Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Usilovný pochod

Zámek Hlubokou jistě znáte. A pokud ne, nenechte si tuhle zajímavost ujít. Je to asi nejpito­resk­něj­ší feudální sídlo v Čechách. Bohužel, všechna jeho vznosná gotika je mezi našimi historickými pa­mě­tihodnostmi celkem novostavba. Kněžna Eleonora Schwarzenbergová se v 19.století zhlédla v an­glic­­kém královském zámku ve Windsoru a nechala si něco podobného postavit nad Vltavou. Dalo by se ří­ci, že po starém českém hradu, k němuž se vázala pohnutá historie, použila víceméně jen stavební místo.

Hluboká je oblíbeným cílem výletů. Jeden z nich mi utkvěl zvlášť v paměti. Vyrazili jsme na něj z kasáren na Mariánském náměstí v českých Budějovicích v lehké polní a usilovným pochodem.

Pár vysvětlení pro nevojáky. Lehká polní, to je jen přilba, sunky s náboji, protiplynová maska a tor­na na zádech, v níž není víc, než co by vážily asi tak dvě cihly. A přirozeně zbraň k tomu. My jsme ten­krát měli pušky vzor 98 po Němcích. Nebyly ani tak těžké, jako při rychlé chůzi a běhu strašně překážely.

A usilovný pochod? Nevím, nakolik se to ještě v soudobých armádách cvičí, ale za nás se tomu přikládal veliký význam. Byl to rychlý přesun na kratší vzdálenost a měřila se jím operativnost jed­notek. Zpola se šlo, zpola běželo. Od kasáren na Hlubokou to bylo asi deset kilometrů a cesta tam a zpát­ky se měla zvládnout do dvou hodin. Síť silnic okolo Budějovic se od té doby hodně změnila. Ten­krát jsme klusali nejprve směrem na Vodňany a někde za Čtyřmi Dvory ­odbočili na přímou silnici počínajícími Blaty k Hluboké.

Vycházeli jsme v podvečer. Sotva proto, abychom se tolik nezpotili. Spíš abychom se nemotali dennímu provozu. Přesuny se cvi­čily převážně v noci také kvůli utajení. Ještě se nepočítalo s pros­tředky pro noční vidění. Plášť noci měl skrýt pohyb jednotek a ochránit je před letadly.

Dnes už se rychlé přesuny zajišťují jinými prostředky. Vojáci se posadí do obrněných transportérů, aut, vrtulníků, popřípadě vzná­šedel a v budoucnu kdoví do čeho ještě. Za pár minut se tak dostanou na desítky kilometrů. Jen o kůži při tom běží stejně, jako při pěších pochodech. Rychleji než dopravní technika se zdokonalují prostředky usmrcující a mrzačící.

Důstojníci nám vysvětlili, jak je usilovný pochod důležitý a dali nám řadu praktických rad. Jak správně složit onuce do bot, aby se neshrnuly a nezkrvavily paty, jak upnout všechny přezky a upevnit masku, bodák i přilbu, aby nepřekážely a nezvonily. Všechno nám hezky ozřejmili a pak zůstali doma. Dostal nás v plen jen poručík K., který byl znám tím, že pochody všeho druhu jsou jeho hobby.

Byl to atlet menšího vzrůstu, který si svůj komplex kompenzoval neobyčejnou houževnatostí. Z jeho neveliké postavy vycházel o to mocnější hlas. Mluvil vlastně pořád v povelech. Když jsem se s ním později setkával mimo službu, jako by se ještě o nějaký centimetr scvrkl a změkl. Na tváři se mu objevil rozpačitý výraz, nejistý úsměv. Zjihl a nemluvil vůbec. Takových typů, které žily naplno jen v limitech výkonu velitelské funkce, jsem poznal v armádě víc. Mám podezření, že některé z nich právě vyhlídka najít v téhle roli sebeuplatnění do uniformy přivedla.

Poručík K. prodělával všechny slasti usilovného pochodu s námi. Jeho výhoda spočívala v tom, že nenesl pušku a ruksak na zádech. Měl koženou tašku přes rameno a na řemeni služební pistoli. Šel rychlými dlouhými kroky a nohy se mu kmitaly jak ve zrychleném filmu. Nemusel běžet a stálo nás dost úsilí, abychom mu stačili.

Zpočátku to šlo. Nemuseli jsme se držet přísně v trojicích, pušku si každý mohl popadnout, jak mu to nejlépe vyhovovalo. Nebylo zakázáno mluvit a tak o humor a silácké vtipy nebyla nouze. Kouřit se nesmělo, ale kdo by měl v takovém kalupu chuť plnit si plíce dýmem.

Jak se blížila Hluboká, řečí ubývalo. Když se někdo přece pokusil o něco vtipného, ozvalo se zavrčení: „Šetři s dechem.“

Na okraji osady Hluboká jsme žádostivě sledovali propocená ramena poručíka. Kdy to obrátí? První domky jsme už minuli. Do kopce na zámek nás přece nepožene. Na prohlídku by asi nebyla ta pravá chvíle. Poslední skupina návštěvníků dávno odešla a průvodci a kastelán sedí doma v teple.

Konečně. „Vlevo zatočit, protichodem...“ Tolik jsme se na tenhle moment těšili a teď jsme polykali naprázdno. Martyrium, které jsme právě prožili, nás čekalo ještě jednou. Nikdo to nahlas neřekl, ale všichni to cítili stejně.

Cesta nyní neubývala po kilometrech, ale po desítkách metrů. Vypadali jsme všelijak. Bodák už dávno nevisel na levém boku, ale přestěhoval se někam dozadu mezi půlky. Maska si to namířila pro změnu vpravo vzhůru a tloukla do brady. Přilba byla zvlášť neposedná. Poskakovala na opasku jednou sem, podruhé tam. Blůza vylézala zpod řemene, ale to nebylo ještě nejhorší. Začínala se dobývat i košile z gatí a řemen se zařezával do břicha. Pot tekl všude.

Nejhorší dílo vyváděly boty. Někteří z nás už neklusali, ale poklusávali jednou nohou a druhou vlekli za sebou jak váleční poškozenci. Měl jsem štěstí, že jsem si ovázal onuce beze spěchu. Někteří chudáci byli zoufalí.

Chytala mne bravura. Zasyčel jsem na zvlášť zmoženou postavu vedle sebe: „Ukaž flintu.“ Podí­val se na mne nevěřícně, v pohledu Mona Lisy směs nedůvěry a naděje. Myslel jsem to vážně, nebo to byl cynický vtip?

Pak si oddechl. Bylo to osvobození z očistce. V příštích vteřinách se do uštvaného výrazu ponořil zpátky. Bez pušky se šlo lepší, ale do pohody bylo daleko.

Nebyl jsem sám, s dvěma puškami nás utíkalo víc. Přibývalo těch, kteří teď mohli v běhu kývat oběma rukama a cítili se, alespoň na chvíli volněji. Mezi vojáky v rotě byl značný rozdíl. Byli tu hoši z ven­kova, z továren, zvyklí na fyzickou námahu, sportovci. Ani ti nezkoušeli v civilu takovou lahůdku, ja­ko je usilovný pochod, ale přece jen to lépe snášeli. Byla zde také dítka z dob­rých rodin, maminčini mazánci, úředníci, studenti, kteří neměli na sport čas. A ti prožívali muka. Fyzická i psychická. Ocitli se na hra­nici sil. Alespoň si to mysleli. Potvrzovalo se však, že člověk vydrží mnohem víc, než předpokládá.

Vzal jsem ještě jednu pušku. Ani v tom jsem nebyl sám. Vědomí převahy nad slabšími dodávalo člověku sílu. Poslední kilometřík osvětle­nými ulicemi města jsem probíhal s radostným pocitem: vydržel jsem to. Léta fyzické práce a sportu se neztratila, i když jsem poslední rok před vojnou žil spíš jako duše úřednická.

Šťastně jsme doběhli na dvůr kasáren. Zastavili jsme se a řady se vyrovnaly. Trochu jsme si upravili ústroj, abychom nevypadali jako napoleonská armáda po Berezině. Pozor! Vyrovnat! Četl se večerní rozkaz, rozdávala se pošta. Po vypjatém úsilí působil stoj v pozoru i v pohovu muka. Rozbou­řená krev hučela ve spáncích, šuměla v uších a před očima se tmělo. Snažil jsem se uklidnit srdce hlubokým dechem...

Probouzel jsem se. Ale nějak zvláštně. Jako bych překonával bolestnou barieru. Kde to jsem? Co se to děje? Vědomí se mi vracelo, i když mi to připadalo jako věčnost. Kolem mne se kývalo schodiště. Pochopil jsem, že mne kamarádi nesou. Snažil jsem se z jejich paží vysvobodit a postavit se na vlastní nohy.

„Vole, ty si vomdlel“ zněla přátelská a jako by omluvná poz­námka. Styděl jsem se, i když jsem vlastně neměl proč. Nebylo moc moudré nechat nás rozpálené, bez vydechnutí a uvolnění stát v šiku a nehybně.

Vzal jsem si z toho jistě poučení. Nepřeceňovat se, nepředvádět, umět hospodařit silami. Těšilo mne, že se mi kamarádi za ten kolaps nesmáli. To se zvlášť hodnotilo, protože jinak mezi námi ne­panovala právě přehnaná ohleduplnost a pro nějaký ostřejší vtip si nikdo svědomí nedělal.

Dvouhodinový výlet na Hlubokou byl asi pro každého z nás hluboký zážitek. Víc jsme se poznali navzájem i každý sám sebe.

28.5.03

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:00

Komentáře: