Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Roznětová hlídka

Na vojně se projeví charakter lidí. Být den po dni od rána do noci a od večera do rána stále ve stejné společnosti, to není jednoduché. I v rodině si občas jdou manželé na nervy a ti jsou spolu podle dobrovolného výběru, podle svého vkusu a nespároval je žádný povolávací rozkaz a okresní vojenská správa.

Na vojně se chlap ukáže jako chlap a krysa jako krysa, ať se sebevíc snaží předstírat a hrát komedii.

Sloužil se mnou v četě Pepík Novák. Je to jeho pravé jméno, neskrývám je, není pro to důvod. Jeho vnější znaky nebyly lákavé. Byl to nepohledný pomračený bručoun, nemluva. Horník. Střední postavy, sukovitý, s medvědí chůzí i pohledem. Neměl s nikým ani dobré, ani zlé. S každým se snášel, ale s nikým se zvlášť nepřátelil.

Jednou se dopustil nějakého vojenského hříchu a byl za to jako komunista projednáván na stranické schůzi. Zavázal se, že své provinění odčiní na cvičení v příštích dnech.

Vypochodovali jsme do zimní zasněžené krajiny. S napěchovanými tornami na zádech, ověšeni protiplynovými maskami, přilbami, lopatkami, s německými puškami a kulomety z druhé světové války. Mířili jsme k pásmu šumavských hor, které se na obzoru leskly ve stříbrné jinovatce.

Příští den nevyspalí, utahaní a s nohami plnými puchýřů jsme dorazili k nevelkému mostu neda­leko od hranic. Cvičně jsme jej „jako“ zaminovali dřevěným trinitrotoluolem. Dráty od roznětu jsme natáhli pár desítek metrů do svahu na pokraj řídkého lesíka.

Velitel žádal dva dobrovolníky, kteří tu zůstanou jako roznětová hlídka. Přihlásili jsme se - Josef Novák a já. Neměli jsme chuť trávit bůhví jak dlouho na holém sněhu a pustili jsme se do zařizovaní. V nedaleké vesnici bydlelo pár rodin českých osídlenců a ti nás srdečně přijali. Nejprve nás vyzpovídali, co jsme zač, co tu děláme a pak nám poskytli vydatnou pomoc. Vypůjčili jsme si krumpáč a lopatu a vykopali zemljanku. Z rozbořeného domku pod silnicí u samého mostu jsme dovlékli několik trámů, dveře a také úzké zasklené okénko. Strop krytu jsme zasypali prstí a zamaskovali sněhem. Vchod jsme ukryli za keřem černého bezu. Ušlapaný sníh jsme posypali čerstvou vrstvou a větvemi načechrali. Všechno se podařilo důkladně zamaskovat, a ten, kdo projížděl silnici, pár metrů vzdálenou, nic netušil. Moc těch kolemjedoucích nebylo. Za celý den bys je spočítal na prstech jedné ruky.

Ve vesnické chalupě byl obchod. Neměli jsme potravinové lístky, ale jak už jsem se zmínil, osadníci k nám byli hodní. Prohledali jsme kapsy a dali dohromady pětikorunu na bochník chleba. Vyprosili jsme si ještě několik paliček česneku. Z vojenských zásob jsme měli pořádný kus špeku. Hlad nám zatím nehrozil.

Z vesnice jsme si přinesli něco, co jsme v první chvíli ani nedovedli plně docenit. Malá kamínka, starý rezavý bubínek. Jak bychom bez něj trávili příští dny a noci je těžké si představit. Protože naše zemljanka měla nižší strop, než na jaký byl bubínek ze svého předešlého působiště zvyklý, ohnuli jsme mu plechové nožičky a zabudovali ho do výklenku ve stěně. Rouru jsme vyvedli tak, aby se dým ztrácel v bezovém keři.

Měli jsme teď ne zemljanku, ale učiněný komfort. Jen pár záclon a koberec nám chyběl. Peršan ani skromnější běhoun by se nám tam však stejně nevešel. Plochu podlahy vyplňovala vrstva smrkového chvojí, pokrytá dvojitým stanovým dílcem a pokrývkami.

Ve dne v noci jsme se střídali u zaskleného a zvenčí zamaskovaného průzoru a střežili most, aby „modří“ neprošli. V kamínkách hořel oheň a u jejich otevřených dvířek jsme na klacíku opékali topinky. Na křupavou kůrku kanuly slzy z rozpáleného kousku slaniny. Idylu doplňovala nebeská vůně česneku.

I když se někomu může zdát, že v té krtčí díře leccos k dokonalému pohodlí chybělo, my jsme tu trávili blažené chvilky. Po dvoudenním usilovném pochodu, po týdnech a měsících neustálé „buzerace“ jsme byli sami svými pány. Nikdo se nestaral, abychom se nenudili a aby se nám zahálkou nezkrátily žíly. V pohodě se nám hojily puchýře na patách a spokojeně jsme snášeli jednotvárné chlebo-špeko-česnekové menu.

Brloh v promrzlé hlíně se však přece jen lišil od inter­hotelu a oheň v plechovém bubínku od ústředního topení. Tak se stalo, že jsem chytil pořádnou angínu. Horečka mnou lomcovala a nemohl jsem polknout. Že jsem špatně mluvil, to tak dalece nevadilo. Alespoň jsme byli s Pepou zajedno. On pronesl za den někdy i tři věty a nezřídka měla některá z nich až čtyři slova.

Podle množství slov je ale těžké měřit povahu. Když jsme se v noci střídali ve spánku a v bdění, zůstával vzhůru mnohem déle, než mu patřilo. Od chvíle, kdy jsem nebyl zdráv, mne sám nevzbudil. Když jsem se probudil, tvrdil, že se mu spát nechce. Sotva si zdříml, vykopával se z chatrných „trofejních“ pokrývek, které jsme tenkrát měli. Sprostě nadával na nekřesťanskou zimu a posílal mne, abych si lehl, že se chce raději zahřát u kamínek. Když jsem se mu pokoušel s roztřesenou bradou odporovat, posílal mne co nejdrsněji i do nespisovně označených sfér. S podmračeným kukučem mi vařil z rozpuštěného sněhu čaj a sháněl do něj po okolí zmrzlé šípky, jehličí i bůhvíjaké býlí, které vždycky nevonělo právě po jasmínu. Jak starostlivá chůva mne s patřičným bručením přikrýval všemi pokrývkami a plášti až po rozklepanou bradu.

Jak se to na vojně — díky přísné organizovanosti a úzkostlivému pořádku-někdy stává, zapomněli na nás. Cvičení úspěšně skončilo, červená a modrá strana zakopaly válečnou sekeru a vyfoukly do čtyř světových stran kouř z kalumetu a my jsme stále střežili náš dřevěnými špalíky „adjustovaný“ most. Dráty od zemljanky k mostu představovaly naše jediné spojení a tak jsme se o skončení manévrů nemohli dovědět ani z éteru.

Zachránila nás, jak se to také občas v životě stává, náhoda. Mohu říci, že nebyla nešťastná, spíš naopak. Jednoho krásného rána zastavilo na silnici několik limuzín a na kopec nad námi vyšla suita zářící ve slunci zlatem a žlutým řemením.

Jako velitel roznětové hlídky jsem cítil povinnost podat hlášení. Zpočátku se generalita dívala dost překvapeně na pomačkané, oválené a hlínou poznamenané „ucho“, ženoucí se k nim slavnostním krokem přes zasněžené hroudy a pahýly větví. S patřičným vojáckým důrazem jsem na oteklých mandlích chraptivým hlasem omeldoval, co jsme zač a jaký je náš úkol. Když se poněkud rozptýlil hustý mrak česnekové vůně, vysocí vojenští hodnostáři se po sobě potěšeně podívali. Z jejich pohledů a poznámek bylo zřejmé, že oceňují pravý a nefalšovaný vojácký duch, jehož byli pravě svědky.

Prohlédli si náš kryt, pochválili maskování a řekli nám, že cvičení už dávno skončilo. Měli jsme vlastně štěstí, že je k nám náhoda zavedla. Jinak jsme tam snad s Josefem opékali topinky dodnes.

14.5.90

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:00

Komentáře: