Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Generálská etika

Generálové jsou ztělesněním důstojnosti. Však jsou to také nejvyšší důstojníci, nebo, chcete-li víc než důstojníci. Mají své zvláštní normy chování. Takový generál si nemůže dovolit nést po ulici kufr, zapálit si cigaretu, nebo utíkat za tramvají. Když si někdo oblékne generálskou uniformu a všechny ty tajné kultovní zápovědi nezná, podvod se snadno prozradí a vypadá, jako by si odskočil z maškarního karnevalu. Počínat si jako generál, na to nestačí zvládnout Guta Jarkovského.

Znám ale jednoho generála, který všechny tyhle hloupůstky velkoryse přehlížel a přece měl víc úcty a autority, než deset jeho kolegů. Měl vlastní normy chování a jednání. Neměl je nikde napsané, ale měl je vryté hluboko pod kůží a dokonce od dětství. Jak může mít někdo generálské zvyky od dětství, když ještě generálem nebyl, ani netušil, že ta zlatá ramena a lipové listy někdy dosáhne? Ono to bylo u tohoto člověka totiž obráceně. Nechoval se už jako kluk po generálsku, ale spíš si zachoval čistou, nezkaženou morálku chlapce z tatranských polonin i ve vysoké vojenské hodnosti.

Jeho kariéra nezačínala biflováním na zkoušky do vojenského učiliště. Dostal se do uniformy rychle a bez překážek - za povstání. Ani tou uniformou to vlastně nezačínalo. Předcházelo jí pár neděl v partyzánském bunkru se samopalem, v krpcích a černém kloboučku. Po ústupu do hor prodělal boje ve sněhu a mrazu. Posléze se připojil ke Svobodově armádě a s ní absolvoval nelehkou cestu až do konce války. Takové byly první kroky jeho vojenské kariéry. Než se dostal do vojenských škol, pořádně se nadýchal střelného prachu. To poznamenalo jeho počínání a vystupování po celém žebříčku hodností a funkcí víc, než výchova v akademii a služební předpisy.

Setkal jsem se s ním poprvé ve výcvikovém prostoru. Jako podplukovník velel motostřeleckému pluku. Doslechl jsem se, že se u útvaru koná v neděli Den velitele pluku a byl jsem zvědavý, jak takový podnik vypadá.

„Fero“ - tak se mezi vojáky všeobecně veliteli říkalo a to mu zůstalo od stáří pasáčka až po dny, kdy měl na pagonech tolik hvězd, kolik se tam jen vešlo - tedy Fero nebyl jen účastníkem toho dne zábavy a povyražení. Byl jeho hlavním iniciátorem a vlastně i vynálezcem. Zmobilizoval kdekoho a dal dohromady bohatý program sportu, umění a zábavy. Každý nápad byl vítaný a byla jich úroda. V široširé pustině výcvikového prostoru, kde byly jen vojenské tábory, sluncem vypálená tráva a křoviny, polorozpadlé zbytky stavení a pochmurná svědectví ostrých střeleb z děl, tanků a minometů, kde se celé měsíce vojáci potkávali jen s vojáky, byl kus dobré zábavy penězi k nezaplacení. A tu velitel pluku, místo aby si vymyslel důležité jednání v místě posádky a jel za rodinou, připravoval mnoho dní se svými důstojníky a s řadovými vojáky soutěž v kopané, v odbíjené, v nohejbalu, utkání mezi prapory v boxu, závody v lehké atletice, soutěže o praktické ceny ve vzpírání dvaatřicetikolové „girji“ a tucet dalších atrakcí.

Vyzval mne „na souboj“. Za vysokým valem byla flobertková střelnice. Cíle tvořily plechovky od konzerv, postavené na sloupcích. Každý jsme měli několik „životů“ - několik plechovek. Stáli jsme na jedné čáře, já jsem mířil na „životy“ podplukovníka, on na mé. Na znamení rozhodčího s vysokou hodností svobodníka „souboj“ bez krveprolití začal. Pochopitelně jsem bídně zahynul. Kam jsem se hrabal na ostříleného frontového bojovníka s hrudí plnou válečných řádů a vyznamenání. Přiznal se, že tenhle „souboj“ nevymyslel. Naučil se ho na frontě od sovětských vojáků. Jen zbraně byly jiné.

Večer se v přírodním amfiteátru pořádal koncert, který poutal největší zájem. Nevím, zda to byl projev tak horoucího nadšení vojáčků o muziku, nebo působila i okolnost, že část hostujících umělců byla v sukních. Divíte se ? Zkuste žít pár měsíců na pustém ostrově, kde potkáte jen a výlučně chlapy. A to vám možná není okolo dvaceti, kdy se takový celibát nejhůř snáší. (Tuhle poznámku adresuji přirozeně pánům a pánům normálního založení. Předpokládám, že dámy si to dokáží převést do podoby ženského kláštera.)

Fero už byl generálem s několika hvězdami na každém rameně a měl vysoké postavení v ozbrojené hierarchii, když znovu dokázal, že je pořád stejně statečný chlap. Jakýsi dobrodruh se samopalem unesl autobus plný školních dětí a vynucoval si průchod přes hranice. (Byl to terorista, který se neštítil ohrožovat dětské životy, nebo záslužný hrdina třetího odboje?) Hodiny rostlo napětí, samopaly mířily na samopal, samopal na samopaly a k smrti vyděšené děti skučely hrůzou. Fero se nechal dopravit vrtulníkem na místo, shodil generálské sako, aby demonstroval, že nemá zbraň a navzdory pološíleným pohrůžkám šel k zločinci. Jeho jedinou a silnou zbraní byla odvaha a suverénní, odzbrojující klid.

Mám s generálem Š. ještě osobní zážitky z osmdesátých let. Nejsou tak silné a přesvědčivé, jako událost okolo autobusu se školáky poblíž pomezí. Mluví však za mnohé. Stál jsem párkrát vedle něj na tribuně při májové přehlídce. Už nebyl v armádě. Zastával vedoucí postavení ve Svazarmu, dobrovolné masové organizaci Svaz pro spolupráci s armádou. Po celé hodiny okolo tribuny přecházely zástupy lidí. Neodvážím se odhadnout, kolik tisíc z nich nadšeně a srdečně mávalo mezi stovkami postav na tribuně právě tomu rozzářenému, veselému generálovi. Nehledě na prkenné normy důstojného chování odpovídal jim s otevřeným srdcem kluka z poloniny. Jen zapískat na prsty chybělo.

 


Zpět Obsah Dále

03.06.2018 10:07