Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Moc je zkouška charakteru

Dvakrát v životě jsem se dostal do prekérní situace. První případ, který šťastně skončil, jsem už vyprávěl a nyní bych chtěl vylíčit druhý.

Odehrávalo se to v první polovině šedesátých let. Doba, okolnosti i lidé byli jiní než při střetnutí s majorem K., ale podstata konfliktu příbuzná. Alespoň potud, že za zdánlivě významnými principy a společenskými idejemi působily banální charakterové vlastnosti.

Střetl jsem se tentokrát s člověkem, s nímž jsme se léta znali. Několik roků jsme spolu studovali a byli jsme téměř kamarádi. Věkový rozdíl nebyl veliký. Byl sice o něco starší, ale odstup mezi námi se zrodil z jiné příčiny. To bych ale teď nechtěl odbýt stručnou větou. Ani se to tak snadno a rychle neodehrálo.

R. se zúčastnil protinacistického odboje a byl vybrán do vysoké a odpovědné funkce. Studium přerušil. K čemu ještě vysokou školu, teď má vážnější úkoly.

Po několika letech se naše životní dráhy znovu setkaly. Byl v té době náčelníkem významné správy a já jsem k němu přišel jako vedoucí oddělení. Měl jsem z toho upřímnou radost a po nějaký čas jsme spolu výtečně vycházeli. Držel si mne sice trochu „od těla“, ale to jsem mu nemohl mít a neměl za zlé. Byl přece šéf a familiárnost v takových vztazích se zpravidla dříve či později vymstí.

Měl ve zvyku pravidelně volat náčelníky oddělení na rozhovor. Seděl za ohromným psacím stolem na pozadí stěny obložené tmavým ořechem. Byl muž impozantní téměř dvoumetrové postavy a na tváři svaly stažené tak, že vytvářely stále dojem přátelského úsměvu. Jeho obličej měl osobitý, jako by trochu uličnický výraz a dodával mu zdání věčného mládí.

Nabídl mi židli. Sekretářka bez říkání přinesla koflík silné kávy. Uměla ji vařit vskutku mistrně. Každý den si to nejednou zopakovala.

Projednali jsme pracovní záležitosti, na všechno byl čas, nic se neodbylo ve spěchu. Potom mi šéf sdělil pár důležitých informací včetně některých diskrétních, „kuloárových“. Chvíli jsme přátelsky poklábosili. O soukromí, o rodinách, o svých hobby, o knížkách - měl rád dobrodružné romány.

První disharmonické tóny zazněly ve chvíli, kdy jsem to nečekal. Proběhlo významné celostátní jednání. Bylo zapotřebí uspořádat na správě shromáždění, svolat představitele podřízených složek a přednést projev. Měl promítnout myšlenky jednání do našich podmínek. Vzhledem k povaze své funkce jsem pokládal za povinnost referát připravit. Pár dní jsem se s ním potrápil a náčelníkovi jej přinesl. Rozumělo se, že si ho upraví a přednese. To se také stalo.

Až potud se nedělo nic zvláštního. Byl jsem si vědom, že text, který jsem stvořil, nebyl nejhorší a čekal jsem, že uslyším slovo uznání. Býval bych „zahrabal nožkou“ a byla by spokojenost na obou stranách. Místo toho mne čekalo překvapení. R. mi vytkl, že se zabývám takovými věcmi, jako je sepisování referátu. „Na to máš přece lidi. To může udělat každý. Ty jsi náčelník, máš práci řídit. Odpovídáš za to, aby něco neuteklo.“

Zpočátku jsem tomu obratu „aby něco neuteklo“ dost dobře nerozuměl, ale postupně jsem mu přicházel na kloub. R. to neměl „ze sebe“. Ani ten výraz, ani tu představu o úloze vedoucího.

Považoval jsem „policajtské“ metody řídící práce za zcestné a netajil jsem se tím. Věděl jsem, jak je to lidem z duše protivné. Do naší podřízenosti patřily desítky speciálních zařízení, nemocnice, výzkumné ústavy, závody, v nich pracovala řada vzdělaných lidí. Pokud jsme chtěli u nich získat autoritu a působit na ně, museli jsme se důkladně připravovat, pronikat do jejich pracovních problémů, přinášet jim něco významného, zajímavého a užitečného. Nestačilo opakovat běžné věci, které si přečetli v novinách.

Jednou jsem si na shromáždění správy pustil neopatrně „pusu na špacír“. Zmínil jsem se o dvou způsobech pasení ovcí v Bulharsku. Pomocí vlčáka a pomocí osla. Vlčák stádo obíhá a hlídá, aby některá ovce ze stáda nevybočila. Osel jde v čele a ovce za ním. „Kéž bychom měli na vedoucích místech víc oslů“, končil jsem ironicky. Lidé to pochopili, smáli se a příměr o vlčácích a oslech se ujal. R. to vzal jako osobní urážku.

Napětí se mezi námi vyostřovalo. R. se snažil vychovat ze mne náčelníka „k svému obrazu“. Posílal mne na formální akce, které jsem z duše nenáviděl a kde celá má úloha spočívala v tom, že jsem se „zúčastnil“. Čím víc jsem skřípal zuby, tím víc mne do takových úkolů tlačil. Nenáviděl jsem zbytečné schůzování, kde se omílaly dokola tytéž fráze a lidé čekali jen na to, kdy bude konec a pohrnou se do šatny pro kabát.

Jednou jsem z nudy při takovém aktivu zapisoval z projevu řečníka prázdná slovní klišé. Byla toho celá stránka. Když se to pospojovalo, vypadalo to na první pohled jako vážně míněný referát. Dokonce jako projev ne docela neobvyklý. Běžný funkcionářský žargon. Jako celek to bylo naprosto bezobsažné. Jedna fráze přecházela v druhou.

Udělal jsem další neprozřetelnost. Text jsem R. přečetl. Myslel jsem, že ironii pamfletu okamžitě pochopí, ale přecenil jsem ho. Nejprve se domníval, že mu předkládám návrh mého vystoupení, aby ho schválil. Když jsem ho vyvedl z omylu, byla to pro něho první blamáž. Pak se zeptal, zda jsem to zapisoval z jeho vystoupení. To byla druhá blamáž. Z jeho vystoupení to nebylo, ale už to, že se v něm ozvalo podezření, bylo příznačné. Epizodka mi na jeho sympa­tiích nepřidala.

Stále jsem však ještě přeceňoval naše někdejší přátelství a možná i trvalou grimasu úsměvu na jeho tváři. V té době mne potkala ohavná příhoda v rodině a uvažoval jsem o rozvodu. R. se ke mně zachoval příkladně. Odložil všechnu práci a pozval mne na oběd do vinárny. Snažil se vyvést mne z ošklivého splínu. Byla to pro mne opora a byl jsem mu vděčný.

K definitivní explozi našich vzájemných vztahů došlo na jedné schůzi. Osudné bylo, že se to událo na očích všech pracovníků správy od vedoucích funkcionářů až po sekretářky a uklízečky. Přede všemi, kterým se stavěl do pózy všemocného, neomylného a nedotknutelného. To mi nemohl odpustit.

Oč šlo. Chystala se reorganizace správy. Uvažovalo se o novém rozdělení funkcí a odpovědnosti. Měl to být „experiment“. V diskusi jsem doporučoval takový systém, kdy by každý pracovník byl odborníkem v určité oblasti - vojenské, technické, lékařské, přírodovědní, společenskovědní, jak to odpovídalo institucím, které nám podléhaly. Domníval sem se, že taková dělba práce by zvýšila úroveň našeho řízení a zároveň našim vlastním pracovníkům dala motivaci a perspektivu zvyšování kvalifikace.

Byl jsem naivní - jak se říká - jako první křesťan. Nepochopil jsem, odkud fouká vítr. Reorganizace nevyšla z iniciativy R. Byl jen prodlouženou rukou vyšších zájmů. Nešlo o to, přimknout práci referentů k specifickým problémům jednotlivých druhů vojsk, služeb, závodů, vědeckých a zdravotních zařízení, k teoretickým oblastem filosofie, ekonomie, vojenského umění. Reorganizace a „experiment“ měly upevnit disciplinu a centrální řízení. Klíčovou roli měli sehrát inspektoři, kteří budou přenášet direktivy shora dolů, pomáhat je „rozpracovat“ a střežit, aby se linie „nezkreslila“. Vedoucí funkcionáři zařízení a útvarů měli mít za zády stálý dozor, aby „něco neuteklo“. Tady byl smysl výrazu, který mi R. kladl na srdce. Inspektoři měli být zdrojem nezávislých informací, „jak to dole vypadá“. Nevyslovenou premisou celé reorganizace byla nedůvěra k představitelům na nižších stupních a smyslem omezení samostatnosti jejich rozhodování.

Nebyl jsem tak krátkozraký, abych negativní stránky reorganizace neviděl. Moje naivita spočívala v tom, že jsem nepochopil, že jde o dobovou tendenci, pramenící z vysokých míst a že R. nemůže dělat nic jiného, než mé nápady odmítnout. To také udělal a se vší příkrostí. V závěru charakterizoval mé diskusní vystoupení jako naprosto scestné. Mé návrhy dovedl do absurdnosti a zesměšnil. Snoubila se tu jeho poslušná duše, věrně prosazující danou linii, s nechutí k „odborničení“ a trochu asi i ke mně osobně.

Mou ješitnost zasáhlo, že ze mne dělá blbečka, krev se mi zpěnila. Nebral jsem ohled na to, že R. udělal závěr, že se - podle programu - mělo přijmout usnesení a schůze skončit. Znovu jsem zvedl ruku.

Za předsednickým stolem nastal šum. Předsedající se bezradně obrátil na R. Dostal svolení, aby mi dal slovo.

Ohradil jsem se proti zkreslování mého stanoviska a znovu jsem je věcně vyložil. Kromě toho - a to bylo nejhorší a neodpustitelné - jsem otevřeně kritizoval systém „listonošů a policajtů“, který se má z inspektorů vytvořit.

To byl oheň na střeše. Šéf už mne nešetřil. Jeho druhý závěr byl prokurátorská obžaloba, okořeněná zlobou a sarkasmem. V podtextu byla jasná pohrůžka, že si následky ponesu.

Viděl jsem okolo sebe poděšené oči. Někteří mne patrně trochu litovali, ale každý uhýbal pohledem. V příštích dnech a týdnech jsem okolo sebe cítil vakuum. Lidé se na mne nedívali nepřátelsky, ale jako by říkali: „Co sis to, hochu, spískal?“ Jak se ke mně měli chovat? Báli se, aby přívětivý pozdrav, nebo dokonce rozhovor se mnou jim nebyl připsán k tíži jako projev sympatií s kacířem a úchylkářem, kterého ještě čeká kdovíco.

Nejhorší to měli moji podřízení. Jak si měli, chudáci, počínat? Zatím jsem byl jejich šéfem a nemohli nevykonávat, co jsem na nich chtěl. Strachovali se, aby nevznikl dojem, že jsou se mnou zajedno. Někteří se mi vyhýbali, kde jen mohli. Druzí vystupovali s hlasitými a okázalými výhradami, aby demonstrovali, jak jsou ke mně kritičtí. Nejhorlivější byl v tomto směru Jiří, který mi byl dosud nejbližší a přiznám se - i nejsympatičtější.

Léta se potácel v různých neslaných nemastných funkcích a nemohl se „najít“ ani pracovně, ani psychicky. Trpěl vážným fyzickým handicapem a to ho ještě víc zakomplexovalo. Měl však přirozené nadání a chuť pustit se do něčeho solidnějšího. Rád by byl studoval, ale nevěděl, nač se orientovat. Začal se zajímat o sociologické výzkumy a já jsem ho podpořil. V tom se - jak se říká - našel. Kromě vlastního studia vyhledal odborné konzultanty. Připravili zajímavý projekt demoskopického výzkumu. Sliboval, že poskytne obraz o názorech v pestré paletě podřízených útvarů, ústavů, skladů, továren a zařízení. Jiří byl duší celé práce. Pral se s překážkami, s omyly a dětskými nemocemi, s nedůvěrou a ironií postranních pozorovatelů. Výzkum jsme koncipovali a řídili spolu. Vyšla mi tehdy právě první knížka, která byla na záložce označena jako „sociologická studie“. Platil jsem tedy za odborníka a většina lidí viděla za myšlenkou výzkumu mne, i když to nebyla pravda. Duší byl Jiří.

Když se však snesla na mou hlavu nepřízeň panstva, byl Jiří mezi prvními, kdo se polekal. Hledal rychle únikové cesty. Ze sociologického výzkumu vyskočit nemohl a tak se tím horlivěji pustil do kritiky mé osoby. Vyznělo to tak, že jsem výzkum prosadil svévolně a proti celému kolektivu a jeho k té práci donutil.

Na výzkum se snesly hromy a blesky. Každá chybička a nedomyšlenost dostala podobu trestuhodného činu a bezmála záškodnictví. Když jsem na konci roku ze správy odcházel, měl jsem zato, že výzkum bude určitě zastaven a zatracen. Čekalo mne však překvapení. Byl dokončen podle původního projektu a první exemplář závěrečné zprávy vázaný v červené kůži poslán na Hrad, na „nejvyšší stůl“. S podpisem toho, kdo jej nedávno prohlašoval bezmála za protistátní čin.

Jiří se už od svého díla nedistancoval. Jen on i druzí jaksi „zapomněli“, že jsem s tím měl také něco společného.

Chtěl bych ještě poznamenat, že Jiří po čase chování ke mně zase změnil. Když jsem přešel na jiné pracoviště, tvářil se, jako by se mezi námi nic nestalo. Jako by na své neomalené výpady z doby, kdy jsem byl „na indexu“ docela zapomněl. Nikdy jsem mu to nepřipomínal. V jistém smyslu jsem mu byl vděčný. Poučil mne, že je třeba mít ke všem podřízeným vždycky stejně blízko a stejně daleko a nechovat si oblíbence.

Tohle poučení se mi potvrdilo i z druhé a příjemnější stránky. Jestliže si mohl někdo na správě stěžovat, že mu „šlapu na paty“, pak do byl Déža. Bystrý hoch, vzdělaný novinář, člověk se širokým okruhem zájmů. Četl moderní literaturu, zajímal se o umění. Studoval trochu filosofii, historii a sem tam něco přečetl i z jiných oborů. Dalo se s ním hovořit o mnohém a nebylo to ubíjení času. Míval zajímavé informace, originální názory a nepochybně pěstoval rozsáhlé kontakty. Byl však tak trochu bohém a měl jsem zato, že je líný. I když byl schopný, šla mu práce někdy náramně ztuha.

Když o tom s odstupem času uvažuji, zdá se mi, že jsem mu do jisté míry křivdil. Nebyla to ani tak lenost, co mu bránilo v práci. Nerad dělal to, o čem nebyl přesvědčen, že je účelné a správné. Na vojně je takový přístup víc než přepych a člověk si ho může těžko dovolit, nechce-li se potácet od maléru k maléru. Déža si to ale často dovoloval. V tom byl zdroj našich kolisí. Já jsem Déžu věčně „uháněl“ a on se vykrucoval, a někdy dost naivně a klukovsky.

Když se na mne snesla nelibost vrchnosti, čekal jsem, že Déža bude první, kdo si smlsne a vrátí mi i s úroky všechny nepříjemnosti, které jsem mu způsobil. Nevycházel jsem z údivu. Zatím co můj oblíbenec Jiří se proměnil v Bruta, řada principiálních mužů a horlivých diskutérů ztratila řeč a těkala pohledy, objevil se na scéně nový Déža. Takový, jakého jsem neznal. Nedělal mi advokáta, ale řekl docela otevřeně, co se mu na mém řízení práce líbí a co nikoli. Byl jediný, kdo se nebál vyjádřit otevřené sympatie s mým názorem na chystanou reorganizaci správy. Nakonec řekl také docela otevřeně, co si myslí o konjunktaristické kritice Jiřího a některých dalších, kteří se ještě nedávno mohli horlivostí přetrhnout.

Déžovo chování neobrátilo běh dějin a nezpůsobilo nic podstatného ani v mých osudech, ale byla to pro mne morální podpora. Poučilo mne, že o postojích a jednání lidí stojí zato důkladněji přemýšlet. Že je třeba varovat se sympatií k těm, kteří kývají a podkuřují a povrchního odsudku oněch, kteří se mi na první pohled nezamlouvají.

Historie s mým šéfem R. měla ještě dramatickou dohru. Šlo o kádrový posudek na odchodnou. Jak bylo běžné, měl na závěr mého dvouletého působení na správě napsat zhodnocení mé práce a projednat je se mnou. K projednání posudku přišel plukovník D. z vyššího velitelství, s nímž jsme se léta znali ze společné práce.

Usedli jsme v náčelníkově pracovně za velikým hranatým jednacím stolem. Atmosféra byla napjatá. Bylo jasné, že R. se chystá k zdrcující ráně. To byl také nepochybně důvod, proč byl k tomuto jednání jako nestranný pozorovatel delegován plukovník D.

I počasí za okny jako by bylo vypůjčené z shakespearovského dramatu. Bylo sice časné letní odpoledne, ale černé, fialové mraky se navalily na střechy domů a vynutily si rozsvítit světlo. Vzápětí se strhla děsná bouře. Blesky ozařovaly místnost sírovým jasem, hrom řinčel okny a otřásal budovou. Skla v oknech bičovaly proudy vody. Elektřina z ovzduší jako by všem přítomným procházela nervy.

Do kakofonie bouře zvolna a s didaktickou pečlivostí četl R. posudek. S výrazem nejvyššího inkvizitora na tváři si občas povysunul brýle. Čekal jsem nejhorší, ale to, co jsem slyšel přesáhlo všechno. Nevěřil jsem svým uším. Tohle jsem měl být já? Na dvou stránkách bylo popsáno jakési povahové monstrum, neschopné, neproduktivní, líné, nafoukané, podlé, úskočné, nepřátelské vůči kolektivu, karieristické a bůhví jaké ještě. Unikátní sbírka nectností, jaká se hodí jen do scénáře shakespearovského dramatu, jemuž vnější kulisa právě odpovídala.

Měl jsem zvláštní pocit. Poslouchal jsem každé slovo, sledoval všechno, co se kolem mne dělo, ale s jakýmsi odcizeným pocitem. Jako by se mne to netýkalo. Jako bych byl nezúčastněný pozorovatel, pouhý divák. Ani mne to nevzrušovalo. Nebo vzrušení překročilo jistou hranici a proměnilo se ve svůj protiklad. Necítil jsem nic jiného, než studený, neosobní hrobový vnější klid.

R. dočetl. Seděl teď rovně jako by spolkl pravítko, držel stále ještě papír vysoko nad stolem a díval se na mne přes obroučky brýlí. Pohled byl směsí vítězoslávy se zvědavostí, nejistotou a snad i stopou strachu. Triumf a vědomí nehorázné lumpárny sváděly psychologické utkání.

Necítil jsem k němu v té chvíli nic, než hluboké opovržení. Při jeho dvoumetrové výšce mi připadal ubohý a nicotný jako hnida.

Otevřel jsem plnící pero a zeptal jsem se, kde to mám podepsat. Nemínil jsem to jako gesto. Neměl jsem chuť pouštět se do diskuse o takové nehoráznosti, hájit se proti tak absurdnímu odsudku. R. zamžikal. Několikrát naprázdno otevřel a zavřel ústa. Oči nejistě oběhly tváře přítomných. Tohle byl vývoj situace, jaký nečekal a asi si ani nepřál. Kalkuloval patrně s tím, že mne nejprve zdrtí lavinou kritiky, rozvine se dlouhá diskuse, já se budu zoufale hájit, on mi dá důkladné mravní naučení a nakonec se projeví jako velkomyslný dobrák a formulace posudku zmírní. Já budu odcházet se sraženým hřebínkem. Ponechat posudek v této podobě, to by znamenalo založit do úředních aktů obžalobu přinejmenším stejně tak jeho, jako moji. Obraz, který tu o mně podal byl očividně absurdní. Nepřišel jsem do armády nedávno, měl jsem za sebou už léta práce na různých místech. Nebyl jsem neznámý a málokdo by uvěřil, že jsem se najednou proměnil ve snůšku všech nectností.

„Počkej. Neunáhli se,“ zadržel mi ruku s perem plukovník D. „V klidu si to přečti. Za hodinu, za dvě se tu znovu sejdeme a pohovoříme si.“ Bylo znát, jak si R. oddechl. Na tváři se mu objevil jakýsi povzbuzující otcovský úsměv. Jako by dával znát, že to nemám brát tak tragicky, že to bylo jen takové přátelské pošťouchnutí, že se nakonec přece domluvíme. Připadalo mi, jako by mi usekl hlavu a pak přátelsky poklepal na rameno.

Odnesl jsem si ty dvě hnusné stránky do své kanceláře. V záři blesků, v rachotu hromů a crkotu vody po okenních tabulkách jsem do nich civěl. Jednotlivé invektivy mi přebíhaly před očima. Dlouho jsem nebyl schopen souvisle a logicky myslet. Rozčilení přicházelo až teď. Srdce mi bušilo v krku. Střídala se chuť brečet a jít a dát jednomu pánovi do ciferníku.

Konečně jsem se uklidnil a začal trochu kloudně přemýšlet. Vzal jsem papír a své stanovisko roztřesenou rukou a rozevlátým písmem napsal. Bylo dlouhé, delší než posudek. Snažil jsem se být věcný a uvádět fakta. Bod po bodu jsem glosoval pracovní stránku posudku. O povahovou charakteristiku jsem se nepřel, tam jsem se odvolal na to, jak mne za léta poznali desítky a stovky šéfů a spolupracovníků a jak mne charakterizovali v jiných posudcích.

Za nějaký čas, neměl jsem přesný pojem o době, vešel do kanceláře plukovník D. Hned od dveří si mne měřil zkoumavým pohledem. Připadalo mi to, jako by se lékař přišel zeptat pacienta, který omdlel, zda už se cítí lépe. Oddechl si, když mne našel klidného a s písemným vyjádřením. Měl, chudák, zájem, aby konflikt mezi R. a mnou skončil kompromisem a nedošlo ke krajnostem. Jak se mi později přiznal, byl sem s takovým úkolem poslán. Na vyšším velitelství měli zájem, aby rozpory mezi R. a mnou, které nebyly tajemstvím, neskončily skandálem.

Vrátil jsme se do šéfovy pracovny a usedli jsme na stará místa. Teď jsem četl já. Na závěr svého vyjádření jsem uvedl charakteristiku a příčiny našeho rozporu s R. i historii jeho vývoje a vyostřování. Četl jsem dlouho.

Žádná diskuse nebyla. „Dej mi to“, napřáhl R ruku přes stůl. „To taky“, natáhl ještě jednou ruku, tentokrát pro kopii posudku. „To si nechám na památku.“ ohradil jsem se ironicky. R. zareagoval nervózně a plukovník D. mi dal rozšafným tónem najevo, abych měl rozum. Dal jsem si říct. Byl bych si velice rád původní posudek schoval jako raritu, ale na R. bylo znát, jak mu záleží na tom, aby jeho výtvor do poslední stopy ze zemského povrchu zmizel.

Nový text, který jsme v podvečer vyslechli, byl slušnější. Na ministerského předsedu to sice nebylo, ale když jsem to beze slova podepsal, plukovník D. už mi ruku nezadržoval.

Nepříznivé hodnocení a konflikt s R. pro mne bez jistých důsledků nezůstaly. Nestal jsem se náčelníkem jednoho významného pracoviště, jak se to už nějaký čas připravovalo. Mohl jsem se ale vrátit k teoretické práci, jež mi byla bližší a pro mé budoucí osudy důležitější. Jak se říká: všechno zlé ...

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:00

Komentáře: