Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Pejsci

Než se věci daly do kupy tak, abychom se mohli nastěhovat zpět do opraveného domečku, uplynul skoro měsíc. Hned druhý den po bouři jsem se svěřila bráchům se svým objevem podivné skalní pukliny a s prosbou, aby na to nikdo nesahal, dokud to neprozkoumám. Vašek jako architekt si promluvil s šéfem stavebních prací a byl si jist, že se tím směrem nikdo ani nepodívá. Konečně bylo vše hotovo, i Michalovo auto bylo vyproštěno, odbahněno a opraveno, takže se na nejbližší sobotu dohodl návrat.

Naprosto jsem nemohla usnout, hlavou se mi honily šílené myšlenky. Nakonec jsem si udělala horký mlíčko oslazený medem a zklidněná usnula. Samozřejmě jsem zaspala termín dohodnutého odjezdu a probudila se, až se Michal vítal s bratry.


Vyletěla jsem z postele, hodila na sebe dlouhý triko a pokusila proplížit se do koupeny. Nevyšlo to. První mě uviděl Vašek:

„Hele, Šípková Růženka. Už jsme na tebe chtěli poštvat Michala s kýblem studené vody. Ale ten se šprajcuje, že princezny se budí pouze polibkem...“

Vida, to jsme bráchům neřekli, že mě vlastně polibkem - dýcháním z úst do úst - zachránil, když jsem si tak blbě při pádu vyrazila dech. Raději jsem zmizela do koupelny, odkud jsem se po pouhých dvaceti minutách vynořila jako spořádaná dáma. Nechápu, jak to ti kluci dělají, že jsou hotoví za pět minut... Během další půlhodinky jsme se naskládali do Feldy a Michalova teréňáku a vyrazili.

Příjezd byl podobný tomu prvnímu. Také jsem nedočkavě vyhlížela z okénka a zjišťovala, co je nového. A bylo. Celý pozemek byl nyní oplocen. Přímo u odbočky stála stavební buňka, cestu zahrazovala železná brána. Louka okolo cesty byla zorána, že si každý rozmyslel tam vkročit, natož vjet něčím jiným než pásákem. Za branou nás hrozivým štěkotem vítali dva vlčáci.

„Tam máme jít?“, ptala jsem se. „Vždyť nás ti pséci roztrhají na kusy...“

„To jsou naši, služební,“ odvětil Michal a šel neohroženě k bráně. Psi přestali vyvádět, pouze hrozivě vrčeli. Michal na ně taky zavrčel a nabídl jim ruku k očuchání. Psi se zklidnili, začali vrtět oháňkami a bylo na nich vidět radostné očekávání, že se konečně začne něco dít.

„Tak pojď, Jani,“ vybídl mě Michal.

„A nekousnou mě ti vlčáci?“

„Už jen za to pojmenování by tě měli kousnout. Vlčák je lidový název, správné označení je německý ovčák. Tak se pojď s nimi seznámit.“

Nejistě jsem přistoupila k bráně sledována podezřívavými pohledy psů. Opatrně jsem přistrčila raději levou ruku k bráně, připravena okamžitě ucuknout. Dva vlhké čumáky se mi otřely o ruku. Vše bylo asi v pohodě, protože mi jeden z nich tu ruku olízl. Lekla jsem se jen trošičku.

„No vidíš. Klídek, pohoda. A teď je pomalu pohlaď,“ pobízel mě Michal. „I ty musíš naznačit pokus o přátelství.“

Psi se po prvním nesmělém dotyku přitiskli k bráně a nechali se hladit a drbat. Pak odskočili a opět z nich byli ostří hlídači.

„Co se stalo?“ zašeptala jsem k Michalovi.

„Vcelku nic, bráchové vystoupili z auta a psi se předvádějí, jací jsou dokonalí hlídači. Neboj, už se s nimi znají. Však podívej.“

Honza se sehnul, lehce poplácal toho světlejšího po boku a otevřel bránu. Druhou část už přidržoval Pepa a tak mohl Vašek v klidu vjet dovnitř, následován Michalem s jeho autem. Psi se odklidili z cesty, ale vše sledovali. Nakonec na mě Honza zavolal:

„Tak už pojď, přece nechceš zůstat venku! Nebo jo?“

Jakmile jsem prošla branou, přihnali se oba psi. Ani jsem se nestačila leknout. Michal na ně zahvízdal a přikázal sednout! Psi okamžitě poslechli.

„Teď teprve začne to správné představování. Jani, ten světlejší je fenka jménem Boaticela, ale slyší i na zkrácené Bo. Bo, dej packu. Tak hodná. Ten tmavší je pan hrabě ze Saxopole, ale slyší na jméno Sax. Tak, Saxi, packu. Jani, všimni si, s jakou graciézností ti tu packu podává. Hotovo, ještě je jednou pohladíme a pak už jen lehce zvýšeným hlasem zavel volno!“

„Volno!“

Psi se vymrštili, radostně ňafli a pak se začali lísat k nejnovějšímu členu smečky. Toto plemeno jsem měla vždy ráda, ale nikdy jsem si netroufla je chovat, na to jsem neměla dost času, který potřebují. Takže další splněný sen z dětství. Michal ještě vysvětlil, že psi tu nejsou sami, ale že je tu vždy s nimi někdo z jeho podřízených. Dnes ne, protože jsme měli přijet my. Nasedli jsme opět do aut, psi se vecpali k Michalovi a dojeli jsme těch pár stovek metrů na vlastní stavbu. Opravený a srovnaný domeček stál nyní na podezdívce z velkých balvanů, žádný štěrk. Sesunutá půda byla v dvoumetrové vzdálenosti od domku vyklizena a zbytek zajištěn kamennou zídkou. Potůček byl umně a nenápadně přesunut do skoro přírodního koryta, aby nepřekážel na stavbě. Tedy jen jeho dolní část. Před kopcem roští stála kamenná hráz s přepadem, tam upravený potůček začínal. Nad hrází to vypadalo jako těsně po sesuvu.

V domečku bylo vše při starém. Okna byla znovu zasklena a navíc opatřena bezpečnostní folií, přibyl schůdek přede dveřmi, protože domek byl nyní výš.

Honem jsem se chtěla převléct a jít zkoumat tu podivnou trhlinu, ale mé snahy byly zmařeny v zárodku.

„Zítra přijedou dva kluci, moji známí, “ oznámil Pepa. „Jeden je blázen speleolog, naštěstí se to projevuje jen v jeskyních a nikdy na úkor ostatních. Ten druhý je taky jeskyňář, ale hlavně dokumentarista. Ti dva mimo Michala tě budou provázet při výzkumech. Jsou to spolehliví kluci a hlavně umějí mlčet, pokud to bude zapotřebí. Formálně tomu výzkumu velíš ty, ale silně doporučuji naslouchat jejich radám. Dnes jen zkontrolujeme stavbu, Princezně zaplníme mrazák a špajz a večer uděláme ohýnek. Mám domácí klobásky na opékání, to si smlsneme. Ráno ti zamáváme, ty půjdeš s klukama bádat a my pojedeme domů. Souhlas? Jednohlasně, tak to má být...“

 


Zpět Obsah Dále

28.07.2017 21:11