Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Paní velitelová

Rota Pohraniční stráže byla uprostřed hlubokého lesa. Na státní hranici, podle místních měřítek, pár kroků. Do nejbližší vesnice kus světa. Tam hezky s kopečka. A zpátky? Motor úpěl, i když byla cesta ve vzorném stavu. To bývalo tak týden v roce. Co nevytáhl v bahně a v závějích traktor, to zmohly hemelky s vozíkem. Na co už nestačili ani soumaři s pytlem na zádech, to zbývalo na vojáky s ruksaky a na lyžích.

Vesnice nebyla také žádný přepych. Hrst chalup, dřevaři a od jara do podzimu stádo krav. Hospoda a obchod byly v jedněch dveřích a otevíraly se na zaklepání, když byl právě někdo doma. To nebylo vždycky, protože pan vedoucí, aby se uživil, vypomáhal na pile. K večeru ale doma býval.

Na rotě stály dva dřevěné baráky mužstva, kuchyně se skladem a finský domek s dvěma byty pro velitele s rodinami. To množné číslo bylo ryze teoretické. Dvě manželky důstojníků se tu ještě nikdy nepotkaly. Každá přijížděla nanejvýš na pár dní na návštěvu.

Teprve nový velitel roty, nadporučík se nastěhoval i s manželkou a tříletým chlapcem. Od ženy to byl kus odvahy. Nebrala to tak. Nebyla rozmazlená. Vyrostla na šumavské vesnici. Byt ve finském domku byl pro ni, v porovnání s venkovskou chalupou, úplný přepych. Měla náturu odolnou fyzicky i psychicky. Postavu jako kyrysar. Namísto postesknutí a slziček měla v zásobě jadrnější slovo, při kterém i otrlému dřevorubci zůstala fajfka viset v otevřené puse na posledním zubu.

Její život byla práce. Na rotu přišla v létě, právě když příroda štědře rozdávala. Jahody, maliny, brusinky, ostružiny a rozumí se - houby. Sem tam nějaká zmije v borůvčí ji nevyvedla z míry. Organizovala menší výpravy vojáků, kteří právě neměli službu a nedokázali se včas „zašít“. Naděje, že si schrupnou, umírala poslední. Energická paní měla svou filosofii: „Po smrti se naležíš dost. Teď se de na jahody. Bude koláč. Pomoz mi s Pepíčkem, vem ho na ruku a de se.“

Kuchaři pekli a zavařovali. Běda, když se jim něco připálilo. Paní poradila, ochutnala, pochválila a vynadala. Chválila s mírou, aby kluci nezpychli a aby nepovolila kázeň.

Kuchyně mužstva se stala její doménou. Od dobrých rad přešla záhy k panování. Strávníci si lebedili, krmení bylo lepší než u maminky. Kuchařům se to ale zadíralo. Babka je proháněla jen což. Kuchaři byli jen dva a strávníků několik desítek. Ti, co si libovali byli v převaze a menšina musela sklapnout.

Činorodé ženské záhy přestala kuchyně k vyžití stačit. Přikodrcal se vozík s brambory. „Proboha, na takovej pytlíček musíte bejt dvá? Ukaž, člověče.“ Přimáčkla se zadkem ke korbě, vzpaženýma rukama popadla půlmetrákový pytel za uvázaný „cumel“, trochu se pokrčila v kolenou a už pochodovala přes dvůr ke skladu. Ani se jí nohy moc neklepaly.

„Jo, abych nezapomněla. Hnědá tu podkovu na levej zadní brzo ztratí...Co? Kovář? To neumíš přitáhnout podkovu a říkáš si koňák?“ Už držela kobyle nohu na koleně, pár kovářských hřebíků v puse, z kapsy u zástěry vykukovalo kladivo a kleště a kluci hleděli jako včera narození.

Trochu chlapy štvalo, že jim ženská velí, ale bylo to zároveň v té lesní pustině vzrůšo. Zpestření jednotvárného služebního stereotypu. Zvlášť když ta mordiánská baba byla docela pěkná. Pánbů na ní nejdůležitějšími půvaby nešetřil. Něžné ženské fluidum se neutajilo ani pod drsnou skořápkou. Občas si kluci postraně vyměňovali peprné poznámky na téma, jak to asi vypadá u velitelských doma a jestli má paní manžela taky na povel.

Pohraničníci byli dlouho tolerantní a leccos překousli. Pohár přetekl, když se „pani veli­telová“, jak ji s ironií mezi sebou titulovali, pustila do vylepšování obytných světnic muž­stva.

„Tomudle říkáte umytá podlaha? Dyt ste to bláto akorát namočili a zametli za kavalce...A to jako podle vás stačí ty deky vyklepat jednou za tejden? A tak něžně? Ukaž!... Viděl si někdy, jak se stele postel?... Na tomdle štrozoku spíš? Dyt ti z toho leze sláma...“ Dřív bývala prohlídka světnic v sobotu odpoledne a dělal ji staršina. Teď ji měli kluci pořád. Nebyli si jisti den ani hodinu. Kam se hrabal staršina na bystré oko paní velitelové. Objevila každý hříšek, i ten, který se teprve chystal.

Svá odhalení si nenechávala pro sebe. To bylo nejhorší. Zatepla se o ně dělila s manželem. Velitel už nedostával jen hlášení od dozorčího: „Soudruhu nadporučíku, po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo...“ Pravidelný večerní raport mu dávala i žena. Podrobnější a kritičtější. Že by se nic nestalo, že by nic nezjistila, takové formální nic její hlášení nikdy nepřestavovalo. Velitel bral hlášky své drahé polovičky s rezervou a snažil se její aktivitu a iniciativu mírnit, ale občas se vlivu neubránil. Zpravidla totiž měla pravdu, její postřehy byly trefné a přiváděla muže na nedostatky, kterých si nevšiml.

V takovém malém kolektivu, jaký tvořila rota, se nic dlouho neutajilo. Vojáci brzy pochopili, že jim babka nejen radí a fexíruje je, ale že na ně také žaluje. A to už byla - jak říkají Němci - „jiná opera“. Na ubikacích teď nebyl čistý vzduch, ani když velitel vytáhl paty. Pořád tu bylo něco jako „skrytá kamera“.

Ve skutečnosti tahle „kamera“ nebyla skrytá. Když se blížila, byla zřetelně patrná, a na tom založili plán obrany. Všechno pečlivě domluvili, řádně se přichystali a postavili hlídku.

Bouchly dveře u finského domku, ozvalo se známé odkašlání, rázné kroky v gumových holinkách a babka si to nasměrovala do prvního baráku. „Už de.“ broukla hlídka.

Superkontrola v sukni vešla do chodby. V ten moment - právě náhodou - se počaly před ní rojit nahaté mužské postavy. Přebíhaly z jedněch dveří do druhých, z umývárny do světnic, z jedné strany chodby na druhou. Jeden naháč sem, druhý tam. Překvapeně zůstávali stát právě proti vyjevené ženě. Tak tu hleděla v úžasu jedna strana na druhou. Jedna s úžasem strojeným, druhá s nelíčeným. I když paní nebyla ušita z přejemnělé tkaniny a v životě už leccos zažila, tohle byl pro ni silný tabák. Trvalo chvilku, než se stačila vzpamatovat a vypotácela se z baráku.

Když si večer stěžovala manželovi, nesetkala se s pochopením. Neprojevil živou účast, ale dlouho se smál, až mu slzy tekly. Mezi tím provolával úryvky vět jako: „...tak tě dostali...pěkně si jim nalítla... to máš z toho... neříkal sem ti to?“ Paní nebyla z těch, kdo by spěchal ke křížku. Propukla pořádná rodinná mela. Stěny finského domku prodělaly zkoušku vibrace.

Na Šumavě se obyčejně po bouřce, i když bývá ostřejší a trvá déle, vyjasní a příroda je jako znovuzrozená. Paní od manžela z roty neutekla. Na kluky se nějaký den zle škaredila, ale pak se umoudřila. Oni také uznali, že ta ženská to konec konců nemyslí zle. Ona zase musela s povzdechem uznat, že tu velí její muž a ne ona, i když ona by to uměla určitě lepší. Na inspekce do ubikací s těžkým srdcem rezignovala, ale kurately nad kuchyní a kuchaři se nevzdala. S tím se veškeré osazenstvo roty, až na dvě výjimky, rádo smířilo.

15.06.03

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:00

Komentáře: