Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Odboj

Na počátku všeho byl Chaos, počátek všeho. Z něho povstal Erebos - bůh věčné tmy a tma sama a Nyx - bohyně noci a zosobněná noc. Z této dvojice pochází Aithér - věčné světlo a Hémerá - světlý den. Teprve potom se zrodila Gaia - Matka Země. Takhle jsem Mistru Aellimu pověděla ve zkratce, proč chci jiné jméno pro nový počítač. S pochopením přikývl, že je to dobré, aby byl nový počítač pojmenován prastarým jménem Země. Pak už na nic nečekal a šel zařizovat přenos kopie jádra Gey na Zemi. Ani jsem nechtěla vědět, kam ho chtějí zasadit. Známe to - kdo nic neví, nic nevyzradí. Dost jsem se proto divila, ze se Mistr Aelli za tři hodiny objevil s tím, že je vše hotovo a nese nám ovládací pásky, Jindřich jim říká komunikátory. Přitom vytáhl odkudsi již známé kousky plastu, tentokrát byly rudé, což znamenalo, že fungují jen pro jeden definovaný počítač, který je zatím nedostupný. Až pásky změní barvu na modrou, je počítač funkční. To ale budeme muset být na naší Zemi, každý počítač obsluhuje pouze svůj svět a blízké okolí. Jelikož nás tady už nic nedrželo, vrátili jsme se domů. Na další poradu se rádi dostavíme, nyní ale máme práci u nás.

Všichni jsme se pohodlně usadili v obýváku a začali vymýšlet, jak na Američany. Měli jsme prakticky jen dvě možnosti - buď se jen bránit a jak budou Amíci stupňovat útoky, chránit proti nim i civilisty. Na ty obvykle Amíci nebrali ohledy. Druhá možnost byl útok přímo na Spojené státy, například likvidace Pentagonu a Bílého domu, ale to by se proti nám mohly spojit ostatní národy Země. Takže jsme vymysleli jakýsi plán, který budeme časem zpřesňovat.

Mezitím změnily ovládací pásky barvu, což značilo, že je Gaia plně funkční. Jako první věc jsme zapnuli silové pole. Podle vysvětlení musí mít oblý tvar, nejde v něm udělat roh. Takže vznikl ovoid, téměř kopírující hranice pozemku, ale od brány byl vzdálen třináct metrů. Uvidíme, pro koho bude ta třináctka nešťastná. Amíci v obrněných transportérech nic netušili, protože pole bylo zcela průhledné. Pak jsme zjišťovali, jestli se dá k výhledové obrazovce připojit nějaké záznamové zařízení. Abychom nemuseli furt pendlovat mezi Zemí a Impériem, byl nám natrvalo přidělen Jindřich. Ten se tvářil trochu ukřivděně, což rozšifrovala Jitka, svěřila se mi, a tak jsme mu povolili, ať tu jeho cácorku přivede taky. Koukal dost vyjeveně a prý, jestli neumíme číst myšlenky. Každopádně odběhl k portálu poslat zprávu a začal vzorně spolupracovat. Vysvětlil, že nemusíme nic připojovat, obrazovka má v sobě záznamník s kapacitou dvou tisíc hodin záznamu. A k čemu že to budeme potřebovat? Vysvětlila jsem náš nápad:

Vytvoříme tady takové malé televizní studio a povedeme informační válku. Amíci už o nás hovoří jako o teroristech, takže to budeme vyvracet a k tomu budeme potřebovat nějaký obrazový materiál. A také se pořádně naučit, jak se s tou obrazovkou kvalitně pracuje. Jindřich zajásal. Ta jeho vyvolená totiž pracuje ve zpravodajství a toto je její denní chleba, ba až i koníček. Takže se odebere k portálu, spojí se s jejím nadřízeným a vyžádá si ji jako novinářku. A bude tady oficiálně! Jak jsem se již zmiňovala, jsem ráda, když lidé okolo mě jsou šťastni.

Slečna novinářka přispěchala během tří hodin. Táhla za sebou obrovský kufr s vybavením a malý kufříček s osobními věcmi. S Jindřichem se vítala, jako kdyby se rok neviděli. Raději jsme je zavedli do jejich ubikace, který mezitím Helena stačila připravit. Opravdu se k sobě hodili, mimo jiné proto, že se jmenovala Jindřiška.

Ta se v pokoji jen otočila, za deset minut byla zpátky a sháněla se, kdo že se to chtěl naučit zacházet s přehledovou obrazovkou. Přihlásila jsem se já, Jitka a kupodivu i děda Ferdinand. Hned na začátku Jindřiška vysvětlila, že malá klávesnice je pouze na hrubé funkce, kdo chce s obrazovkou pořádně pracovat, používá externí klávesnici. Ta měla velikost 25 x 30 centimetrů, hromadu kláves, světélek, potenciometrů, v rohu dokonce i obrazovku velikosti pohlednice. Jak se tohle naučíme ovládat...

Nebylo to tak zlé. Klávesnice byla rozdělena do logických celků a ty byly uspořádány vcelku logicky. Ovládání zvuku bylo vedle přepínače audio vstupů. Obrazová cesta vedla od virtuální kamery přes možnost výřezů, zvětšení nebo zmenšení obrazu do výstupu do záznamníku nebo přímo na výstup. Takže za tři hodiny jsme už ovládali bravurně základní funkce a pouštěli se do podrobností. Pak Jindřiška zpozorněla, odsedla si a zahleděla se do obrazovky na klávesnici:

„Mám pocit, že u brány je nějak rušno.“

Už jsme uměli zapnout obrazovku na klávesnici a používat zoom. Měla pravdu. V záři zapadajícího slunce - to to uběhlo - se dva obrněné transportéry obracely čumákem dovnitř. Chtěla jsem zapnout nahrávání, ale někdo mě předběhl. Ještě chvilku se nic nedělo, pak transportéry vychrlily z výfuku oblak černého kouře a vyrazily na plný plyn vpřed. Oněch třináct metrů projely za chvilku. Pak se stalo něco, čemu nemohli Amíci uvěřit. V plné rychlosti byly náhle zastaveni, jako kdyby narazili na neviditelnou překážku. Velitel, vykukující z otevřeného poklopu, nebyl na nic připraven a proto políbil okraj poklopu a vyrazil si všech osm řezáků. Ten si steak dlouho nedá...

U druhého transportéru se otevřely zadní dveře a z nich doslova vypadli dva vojáci, kteří zůstali ležet na zemi. Pak vylezl druhý velitel, podle hvězdiček na náramenících vyšší šarže. Ten si na nose držel zakrvácený kapesník. V ruce držel vysílačku a cosi do ní řval, až mu od úst odletovaly kapičky krve, tekoucí z nosu.

U druhého transportéru se otevřely zadní dveře a z nich doslova vypadli dva vojáci. Pak vylezl druhý velitel, podle hvězdiček na náramenících vyšší šarže. Ten si na nose přidržoval zakrvácený kapesník. V ruce držel vysílačku a cosi do ní řval.

„Škoda, že není slyšet, co říká,“ povzdechl si přihlížející Michal. Jindřiška jen zacvakala tlačítky, přehodila jeden přepínač a pootočila potenciometrem.

„...fucking invisible wall...two dead, six injured...“

Dva mrtví a šest raněných po nárazu na neviditelnou zeď! To mají Amíci z toho, že se chovají, jako by jim patřil svět! Zakrvácený Amík na chvilku ztichl, poslouchal hlas z druhé strany. Pak zase začal řvát:

„The second in command has molded teeth and a broken jaw! This is all because the Czech fucking terrorists!“

Michal polohlasně překládal:

„Tak ten druhý velitel má vyražený zuby a zlomenou čelist. A za všechno prý můžou ti zasraní čeští teroristé. To jsme asi my. Ale nemá pravdu, za všechno můžou trpaslíci. Všude vlezou a hrozně rychle se množí.“

„...fucking invisible wall... six injured...“

Šest raněných po nárazu na neviditelnou zeď! To mají Amíci z toho, že se chovají, jako by jim patřil svět! Zakrvácený Amík na chvilku ztichl, poslouchal hlas z druhé strany. Pak zase začal řvát:

„The second in command has molded teeth and a broken jaw! This is all because the Czech terrorists!“

Michal polohlasně překládal:

„Tak ten druhý velitel má vyražený zuby a zlomenou čelist. A za všechno prý můžou čeští teroristé. To jsme asi my. Ale nemá pravdu, za všechno můžou trpaslíci. Všude vlezou a hrozně rychle se množí.“

Začala jsem se smát, Jitka se přidala. Akorát chudinka Jindřiška nechápala.

„To je takové úsloví. Vše se musí na někoho svést, tak proč ne na trpaslíky!“, přispěchal s vysvětlením děda Ferdinand. Krvácející Amík už dořval do vysílačky, pro změnu zařval něco do jeho transportéru, do druhého plácl několikrát dlaní a odkráčel k bráně. Za ním se plahočily oba transportéry, kulhající na všechna kola. Policisté vylezli ze svých aut a začali se účastně velitele vyptávat, co se stalo. Ten jenom zavrčel, rozhrnul je rukama a zalezl do zbývajícího transportéru.

My na základně zatím řešili, co dál. Sledovat bránu a čekat, kdy se co semele? Škoda, že máme jen jednu obrazovku a tou musíme sledovat, co se děje před branou. Poohlédnout se například po velvyslanectví USA v České republice, odposlechnout pár hovorů... Jindřiška se pousmála a prozradila nám profesní tajemství: Pokud je v činnosti počítač Gaia, každá klávesnice se stává samostatnou jednotkou s úložištěm na tisíc hodin záznamu. Na velké obrazovce se pak ten záznam může promítat, popřípadě upravovat. Zajásala jsem! Amíci, těšte se! Žádné vaše tajemství neobstojí!

Mezitím řešil přivolaný expert přes elektroniku propojení a přizpůsobení jejich zařízení k pozemské technice. Sekundovala mu Helena a její bratři. V této kombinaci byli neuvěřitelně výkonní, takže již za pár hodin jsme mohli na přehledové obrazovce v okně sledovat zpravodajství. Nejdřív Českou televizi, pak i CNN a další. Všude běželo téměř to samé. Mírumilovní Američané ve snaze ochránit demokracii v České republice a okolí požádali vládu České republiky o možnost vystavění malé základny. Vláda o tom zatím jedná. Mírumilovní Američané si zatím jeli prohlédnout vytipované pozemky, kde je přepadli teroristé, které přichytili při přípravě teroristického útoku proti svrchovanosti České republiky. Zajisté to byli ruští agenti... Ruská televize kontrovala tím, že USA a NATO hrubě porušuje dohodnuté podmínky, v tomto případě stavbou základny blíže k ruským hranicím, než bylo dohodnuto. CNN přišla s aktuální informací o pokusu mírumilovných Američanů přiblížit se blíže k teroristům, načež padli do léčky. Při útoku teroristů bylo několik zraněných a dva mrtví, čímž počet stoupl na 18 zabitých mírumilovných Američanů.

Já, Jitka a Jindřiška jsme sedli ke stolu a začali dávat dohromady vysílání. Přidal se k nám Jindřich, že zjistil podivuhodnou statistickou odchylku - z patnácti lidí, nepočítaje technika a Mistra Aeliho, kteří pendlovali mezi světy, jich plných osm má jméno začínající na písmeno J. Tím odlehčil situaci, takže jsme začali tvořit zpravodajství s veselou myslí. Přednes zpráv si vymínila Jindřiška, jelikož je z oboru a má dokonce speciální kurs výslovnosti a uměleckého přednesu. Vyhověli jsme jí a sepsali na papír, co vše by bylo vhodné říci hned a co potom. Požádali jsme pana Bednáře, aby text překontroloval a opravil případné věcné omyly.

Televizní studio vzniklo z nepoužitého pokoje. Stěny měly blankytně modrou barvu, strop bílou. Hlasatelské stanoviště pro Jindřišku bylo vyrobeno z plastu, ale tvářilo se jako mahagon. Na zadní stěně se skvěl obraz Země viděný z vesmíru. Pozorný pozorovatel si mohl všimnout, že obraz není statický, ale že se jedná o přímý přenos z kamer Mezinárodní vesmírné stanice. Osvětlení nepřímým světlem napodobující sluneční umocňovalo pohodu. Technik se s vědci dohodl, že nebude používán pozemní přenos z důvodu snadného zahlušení signálu. Bude se používat úzký paprsek, směrovaný na skupinu telekomunikačních družic Astra 2. Signál bude natolik silný, aby přehlušil většinu kanálů satelitní televize, ale ne tak silný, aby ji poškodil. Technik se odebral do Impéria, aby nechal zhotovit potřebná zařízení. Je zbytečné programovat Gaiu k vyrobení jednoho kusu...


My jsme mezitím upřesňovali text prvního vysílání. Museli jsme zaujmout na první pokus. Jindřiška si pomocí Jitky a Heleny vymyslela vhodný úbor na vysílání. Jako základ vzala římskou tógu, ale s ženským střihem a z moderních materiálů. Se svými načesanými téměř zlatými vlasy v tom vypadalo jako sluníčko vykukující z obláčku. A když začala mluvit tak, jak se to naučila v kursu... Všichni bez rozdílu jsme poslouchali její proslov jako uhranutí. Tak jsme již čekali na technika a techniku.

Technik přijel druhý den ráno v doprovodu tří žen. Každý táhl velkou bednu. Ty bedny nechali v Malém zetku, sami přišli do obýváku. Tam se technik omluvil, že se musí okamžitě vrátit, protože má v laboratoři rozdělanou práci, která již nesnese dalšího odkladu. Přivedl proto za sebe náhradu a někoho navíc. Pak představil tu nejstarší jako svoji učitelku Jiřinu (další člověk na J!), díky níž umí to vše technické, což je jen zlomek toho, co umí ona dáma. Další dvě ženy věkově srovnatelné s Helenou byly její dcery Julie a Jolana (a sakra, to už je významná statistická odchylka, další dvě J!!!). Představil je a odjel, provázen vřelými díky nás všech. Julie byla profesí sociopsycholožka a přijela nám pomoci s televizním vysíláním, tedy hlavně s textovou části. Taky hned ukořistila text, co jsme sesmolili, chvíli nad ním kroutila hlavou a pak ho přepsala a dala Jindřišce, ať ho přečte. Jindřiška četla a my zírali. To byl panečku rozdíl! Jolana byla takříkajíc do počtu, nechtělo se jí zůstat samotné doma. Projevila se jako báječná kuchařka a hospodyňka. I když jsme nyní mohli objednávat jídlo a nápoje od Gai, Jolana si vyžádala výchozí suroviny a vařila sama. A výtečně.

Venku se zatím nic moc nedělo. Média nás pomlouvala, vláda ještě nerozhodla, protože jí opozice házela klacky pod nohy, Amíci si na podvalnících odvezli ty dva poškozené transportéry, policajti také zmizeli, akorát poslední transportér stál ve vjezdu na pozemek. Vojáci obsadili strážnici u vchodu, rozbité okno zabednili dřevotřískovou deskou, do která vyřízli díru pro hlaveň kulometu. Jiřina s Ferdinandem a Petrem dávali do kupy zařízení, Pavel s Jolanou se motali okolo varné desky a šlo jim to spolu báječně. My ostatní jsme seděli v jídelním koutu a se zalíbením pozorovali ten kulinářský balet. Za chvilku bylo hotovo, Pavel odešel zavolat zbytek a Jolana servírovala na stůl. Ticho při večeři rušilo jen mírné pomlaskávání a poklony kuchařce, která se krásně červenala. Později přiznala, že na to nebyla připravená, protože doma je její jídlo už dávno všední věc. Po večeři se děda s Jiřinou kamsi vytratili, děda se ale za chvilku vrátil.

„Jani, prosím tě, můžeš na chvilku?“

„Sice se mi po tak dobré večeři vůbec nechce hýbat, ale jo... Co se děje?“

„Na něco jsme s Jiřinou narazili.“

Odvedl mě do jejich vědeckého domečku, kde již sedělo víc lidí. Jitka, Jack, Helena s Jirkou, Michal a Petr s Pavlem.

Jiřina začala mluvit:

„Zkoumala jsem s Gaiinou pomocí blízký kosmický prostor, přece jen chceme vysílat přes družice. Teda řeknu vám, máte tam nahoře neskutečný bordel. Zbytky raket, všelijaký šrot, mezi tím vrávorají telekomunikační a špionážní družice. O okolí té vesmírné stanice ani nemluvím! Prakticky všechny družice jsou plus mínus v rovině rovníku. Narazila jsem však na jednu, která toto porušuje. Tahle totiž trčí pět kilometrů nad vaší vesmírnou stanicí a věrně kopíruje její pohyby. Také je celá uhlově černá, matná, téměř nezjistitelná. Já ji našla jen náhodou, když mi zaclonila výhled. Na všech ostatních družicích je alespoň jeden nápis, nějaký znak. Tato je čistě černá. A to nejlepší na závěr - je třikrát větší než ta největší normální družice. A tak se ptám: Víte o tom tělese něco vy?“

Zírali jsme na ni neschopni slova. Pak zareagoval Michal:

„Předpokládám, že vaše není.“

Jiřina se pousmála:

„To bych se nezajímala, jestli o ní někdo neví...“

Jack spustil trochu váhavě:

„Něco takového psali v nějakém ufologickém časopise, už si přesně nevybavuji...“

Jiřina se zvědavě zeptala:

„Co je ufologický časopis?“

Odpověděla jí Helena:

„UFO, z anglického Unidentified Flying Object = neidentifikovaný létající předmět je jev, kdy pozorovatel hlásí situaci, ve které pozoroval na obloze předmět, jehož podstatu není schopen racionálně vysvětlit. V naprosté většině případů existuje nějaké vědecké vysvětlení, nějakých sedm procent se však vysvětlení vymyká. Třeba pilot letadla UFO vidí na vlastní oči, letadlo dělá psí kusy, ale na palubním radaru nic není. No, a ufologové jsou lidé, kteří věří, že ty objekty jsou mimozemského původu. Ti také vydávají ufologické časopisy, pořádají setkání a tak dál.“

Pojednou se ozval melodický zvuk gongu. Děda vyskočil jak srnka a vrhl se k jednomu počítači. Na obrazovce naskakovaly měnící se řady čísel, pak vše ztichlo a obrazovka se vymazala. Jen uprostřed zůstalo svítit číslo 0.000000000000000000. Další nuly se postupně přidávaly na konec, až byl nulami zaplněn zbytek obrazovky.

Jiřina si povzdechla a tázavě se podívala na dědu, který jen zakroutil hlavou, takže pokračovala nahlas:

„Tak už nic. Ta družice musela mít fascinující senzory, když dokázala zachytit pasívní pozorování. Ten alarm znamenal, že mění směr a rychlost, ty nuly znamenají, že zmizela i Gaie. V tom případě musela nabrat během pár sekund minimálně desetinu rychlosti světla.“

Ozval se pan Bednář:

„V tom případě se skutečně jednalo o mimozemskou návštěvu. Tak daleko ve vesmírné technice nejsme. Paní Jiřino, uměla by tohle vaše vesmírná technologie?“

„Bohužel, ani my bychom nedokázali vyrobit takový přístroj. S nejvyšší pravděpodobností to byla úplně neznámá civilizace létající vesmírem. No nic, půjdeme spát, dnes toho bylo na nás dost. Nevím jak vy, ale já padám na, ehm, ústa...“

 


Zpět Obsah Dále

28.07.2017 21:11