Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Frontový lékař

Pokud nemáte na vojně horečku, jste zdraví, i kdybyste měli právě uříznutou nohu. Není to sice tak docela, ale skoro. Horečka se dá lehce změřit, ale také snadno našvindlovat.

Znal jsem muže, který se potřeboval z něčeho ulejt a tak se — jak se říká — hodil marod. Když dostal teploměr a lapiduch byl mimo dostřel, jal se pilně pohánět rtuťový sloupeček směrem vzhůru. Podařilo se mu to tak úspěšně, že docílil bezmála středoevropský rekord. Lékař žasl a jal se pacienta důkladně vyšetřovat.

„Tohle bolí? A tohle?“

Náš podvodník pochopil, že teď musí podvůdek dohrát až do úspěšného konce. A tak ho bolelo tady i tady. Slyšel někdy něco o příznacích zánětu slepého střeva a velice sténal, když mu lékař prohmatával pravou polovinu břicha.

Události dostaly spád. Sanitka, nemocniční vozík, operační stůl. Zkušený operátor předváděl zeleným asistentům na zdravém nemocném, jak se akutní apendicitida bezpečně pozná. Následovala narkóza. Když se pacient probral, byl o apendix lehčí.

Když se mohl takhle zmýlit přednosta chirurgie, divme se, že se dají oblafnout lapiduši. Já jsem ale na takové podfuky neměl svědomí anebo odvahu. Ať už to bylo jedno či druhé, míval jsem s tím potíže. Často mne bolelo v krku, střídavě jsem se potil a klepal zimou a teploměr ne a ne přemluvit. Ukazoval paličatě třicet šest pět. Když vylezl o jednu, dvě desetinky, byla to vzácnost.

Podobně tomu bylo i během velikého cvičení na Šumavě. Nemohu tvrdit, že by ke mně byl náš ošetřovatel lhostejný. Chvíli se probíral tajnostmi své zelené tašky s červeným křížem v bílém kruhu. Volba padla na skleničku s červenými pilulkami. Možná, že to bylo opravdu něco proti angíně, nebo alespoň lék, který nemohl uškodit. Řídil jsem se známou zásadou o darovaném koni a nějaké pagáčky jsem spolkl. V krku mne bolet nepřestalo, ale když jsem - jak říkají Angličané - „dělal vodu“, na bílém sněhu to vypadalo jako krev. Zdravotník se polekal a poslal mne na ošetřovnu. Nejbližší byla v Kaplici, dvě hodiny pěší túry zasněženými a rozmáčenými pěšinami.

Na ošetřovně jsem nalezl pestrou společnost. Sešli se tu nemocní a simulanti z řady útvarů, které cvičení postihlo. Lékař byl voják základní služby, kterému asi do diplomu ještě leccos scházelo. Pro jistotu ordinoval všem stejnou léčbu: klid na lůžku. Bylo až s podivem, jak přesně poznal, co všem chybělo. Ani jeden nemocný si na terapii nestěžoval.

Lůžka stála v prostorné světnici. Bylo tam mnohem útulněji, než na slámě v promrzlé chalupě, odkud jsem přišel. Povalovalo se tu pár desítek ochořelých bojovníků z různých posádek. Pěšáci, dělostřelci, tankisté, ženisté, spojaři. Zajímavý klub. O pozoruhodné historky nebyla nouze.

Jako vypravěč vynikal zvlášť jeden mladý muž, který jezdil jako řidič UNRRA po Evropě. To byla mezinárodní instituce, která bezprostředně po válce organizovala materiální pomoc postiženým zemím. Nevyprávěl ani tak o humanitárních akcích, jako spíš o sexuchtivých dámách, které válka oddělila od mužů a jež cestou potkával.

Jeho historky přerušil oběd. Aby naše spokojenost byla úplná, neobtěžovali nás do jídelny, ale servírovali nám zadělávané fazole až na lůžko. Bohužel - bez příborů. Počítalo se nepochybně s tím, že řádný voják má lžíci zastrčenou v botě. Já jsem ale řádný nebyl a lžíci jsem neměl. Našla se však ochotná ruka a lžíci mi půjčila. Byl to právě onen Evropou protřelý vypravěč.

Mám luštěniny rád, ale tyhle nevynikaly právě zvlášť lahodnou chutí. Občas zaskřípalo mezi zuby trochu drobnějšího štěrku. Oběd mi opravdu zhořkl, když se ke mně diskretně nachýlil soused a tichým hlasem mne upozornil: „Hele‚ vod toho si tu lžíci neber! Von má sifilis.“

V té chvíli jsem si nelámal hlavu, jak by se taková choulostivá informace mohla dostat do oběhu a zda by i ten nejnekompetentnější aspirant medicíny byl schopen poslat podezřelého s přijicí na společnou marodku. Vážně jsem se polekal. Byl jsem ženatý a právě v předvečer cvičení jsem dostal zprávu, že se mi narodil syn. Ještě jsem ho ani neviděl a teď tohle.

Mávnutím kouzelného proutku mne angína přešla. Lékař, který mne prve ochotně poslal na lůžko, mne nyní stejně ochotně poslal zpátky k rotě. Znovu jsem šel dvě hodiny krásnou zimní krajinou, ale pro její kouzlo jsem ztratil smysl. Hlavou se mi honily chmurné myšlenky. Dospěl jsem k přesvědčení, že hlavním viníkem mých zdravotních eskapád jsou mandle. A půjdou ven.

Rozhodnutí jsem neodkládal a začerstva po návratu do posádky proměnil v čin. Poháněla mne naděje, že po operaci dostanu dovolenou a uvidím svou první ratolest.

Ocitl jsem se ve vojenské nemocnici na oddělení, kde spravují vojákům hrdla. Ujala se mne sestra a srdečně se bavila.

„To si myslíš, že je to jako v trafice: Vzpomeneš si, že chceš vyndat mandle, přídeš, poručíš si a je to. Všichni tady čekají akorát na tebe.

Hele, hošku, to tě musíme vzít do záznamu. Víš, jak dlouho se na takovou operaci čeká? Pár měsíců. A to tě musí nejdřív doktor prohlídnout a rozhodnout, jestli je ta operace vůbec nutná.“

„A moh´ bych jít aspoň na tu prohlídku?“

„Jo, to by šlo. Ale doktor teď zrovna začne operovat a tak musíš počkat.“

„A jak dlouho musim čekat?“

„Jsou dycky na programu tři případy. Neni to stejný. Některej je složitější a trvá dýl. Může to skončit před dvanáctou. Někdy se to protáhne. Budeš mít lepši, když přídeš mimo operační den. Já ti zatím vezmu krev a uděláme laboratorní vyšetření.“

Místo operace mandlí mne sestra píchla do prstu a vymačkla kapičku krve.

„Jo človíčku, ty máš eště prodlouženou krvácivost. To nevim, jestli tě doktor veme.“

Vytanuly mi Wolkerovy verše: Stanu se menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě. Pořád menší a nicotnější jsem si připadal. Navíc se mi z té kapičky krve dělalo nanic a sestra si toho všimla.

„Lehni si‚ hrdino, ať se nám tu nesložíš.“

Ležel jsem na bílém, voskovaným plátnem potaženém lehátku a díval se plný skepse do stropu. Otevřely se dveře a vešla starší sestra. Netušil jsem, že to přiletěl můj anděl spásný, že drama dospělo k obratu.

„Je tu eště ten voják, co chtěl vyndat mandle? Jeden ne­přišel, tak vezmeme tohohle.

To seš ty? Tak poď.“

Připadal jsem si jak pingpongový míček: pink na jednu stranu, pink na druhou.

Ordinace a operační místnost v jednom nebyla ve své bílé strohosti a v aróma antiseptických chemikálií právě přívětivost sama. O to sympatičtější byl doktor. Ani moc doktorsky nevypadal.

„Tak ty prej se chceš stůj co stůj zbavit mandlí. Tak se na to podíváme. Vezmeme si tě hned jako prvního. S tebou bude alespoň legrace. Když se do toho tak hrneš, nebudeš se mi tu klepat. Nemáš strach, že ne? Jak by taky takovej chlap měl strach. A z čeho.“

Doktor pokračoval v povzbuzujícím monologu a při tom prohlížel papíry předběžného vyšetření. Něco si broukal o akutním zá­nětu a prodloužené krvácivosti. Trochu se zachmuřil.

„Ukaž, otevři pusu... Ale jo, vezmeme to.“ Ortel padl.

Doktor byl svérázná postava. Na lékaře dost netypická. Menší, pohyblivý, příjemná veselá tvář‚ husté kaštanové vlasy. Hezký člověk, plný života.

Co na něm bylo zvlášť neobvyklého, bylo oblečení. Zpod bílého pláště vyhlížely vojenské jezdecké kalhoty a černé, naleštěné holinky. Vysvětlení se mi dostalo až později: frontový lékař. Prošel frontu se Svobodovou armádou. Ve válečných podmínkách prodělal bezpočet ope­rací, proti nimž byly mé mandle hračka. Nezdálo se, že by mu bylo více než třicet let. V kolika letech to musel přijít no frontu?

Do místnosti se ostýchavě trousil zástup děvčat. Ošetřovatelská škola na praxi. Rozestoupily se u protější stěny jako v divadle. Pohlížely na mne trochu užasle, jako na exota v zoologické zahradě. Netvrdím, že mi to v té chvíli vadilo. Měl jsem pocity, jako by mohl mít asi tak polotovar na továrním běžícím pásu.

Nedělalo mi těžkou hlavu ani to, že před tolika hezkými děvčaty nevypadám právě příliš lákavě. Sestra mi navlékla bílého anděla se zavazováním na zádech a do rukou vložila misku ve tvaru ledvinky. „To si drž pod bradou.“

Injekce, umrtvení. Cítil jsem pachuť po hořkých mandlích. Za chvíli se lékař pustil do práce. Jeho průpovídky uvolňovaly atmosféru. Děvčata se vděčně uhihňávala; asi jim také nebylo právě příjemně. Postupně bledla a vytrácela se. Zůstala jediná, nejsrdnatější. Byla to náhodou známá z budějovického svazu mládeže. Doktor ji raději poslal taky pryč: „Rači běž, ať se nám tu nesložíš a nemusím tě křísit. Nemám teď na to čas.“

Mně se také začalo dělat zle. Cítil jsem, jak na mne přicházejí mdloby. Říci jsem to namohl, v otevřených ústech pracovaly lékařovy ruce. Naznačil jsem dlaní, že se mi točí hlava. Doktor jako by to neviděl. Sestra ho upozornila: „Jde na něj mdloba“.

„Když omdlí, bude aspoň míň krvácet.“

V té chvíli mi nevolnost přešla. Kdyby byl řekl: „Proboha, aby nám tu...“, asi bych se byl poroučel. Nepochybně to věděl.

Přihodila se vážná komplikace. Ve chvíli, kdy operace spěla do finále, zlomil se lékaři instrument. Byl to ostrý kroužek na krátké rukojeti. Rukojeť se zlomila a kroužek zůstal na poloodříznuté mandli. Neměl jsem v té chvíli přehled, co se všechno v mé puse dělo, ale jedno vím jistě. Doktor krom nespisovných výrazů nedal znát překvapení. Nehledal náhradní nástroj, ale pustil se do završení operace holýma rukama. Že úspěšně, to potvrdil výsledek.

Angína mne od té doby nechala napokoji. Za týden po operaci jsem šťastně ujížděl na dovolenou za synkem, kterému je už dost přes pětapadesát let. A frontový lékař ? Člověk je nevděčný tvor — O jeho dalším osudu nic nevím. Dnes už by mu bylo něco mezi osmdesáti a devadesáti.

31.7.03

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:00

Komentáře: