Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Výtah ke hvězdám

Po probuzení jsem se vyjevila, něco ve smyslu Kde to sakra jsem?, ale druhý pohled vše osvětlil. V noci se nikomu z nás nechtělo štrádovat přes les k jeskyni, jeskyní až do Malého zetka a pak teprve do spacáků a spát, takže jsme skončili v domečku, v případe Baltazara s Jackem v jejich stanu. Michal ve spacáku vypadal jako napůl vylíhlej motýl. Galantně přenechal Jitce pohovku v jeho buňce. Opatrně jsem vylezla z postele, odhodlána spáchat nějakou tu hygienu a snídani. Dnes jsem asi trhla rekord, hygiena včetně sprchy mi trvala 23 minut. Lepším se, za chvilku dosáhnu klučičích časů pod deset minut... V kuchyni jsem narazila na Jitku, veselou, čilou jako rybička, zrovna si kuchtila vejce na špeku.

„Dáš si taky? Přihodím pár vajec, ještě to jde!“

„Tak jo.“

Usedla jsem ke stolu a nechala se obsluhovat. Jitka se zvědavě zeptala:

„Jaký je dnes plán činnosti? Jestli se mám plašit, děsit či připravit.“

„Těšit. Když jsme zkoumali Malé zetko, podařilo se nám najít portál ve stěně obkružující střed. No, a mě by moc zajímalo, co je za ním.“

„To je jednoduchý. Domluvím se s našima, nachystáme nějaký zařízení a půjdem na věc. Ty zatím probereš Michala, ten by ti nikdy neodpustil, kdybys ho vynechala. Kolik je? Půl desátý. Sejdeme se v jedenáct v Malým zetku, jo?“

Než jsem stačila cokoliv říct, zpoza dveří se ozval Michalův hlas:

„Všechno slyším! Co tu kujete za pikle, cácorky?“

„Kdybys pořádně poslouchal, tak to víš!“, odvětila jsem. „Dnes se bude zkoumat ten portál ve středové zdi.“

„Nojo, máš pravdu. Počítejte se mnou! Samotné vás jít nenechám!“

Jitka se na mě ušklíbla a zašeptala:

„Co jsem říkala...?“


Nebylo to přesně v jedenáct, spíš už ke dvanácté, a já opět kladla ruku na zamazané místo na skalní stěně. Po dotyku se začal rýsovat portál ve středové stěně. Zároveň se vedle portálu objevila již známá prohlubeň s několika vypínači. První dva byly nazlátlé, čtvercové, u těch jsme měli vyzkoušeno, že ovládají světla. Pak byl jeden stříbřitý, a jeden kulatý, ostře zelený. Již jsme věděli, že kulatý tvar znamená otevřeno, ale co ta barva? Pak se ozvalo zazvonění, že se portál brzy zavře. V ten okamžik se změnil kulatý zelený vypínač na čtvercový fialový. Takže tento indikoval změnu nejen tvarem, ale i barvou. To by mohlo být výhodné ve tmě. Po druhém zvonění provedl Michal experiment - dotkl se onoho vypínače. Ten zareagoval tak, jak jsme očekávali: změnil barvu na zelenou a tvar na kolečko. Portál zůstal otevřen a lákal nás k průchodu.

Poslední kontrola vybavení, hlavně si Jitka překontrolovala svůj vylepšený spektrální zářič, Michal Baltazarovu speciálku a já lékárničku a zásoby. Povzbudivé výkřiky od zůstávajících lidí a pak krok do mlhy portálu, která se nerozplynula, ani když Michal vyzkoušel všechny vypínače.


Přivítala nás absolutní temnota. To je tak, když se chvátá. A já mám na tom svoji vinu. Máme spektrální zářič, Baltazarovu speciálku, ale nikdo z nás si nevzpomněl na čelovky. Naštěstí je Michal pohotový a rozsvěcí speciálku.

Stojíme na něčem, co by se dalo směle nazvat schodištním odpočívadlem. Prostě kus rovné podlahy tak tři krát tři metry, před námi podle odlesků asi skleněné zábradlí, vlevo schody nahoru, vpravo schody dolů. Jednotlivé stupně vypadají křehce. Tenounký děrovaný plech jedním koncem opřený o stěnu, na druhé straně schodu zase skleněné zábradlí. Podala jsem Michalovi ruku a chystám se vstoupit na první schod nahoru. Michal si klepe na čelo, táhne mě od schodů a druhou rukou uvolňuje lano s karabinou. Nojo, šéf bezpečnosti je tady on. Zacvakává mi karabinu do očka na zádech, bere mě pro jistotu za ruku a teprve nyní mě pouští na první schod. Stojím a nic se neděje. Dupnu si, nic. Lehce poskočím, produpnu. Schod se ani nehne. Prvotní dojem z křehkosti bere za své. Klečím na schodu a ohmatávám materiál schodu. Dokonce ani na omak to není kov. Zkouším do toho lehce škrábnout nožem. Špička nože po materiálu sklouzává, jako kdyby byl naolejovaný.

Jitku moje experimenty přestávají bavit. Šeptem odvolává Michala k portálu. Stejná prohlubeň jako zvenčí, dva nazlátlé vypínače světel, jeden stříbrný a jeden kulatý zelený. Je to správně, portál je otevřen.

Michal si už navléká rukavici a dotýká se prvního vypínače. Budiž světlo! Rozsvěcí se světlo nad námi a nad úsekem schodiště nahoru k další plošince. Je vzdálená šestinu obvodu stěny a asi dva metry výš. Vede k ní sedm schodů. Další vypínač osvětluje druhou stranu schodiště. Sedm schůdků dolů k plošince v šestině obvodu.

Jitka žadoní pohledem na Michala, že ona je vědec a chce, chce, chce! Michal se usmívá a gestem ji pobízí, ať tedy pokračuje ona. Drobná ruka v rukavici se dotýká stříbřitého vypínače. Chvilku se nic neděje, pak se ozve zasvištění. Kus zábradlí odpočívadla mizí a za ním v prostoru visí kruhová plošina ze stejného materiálu jako schody. Nechápavě zíráme. Mezi odpočívadlem a plošinou je milimetrová mezírka. Plošina na ničem nevisí, nic ji nepodpírá. Teprve potom si všímáme nízkého masivního sloupku uprostřed plošiny. Uprostřed vrchní strany je obrazovka obklopená klávesnicí. Chci se jít podívat, nejde to. Michal nás obě drží za kroužky na zádech a vrčí:

„To ne, to jsme si nedomluvili. Kdoví, kam by nás to zavezlo. Chcete se ještě někdy vrátit zpátky domů? Ani nevíme, jak to ovládat!“

Schlíple stojíme vedle Michala. Má pravdu, jsme moc hrr. Pak, když se delší dobu nic neděje, ozve se opět zasvištění. Střed je zase volný, zábradlí na svém místě. Otáčím se opět ke schodišti, když periferním viděním zpozoruji nějaký nápis nade dveřmi. Doluji z kapsy Jackův minifoťák a fotografuji ho. Jde to mizerně, jsem moc malá a těsně nad nápisem je osvětlovací těleso. Jitka to bravurně řeší. Škrábe se Michalovi na záda a už mu klečí na širokých ramenou. Já ji přidržuji zepředu. Jitka fotí zblízka, z dálky, na několikrát. Pak chce celkový záběr i s dveřmi, Michal couvá o pár kroků zpátky. Pak zakopne o pohozené lano a kácí se dozadu. Jitka strašlivě ječí, neboť je výš než zábradlí. Jsem v šoku! Takhle blbě přijít o člena výpravy! Jitka přepadává přes zábradlí!


Nepřepadává, je rozplácnutá na čemsi neviditelném. Pomalu po tom klouže dolů až přistane vedle Michala. Po prožitém šoku lapá po dechu, bílá jako křída. Není sama. Michal na ni nevěřícně zírá, jako kdyby viděl strašidlo. Pak si dodá odvahy a dotkne se Jitčiny tváře. Je hmotná a živá... Oddechnutí zní jako malé tornádo. Já se probírám ze strnulosti a zjišťuji, že sedím na bobku a brečím. Prostě šok.

První promluví Jitka:

„Uf, to bylo něco. Až jsem si ucvrnkla do kalhotek. Zabezpečení tady mají skvělý, ale takový zkoušení si ráda odpustím.“

Přestávám brečet, a jelikož potřebuji odbourat adrenalin, s vážnou tváří se ptám Jitky:

„Přebalit nepotřebuješ? Bylo to skutečně jen cvrnknutí? Já bych se asi po....“

Jitka na mě vytřeštěně hledí, co to melu, do toho vpadává Michal trochu hysterickým řehotem. S ulehčením se k němu přidáváme.

Již zklidněná Jitka má naléhavou prosbu:

„Prosím, neříkejte to našim. Už by mě samotnou nikam nepustili. Já si budu už dávat pozor a myslím, že vy taky...“

Souhlasně přikyvujeme a pro dnešek končíme. Musíme přebrat fotky, Jitka se musí přebalit a musíme se dohodnout na dalším postupu. Jsme už seřazeni u portálu, když Michal prohodí:

„Stejně by mě zajímalo, jestli ten výtah zmizel sám od sebe nebo jestli si ho přivolal někdo jiný...“

 


Zpět Obsah Dále

28.05.2017 00:25