Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Země II

Udělali jsme si s Michalem volné odpoledne. Já měla nějakou mizernou náladu, prostě jsem ohlásila, že se jdu projít do lesa, a Michale, nechceš jít taky? Michal okamžitě vyskočil, pravý galantní rytíř. Chvíli jsme se jen tak nazdařbůh motali lesem, pak Michal zavelel, podíval se kde je sluníčko a nasadil pochodové tempo. Michal se po mě občas ohlédl, jestli nezaostávám, ale takovou radost jsem mu udělat nechtěla. Pak jsme vylezli z lesa a stáli na skále nad řekou! Nechápavě jsem zírala, kde jsem se to proboha ocitla! Pak se Michal smiloval a odtajnil informaci, kde se nacházíme. Řeka je Svitava a jsme kousek od Adamova. Zpátky to máme půl kilometru do kopce a pak dva a půl kilometru relativně po rovině. A že mě neponese. Naštvala jsem se, otočila a vyrazila. Michal chvíli šel těsně za mnou a pak jen tak prohlásil, že tímto tempem a směrem bych do toho Brna mohla dorazit ještě dnes...Padla jsem do mechu a začala štkát. Michal se nejdřív vyděsil, pak odhalil, že nebrečím, ale směji se a přidal se. Vrátili jsme se za soumraku, příjemně unaveni.

U dveří do chodbičky, vedoucí k odpočinkovým prostorám nás očekávali děda Ferdinand s Helenou. Oba nás zavedli přímo do odpočinkové místnosti. Tam jsme zírali. Postele zmizely, místo nich přibylo pár stolečků s křesílky. Kuchyňský kout nyní zabíral třetinu místnosti a plynule přecházel do jídelního kouta s poctivým stolem pro šest až dvanáct lidí. Obrazovka ukazovala poklidnou scenérii, totiž bránu na pozemek.

Poněkud nechápavé dotazy zodpověděl děda:

„Když jste byli pryč, prozkoumali jsme pořádně základnu. Jack s Baltíkem nám předvedli komůrku s pěticí dveří a pomohli, tedy hlavně Jack, rozluštit co kde je. Jsou tam tři skladiště. V jednom je spotřební materiál, jako ručníky, mýdla a podobně. Druhé skladiště obsahuje pravděpodobně nějakou obdobu nouzových zásob a ve třetím skladišti se skrýval poklad. Tam byly zařizovací předměty základny. Nejdřív nás nenapadlo použití, tak jsme zkoumali dál. Za dalšími dveřmi je nějaká stanice na sledování a možná i obsluhu těch studní v Malém i Velkém zetku. No, a za posledními dveřmi bylo řídící centrum stanice. Dá se odtud ovládat cokoliv, zpřístupňovat zapečetěné prostory, budovat nové, přebudovávat stávající. Takže, Helenko, buď tak laskava a ukaž jim, kde teď budou bydlet.“

Helena jen pokynula rukou a přešla do jídelního koutu. Tam byly od vchodu neviditelné dveře. Za dveřmi byla jasně osvětlená chodba s několika dveřmi. Vysvětlovala a zároveň otevírala dveře a předváděla.

„Za každými dveřmi je něco jako hotelový pokoj. Předsíňka, vpravo vchod do hygienického kabinetu s vanou, sprchou, umyvadlem, bidetem a WC. Přímo je vchod do obytné části. Jedno veliké letiště, nepředpokládám, že byste chtěli oddělená lůžka. Pohodlná křesílka, stoleček, malinký kuchyňský koutek s mikrovlnou troubou a s dřezem, abyste nemuseli furt lítat do velký kuchyně. Osvětlení se dá regulovat hlasem. Co ještě... Jo, okno není okno, ale plochá obrazovka, kde si můžete navolit cokoliv. Panel klimatizace je hned vedle. Tak, užívejte si, mládeži!“

S těmito slovy nás opustila. Stáli jsme uprostřed pokoje, plni dojmů, až ticho přerušil Michal:

„Kdo bude poslední pod sprchou je lenochod!“

Nastalo horečné odhazování svršků, přetlačování se ve dveřích, smích a cákání vody. Nastavování vody, já chtěla teplejší, Michal studenější, vzájemné umývání... Dál nebudu popisovat, představivosti se meze nekladou.


Řeknu vám, je to pohoda, vyspat se zase jednou v pořádné posteli! Kvalitní sedmizónová matrace z paměťové pěny, lehká prošívaná přikrývka z dutého vlákna... A teprve v noci jsem zjistila, že Michal při spaní vydává srandovní zvuky. Ne, že by chrápal, to ne. Sledujte někdy psa, když má živý sen, utíká za balónkem, pak najde špekáček, ten je ale za sklem a právě ho krade kočka... Kníkání, vrčení, poňafávání a funění. Něco takového, ale v lidském provedení. Probudila jsem se ve výborné náladě, vedle mě se protahoval Michal a vrčel, že se vůbec nevyspal, že příšerně chrápu. Já, tichounká jako myška!

Takže jsem po snídani oznámila, že chci zkoumat portály v ... Jak to říkal děda Ferdinand? Schodiště jako na majáku, ale na maják je tam moc dveří. Spíše schodová studna, jako v Indii. Některé jsou až sto metrů hluboké a je tam spirálové schodiště. A název byl na světe, bude to Studna světů. Můj požadavek na další zkoumání portálů měl ryze pragmatický důvod: Za pár dnů skončí prázdniny, nastane koloběh přednášek, praktik a cvičení, na zkoumání nebudu mít téměř čas. Když jsem takto vysvětlila svůj spěch, osazenstvo mě začalo jednak litovat, jednak povzbuzovat. Suma sumárum, v jedenáct bude připraven tým a budeme moci vyrazit. Děda ještě na poslední chvíli upravil drona, přidal mu pár senzorů, třeba měření vlhkosti vzduchu, tlaku a teploty.

A zase rozhodování: Nahoru nebo dolů? Vyhrál směr nahoru, utahaní se budeme vracet zpět a to jde líp dolů. A kdybychom museli utíkat, také je to lepší dolů. První neprozkoumaný portál nám předvedl šedé pětiúhelníkové tlačítko, nesporný příznak zablokovaného portálu. Další portál byl kopií předešlého, zase zablokovaný. Následující také. A další, stejně zablokovaný. Naštvaně jsem prohlásila, že to dělají trpaslíci schválně, aby nás otrávili. A najust se nenecháme. Skončíme až u desátého nefunkčního! Asi jsem to prokletí zlomila, protože sedmý portál svítil uklidňující fialovou, která se po doteku změnila na zelený kotouček. Hurá! Připadla mi čest vypustit drona, Jitka si chystala dálkové ovládání a Michal dával na vše pozor. Dron zmizel v šedi portálu, podle předpokladů se za dvacet vteřin vrátil, Jitka ho vypnula a Michal odchytil. Pak zalovil v báglu, vytáhl laptop a propojil ho s dronem. Během chvilky přetahal obrázky a videa. Pak nastartoval videopřehrávač a pustil záznam z dronova letu. Byl to obrovský rozdíl mezi prťavou obrazovečkou kamery a pořádným displejem. Už první záběry vyvolaly úlevný oddech. Podzemní komnata, perfektně osvětlená. Přesto překvapením nebyl konec. Vedle dveří do spojovací chodbičky se nacházel tunel vedoucí pravděpodobně ven. Prosvítalo z něj denní světlo, takže nemohl být dlouhý. A na stěně vedle tunelu byla cedule s jakýmsi nápisem. Bohužel, i při opatrném zvětšení obrazu nebyl k přečtení.

Podívali jsme se na sebe. Tam musíme, je to známka inteligentních bytostí! Laptop letěl do báglu, dron na můj bágl, zaznělo zacvakávání karabin a Michal se už hrnul do portálu. Jitka se hrnula za ním, naštěstí si vzpomněla na minulý vpád a chvilku počkala. Já poslední, ještě jsem zkontrolovala, že jsme nic nezapomněli. Průchod portálem, Michal třeští oči na ceduli, Jitka mu konkuruje. Co je tam tak zajímavého? Jdu blíž a zírám. Sním či bdím? To není možné! Oči už automaticky čtou obsah sdělení:

Vítejte na rekreační planetě Eden-003. Prosíme návštěvníky, aby dodržovali Návštěvní řád...

Oči mi sklouzly o něco níž. Asi totéž sdělení, ale rusky a nakonec i německy. Stále nechápajíc čtu znova první text. Je česky.


Strnulé ticho nakonec porušila Jitka:

„Snad by bylo lepší, podívat se na druhou stranu toho tunelu, než tady stát a zírat na ceduli. Možná tam najdeme i vysvětlení toho ... textu.“

Moudrá slova! Při pokusu vykročit jsme zjistili, že jsme jednak stále připoutaní k sobě, jednak se lana jakýmsi záhadným způsobem naprosto zasukovala navzájem a trvalo přes deset minut, než jsme je dali do pořádku.

Na druhé straně poměrně krátkého tunelu se před námi objevilo nádherné panorama. Tunel ústil v půli dosti vysokého kopce na upravenou terasu. Z ní byl nádherný výhled. Pozvolna klesající pahorkatina pokrytá skvrnami lesů, sem tam potůček přerušený jezerem, v dáli mohutná řeka vlévající se do moře. Krásně modrá obloha, hřející sluníčko sem tam překryté mráčkem. A přímo pod kopcem rozlehlé roubené stavení připomínající statek na Divokém západě.

Zblízka byl dojem ještě větší. Pečlivě osekané kmeny zapadající do sebe s milimetrovou přesností, dřevěné okenice překrývající okna, pootevřené dřevěné dveře. Pootevřené? Michal do nich opatrně strčil. Dveře se otevřely dokořán odhalující předsíň. Na jedné stěně věšáky, pod nimi lavice, naproti drátěný botník, vedle něj policová skříňka. Dvoje dveře, jedny prosklené, druhé masivnější celodřevěné. Nikde nikdo, ba ani nic na podlaze, na věšácích či v botníku. Michal vzal za kliku od dřevěných dveří a pomalu ji stiskl. Dveře se s lehkým skřípotem otevřely a odkryly schody vedoucí dolů, pravděpodobně do sklepa. Jitka stála u druhých dveří a tázavě hleděla na Michala. Ten jenom kývl. Jitka otevřela dveře. Místnost působila impozantně. Vysoká přes dvě patra, až bylo vidět trámy střechy, mezi trámy střešní okna, v prvním patře balkón okolo tří stěn s dveřmi do dalších místností, na balkón dvojité schodiště. Po místnosti byly rozestavěny křesílka, stolečky, sem tam malá pohovka... Pod balkónem další dveře a průchody, byla vidět kuchyňka a několik salónků. U stěn mezi dveřmi stály skříně, buď s dveřmi nebo s policemi. A v jedné policové skříni bylo několik krabic a dvě řady knih. Jitce se rozzářily očička a radostně vyjekla. Odpovědí jí byl strašlivý skřek. Ztuhli jsme a pátrali po tom, co ten skřek vydalo. Zpoza jednoho průchodu se ozývaly jakési pazvuky. Michal se neohroženě přiblížil k průchodu a opatrně nakoukl dovnitř. Chvilku zíral do místnosti, pak se pootočil a gestem ruky nás přivolal.

Přes půl salonku byla vybudována voliéra se samostatným otvorem přes zeď, aby obyvatelstvo voliéry mohlo nerušeně přilétat a odlétat. V ní seděl na větvi ten nejnádhernější papouch Ara zelenokřídlý, jakého jsem kdy viděla. Přes metr dlouhé nápadně zbarvené štíhlé tělo, dlouhý ocas a silný zobák. Když zpozoroval, že je cílem obdivných pohledů, přešlápl, naklonil hlavu a spustil:

„Arrra chce sušenku! Terrrra je nejkrrrásnější planeta ve vesmírrru! Ať žije Impérrrium! Da zdrrrávstvujet Impérrrium! Es lebe Imperrrium!“

Jitka shodila bágl, chvilku se v něm přehrabovala a pak opatrně přes mříže prostrčila kus palačinky. Papouch překvapením málem spadl z bidýlka. Opatrně vzal nabízený mls, chvilku nad ním dumal, pak ho na tři cvaknutí zobáku zdlábl, načež prohlásil:

„Dobrrré to bylo, miláčku!“

Při pohledu na Jitčin vyjevený výraz jsme propukli v nezřízený chechot. Papouch chvíli kroutil hlavou, pak se přidal svým skřehotáním. Jitka chvíli zachovávala povznesený klid, pak to nevydržela a přidala se. Krásně jsme se tím uvolnili.

Pak přišla na řadu knihovna. Nejdříve jsme prozkoumali krabice. Byly to hry, všeobecně známé - Člověče, nezlob se, dáma, mlýn, šachy, prostě takové, co nesmí scházet v žádném rekreačním středisku. Knihy byly zřetelně používané, většinou červená knihovna, nějaká ta fantastika a detektivka. Náhle Jitka vzrušeně vyjekla a už vytahovala velkou tlustou knihu. Název hovořil za vše: Všeobecná encyklopedie pro mladé zvědavce. Jitka ukořistěný úlovek odnesla k nejbližšímu stolečku a začala ho studovat. V tu ránu pro ni přestal existovat svět. S Michalem jsme zatím prozkoumali zbytek místnosti. Našli jsme dámské a pánské hygienické kabinety, špičkově vybavené, a dimenzované pro více lidí. Pro změnu společná sauna a v přístavbě bazén. Pak jsme zaslechli Jitku, jak nás volá:

„Je tady všechno! Pojďte sem, budu vám předčítat historii Impéria!“

Sedli jsme si ke stolečku a Jitka začala:

„Přibližně až do čtrnáctého století se to moc neliší od naší historie. Velký předěl byl až Kostnický koncil. Ano, ten, co u nás upálili Mistra Jana Husa...“

 


Zpět Obsah Dále

28.07.2017 21:11