Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Napoleon z menší posádky

Všimli jste si, že lidé, kteří nevynikají postavou se dopracují často nad průměr vůlí? Hnací silou bývá úsilí překonat komplex méněcennosti, dobýt si respekt a uznání. Velikost, kterou jim nedala příroda, dobývají snahou a houževnatostí. Vynikají pak dovednostmi, znalostmi a uměním. Nejeden příklad dává i historie vojenství: Ruský Suvorov i pruský Fricek, který získal přes svou charou postavu přídomek „Veliký“, a na neposledním místě i Napoleon. Ani ten by se vzrůstem nedostal do vlastní gardy.

Žádného z těchto válečníků, velkých věhlasem, ale menších postavou jsem neměl příležitost poznat. Znal jsem ale jednoho velitele praporu, který měl také ztěží předepsanou míru, ale zato osobité velitelské schopnosti. Neměl naštěstí příležitost hojit si mindráky na válečném poli, ale uplatňoval svérázné způsoby v poválečných mírových letech.

Ctil vojenské řády, ale nepokládal je za dogma. Nepovažoval se za tramvaj, která jede jen po pevně položených kolejích. Za pomoci uvozovek můžeme říci, že uplatňoval vojenské regule „tvůrčím způsobem“. Jeho panování v pohraničním maloměstě bylo provázeno řadou anekdotických příběhů, které mu zakládaly věhlas a sympatie.

Posádka byla v místě, které se nedávno vrátilo domů z chapadel třetí říše a s ním se vracely i české rodiny vyštvané nacismem. Noví osídlenci přicházeli s nadějí, ale někteří jen zkusmo. Společnost se klížila pracně a pomalu.

Náš štábní kapitán, říkejme mu třeba Štěpánek, pomáhal roztáčet pohyb nejen brigádami na polích a na stavbách. Pokoušel se rozproudit i společenský život. V čase, kdy byla ve vnitrozemí v proudu plesová sezóna si usmyslel, že v místě uspořádá ples a to vojenský. Místní činitelé byli skeptičtí, ale Štěpánek se odradit nedal.

Vojenská kapela neměla sice ideální obsazení, ale když spustila, byla polka od tanga k poznání.

Hosté se scházeli, ale spíš jen tak „na čumendu“. Postávali u dveří a parket zel prázdnotou. Štěpánek se pustil do smělého experimentu. Vzal to na povel.

Vystoupil na pódium‚ představil se a s nadsazenou přísností zavelel: „Dámy, prosím, do řady vpravo, páni vlevo.“ Po chvilce přešlapování a rozpačitých úsměvů se vytvořily dvě nepočetné řady. Několik dalších manželských párů se odvážilo překročit práh sálu, rozdělily se do dvou stran a mezi ně se zamíchala omladina. V zeleném i v civilním. Mladí vycítili, že se rýsuje na obzoru nějaké „vzrůšo“.

„Tak teď, prosím, páni směle vpřed a pro dámy. Hudba!“

Promenádu zorganizoval tak, že páni pochodovali po vnějším kruhu jedním směrem a tanečnice ve vnitřním kruhu opačně. Na nový povel se pochod zastavil a každý musel vzít zavděk partnerem, který na něho připadl. Uklonit se, představit a zkoušet: raz-dva-tři, raz-dva-tří, jak se shodnou.

V jedné chvíli vyzval muže, aby odvedli své tanečnice k byfé a pohostili je. Ledy se prolomily a lidé roztáli. Ozýval se smích, vtipy, vzájemné humorné povzbuzování.

Štábní kapitán včas přestal a šel se věnovat své něžné polovičce. Ta si zatím, chudák, prožila své. I když muže znala, přece jen zpočátku trnula, zda teátr neskončí trapasem. Leč všechno dopadlo nad očekávání dobře. Jak se zpívá v Prodané - dobrá věc se podařila a na vojenský ples se ve městě dlouho vzpomínalo.


Jestliže štábní kapitán vystupoval takovým originálním způsobem na veřejnosti, tím osobitější metody uplatňoval občas v kasárnách.

Když se u některé roty zahnízdil nepořádek a domluva nepomáhala, nařídil přestěhování. Dvě jednotky „bordelářů“ si vyměnily dřevěné baráky. Vojáci s rozebranými kavalci, s kancelářským nábytkem, s koši spisů a nacpanými slamníky se potkávali. Jedni sem, druzí tam. Rošáda jako v šachu. Že to byl nesmysl? Ne tak docela. Když se všechno vyklidilo, špína byla rázem nahatá. Nové rozestavení věcí si vynutilo promyšlení, systém. Zároveň to byl také jistý trest. Práce navíc. Mravenčí hemžení po dvoře sloužilo k pobavení nezúčastněných a jako varování: pozor, aby vás to také nepotkalo! Takové „škatulata hejbejte se“ nebyla žádná velká sláva pro velitele postižených jednotek. Prý to znamenitě pomáhalo- pochvaloval si štábní kapitán.


Velitel praporu nebyl jen náročný komandýr, ale i citlivý člověk. Neměl khaki-mozek a to podřízení kvitovali. I když měl na hlavě brigadýrku, přemýšlel pod ní prostě a lidsky. Věděl o všem, co se u útvaru šustlo. Jeho svěřenci neměli důvod, aby před ním něco tajili. Věřili, že se nad malérem hned nerozčílí a nezačne trestat, ale spíš poradí, kde hledat řešení.

Do kanceláře přišel nadporučík, který měl předešlého dne v neděli službu dozorčího důstojníka. Odbyl si hlášení, že se po dobu jeho služby nic zvláštního nestalo - ale pak se neměl k odchodu. Rozpačitě přešlapoval. U takového ostříleného kozáka to nebylo obvyklé.

„Tak co? Asi se přece jen něco stalo, že jo?“ pomohl mu Štěpánek. Nadporučík se omluvil za poněkud pikantní historku a spustil.

Dovolte předeslat pár slov k pochopení situace. Prapor byl od západních hranic, co by kamenem dohodil. Nebyly tam tenkrát ještě žádné dráty ani Pohraniční stráž. Pár celníků-financů, jak se jim říkalo od dob manžela Boženy Němcové, a pár stovek strážmistrů SNB se samopalem, rozptýlených na stovkách kilometrů hranic. To byla celá „opona“, nazývaná na západ od nás „železná“, ale ve skutečnosti spíš tvarohová. Nebylo divu, že Štěpánkův prapor měl skoro pořád pohotovost. Dovolenky byly vzácnost a i povolených vycházek bylo jako šafránu.

Většina mužstva měla pohotovost i v onu zmíněnou neděli. Vojáci polehávali na kavalcích, zírali do stropu a žrali se nudou. Tenkrát ještě nebyly klubovny, politicko-výchovné světnice s příruční knihovnou, šachy, člověče nezlob se a pingpongovým stolem.

Do té ospalé atmosféry, kdy i mouchy kolem lampy lezly líně a otráveně, vpadlo zčista-jasna: „Chlapi, to ste neviděli. Voni jebou krz plot.“

Kdo? Kde? Otázky prší a jeden přes druhého se hrne ze světnice a z baráku. Jako když se o půlnoci vyhlásí poplach. Ale jak se vyřítili, tak se zase zaraženě zarazili. V rozpacích překvapeně civěli. Kasárna byla na konci města, od oranice oddělena jen vysokým drátěným plotem. Ten byl teď dějištěm nevídané scény.

Za Jankem přijela z druhého konce republiky žena. Hledala ho u brány. Zavolali ho, ale mohl s ní hovořit jen mezi vraty. Obrátil se na strážného, ale ten ho odbyl: „Copak já tě můžu pustit? To si vyřiď s velitelem stráže.“ Velitel stráže se odvolal na dozorčího důstojníka. Jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce. Velitel stráže byl ale natolik solidní, že za vyšší instancí neposlal Jana, ale šel orodovat sám. Nedovedl však situaci pořádně vysvětlit a pohořel. Děvčat, která přicházela za chlapci v neděli k bráně bylo víc a precedent dobrého srdce byl nebezpečný. Hrozil otevřít stavidla, která by se těžko přitahovala. Velitel stráže dozorčímu nevysvětlil, že se jedná o chlapce z Trebišova, za kterým přijela manželka. Že mu nemohla napsat předem, protože neumí psát. Jáno sám se to naučil až na vojně. Tak se velitel stráže vrátil k bráně s nepořízenou. Protože cítil trochu vinu, že nedokázal žádost dozorčímu pořádně zdůvodnit, nasadil komisní tón: Nejde to.

Jaké našel zamilovaný manželský pár řešení, o tom tu už byla zmínka. Snad jen ještě tolik, že v tom z dálky přihlížejícím zástupu zavládla zvláštní atmosféra. Našlo se pár vtipálků, ale kluzké žertíky se neujaly. Ani zvědavost nezvítězila. Spíš rozpaky. Diváci se nějak provinile obraceli a rozcházeli.

„Ten se má. Tohle by Zdena pro mě neudělala.“ Jeden to řekl za všechny.

Tak nějak, ale stručněji to včerejší dozorčí důstojník vyprávěl veliteli praporu. Ten seděl, poslouchal, vypravěče nepřerušoval, jen pokyvoval hlavou. Nadporučíkovi nebylo co vytýkat, zachoval se přesně podle regulí. Teď ale začínal mít neurčitý pocit viny a bezděčně hledal pro sebe omluvu. Pohled štábního kapitána byl výmluvnější, než výčitky. Nadporučík by rád řekl něco na svou obhajobu, ale jen koktal a klopil oči.

Velitel konečně promluvil: „Jaký je ten Jáno voják?“

Nadporučík už začínal tušit, kam velitel míří a horlivě se otázky chopil. „Dobrej voják. Naučil se udržovat pořádek. Když dostane rozkaz, je to pro něj svatý. Tuhle měl stráž. Šel sem ho v noci zkontrolovat. Chtěl sem ho vyzkoušet, jak je bdělej. To sem si dal. Dyž sem mu rychle neřek heslo, položil mně do voranice a teprve velitel stráže mně zachránil. To když ho Jáno zavolal.“

„Ta žena je ještě tady? Myslím ve městě.“

„Ne. Už odjela domů.“

„Kdy měl naposled dovolenou?“

Poručík si nebyl úplně jistý, ale to se teď styděl přiznat. „Na vánoce, pane štábní kapitáne.“

„Napište mu týden dovolené a dva dny na cestu. Podepíši to.“


Humánní cítění je někdy na vojně ošemetná věc. Nejen za války, ale i v míru.

Tenkrát se ještě nováčkům nepředávaly zbraně slavnostně. Pušky vzor 98, zděděné po wehrmachtu, které už měly své za sebou, se fasovaly stejně jako uniforma a všechny ostatní věci.

Za velitelem praporu přišel rozrušený velitel roty.

„Ten a ten nováček nechce přijmout zbraň. Prý se jí nedotkne. Pánbů to zakazuje.“

„Co je to za chlapce?“

„Takový chudák to je. Je strašně vyplašenej. Třese se jako vosika a v očích má hrůzu. Jako dyby se bál, že ho chceme sežrat. Je odněkud z hor, kde dávají lišky dobrou noc.“

„Promluvte s ním po dobrém. S těmahle věcma nejsou žerty. Když to budeme muset hlásit, vezme to prokurátor a kluk může dostat i dva roky.“

„Já vím, pane štábní kapitáne. Já sem s ním seděl aspoň hodinu. Po dobrým. Přemlouval sem ho, sliboval, hrozil.“

„No, hrozit ne. Zkusíme to ještě po dobrém. Nevezmeme si ho na svědomí. Když půjde do basy, povleče se to s ním celý život.“

„Já to tak taky beru. Už i kluci na cimře se pokoušeli přivést ho k rozumu. Rozebírali mu to nahoru - dolů. Dokonce ho i podrželi a navlíkli mu flintu na záda. Chodil s tím i na záchod, ale nedotkl se jí. Ani si ji nesundal.“

„Přiveďte mi ho.“

Následovala dlouhá otcovská rozmluva. Velitel mluvil, mluvil, občas se mírným hlasem na něco zeptal a chlapec s vytřeštěnýma očima jedním, dvěma slovy odpověděl.

Rozhovor nic nevyřešil. „Ten hoch je teď strašně vyplašený. Musíme ho nechat, aby se uklidnil. Snad se při střízlivém uvažováni umoudří,“ rozhodl velitel. „Ať ho i kamarádi na světnici nechají napokoji. Ale dlouho to vléci nemůžeme. Stáli bychom před prokurátorem sami. Vlastně já. Pro zatajování vážné mimořádné události.“

Štěpánek přemýšlel, kudy chodil. S chlapcem cítil, ale uvědomoval si, jak je to složitá situace, jaké omezené možnosti má k řešení. Při strohém postupu podle platných pravidel vlastně žádné.

Dospěl k rozhodnutí. Když neexistuje řešení v mezích stanovených regulí, musí se najít mimo ně.

Zavolal dozorčího důstojníka. „Přiveďte vojína Toho a Toho.“

„Vaše poslední slovo. Přijmete zbraň?“

„Nemůžu, nesmím...“, stále stejná smutná písnička kolem a dokola.

„Dozorčí, přiveďte hotovost. Zkontrolujte, aby měli pušky v pořádku a ostré náboje.“

V kanceláři ticho jako v hrobě. Jen moucha zoufale naráží na sklo a hledá východisko. Chlapec třeští zarudlé oči. Těká od velitele k mouše a cítí se ztracený jako ona.

Dveře se rozletěly a důstojník ohlásil příchod tolika a tolika příslušníků hotovosti. Pušky jsou v pořádku, každý má tolik a tolik ostrých nábojů.

Poručík i vojáci byli nasmrt bledí. S netajenou hrůzou a nevěřícím pohledem zírali na zamračeného velitele.

„Vojína odvést a pod vaším velením, poručíku, zastřelit.“

Nešťastný chlapec se vrhl na kolena jako podťatý. Spínal ruce, po lících mu proudilo moře slz, brada se mu třásla. Sotva srozumitelně blekotal. Chce pušku. Prosí. Bude už na slovo poslouchat. Bude dělat všechno jako ostatní vojáci. Jen ho nezabíjejte. Něco říká o mamince, o sestře, o sourozencích.

Dozorčí důstojník i vojáci okřávali. Do sinalých tváří se vracela krev a život. Cítili, že je vyhráno. Nebudou nuceni zabíjet. Byla to jen taková strašná hra? Ale byla to šílená sázka v zájmu toho chlapce, ne proti němu. Pomalu si to rovnali v hlavě a dívali se na velitele, jako by ho viděli poprvé, anebo alespoň v novém světle. S obdivem a velikými, velikými sympatiemi.

„Vstaň.“ nařídil štábní kapitán přísně. „Ale aby sis nemyslel, že ti to projde tak lacino. Poručíku, odvést do basy. Za týden zpátky k rotě. A budete mi hlásit, jak se chová, jestli dodrží, co slíbil. Jaký má pořádek ve věcech, jak je ukázněný a tak - všechno.“

Když mi štábní kapitán tuhle historii vyprávěl, zmínil se o svém krédu. Císařovna Marie Terezie prý měla zvláštní metál pro velitele, který porušil řády, ale dosáhl tím vítězství. Nezmínil se o rubu věci: když vítězství nedosáhl, čekala ho degradace, nebo také popravčí četa.

Štěpánkovi tenkrát popravčí četa nehrozila, ale degradace a propuštění z armády určitě. Potvrdil mi to podobný případ. Už jsem nenosil uniformu a vezl mne celkem neznámý řidič. Dali jsme se do řeči. Sloužil svého času jako důstojník z povolání. Dostal se do situace, jež byla stejná jako ta, kterou jsem právě vylíčil. Jen voják, který odmítal zbraň se pohrůžky nepolekal. Pochopil, že důstojník blafuje a že ho v mírových podmínkách nemůže nechat jen tak raz-dva zastřelit. Případ přišel před vojenský soud. Důstojník byl zbaven hodnosti, propuštěn z armády a - pokud mne paměť neklame - odsouzen podmínečně k vězení. Ještě ho zachránilo, že měl za celou dobu služby výtečná hodnocení. Voják, který nátlaku odolal, si také mnoho nepomohl. Dopadlo na něho celou vahou to, před čím štábní kapitán svého nováčka zachránil.

Po letech jsem potkávat Štěpánka na schodech ministerstva. Už nebyl štábní kapitán. Zlata na ramenou mu přibylo. Jistě měl také honosnější funkci. Nezdálo se mi ale, že by tu byla pro něho ta pravá parketa. Jako by pokrotl a o ten vzpomenutý metál Marie Terezie se přestal ucházet. Velení praporu, samostatné postavení byť v malé posádce dávalo jeho tvůrčí fantazii a lásce k vojákům přece jen větší prostor.

3.2.03

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:00

Komentáře: