Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Neočekávaný nález

Uběhly dva roky. Prostor jsme pečlivě prozkoumali, vzácné nálezy uložili do muzea a  mohlo se začít stavět. Bráchové plánovali postavit napodobeninu středověké tvrze, ovšem z moderních materiálů a modernizovaným interiérem.

„Masochisté nejsme,“ říkali. „Akorát se přistaví obytná věž, tam zavřeme princeznu...“

Základy byly vybetonovány, začaly růst zdi. Zvenčí vypadaly jako omšelý kámen, zevnitř to byly obyčejný zdi jako v každém normálním baráku. Pak přišla taková strašlivá bouře s průtrží mračen, že ji pamětníci nepamatovali. Naprosto černá obloha, ačkoliv bylo půl dvanácté. Světlo jako ve dne, ale od blesků. Hřmění, že se klepala země, uši zaléhaly a mozek odmítal registrovat další děj. Kroupy jako tenisáky, rachot ze střech překonával i hromy. Byla jsem ráda za bezpečnostní skla v oknech. A ten déšť. Chvílemi jsem měla pocit, že prší i nahoru. Vítr hnal kapky vodorovně, přímo proti oknům. A hrůza, okna začala vodu propouštět. Během chvilky nasákl koberec a čvachtal. Honem jsem přeskládávala nízko položené věci výš. Najednou se ozvalo tlumené rachocení následované hlubokým, skoro až infrazvukovým hučením. Domek z buněk se otřásl, pak mi podlaha ujela pod nohama. Práskla jsem sebou na záda přímo doprostřed nacucaného koberce. Musel jsem na chvilku ztratit vědomí, neboť další věc, co jsem zaregistrovala, byla hřejivá náruč a starostlivý hlas. Ležela jsem na posteli, zabalená v dece, vedle seděl Michal. A držel mě za ruce.

„Skutečně ti nic není? Když jsem slyšel tvé zaječení, musel jsem... Ležela jsi uprostřed pokoje na zádech, lapala jsi po dechu a byla jsi skoro modrá. Naštěstí dýchání z úst do úst zabralo.“

Užasle jsem se rozhlížela okolo. Podlaha byla nakloněná, v koutě už byl docela slušný bazén. V oknech smutně trčelo pár střepů. Co se to stalo? Co to musel být za sílu, aby pohnula domkem a vyrazila bezpečnostní skla v oknech?

Michal byl, jako správný bezpečák, v obraze.

„Při té průtrži mračen se utrhl svah pahorku nad námi a trochu sklouzl. Uvolnil tím i nějaký pramen, takže máme i vlastní potůček. Ten svah se zastavil o domeček, to nám podtrhlo nohy. Stavba zavalená není, to mají kluci kliku.“

Déšť mezitím pozvolna ustával. Projevila jsem přání se jít podívat, co že se to vlastně stalo. Michal mě už natolik znal, že neprotestoval. Jen si vymínil, že mi zkontroluje oblečení a obutí, než vylezu ven. Stejně jsem musela přes jeho kancelář, druhé dveře byly zavalené hromadou hlíny.


Než jsme se oblékli na průzkum ve vodě a bahně, déšť se změnil na mrholení. Před otevřením dveří mě ještě Michal varoval, aby se pořádně dívala, kam šlapu. Ovšem, jak se říká to úsloví o kovářově kobyle a ševcově ženě, u bezpečáků to platí také. Michal otevřel dveře, pozorně se rozhlédl na všechny strany, a vykročil ze dveří. To, co vypadalo jako pevná hlína, bylo půlmetrové jemné blátíčko, do kterého Michal zahučel až po kolena. Při pohledu na jeho výraz v obličeji jsem propukla v nehorázný smích, až jsem si musela sednout na zem. Michal se přidal.

„No nic, zasmáli jsme se, půjdeme dál,“ pravil Michal, když se vyškrábal z bláta. Kupodivu, ani neměl zablácené kalhoty, vše po něm sklouzlo. Vyhýbajíc se zrádným nánosům bahna jsme se plahočili okolo nakloněného domku. Za rohem jsme narazili na Michalovo terénní auto. Ještě včera stálo rovnoběžně se stěnou, tak metr od ní. Teď tu stálo s čumákem naraženým na stěnu, levý reflektor rozbitý, asi nárazem na zeď, kapota trochu pomačkaná. Hned za autem bublal potůček, vyvěrající z hromady křoví. Něco mě táhlo k místu, odkud tekl. Přímo přes křoví to nešlo, museli jsme jít oklikou. Když jsme dorazili na druhou stranu křoví, viděli jsme potůček, poklidně vyvěrající ze skalní rozsedliny. Zarazilo nás, že rozsedlina byla přepažena několika rezatými železnými tyčemi a hlouběji byla vidět i pobořená kamenná zeď. Probudil se ve mně archeolog. Co je to tu za záhadu? Co bylo hrozného ve skalní škvíře, že tam museli postavit kamennou zeď a to ještě pojistit železnými mřížemi?


Další průzkum Michal okamžitě odmítl. Nemáme prý na to vybavení, musíme se postarat o domek, auto, asi vypadla elektrika, nejsou-li úplně urvaný dráty, bylo by také vhodné dát vědět bráchům, že žijeme... Prostě fůra starostí. A o kom se mluvívá, nedaleko bývá. Jen jsme se doškobrtali k domečku, už se od odbočky ozvalo túrování motoru a troubení. Jindy krásně nablýskaná Felda vypadala jako prase, celá od bláta. Příjezdová cesta také neodpovídala normám, tak se Felda smýkala ze stranu na stranu. Před závěrečným stoupáním řidič rozumně zastavil. Vylezli bráchové, oblečení svorně do starých manšestráků, vatovaných kabátků a holínek. Začali se hlasitě dotazovat, jak jsme to tady přežili. V Brně prý bylo Boží dopuštění, šaliny si hrály na ponorky a škunery, ale jezdily, Auta, autobusy a trolejbusy zůstaly stát, kde je to postihlo, protože některé ulice se změnily na jezera a nebylo přesně jasné, kudy co kam vede. Prostě brněnské Benátky...

Ovšem při pohledu na posunutý a pootočený domek bráchům došla řeč. Nechali si vysvětlit, co se stalo, ukázat hromadu hlíny i potůček a napůl zasypané Michalovo auto. Pak nás nahnali pro osobní věci a do auta. Zítra sem nakomandují pojišťováky a stavební firmu, aby to tady dali do kupy. Zatím že budu bydlet v Brně u jednoho z nich, ať si vyberu... Michal má na Lesné garsonku, ten se ubytuje sám. Až teprve pozdě večer, vykoupaná, nakrmená a zalezlá v posteli jsem si vzpomněla na divnou trhlinu ve skále. Co se dá dělat, průzkum budu muset odložit na dobu, až tam budu zase bydlet. Do té doby se musím krotit.

 


Zpět Obsah Dále

28.07.2017 21:11