Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nižší důstojníci

V moderní společnosti jsou si lidé rovni. Alespoň formálně. Ústava a zákony stanoví stejná práva a povinnosti pro všechny občany. Nadřazenost šlechty nad poddanými, skládání slibu poslušnosti, ponížené smeknutí čepice a uklánění se před panským kočárem, patří historii.

V armádě jako by něco z toho přetrvávalo. V každé i v té nejdemokratičtější musí voják poslouchat velitele. Přistupuje k tomu ještě řada věcí, které se vymykají zvyklostem běžného života a „v civilu“ by vypadaly absurdně. Když přijdu na úřad, nemusim se hlásit a dovolit se, zda mohu promluvit s referentem XY. Před panem starostou nestojím v pozoru. Na finančním úřadě nemusim žádat o dovolení, abych směl odejít. Mohu si obléci dnes džíny a zítra kraťasy — když nebude mráz —natáhnout si svetr nebo mikinu, jít prostovlasý, v čepici nebo v širáku, jak se rozhodnu.

Za prahem kasáren mnohé samozřejmosti běžného dne končí. Platí tu zvláštní pravidla, výslovně formulovaná ve vojenských řádech. Systém funkcí a hodností vytváří hierarchii nadřízených a podřízených. Každý je tu vlastně někomu podřízen a musí šlapat podle jeho taktovky. To je hořká stránka vojenského života. I kdyby byl bezprostřední velitel ze zlata a měl andělskou duši, jeho panování nad svým osudem pociťují podřízení vždycky více či méně jako svěrací kazajku. On určuje, kdy ráno vstanou a kdy musí večer zhasnout, co si musí obléci, kam jít a kam jít nesmějí a k tomu tisíce denních formalit. Je přirozené, že velitelé, kteří představují živé mantinely vojákova dne, zvlášť ti nejnižší, kteří jsou s ním takřka v neustalém styku, jsou také předmětem jeho obzvlášť kritické pozornosti. Nezapomenutelně se vryjí do paměti velitelé čet a rot, na jejichž povely nejčastěji odpovídal nejprve „Rozkaz, pane poručíku“ a později, podle nových řádů, zavedených v roce 1950, „Provedu.“

Neříkali jsme jim lampasáci z toho prostého důvodu, že se koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let, kdy jsem přišel do armády, ještě lampasy na oficírských kalhotách nenosily.

V prvních dnech výcviku nám nejčastěji velel a vodil nás do Čtyřech Dvorů „na cvičák“ poručík, hubený dlouhán s operetním vystupováním. Ostentativně přehrával velkopanskou svrchovanost. Jeho mluva byla jako podle scénáře, sestaveného z povelů. Rád se předváděl. V kasárnách, ale ještě raději mimo ně. Při cestě na cvičiště byla odborná dívčí škola, kde měl lásku. Každá naše cesta se měnila v malé slavnostní defilé. Aby holky stačily včas doběhnout k oknům — učitelé jim to zřejmě tolerovali— štěkl poručík už pár set metrů předem přes levé rameno: „Sspivat!“ Dali jsme si záležet. To znamená hulákali jsme z plných plic. Však na tom závisela poručíkova nálada na cvičišti. Jeho oblíbená odrhovačka zněla: „...Já sem tu růži rychle zved, prosil o polibek, ona však pravi —pravila: Já ne-lí-bam“. Když se to zpívalo dál za městem, nahrazovalo se poslední slovo různě gradovanými peprnějšími výrazy. Poručík se samolibě šklebil a do příslušného okna salutoval. Na parapety se tiskly desítky něžných ňader a poručíkova sedmnáctiletá milá mohla pýchou prasknout.

Náš Romeo měl sotva pětadvacet, sedmadvacet let, ale na blůze mu zvonila řádka válečných metálů. Jako partyzán prodělal boje v jugoslávských horách. Nikdy se tím nechlubil. Byl vůbec na slovo skoupý. Nedovedli jsme si představit, jak se baví se svou Julií. Těžko při té příležitosti vystačil s vojenskými povely.

Pro své válečné řády a chlapské manýry měl autoritu, ale nebyl oblíbený. Rozlil si u nás ocet tím, jak jednal s chlapcem, který trpěl jakousi vážnou srdeční chorobou. Šikanoval ho a dělal z toho divadlo pro celou jednotku, jako by nás tím chtěl pobavit.

Když ohlásil během cvičení přestávku, zaječel: „Vojtaséék!“ Nešťastník se ohlásil: „Zde.“ „Směr pravý okraj řady topolů - přískokem vpřed!“ Zatím co četa odpočívala, poručík vystřeloval řezavým hlasem povel za povelem a Vojtásek klusal, padal „k zemi“ do louží bláta a plížil se bahnem. Přestávka skončila, chlapi dokouřili a típli vajgly a uštvaný nešťastník se potácel a modral. Za pár dní zábava skončila. Nemocného z armády natrvalo propustili. Uznali přehmat odvodní komise.

Jeho tyran snad ani nejednal ze zloby. Myslím, že to byla spíš otázka úrovně IQ a představy o vojenské náročnosti. Za přijetí do řad důstojníků z povolání vděčil patrně frontovým zásluhám, ale ukazovalo se, že to samo o sobě sotva stačí. Časem od nás odešel a víckrát jsem ho nepotkal.

Zajímavou dvojici navzájem odlišných typů představoval velitel čety poručík B. a jeho představený, velitel roty nadporučík Ch. Znali se už z akademie, byli přátelé, nicméně každý z obou byl docela jiného ražení.

Poručík B. byl svědomitost sama. Nezdálo se, že by ho poháněla jen ctižádost a snaha vypadat hezky v očích nadřízených. Pociťoval spíš odpovědnost vůči podřízeným vojákům. Svou velitelskou dráhu teprve začínal a hluboce prožíval, že je vlastně pánem nad osudy několika desítek svěřenců, od kterých se stářím sotva lišil.

Pocházel ze skromných poměrů. Jeho otec jako dělník v plzeňské Škodovce zahynul tragicky v práci. Pepík vyrůstal s matkou v nuzných podmínkách. Chtěl být stavitelem, ale finanční možnosti to nedovolovaly. Zvolil alespoň příbuzné povolání, stal se ženijním důstojníkem. Stavěl teď pontonové mosty, cesty z hatí a polní opevnění.

Četl kdeco a lámal si hlavu, jak dosáhnout nejlepší výsledky ve výcviku a hlavně ve výchově. Často přicházel mezi nás na světnici. Zajímaly ho naše názory na nejrůznější otázky denního vojenského života.

V jistém ohledu opakem byl velitel roty, nadporučík Ch. Urostlý hezký člověk, vždycky vzorně vyholený, vonící kolínskou vodou, vyžehlený. Jen oči měl občas trochu zarudlé a víčka oteklá po noční zábavě. Tvářil se suverénně, trochu povzneseně. Mnoho řečí s námi nenadělal. Vídali jsme ho zpravidla jen u „raportu“. Na chodbě nastoupili do řady vojáci, určení do stráže a služby, ti, kteří chtěli přednést nějakou žádost (nebo stížnost- ale takový případ nepamatuji). Na nešťastném levém křídle stáli ti, kteří něco vyvedli a někdo z nižších velitelů je určil „k raportu“. Dva kroky za velitelem roty šel „výkonný“. Zapisoval rozhodnutí a staral se o realizaci— o vykonání, proto „výkonný“. Vzápětí po této oficialitě dal nadporučík kasárnám vale. Rotě ve skutečnosti velel poručík B., velitel jedné z čet.

Kdo byste řekli, že byl u vojáků oblíbenější, ten který s nimi jednal nejdemokratičtějším možným způsobem, jako rovný s rovnými, nebo ten, kdo jim dával ostentativně najevo svou svrchovanost a udržoval odstup? Myslíte, že to byl poručík B., který s nimi žil od budíčku do večerky, prožíval každodenní slasti a strasti výcviku, čvachtal se s nimi v blátě, plazil se pod drátěnými překážkami, znal jejich osobní i rodinné trable a pomáhal je řešit? Anebo byste vsadili na ten trochu filmový typ, jehož účasti na výcviku bylo jako šafránu?

Vojáci obdivovali a milovali nadporučíka a poručík jim připadal všední. Jestliže měli něco veliteli roty za zlé, pak to, že je nechává napospas poručíku B. Lidská povaha je plná záhad a ta vojenská není výjimkou.

Lidová moudrost mluví a mlýnech božích. V armádě asi působí rovněž konec konců spravedlnost, i když se zpravidla nejeví na první pohled. Nevzpomínám si, že bych se v následujících létech s nadporučíkem Ch. ještě sešel. Určitě jsem neslyšel o tom, že by se jeho jméno objevilo na vysokých funkcích. Zato generál B. - už ne poručík - dosáhl jedné z nejvyšších.

 30.11.02

 


Zpět Obsah Dále

03.06.2018 10:07