Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Boží mlýny v zeleném

Vojenská disciplina, subordinace, žebříček hodností, pozor — pohov, dovolte mi..., provedu, to je bujná tráva, v níž se dá leccos schovat a předstírat. Trvá déle, než se mnohá nepravost prohlédne.

Ocitl jsem se na jednom oddělení, kde právě nastoupil nový náčelník. Už dříve jsem se s ním jednou, dvakrát setkal a velice mi imponoval. Vyšší postavy, výrazný obličej, husté vlnité interesantně prokvetlé vlasy, energický prsní hlas. Sympatický mužný zjev. Navíc ještě vždy pečlivě ustrojený. Od zářivě zlaté šňůry na brigadýrce, přes oslnivě lesklé pagony, až po naleštěné lakové holinky. Jednal s úsměvem, s bodrou chlapskou drsností. Nepokoušel se zastřít výrazný ostravský akcent a dialekt. Občas utrousil peprný „chacharský“ výraz. V jeho chování se mísila intelektuálská blazeovanost s ostentativní proletářskou přímočarostí. Často připomínal, že je „z havířského pytle“.

Zpočátku s ním byl náš pracovní kolektiv nadšený. Tehdy se politické školení důstojníků soustředilo na „Krátký kurz dějin VKS/b“. Major K. se dovedl blýsknout znalostmi a organizoval na oddělení zajímavé disputace. Byli jsme tam tehdy samí mladí důstojníci okolo pětadvaceti, sedmadvaceti let a teorie nám připadala jako hotový klíč k poznání veškeré pravdy života.

Netrvalo dlouho a náš respekt k novému šéfovi dostával trhliny. Kromě učených hádání se totiž nic jiného nedělo. A my jsme měli pečovat nejen o své sebevzdělávání, ale o školení důstojníků a vojáků od Aše až po Bílé Karpaty. Kromě toho i za přípravu různých oslav, výročí a za organizaci volna vojáků, kteří v té době směli opustit brány kasáren jen výjimečně a celé večery a volné dny trávili v klubovnách. Místo toho, abychom se starali o tuhle spoustu povinností, trávili jsme den za dnem, týden po týdnu teoretickou debatou.

V oddělení rostlo napětí. Lidé se rozdělili na dvě skupiny. Jedna vyjížděla k útvarům, věnovala se seminářům na divizích, snažila se ovlivnit praktický život. Druhá vysedávala v šéfově kanceláři, studovala a pěstovala nevypsanou soutěž, kdo se blýskne větší moudrostí. Náčelník dával nepokrytě najevo, která z obou kategorií je mu bližší, kterou výš hodnotí. Příčina, proč měl raději „učedníky u svých nohou“ nezůstala dlouho tajemstvím. Vstoupil do nablýskaných holinek a do majorské hodnosti rovnou z civilní funkce a neměl o životě a starostech útvarů ani ponětí.

Bylo to nepříjemné, ochromovalo to řízení pracovního kolektivu a otravovalo život těm, kdo měli smysl pro povinnost. Záhy však došlo ještě k horšímu.

Na počátku padesátých let byla atmosféra ve společnosti otrávena politickými procesy. Tito, partizánský hrdina, byl najednou krvavý vrah a agent imperialismu. Rudolf Slánský, generální tajemník strany - a najednou špion a zrádce, odsouzený k trestu smrti. Procesy v ostatních lidově demokratických zemích a zatýkání a veřejná líčení doma vyvolávaly špionománii a podezíravost.

Jednoho dne si major K. zavolal dva, tři důvěrníky. Mne mezi nimi. Pod slibem přísného mlčení nám sdělil otřesnou informaci: Alena R. je špionka. Byla to naše kolegyně, která řídila společenskou činnost manželek vojáků z povolání. Já jsem byl její bezprostřední vedoucí.

V první chvíli jsem o strašné zprávě nepochyboval. Byla taková doba. K majorovi K. jsem měl důvěru a brzy jeho tvrzení potvrdily argumenty dalších spolupracovníků. Připomněli Alenino vlastní vyprávění. Jako osmnáctileté děvče se pustila na vlastní pěst z venkova do Prahy. Neměla ponětí, kde bude bydlet, čím se bude živit. První den bloudila po městě a hledala nocleh a zaměstnání. „Co muselo nutně takovou holku potkat?“ meditoval František S. Bylo známo, že poté, co nacisté zatkli oba jeho rodiče, upadl načas do pražského polosvěta. Jen díky soudruhům, kteří se ho ujali, neskončil v „galerce“. „Na nádraží čekali na takové pitomé holky pasáci a už je vlekli. Tomu nemohla uniknout,“ tvrdil s autoritou žižkovského zasvěcence.

Tak k dokreslení Alenčina profilu přispělo, že nebyla jen špiónka, ale i kurva. Ochotně se připojil nadporučík J., který od ní nedávno dostal před svědky facku, když se pokoušel ohmatávat jí svetr. Alena nebyla žádná éterická bytůstka, ale sportovní výsadkářka a přebornice v judo.

Byl jsem přesvědčen, že je naší povinností Alenu usvědčit a co nejrychleji se jí zbavit. Na dně duše mi však hlodaly pochybnosti, které sílily. Mezi závažností obvinění a děravostí důkazů byl rozpor.

Stále jsem ještě nepodezíral majora K. ze zlého úmyslu. Měl jsem zato, že snad jen pádné důkazy z nějakých důvodů nechtěl, nebo nemohl uvést. Vypravil jsem se za ním a požádal ho o něco jasnějšího, na základě čeho bych mohl s dobrým svědomím navrhnout Alenino propuštění. Major, který prve hřímal nejsilnějšími výrazy začal kličkovat, vymlouvat se, chytračit a posléze krok za krokem z kategorických stanovisek ustupovat.

Moje víra v Alenino obvinění byla otřesena. Ještě tomu dodalo, když krátce na to Alena - která neměla tušení, jaké předivo se kolem ní snuje - se ironicky zmínila, že se major pokoušel zavádět s ní medové řečičky, ale nepochodil. Nedostal sice facku, jako nadporučík J., ale výsledek byl podobný.

Během následujících dní se stalo očividné, že všechna špína na Alenu byla vymyšlena. Záležitost neskončila happy endem. I když se děvče neprovinilo ničím jiným, než že jednomu zájemci o své půvaby dala políček a druhého odkázala do patřičných mezí, byla nakonec otrávená a našla si jiné zaměstnání.

Hromosvodem šéfovy nevole jsem se stal já. Už proto, že jsem se Aleny zastal. Kromě toho jsem kritizoval, že neplníme svou úlohu vůči divizím a útvarům a vaříme se ve vlastní šťávě. Major o mně netvrdil, že jsem prostitutka a špion, ale že „rozvracím kolektiv“. Našli se dva, tři patolízalové a nastala honba. Na služebních poradách a na schůzích mne bombardovali obviněními a „dobře míněnými radami“. Chci být moudřejší, než celý kolektiv. Všichni jsou s náčelníkem v názorech na práci zajedno, jen já mám výhrady. Kritizuji teoretické diskuse u náčelníka, protože na ně svou úrovní nestačím a jsem chorobně ctižádostivý. Aleny jsem se nápadně zastával - kdoví, jaké mne, ženatého, k tomu vedly důvody. Měl bych projevit větší míru skromnosti a „nevyskakovat“.

Byly to stále jen hlasy dvou, tří lidí. A ostatní? Část se tvářila, jako by se nic nedělo, jako by nic neviděli a neslyšeli. To byli ti opatrnější. Ostatní se mnou souhlasili, ale jen postraně. Na poměry v oddělení a na styl práce žehrali, ale jen mezi sebou a při rozhovorech se mnou. Dávali mi zapravdu, ale radili, abych byl opatrný, abych raději udělal sebekritiku. „Vlk se nažere atd.“ a já budu mít pokoj. Co z toho mám? Ještě mne vyhodí, když se nestane nic horšího...

Konflikt došel tak daleko, že náčelník správy pozval na pohovor celé oddělení. Major K. mne zavolal a vítězoslavně mi sdělil, že se mám tehdy a tehdy dostavit ke generálovi. Bude projednán „můj případ“.

Nedělal jsem si iluze. Počítal jsem s vyhazovem z armády. Byl jsem ale ve svých necelých pětadvaceti letech neuvěřitelný idealista. Měl jsem rodinu a dvě děti, ale nepřemýšlel jsem ani tak o tom, jak se budu živit, jako spíš jak se dovolat pravdy. Byl jsem pevně přesvědčen, že oddělení majorovou vinou neplní své poslání, a že na Aleně R. byla spáchána křivda. Že se majorovou vinou vytvořily na oddělení neúnosné vztahy, nedýchatelná atmosféra neupřímnosti, strachu, podlézavosti, chameleonství a donášení.

Ve svém dětinství jsem v předvečer pohovoru četl Husovy listy z Kostnice, abych čerpal morální sílu k obhajobě pravdy.

Nadešel pro mne historický okamžik. Rozesadili jsme se po židlích, klubovkách a gauči v rozlehlé kanceláři. Náčelník správy bez dlouhého úvodu zahájil. Předválečný komunista, dobrovolník z občanské války ve Španělsku, voják, který prošel se Svobodovou armádou od Buzuluku do Prahy. Nikdy nemluvil o tom, že je „z hornického pytle“, ale na spáncích a na lícních kostech měl hluboko pod kůží zažrané černé pihy ostravského uhlí. Byl drsný, někdy až nepříjemně otevřený a kritický člověk.

Major K. spustil svou obžalobu. Pes by ode mne kůrku chleba nevzal. Dva, tři jeho osvědčení lezdoprdelkové ho podpořili. Ostatní mlčeli. Generál začal vyvolávat. Nikomu nedopřál, aby se vyhnul stanovisku. Ale většina se přece jen vyhýbala. Nějak jim ušlo, že mezi mnou a náčelníkem jsou problémy. Potili se, chytračili.

Pak jsem dostal slovo já. Nehájil jsem se. Pokládal jsem svůj osud za zpečetěný. Prosil jsem jen generála, aby si ověřil, jaké vztahy se na oddělení vinou majora vytvořily, jaké jsou zde metody práce.

Dvouhodinová parní lázeň spěla ke konci. Generál pomalu a s rozmyslem přistoupil k závěru. Sklonil jsem hlavu a čekal sekeru. První jeho slova, pronesená se silným ostravským akcentem pro mne byla zdrcující: „Ja nic ověřovat nebudu.“ Moje poslední naděje se rozpadla v sutiny. Generál pokračoval: „Já situaci v oddělení znám. O práci majora K. mám jasný obrázek.“. Pak následoval zdrcující kritický rozbor - ne můj a mého „narušování kolektivu“, ale špatné práce a necharakterního jednání majorova. Zíral jsem s vytřeštěnýma očima a měl jsem pocit, že se mi to zdá, že jsem snad upadl z rozrušení do fantastických představ.

Drsnost a otevřenost odsudku se vymykala zvyklostem, jež v armádě panovaly. Zdrcující kritika byla učiněna před „podřízenými“ a to bylo dokonce nepřípustné. Generál byl do té míry člověk přímý a zásadový, že si v daném případě s vojenskými omezeními těžkou hlavu nedělal.

Pak se obrátil ke mně. Snesl mne z nadoblačných výšin na zem. Už nemluvil služebně a po generálsku. Spíš jako táta s klukem. Nebylo zapotřebí a nebylo správné, že jsem se potýkal s věcmi sám, že jsem nedokázal přesvědčit a získat ostatní, že jsem nebral v úvahu jejich názory a myslel, že mám jen já pravdu. Vytkl mi, že jsem nepřišel za ním, když už jsem nevěděl kudy kam.

Ano, ano měl tisíckrát pravdu. Byl jsem mu neskonale vděčný za všechno, i za ty výtky, které snad nebyly úplně ve všem zasloužené. V životě jsem žádnou pochvalu nepřijal tak rád, jako tuhle kritiku.

Nevím, jak jsem toho dne došel domů. Snad jsem letěl na křídlech. Včera jsem se připravoval s Husovými listy na kostnickou hranici a dnes jsem našel spravedlnost, v jakou jsem se neodvažoval doufat ani v nejbujnější fantazii.

Během několika dní byl major K. odvolán. Nebylo to v důsledku popsaného pohovoru a už vůbec ne mojí zásluhou. Ukázalo se, že úroveň jeho práce byla už delší dobu předmětem kritické pozornosti a odvolání se připravovalo.

Po jeho odchodu mne čekalo ještě jedno překvapení a poučení. Bylo to chování oněch dvou, tří horlivců, kteří se do poslední chvíle, až do generálova závěru, snažili majorovi K. všemi způsoby zavděčit. Teď doslova ze dne na den obrátili. Najednou to byli oni, kdo už dávno poukazovali na všechny nešvary a kdo za to byl terčem majorovy nelibosti a šikanování.

Je přirozené, že jsem vyřešení situace v oddělení cítil jako zadostiučinění. Snažil jsem se ale nedat to na sobě ničím znát, zvlášť jednáním s oněmi majorovými „pohrobky“. Nicméně došlo ještě k jedné charakteristické scénce. Potkal mne beze svědků nadporučík J. a zastoupil mi cestu. Se zlobně přimhouřenýma očima zasyčel: „Nemysli si, že si vyhrál. A nenaparuj se. To nebyla tvoje zásluha, že K. vypad. To sme byli my, kdo chodili nahoru a informovali, co se tu děje. A aby si se neplet, novej šéf už má jasno, co si zač...“

Měl jsem sto chutí odpovědět mu podobně, jako Alena na ohmatávání svetru. Vzpomněl jsem si ale na maminčino úsloví, které nebylo moc slušné, ale výstižné: Kdo se s ...maže, ten se umaže a smrdí.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:00

Komentáře: