Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Setkání

Nastalo lapání po dechu, hlavně tedy moje. Protější skupinka klidně čekala, až se vynadíváme a chytneme dech. Pomalu se mi začal vracet klid. Takže, koho to tady máme: dva lidi, z toho jeden s podivuhodně modravou kůží, pak člověk, který asi měl za prapředka medvěda a pár kočkolidí, z čehož ona měla nádherně smaragdové vlasy.

Pak Michal povstal, my jako na špagátě za ním. S mírně rozpaženýma rukama a ukazujíc prázdné dlaně se blížil ke skupince u dveří. Ten, co z nich byl nám nejvíc podobný, také předstoupil, ukazujíc prázdné ruce. A ač nám to mělo dojít, přesto jsme strnuli v úžasu, když promluvil česky:

„Zdravím vás jménem Impéria a vítám vás na rekreační planetě Eden. Vás ještě neznám, z které planety ve Studni Světů jste?“

Michal zalovil rukou, vytáhl si dopředu Jitku a prohlásil:

„Toto je naše vědecká pracovnice, s ní se o těchto věcech pokecáte líp.“

Na Jitce byly vidět rozporuplné pocity. Na jednu stranu chtěla Michala zaškrtit, že ji takto hodil cizincům v plen, na druhou stranu byla ráda, že se může pochlubit znalostmi. Takže si chvilku povídala, ukazovala vytištěnou adresu našeho portálu a byla docela ve svém živlu. Najednou se její protějšek odmlčel, plácl se do čela a omluvně řekl:

„Jsem já to kus... Omlouvám se, zakecal jsem se a opominul základní společenské konvence, kdo jsme a co tu chceme. Nejdříve dovolte, abych představil sebe a své společníky. Já se jmenuji Jindřich a jsem mimořádným vyslancem Impéria pro styk s novými průzkumníky. Ten modrý je částí složené osobnosti. Jejich civilizace dosáhla takových výšin, že se propojili do jediného organizmu s jedinou myslí. Má nevyslovitelné jméno, říkáme mu Krišna. Mám pocit, že u vás máte také jednu jeho inkarnaci. Ten poněkud chlupatější pán je Pjotr, je z civilizace zvané Ursis a jak jste určitě poznali, nevyvinul se z opice, ale z medvěda. No a poslední dva jsou čičmundi, musí být vždy v páru, protože jsou na sebe emocionálně navázaní. Samec je učiněný kliďas, tvoří kotvu samičce, která je dokonalá empatka a je proto poněkud labilní. Spolu dohromady tvoří tým pro zvládání nezvyklých situací. Zatím se ještě nestalo, že by si někdy nevěděli rady... Všichni dohromady tvoříme tým pro uvítání další civilizace, která objevila Studnu Světů.“

Michal se ujal úkolu představit naši malou skupinku. Provedl to stručně:

„Šéfová je tady Jana, ona rozhoduje, kam a kdy se půjde. Jitku, naši vědeckou pracovnici již znáte. A já jsem Michal, starám se, aby se těm dvěma nic vážného nestalo.“

Pjotr trochu kulil oči, že velí ženská, ale rozumně se zdržel námitek. Stejně by mu nebyly nic platné. Tak aspoň něco zabručel k Jindřichovi. Ten se jen pousmál a česky mu odpověděl:

„Není všude tak tuhý patriarchát jako u vás, už by sis mohl zvyknout.“

Čičmundi, tak se sami nazývají, si nás také přišli očichat a dotknout se. Holka se Jitky dotýkala o něco déle, pak cosi zašvitořila k samci. Samec se podíval na Jindřicha, ten jen pokrčil rameny a přikývl, takže to samec pochopil jako souhlas. Řekl tedy česky:

„Já se jmenuji Miraj a má družka Mirja. Ta se domnívá, že samice Jitka je březí. Sice jen krátkou dobu, ale i tak by na sebe měla dávat pozor a nevystavovat se zbytečné námaze, o průzkumu neznámých světů ani nemluvě.“

Jitka si jen povzdechla a neadresně prohlásila:

„Ten mizera! Já ho škubnu mezi dveřma...“

Měli jsme o zábavu postaráno. Jitka se mezitím oklepala a navázala s Jindřichem na přerušený rozhovor. My ostatní si posedali okolo nich, sem tam jsme něco Jitce potvrdili nebo dodali podrobnost. Probrali jsme vše možný, já jsem byla pochválena za mou teorii o portálovém zásobníku. Největší rozruch způsobil způsob objevení Studny Světů:

„Říkáte, že tu zeď něco pobořilo zevnitř? A lebka hominida, který jakoby pocházela od ozubených ptáků?“

Jindřich se obrátil na Ursise:

„Hele, Pjotře, nemáte vy mezi legendami pověst o bojích s ptákohlavy? Mám dojem, že jo...“

Pjotr se poškrábal za uchem:

„To už je dávná historie. Jak tak poslouchám naše hosty, tak to asi nebyla pohádka. V té pohádce se tvrdí, že se z ničeho nic objevily kruté bytosti, vypadající jako útlý, bezsrstý člověk s ptačí hlavou, a začaly nás trápit. Vypálily několik měst a začaly obsazovat nejmenší kontinent. My v tu chvíli měli za sebou několik stovek let klidného rozvoje bez válek, takže jsme trochu pozapomněli bojovat. Proběhl urychlený výzkum, po kterém jsme měli k dispozici robotické válečníky, a to pozemní i létající. Když jsme je však vypustili na ty ptákohlavy, našli jsme jejich hnízda spálená a pobořená a nikde nikdo. To ještě neměl nikdo ani ponětí o Studni světů, tak se to svedlo na nějakého vládychtivého fanatika, který se nakonec zalekl, co spáchal. A ptákohlavové byly jen roboti, které potom zničil. Všichni na to rádi zapomněli, zbyla jen pohádka...“

Znenadání se ozval čičmund Miraj:

„My nemáme moc dlouho psané záznamy, máme je prakticky od chvíle, kdy jsme se setkali s Impériem. Měli jsme specializované občany, kteří si pamatovali dějiny. Ty jsme potom přepsali, ale vynechali jsme pohádky. Máme také jednu pohádku o ptákohlavech, podobá se té Ursisově. Já to vím jen proto, že můj děda byl jedním z posledních pamětníků.“

Jindřich se nakonec obrátil i na Krišnu:

„U vás nic?“

Modrásek se jen usmál:

„U nás taky. Je to v sebrané historii našeho rodu, mám ale pocit, že v nějakém dodatku. Sice máte Imperiální ústav pro studium naší civilizace, ale asi jste ještě nepřečetli celou historii.“

Jindřich jen zíral:

„Jak to, že na ně ještě nikdo nenarazil? To musela být hodně válečnická civilizace! A dovídáme se to prakticky od nováčků!“

Nedalo mi to a nevinně se Jindřicha zeptala:

„U vás takovou pohádku či pověst nemáte?“

Jindřich se zarazil:

„Já... Abych pravdu řekl, nevím. Při tom incidentu s Africkým meteoritem se ztratilo hodně informací. Teď mě napadá... Nevím, jestli je to náhodná shoda, ale časově by to spadalo do té doby. Potom by to nemusel být meteorit, ale... Nevím, ale podle pověstí to lidem při pohledu vypalovalo zrak! Bude nutné zburcovat Imperiální vědeckou radu, s tím si sám neporadím!“

Obrátil se na nás:

„Byli byste ochotni mě doprovodit na mou domovskou Zemi a předstoupit jako svědkové před Imperiální vědeckou radu? Nutit vás nemůžu, ale znamenalo by to pro váš svět veliké plus!“

Jitka horlivě přikyvovala, Michal jen suše oznámil:

„Jana je šéfová, obraťte se na ni.“

Jindřich chtěl něco říct, tak jsem ho předběhla:

„Souhlasím, ale s jednou podmínkou. Stavíme se v našem světě, oznámíme zasvěcencům, koho jsme to našli, pak vezmeme nalezenou lebku a dokumentaci a předhodíme to té vaší radě.“

Jindřich se honem zeptal:

„Jakým zasvěcencům? Vy se o nálezy nedělíte s ostatními?“

Museli jsme ho seznámit s poměry na naší zemi. Dvě světové války, atomové pumy, studená válka, závody ve zbrojení, rozpad Sovětského Svazu, rozpínavost Američanů a jejich vměšování se do záležitostí jiných států, jejich pokusy o světovládu... Ještě, že mé vypravování potvrzovali Michal i Jitka, jinak by nám nikdo nevěřil.

Nakonec Jindřich jen podotkl:

„V tom případě chápu ty zasvěcence. Máte to tam u vás těžký, s tím budeme muset také něco udělat. Budu muset svolat i Imperiální bezpečnostní radu. Budete ochotni tohle odvyprávět i jim?“

Mlčky jsme přikývli.

 


Zpět Obsah Dále

28.07.2017 21:11