Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Čarostřelec

Nestřílel jsem špatně. Doma na myslivně jsem měl odmalička pušky na očích. Tatínek neudělal z domu po léta krok bez flinty na rameni. Dobře střílet patřilo k základním mužným ctnostem. Už jako kluk jsem pronásledoval vrabčí národ vzduchovkou. Když jsem přišel na vojnu, měl jsem průpravu.

Jednou se mi však podařilo něco, co se zdálo přesahovat hranice lidských možností.

Přijeli jsme k útvaru na prověrky. Kontrolovali jsme, jak jsou na tom velitelé a vojáci s výcvikem, v jakém stavu mají zbraně a techniku, jak je proviantní a kuchaři živí, jak dovedou při poplachu v noci rychle vyskočit z kanafasu, zabalit plnou polní a dostat se i s tanky a děly na určené místo. Umíte si představit, jakou radost každý voják a zvlášť velitel z takové prověrky měl. S jakou láskou pohlíželi na kontrolní orgány, na nás, kteří s taškami ze žluté kůže a s pocity důležitosti představovali oko hodnotící štábní spravedlnosti.

Vedoucím komise byl starší vysoký plukovník, „fronťák“, na prsou stužky řádů a vyznamenání. Já jako sotva opeřený kapitán jsem mu dělal zástupce. Na rozdíl od něho jsem měl prsa ozdobená jen zlatými knoflíky a Tyršovým odznakem zdatnosti. Plukovník na mne pohlížel s neskrývanou převahou s výše svých sto devadesáti centimetrů a přes „Bílé lvy“„Suvorovy“„Kutuzovy“, nevím už kolikátého stupně. Nebyl ke mně zlý, ale vedl mne jako shovívavý protektor. Netvrdím, že mne to plnilo nadšením, ale snažil jsem se vypadat loajálně.

Neměl jsem žádný důvod vyhledávat příliš horlivě jeho společnost, ale jemu zřejmě štěpování mladého dorostu působilo potěšení.

„Nechcete se mnou, soudruhu kapitáne, na ostré střelby?“

Ovšem že nechci, ty starý otravo. Co ti ale mohu odpovědět?

„Jistě, soudruhu plukovníku, když mne vezmete...“

Byla to vyhlídka mrznout pár hodin a kousat se nudou na lukách pod lesem. Na drátech se zvedaly papírové terče, znázorňující ležící, klečící a běžící postavy. Vojáci se střídali, četa za četou, rota za rotou. Zaléhali do blátivých okopů a kropili terče dávkami ze samopalů.

Poslední rota odstřílela. Stovka mladých mužů v uniformách, uválených na břiše v blátě, nastoupila tváří k okopům a k terčům. Dověděli se kolik bodů dosáhli a hlavně - co ještě dělají špatně. Je to odbyté a půjde se konečně do tepla a na oběd. To jsem ale podcenil nebezpečí, hrozící z našeho plukovníka.

„Pojďte, soudruhu kapitáne, odstřílíme si také. Slova přesvědčují, ale příklady táhnou. Ukážeme jim, jak se střílí.“ Pronášel to mocným hlasem, aby to nikdo náhodou nepřeslechl. Mezi vojáčky, stojícími v trojstupu čelem k nám to pobaveně zašumělo. Lehká ironie v plukovníkových slovech byla zřejmá. A také na koho je namířena.

Nešlo o to, že bych střílet neuměl, že bych střílel nerad anebo se takové zkoušky bál. Už jsem jich měl také pár za sebou. Připadal jsem si teď ale jako hokejové mužstvo, nastupující na led nešťastně favorizováno. To vždycky zavání hrozbou trapasu. Bývá to něco jako předplacená ostuda. Býval bych nejraději plukovníka kousl jako bernardýn do lýtka, kdyby neměl masivní kožené holinky.

S tichou odevzdaností do vůle osudu jsem si posunul žlutou tašku na zadek a žuchnul kolenem vyžehlených jezdeckých kalhot do bláta „okopu pro ležícího střelce“. Zasunul jsem zásobník do samopalu, natáhl spoušť, namířil na papírového nepřítele a čekal. Po mé pravé straně ležel v blátě ve vyžehleném stejnokroji můj trapič.

„Na ležící postavy, vzdálenost sto metrů, krátkými dávkami — pal!“ Tak nějak zněla formulka velitele střelby.

Rachot utichl. Postavili jsme se.

„K prohlídce zbraň!“ Všechno je v pořádku, žádný náboj v hlavni nezbyl.

„Cílní vpřed!“ Dva vojáci se rozběhli, každý k jednomu terči. Připadám si jako školák u tabule. Jak jsem ten příklad vypočítal? Co řekne paní učitelka? Sto mladých duší za mými zády ztichlo. Čekají. Bude to junda, nebo jen nudné zjištění, že se lampasáci zase předváděli? Trochu zvedalo náladu, že ten kapitánek měl zřejmě z obavy o rezumé plné rajtky.

„Vosum“ volal cílný od plukovníkova terče. Byl to větší počet zásahů, než tvořil dolní hranice pro výtečné hodnocení. Jen jedna střela unikla mimo cíl.

Můj cílný terč stále ještě v podřepu studoval. Teď mu přišel na pomoc i ten druhý. Nějak strašně podezřele to tam analyzovali. Co na tom bylo tak těžkého k poznání? Díra po střele buď je, nebo není. A spočítat je také není žádná vyšší matematika. Logaritmy na to nejsou potřebí.

Plukovník se už docela nepokrytě smál. Chechtot se ozýval za mými zády i ze řad trojstupu diváků, kteří si měli odnést názorné poučení, jak střílet.

Cílný od mého terče odklusal obloukem k veliteli střelby. Něco mu vykládal, dívali se úkosem ke mně a pak společně vykročili sto metrů přes trávu k mému nešťastnému papírovému „ležícímu střelci“.

Stál jsem jak školák na hanbě. Uši jsem měl naštěstí červené zimou, jinak by můj pohnutý morální stav prozradily. Tak už to konečně řekněte nahlas, že jsem to poslal všechno pánu bohu do oken. Však se proto svět nezboří a chleba dražší nebude. Svede se to na špatně zastřílený samopal, nese trochu stranou, tak se to přece dělá. Lidi se pobaví a je to.

Velitel střelby znovu odkráčel oněch sto metrů. Tentokrát ke mně. Jde mi kondolovat?

„Soudruhu kapitáne, kolik jste tam měl nábojů?“

Co to je za hloupou otázku? Nedívám se asi moc chytře. Chvíli mi trvá, než pochopím nač a proč se mne nadporučík ptá. Zásobník jsem přece dostal už nabitý a patrony v něm jsem přirozeně nepočítal.

Tu k nám přistoupil s dobrosrdečně rozšklebenou pusou staršina zbrojíř: „Já sem měl strach, aby neměl soudruh kapitán problémy, tak sem mu tam ňáký náboje přidal.“

To bylo celé tajemství, jak jsem mohl dosáhnout z devíti předepsaných ran dvanáct zásahů. Překonal jsem slavného Viléma Tella ze Schillerova dramatu a Rossiniho opery.

Nejhorší ale je, že už se nikdy nedovím, zda mám být na ten výsledek pyšný, nebo se stydět. On ani zbrojíř nevěděl přesně, kolik nábojů přidal a kolik kulí tedy ještě letělo mimo.

11.05.90

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:00

Komentáře: