Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Portál

Konečně nastal ten toužebně očekávaný den. Dnes začneme zkoumat Velké Zetko. I kdyby trakaře padaly, hrom bil a čerti se ženili. Byli jsme právě na odchodu od domečku, když se od brány ozvalo mohutné troubení a ječení pneumatik. Obrátila jsem se, ruce v pěst připravena ztrestat kohokoliv. Naštěstí to byl pouze nějaký sváteční řidič, který se nechal v zatáčce překvapit autobusem.

Když jsme v odpočinkové místnosti sundávali bágly, zeptal se Jack:

„Proč vlastně chceme prozkoumávat Velké zetko, když nemáme ani prozkoumané to Malé?“

„Vždyť jsme tam nic nenašli.“, odporovala jsem.

„Ne? A co ten portál ve stěně obkružující střed!“

Strnula jsem. Nějakým záhadným způsobem se mi úplně vykouřilo z hlavy, že jsme našli přístupové brány k čemusi, Jack včera nazval svislá přepravní šachta. Pak jsem si vzpomněla, jak Jack popisuje křídou umístění portálu. Obrátila jsem se na ostatní:

„Vy si také nic nepamatujete?“

„No, teď si matně vzpomínám. Pak se nahrnulo tolik událostí...“

„Ehm, ne. Úplně jsem na to zapomněl!“, řekli téměř současně Michal s Baltazarem a Jack dodal:

„Já si to vzpomněl jen díky tomu, že jsem našel v kapse kus křídy...“

„To je divný. No nic. Co vy, bando? Co budeme zkoumat dřív? Velké zetko nebo portál v Malém zetku? Když už, já jsem pro portál. Mě totiž připadá, a přivedl mě na to Jack svým včerejším extempore, že Malý zetko je pro osobní přepravu a Velké zetko pro nákladní. Že ve Velkém zetku najdeme zase jen jeden portál patřičných rozměrů.“

Michal moudře pokýval hlavou.

„Na tom něco bude. Je to dokonce pravděpodobně tak, jak říká Jana. A proto jsem pro její návrh.“

Baltazar se jen usmíval a kýval hlavou na souhlas. Jacka jsem se ani neptala, od něho to vlastně přišlo. Obrátila jsem se na Michala, jako člověka, který tak dbá na bezpečnost:

„Michale, poraď. Ty jsi tady asi jediný, kdo by mohl teoreticky odhadnout rizikovost takového zkoumání. Dohodni se s Baltazarem, ten má zase houf praktických zkušeností jako jeskyňář a horolezec. Jack vám do toho bude kecat a já jdu konečně vyzkoušet hygienický kabinet. Pouze doufám, že se ty posuvné dveře dají zavřít i otevřít zevnitř.“

Když jsem se po hodině a půl vrátila do odpočinkové místnosti, osvěžená na duchu i na těle, seděli ti tři na zemi, mezi nimi hromádka kousků lan, karabin, pomocných špagátů a všelijakých popruhů. Baltazar držel v roce jakýsi výtvor a něco na něm ukazoval Michalovi. Jack seděl pohodlně opřen o pohovku, v ruce list papíru a tužku a pozorně sledoval ty dva. Občas něco do papíru zapsal, popřípadě nakreslil. Opatrně jsem je obešla a nakoukla Jackovi přes rameno. Na papíru byla zkratkovitě nakreslena ženská postava. Koho mi jen připomíná? Už vím, tahle se na mě každý ráno kouká ze zrcadla. Asi jsem se nadechla moc nahlas. Jack se bleskově obrátil, zarazil se, trochu zrudl a pak se jen mírně pousmál a pokrčil rameny:

„Tu neznáš, je to dcera jednoho z profesorů, co mě zkoumali v mládí.“

Usmála jsem se také, jako že jeho vysvětlení beru a šla dělat něco k snědku. Začínala jsem dostávat hlad a ostatní ho určitě mají taky, jen ho v zápalu diskuze zatím nevnímají.


Po obědě mi kluci pyšně předvedli, co vykoumali. Vypadalo to jako nepovedený kříženec chobotnice s polštářem. Téměř jsem uhodla. Byla to speciální průzkumnická vesta, ovšem vyrobená v provizorních podmínkách. Široký opasek chránil břicho, popruhy pod rameny zase znemožňovaly samovolné svléknutí. Kroužek k připnutí záchranného lana byl přesně mezi lopatkama. Dole to končilo lankem, které se vázalo kolem stehen.

„To byl největší problém,“ hlásil Baltazar. „Jak to dole upevnit, aby to znemožnilo shrnutí vesty až pod paže a přitom to netlačilo na, ehm, intimních citlivých místech, přičemž je máme poněkud rozdílné. Ale při troše snahy jde vše!“

„A proč je ten kroužek mezi lopatkama?“

„Zkus si představit, že se zhroutíš a budeme tě muset tahat lanem. Kde je nejlepší místo?“

Zkusila jsem si představit uvázání záchranného lana různě po těle. Vše mělo nějakou nevýhodu. Baltazar mě pozoroval, ale nic neříkal.

„Dobře, navlečte to na mě, uděláme zkoušku.“

Navlékli to na mě, podotahovali uzly i popruhy. Tlačí, netlačí? V pohodě, jdem na to. Umínila jsem si, že místo simulovaného pádu i místo, kam mě mají odtáhnout, vyberu sama. Pro začátek jsem se malebně rozprostřela v hygienickém kabinetu ve vaně, naštěstí suché.

„A teď prosím přesunout aspoň dva metry do chodbičky, protože v dómu stoupá voda.“

Lano jsem už měla připnuté, teď sebou trochu škublo. Náhle zhasla světla, jen z dálky slabě zářila něčí čelovka. Dvě rychlé škubnutí mě napůl vytáhla z vany a přitom otočila na záda. Pomalý tah až do chvíle, kdy jsem se začala převažovat přes okraj vany. Podvědomě jsem se napjala v očekávání pádu na hlavu, ale přesně v okamžiku, kdy jsem už už začala padat, přišlo další silné trhnutí. Chvilku jsem letěla vodorovně, pak začala působit gravitace. Lano jakoby poposkočilo vzhůru, takže jsem na zem dopadla zadkem, nikoliv zády. Pak už jsem svištěla spojovací chodbou, Malým zetkem a nakonec mě lano stavělo na nohy. To už jsem byla horní částí těla v chodbičce. Něčí ruce mě popadly za vestu a odvlekly mě do bezpečí.

„Výborně, kluci, máte u mě jedničku s hvězdičkou. Kdo mě táhl?“

Ukázalo se, že Baltazar, ale toho navigoval Jack tvrdící, že mě i v tom šeru docela dobře vidí. Michal pak čekal v chodbičce, aby provedl závěrečnou část záchranné operace.

„Výborně! Můžeme jít na průzkum!“

Nemůžeme. Máme jen jednu vestu jako vzor, teď se musí udělat vesty pro ostatní, vybrat vhodná lana, naplnit lékárničku, rozhodnout, co kdo ponese, vybrat jídlo, vše nacpat a srovnat do báglů a pak padnout do pelechů a pokračování zítra. Ukázalo se, že jsme zde úplně ztratili přehled o čase. Poněkud udiveně jsem zaslechla tvrzení, že je půl jedné, akorát se přesně neví, jestli odpoledne nebo v noci.

Nezištně jsem jim poradila, ať Michal navolí na obrazovce pohled na Dráteničky, jestli nebudou vidět, je noc. Baltazar se mlátil do čela, že na tu tak jednoduchou věc nedošel sám, Jack se válel smíchy a Michal šel ladit obrazovku. Nebylo moc vidět, ne že by byla noc, ale pro mlhu hustou jak mléko.

„Takže je odpoledne, zflikujte ty vesty, ať můžem aspoň nakouknout do dveří.“


Tak ještě ne. To už je skoro na mrtvici. Naštěstí je to brácha Pepek s majorem Bednářem. Pepek začal trochu zeširoka, prý mu jde o moje bezpečí a že by uvítal, kdybych svolila k doplnění týmu o pár skutečných vědců. To už jsem nevydržela a vybafla jsem na něho, ať nechá těch opiček a řekne na rovinu, co chce. Koutkem oka jsem pozorovala majora Bednáře, jak se pousmál a vrhl na Pepka pohled typu Já jsem ti to říkal. Ten chlap mi byl čím dál tím víc sympatický.

Pepek to tedy vzal na rovinu. V té laboratoři, kde občas bádá, pracuje tým velice schopných lidí, kteří mají nejvyšší bezpečnostní prověrky, takže umí držet jazyk za zuby. Pak se obrátil na pana Bednáře, a ten pokračoval zajímavou informací: Celý ten tým bez výjimky jsou příbuzní, a to tak, že jeho. Dal by za ně ruku do ohně a silně by je doporučoval jako vědeckou zálohu. A hned se vytasil s historkou:

„Laboratoř vede můj táta Ferdinand. Máme k dispozici houf techniky, ve velké míře jedinečné kusy, které nenajdeš nikde jinde. Vynalézá je táta. Kdysi dávno se mu dostal do ruky nějaký špičkový bazmek... Táta si ho prohlídl a označil za zfušovaný šmejd. Bohužel se k tomu přichomýtl jeho nadřízený, neskonale hrdý na to, jak vynikající přístroj získal. Ten mu dal nůž na krk: Ať to dokáže, nebo poletí balistickou křivkou z výzkumáku. Dal mu na to měsíc a prakticky volnou ruku. Za tři týdny přinesl táta přístroj, který byl upevněný na dřevěné desce mezi nahrubo svařenými úhelníky. Začalo měření a vyjevenej šéf výzkumáku zjistil, že asi skutečně koupil šmejd. Tátův přístrojek měřil o řád přesněji a potřeboval k tomu polovinu energie...“

Chvilku jsem si je oba měřila podezřívavým pohledem, a pak jsem vybafla na pana Bednáře:

„A kdepak je máte, že je tak nabízíte?“

Pan Bednář se nenechal vyvést z rovnováhy:

„U zadní brány na pozemek, kousek v lese. Mají zamaskovaný vojenský náklaďák. Jestli dáte souhlas, v noci se nastěhují.“

„Proč až v noci?“

„Teď by to bylo trochu nápadné, po zkušenostech s Robátkem...“

„Tak jo.“


Ráno stál ve Velkém Zetku prefabrikovaný domeček, tak pět krát šest metrů. Zaklepala jsem na dveře. Vykoukla holka, mohlo jí být tak asi jako mě. Černé vlasy na ježka, khaki triko, šortky a kanady. Nejdřív na mě zírala, co tam asi chci, pak jí to došlo:

„Vítejte, Vy musíte být ta Jana, co o ní táta tak básní. Akorát nejste tři metrý vysoká... Pojďte dál, právě děláme rekapitulaci.“

Po očku jsem mrkla na Michala. Vzala jsem ho za ruku a společně jsme vlezli dovnitř. Okolo stolečku seděl zbytek osazenstva. S překvapením jsem mezi nimi zpozorovala i Jacka, sedící vedle prázdné židle, kterou však rychle obsadila mladá dívčina. Jako protiváha mládí seděl na druhé straně stolu bělovlasý starší muž, vzdáleně připomínající Einsteina. Zbývající trojice, dva muži a žena, byla ve středních letech. Právě žena byla šéfkou tohoto spolku. Také první začala hovořit:

„Nevím, co všechno ti ... ehm, tykání nevadí? Fajn, já jsem Helena ... Co všechno ti zatím Jirka řekl? Skoro nic, začnu od začátku. Jsme taková rodinná sešlost. Ten nejstarší je můj otec Ferdinand. Nenech se zmýlit jeho stařeckým vzhledem, na lyžích dokáže pěkně prohnat i Jirku. Toho znáš jako majora Bednáře, je to můj manžel. Petr a Pavel, ač na to nevypadají, jsou mí bráchové, dvojčata. A poslední zde přítomný výhonek rodu je dcera Jitka. Ještě máme pár členů, ti se ale toulají po světě a okolí. To je o nás vše.“

Den proběhl tryskem, vyprávění a seznamování prýštilo a byl večer. A co s načatým večerem? Když už je člověk jednou štamgast, je vhodné se v hospodě aspoˇn ukázat. Jitku jsme představili jako studentku archeologie, která zatím nemá nic na práci a tak očumuje a katalogizuje předchozí nálezy.

 


Zpět Obsah Dále

28.07.2017 21:11