvodní komise.

Jeho tyran snad ani nejednal ze zloby. Myslím, že to byla spíš otázka úrovně IQ a představy o vojenské náročnosti. Za přijetí do řad důstojníků z povolání vděčil patrně frontovým zásluhám, ale ukazovalo se, že to samo o sobě sotva stačí. Časem od nás odešel a víckrát jsem ho nepotkal.

Zajímavou dvojici navzájem odlišných typů představoval velitel čety poručík B. a jeho představený, velitel roty nadporučík Ch. Znali se už z akademie, byli přátelé, nicméně každý z obou byl docela jiného ražení.

Poručík B. byl svědomitost sama. Nezdálo se, že by ho poháněla jen ctižádost a snaha vypadat hezky v očích nadřízených. Pociťoval spíš odpovědnost vůči podřízeným vojákům. Svou velitelskou dráhu teprve začínal a hluboce prožíval, že je vlastně pánem nad osudy několika desítek svěřenců, od kterých se stářím sotva lišil.

Pocházel ze skromných poměrů. Jeho otec jako dělník v plzeňské Škodovce zahynul tragicky v práci. Pepík vyrůstal s matkou v nuzných podmínkách. Chtěl být stavitelem, ale finanční možnosti to nedovolovaly. Zvolil alespoň příbuzné povolání, stal se ženijním důstojníkem. Stavěl teď pontonové mosty, cesty z hatí a polní opevnění.

Četl kdeco a lámal si hlavu, jak dosáhnout nejlepší výsledky ve výcviku a hlavně ve výchově. Často přicházel mezi nás na světnici. Zajímaly ho naše názory na nejrůznější otázky denního vojenského života.

V jistém ohledu opakem byl velitel roty, nadporučík Ch. Urostlý hezký člověk, vždycky vzorně vyholený, vonící kolínskou vodou, vyžehlený. Jen oči měl občas trochu zarudlé a víčka oteklá po noční zábavě. Tvářil se suverénně, trochu povzneseně. Mnoho řečí s námi nenadělal. Vídali jsme ho zpravidla jen u „raportu“. Na chodbě nastoupili do řady vojáci, určení do stráže a služby, ti, kteří chtěli přednést nějakou žádost (nebo stížnost- ale takový případ nepamatuji). Na nešťastném levém křídle stáli ti, kteří něco vyvedli a někdo z nižších velitelů je určil „k raportu“. Dva kroky za velitelem roty šel „výkonný“. Zapisoval rozhodnutí a staral se o realizaci— o vykonání, proto „výkonný“. Vzápětí po této oficialitě dal nadporučík kasárnám vale. Rotě ve skutečnosti velel poručík B., velitel jedné z čet.

Kdo byste řekli, že byl u vojáků oblíbenější, ten který s nimi jednal nejdemokratičtějším možným způsobem, jako rovný s rovnými, nebo ten, kdo jim dával ostentativně najevo svou svrchovanost a udržoval odstup? Myslíte, že to byl poručík B., který s nimi žil od budíčku do večerky, prožíval každodenní slasti a strasti výcviku, čvachtal se s nimi v blátě, plazil se pod drátěnými překážkami, znal jejich osobní i rodinné trable a pomáhal je řešit? Anebo byste vsadili na ten trochu filmový typ, jehož účasti na výcviku bylo jako šafránu?

Vojáci obdivovali a milovali nadporučíka a poručík jim připadal všední. Jestliže měli něco veliteli roty za zlé, pak to, že je nechává napospas poručíku B. Lidská povaha je plná záhad a ta vojenská není výjimkou.

Lidová moudrost mluví a mlýnech božích. V armádě asi působí rovněž konec konců spravedlnost, i když se zpravidla nejeví na první pohled. Nevzpomínám si, že bych se v následujících létech s nadporučíkem Ch. ještě sešel. Určitě jsem neslyšel o tom, že by se jeho jméno objevilo na vysokých funkcích. Zato generál B. - už ne poručík - dosáhl jedné z nejvyšších.

30.11.02

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:00

Komentáře: