Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

Hysterie

Vypadalo to, jako bychom klackem rozhrábli vosí hnízdo. CNN a ostatní americké zpravodajské agentury spustily neuvěřitelný povyk. V jejich vyznění to vypadalo, jako bychom neuvěřitelně brutálním způsobem vyvraždili Bílý dům a k tomu nejbližší sirotčinec, domov důchodců a útulek pro psy. Prý jsme hrubým způsobem pošlapali nezadatelné právo Američanů bránit demokracii na celém světě. A navíc jsme hrozným způsobem znehodnotili národní kulturní památku, Sochu svobody.

Ne všichni sdíleli americkou hysterii. To se krásně ukázalo, když se USA pokusila protlačit v Radě bezpečnosti OSN rezoluci odsuzující útok mimozemšťanů proti pokojnému obyvatelstvu. Zástupce USA dlouze řečnil o nezpochybnitelných důkazech, které toto potvrzují. Zástupce Ruska se chvilku přehraboval ve své aktovce, načež vytáhl několik velkoformátových fotografií a poslal je okolo stolu k americké delegaci. Všichni si ochotně prohlédli velice detailní satelitní snímky odpálení střely z lodi, snímky střely s čarou od spalin motoru jakož i snímek záblesku na zemském povrchu. Čára spalin jasně ukazovala, odkud střela přiletěla. Mezi snímky byl detailní pohled na velitelský můstek s jasně nasvíceným jménem lodi: USS Philippine Sea. Vedoucí americké delegace se na snímky ani nepodíval a začal hystericky vykřikovat, že je to podvrh, že jedině oni mají ty správné důkazy. Zájem ostatních se zvýšil, když se začal přehrabovat ve své aktovce i čínský delegát. Ten vytáhl jedinou fotografii a dal ji kolovat. Na snímku byla loď USS Philippine Sea, pozorovaná jakoby z kilometr vzdáleného člunu. Jméno lodi na přídi bylo jasně čitelné. Kousek nad lodí byla vidět odpálená křídlatá střela BGM-109 Tomahawk s ohnivým ohonem. Ani tuto fotku neuznal představitel USA za hodnu pohledu a okamžitě obvinil Čínu z ohrožení světového míru, jehož se dopustila sledováním amerického křižníku. Po tomto prohlášení začaly cukat koutky i skvěle vycvičeným diplomatům. Zástupce Francie mrkl na Rusa, pak se obrátil k americké delegaci a nevinně se zeptal, kdy Američané předvedou ty jejich nezpochybnitelné důkazy. A tehdy pronesl zástupce USA památnou větu, která jej dostala do čela první desítky v kategorii »Stupid diplomat«:

„My bychom je rádi ukázali, bohužel jsou tak tajné, že vám je ukázat nemůžeme!“

To už bylo i na ostřílené diplomaty moc. Sálem se rozlehl hlasitý smích.


Samostatnou kapitolou byla dotčená reakce USA na požadavek vypátrání a vydání viníků nukleárního útoku. Vláda USA to označila za nepřípustné vměšování se do záležitostí suverénního státu. Vzápětí obvinila vládu České republiky, že podporuje terorismus, když na svém území strpí teroristickou základnu, ještě ke všemu chráněnou čímsi neviditelným. A požaduje okamžité vydání všech osob, které jsou s tou základnou spojeny. Političtí komentátoři zpozorněli a začali uvažovat o možné stařecké demenci, jež postihla vládu USA. Zatím si pouze obrazně ťukali na čelo. Ani to však nemělo dlouhého trvání. Neobvykle ostře se vláda USA ohradila proti požadavku na vyklizení základen. Okamžitě obvinila Rusko, Čínu, Venezuelu, Kubu a Severní Koreu z komunistické propagandy namířené proti jediné skutečně demokratické zemi na světě, kterou je USA. Navíc, ty základny tam jsou pro ochranu demokracie. Jaksi přitom pozapomněla na to, že ve většině ohniscích napětí byl před jejich zásahem mír a klid. Ještě jednou se strhl hysterický povyk, to když Američané zjistili, že se nelze přiblížit k ostrůvku se Sochou Svobody. Jakoby byl obklopen neviditelnou zdí. Pravděpodobně již zapomněli na osudy dvou obrněných transportérů tam kdesi v České republice. Poslali proti zdi postupně kutr Pobřežní stráže, minolovku a nakonec torpédoborec. Získali tři krásné vraky. Neviditelná zeď stála dál neporušena.


Pak vybuchla mediální bomba. Začala zcela nevinně. Americké námořnictvo oznámilo ztrátu spojení s lodí USS Philippine Sea, zapletené do ostřelování naší základny. Dva dny se nic nedělo, pak oznámilo několik radioamatérů ze severu Polska a pobaltských států zachycení útržkovité konverzace z USS Philippine Sea. Podle útržků propukla na palubě nesmírně nakažlivá nemoc. O dvanáct hodin později se loď objevila na radarech letecké námořní základny Ruska v Kaliningradské exklávě. Plula pomalu a zmateně, jako by ji řídil někdo bez zkušeností. Velitel přístavu vyslal několik rychlých člunů, aby prozkoumaly situaci. Z hlášení vyplynulo, že je loď ozdobena podivnou vlajkoslávou. Na signálním stěžni visel nouzový vlajkový kód NC následovaný vlajkami Lima, Quebec a Whiskey. Velitele přístavu zamrazilo. Měl jako koníčka námořní historii a tento kód byl odedávna vyhrazen noční můře námořníků: Na lodi je mor, potřebuji akutně lékaře.

Urychleně varoval čluny, ať se nepřibližují méně než půl námořní míle k lodi. Pak dal na základně vyhlásit pohotovostní poplach a seběhl dvě patra do lékařského oddělení zburcovat lékaře. Dostali k dispozici křižník Bezpokojnyj, lékařský vrtulník a příkaz prozkoumat, co se to sakra na té lodi stalo.

Už za půl hodiny měl na stole první informace. Paluba lodi byla pokryta mrtvými těly námořníků. Většina měla namodralou barvu, jako kdyby se udusili. Tomu napovídaly i křečovitě zatnuté ruce opírající se o krk nebo horní část těla. Ženy měly navíc v rozkroku obrovský koláč krve, jako kdyby vykrvácely pochvou.

Lékařský vrtulník na můstku objevil přeživší - lékaře, dvě ošetřovatelky a zbraňového důstojníka. Záchranáři je vyzvedli na laně do vrtulníku a převezli do karantény. Už nikým neřízená loď mezitím vplula do výsostných vod Ruské federace a vypadalo to, že se loď přes usilovnou snahu odborníků zastavit ji nabourá do Baltické kosy několik kilometrů jižně od města Baltijsk. Nakonec najela na mělčinu v neobydlené oblasti, čtyři kilometry od jižního břehu Kaliningradského kanálu. Úkol zabezpečit oblast měli tedy vojáci snazší. Na místě začalo vyrůstat stanové městečko, dorazili provianťáci, otevřeli kantýnu, ženisté natáhli ke stanům elektřinu a do lékařských stanů přivedli i vodu. To už se dostavil i velitel letecké námořní základny, aby se zblízka podíval na havarovanou loď. Moc zblízka to nebylo, lékaři doporučili nepřekračovat bez ochranných oděvů vzdálenost čtvrt kilometru od lodě. Velitel studoval silným dalekohledem americkou techniku, když mu donesli jemu adresovanou depeši z Kremlu. Po přečtení nechal zvýšit pohotovost základny přímo na třetí stupeň z devíti - možnost ohrožení. Pak se odebral do velitelského stanu k poradě se svými podřízenými. Při tom je částečně seznámil s údaji z depeše a nyní už s úsměvem pozoroval jejich reakce. Právě tak se při čtení cítil sám:

Udržujte odstup od lodě minimálně 250 metrů. Uveďte základnu do zvýšené pohotovosti, je možné cizí vměšování. Taktéž zabraňte jakémukoliv přístupu všem osobám, třeba i za použití násilí. Totéž platí pro možnou infiltraci z moře. Je dokonce možný velmi hrubý nátlak podpořený námořnictvem USA. Z Moskvy vyráží speciální tým radiologů a biochemický tým, bude u vás nejpozději večer. Dle zpráv spřátelených osob je možné, že loď převážela mimo nukleárních zbraní i chemické a biologické zbraně. Dle sdělení vašich lékařů a dle nálezů u mrtvých námořníků by jejich smrt mohla být zapříčiněna neodbornou manipulací s biologickou zbraní. Dále vyhlaste informační blokádu a zákaz opuštění vašeho tábora pod trestem smrti.

Díky Gaie za virtuální kamery! Takto jsem mohla poslouchat a zároveň číst veliteli přes rameno a získané poznatky sdělovat Mistru Aellimu, který se stal po dobu trvání krize naším velitelem, měl z nás asi největší zkušenosti. Mistr Aelli chvilku dumal, pak něco ve svém jazyce přikázal Gaie. Omluvně se na nás usmál s tím, že jde v podstatě o tajný příkaz a neměl by být moc šířen.


Velitel tábora seděl ve svém stanu a dělal si poznámky k možným scénářům vývoje, když se za ním ozvalo rusky:

„Promiňte mi tento vpád...“

Velitel se na židli rychle otočil a vytřeštil oči. Vedle lůžka, v prázdné prostoře, kde plánoval umístění masážního křesla, se tyčil stříbřitý válec, v horní polovině šikmo seříznutý. Na tom seříznutí byla obrazovka, na obrazovce tvor. Zelená kůže, bronzová čupřina vlasů, čtyři ruce. V prvotním impulsu se chtěl velitel zvednout a utéct jako malý kluk. Něco se mu muselo odrazit ve výrazu nebo byl ten... Zeljonyj ... mimořádně schopný pozorovatel, neboť se od obrazovky ozvalo, stále rusky:

„Omluvte mě, nechtěl jsem vás vylekat. Chtěl bych vám nabídnout součinnost, spolupráci při vyšetřování. Víte, my máme podezření, že chemické a biologické zbraně jsou na té lodi kvůli naší neozbrojené vědecké základně.“

Velitel se postupně uklidnil:

„Velice rád bych spolupracoval, bohužel mám nadřízené, kteří by mohli mít námitky.“

Zeljonyj se pousmál:

„S nimi právě jedná můj zástupce a poměrně úspěšně. Vbrzku očekávejte schvalující depeši. Myslím, že už se nese.“

„Jak to můžete vědět?“

V odpověď se ozval dusot nohou a plácání na stěnu stanu:

„Veliteli, blesková depeše za štábu!“

Velitel vykoukl ze stanu. Jeho spojařský důstojník mu podával depeši:

„Veliteli, nevím, jestli jsem tomu správně porozuměl nebo nepopletl, ale my teď spolupracujeme s mimozemšťany? Pokud nám půjčí tu neviditelnou zeď...“

Velitel se pousmál:

„Ivane, Ivane, co s tebou. Hlavně to nevykecej, nebo si mě nepřej. I když, kluci to za chvíli poznají sami.“

„Sakra, tati, vždyť mě znáš, ne?“

„Znám, jinak bych tě nenechal pracovat s tajnými zprávami. Na koho se má člověk spolehnout, když ne na vlastní rodinu...“

Spojař Ivan se zasmál a odběhl. Velitel si přečetl stručnou depeši - Poskytněte přátelům veškerou součinnost - a vrátil se do stanu. Na obrazovce byl stále záběr na... Musí se zeptat, jak mu mám říkat...

„Právě jsem dostal depeši, že mám plně spolupracovat. Když už jsme u toho, jak vám mám říkat?“

„Mám poněkud hůře vyslovitelné jméno. Což třeba po vašemu, třeba Zeljonyj?“

Velitel se zarazil. Ten chlap mu čte myšlenky!

„Myšlenky vám nečtu, to neumím, ale mluví ze mě mnohasetletá zkušenost.“

„Proboha, kolik vám je let?“

Zeljonyj se už usmíval trvale:

„Jsem z rodiny nejmenší a nejmladší, ale máma tvrdí, že je ještě dorostu, je mi teprve 780 vašich let...“

To byl šok! I pro mě, jako přihlížející. To se Aelli nepochlubil. Že je nejmenší z rodiny, to už víme, ale nejmladší? Také velitel byl v šoku:

„To je desetkrát víc, než je náš průměrný věk, pokud mě neskolí v šedesáti rakovina jako otce.“

„Tu dokážeme vyléčit. Prakticky všechny vaše pozemské nemoci dokážeme léčit. Problém by mohl nastat po úniku hybridních kombinovaných virů z vašich laboratoří. Ne přímo vašich, mluvil jsem o pozemských laboratořích. A že jich je...“

Velitel se zarazil, pak se opatrně zeptal:

„I přesto nám chcete pomáhat?“

Zeljonyj zvážněl.

„Musíme. Už dvakrát jsme bezmocně sledovali, jak zaniká celý svět díky jednomu národu nakaženému psychickým virem vyvolávajícím syndrom nadřazenosti a výlučnosti. Nyní již máme prostředky, jak tento svět zachránit.“

Velitel rozhodně prohlásil:

„Jsem váš. Pomohu, cokoliv bude v mých nicotných silách!“

„Nejsou nicotné. Především znáte váš svět dokonaleji než my. Ale teď mám pro vaše muže první úkol. Obehnal jsem váš tábor i loď ochranným polem o průměru jeden kilometr, stejným, jaké je okolo naší základny. Jelikož je naprosto průhledné, je třeba ho z bezpečnostních důvodu označit. Naše metody jsou v tomto případě poněkud neurvalé, takže navrhuji toto: Každý z vašich mužů, které můžete postrádat, si vezme nějakou nádobu nebo pytel, na pláži nabere bílý písek a vydá se jakýmkoliv směrem od lodi. Až bude mít pocit, že zabředl do něčeho lepkavého, vysype písek na zem a trochu ho rozhrábne. Výsledkem by měl být dvoumetrový pás označující okraj silového pole.“

„Tohle půjde lehce. Ještě něco?“

„Vadilo by vám bydlet s vaším synem v jednom stanu? Potřebujeme udržovat stálé spojení a vy budete muset občas na něco dohlédnout!“

„Jak víte o mém synovi? Eh, že se ptám... Nevadilo, naopak budu rád, je na něj spolehnutí. Hned ho sem pošlu.“


U nás na základně byl zatím klid. Mistr Aelli odeslal většinu svého kruhu domů, ale přitom nařídil pohotovost Imperiální zásahové jednotce. Měla se ubytovat na rekreačním světě Eden003, jelikož byl k nám nejblíž. K nám přišlo jen pár spojovatelek, které měly za úkol sledovat pomocí přenosných klávesnic, co se na našem světě děje. Zaučit jsme je museli my, hlídačky nevěděly, na co dávat pozor. Zrovna jsme v zasedačce končili zácvik jedné skupiny, holky si předávaly klávesnice a zkušenosti, když se situace na Baltu začala zhoršovat. Ač to zní blbě, nám to nahrálo do karet. Přeorganizovali jsme třídu, takže u jedné klávesnice seděly dvě holky. Každá dvojice sledovala něco jiného. Velká obrazovka na stěně byla rozdělena na šestnáct okýnek, abychom měli celkový přehled a mohli holkám ukazovat, na co se soustředit. Sledujeme Amerického prezidenta, válečný štáb v Pentagonu, základnu bombardérů B-52 Stratofortress v Minotu v Severní Dakotě a bombardéry B-2 Spirit na základně Whiteman v Missouri. Tyto stroje totiž mohly nést nukleární zbraně. Dále vybrané základny USA, například Ramstein v Německu, což je největší letecká základna US Air Force mimo Spojené státy, dále třeba základna dálkových bombardérů na ostrově Guam. Samozřejmě sledujeme i Ruského prezidenta a jejich vojenské velení, které ale není rozlezlé po světě. Teď je jedna sledovací jednotka zaměřena i na havarovanou americkou loď a její okolí.

Sledujeme i tři poloprůhledné tečky doprovázející jednu bílou tečku. Ty tři duchovité tečky jsou ponorky, ta bílá tečka je sesterská loď té havarované s honosným názvem USS Princeton. Prodloužený aktuálního kurz Princetonu se těsně dotýká havarované lodi. Tentýž obraz sleduje i velitel ve svém stanu v táboře poblíž havarované lodi. Seříznutý sloupek se proměnil na sledovací a komunikační zařízení. Velitel nyní může sledovat děj na třech obrazovkách a přes spojovatelku si vybírat, co se mu má zobrazit. Pojednou krajní obrazovka pohasíná, vzápětí se na ní ukazuje Zeljonyj:

„Zdravím. Právě jsme zachytili depeši pro kapitána Princetonu. Má povoleno použití zbraní, pokud se s vámi nedohodne na vrácení jejich lodě. V tom případě se má postarat o likvidaci elektroniky a zbraní, nesmí ale dopustit odpálení nebo výbuch raket se speciální municí. Tak tento bod mu vůbec nezávidím. Bude to asi chtít vyřešit tím, že pokusí zlikvidovat váš tábor, aby mohl uskutečnit výsadek námořní pěchoty. Vy v táboře můžete být klidní, pokud nemá anihilační pumu, jste krytí.“

Velitel si poposedl. Už několik hodin sleduje přibližování Princetonu a začínají ho bolet záda. Má ale jeden důležitý dotaz:

„My sice budeme krytí ochranným polem, ale co obydlené okolí? Třeba Baltijsk je v dostřelu z neutrálních vod.“

Aelli se pousmál a přepnul se do sprostého módu. Mnoholetá zkušenost to poučila, že stres se nejlépe odbourává obhroublejším výrazivem.

„Doufejme, že kapitán Princetonu nemá v hlavě nasráno. Pro případ nejvyšší nouze mohu roztáhnout vaše ochranné pole až na průměr šesti kilometrů, to by mělo stačit. Nyní se ale nedotýkejte komunikátoru, trochu vám ho upravím. Dostanete šifrovaný telefon, kterým se dovoláte přímo na můstek Princetonu. Můžete jeho kapitána poslat do prdele i s jeho lodičkama. Chcete?“

Velitel horlivě přikývl. To byl vždy jeho sen, možnost seřvat nějakého zpupného Američana!

John Mitchell, kapitán a velitel křižníku Princeton seděl ve svém vyvýšeném polstrovaném křesle a sledoval posádku můstku. Dobře jsem je vychoval, říkal si. Natáhl ruku s kávovým hrnkem ke svému pobočníkovi, který stál přesně půl metru vpravo vzadu vedle křesla. Pobočník mu nalil kávu ze speciální konvice určené jen pro kapitána. Ten slastně přivoněl k výborné kávě. Nestačil si ten pocit pořádně užít, protože mu vedle ucha zazvonil speciální červený telefon. Kapitán nadskočil, ouško hrnku mu proklouzlo v prstech a vařící obsah mu skončil v klíně. Kapitán zařval, že by King Kong zbledl závistí. Vyskočil z křesla a pokoušel se sundat kalhoty a ochladit jeho opařenou chloubu. Jak to tak bývá v těchto situacích, festovní kovový zip se zasekl v horní poloze a znemožnil svlečení kalhot. Kapitán použil hrubou sílu, zip nevydržel a urval se, bohužel i s kusem látky. A telefon stále zvonil. Kapitán, kalhoty u kolen, zařval na pobočníka:

„Zvedni ten zkurvenej telefon a jestli to není prezident, tak ho zjebej. Ten telefon je pro mě, abych mohl zavolat na štáb, kdyby se něco posralo!“

Pobočník zvedl červené sluchátko, ohlásil se a pak už jen bledl. Nakonec podal sluchátko kapitánovi a téměř šeptem pronesl:

„To je pro vás, pane.“

„Je to prezident?“

Pobočník jen zakroutil hlavou. Kapitán se natáhl, vzal telefonní sluchátko a doslova do něj zavrčel:

„Mitchell, Princeton. Co se děje?“

Bezchybnou angličtinou se ze sluchátka ozvala odpověď:

„Tady je Vladimir Jegorov, velitel námořní a letecké základny, Kaliningrad. Chci vám dát jednu dobrou radu...“

Kapitán ho přerušil:

„Jak jste se naboural do tohoto telefonu! Jestli je to zase nějakej žertík spojařů, tak si mě nepřejte!“

„Obávám se, že to žertík spojařů není. A pokud už nějaký provedli, na to lze říct jen jedno - máte je špatně vycvičené. To by se v naší armádě stát nemohlo. Ale proč volám: Doporučuji, abyste se urychleně otočil a mazal tam, odkud jste připlul. Havarovanou loď vám dobrovolně nedáme a abyste nám ji vzal silou, na to nemáte. Jo, ty tři ponorky si vezměte sebou. A ten obrat doporučuji okamžitě, právě vplouváte do našich výsostných vod!“

Vzápětí se ozval tón oznamující, že Jegorov přerušil spojení. Kapitán chvíli zíral na telefonní sluchátko, než ho opatrně vrátil pobočníkovi. Pak se obrátil k ostatním a začal vykřikovat rozkazy:

„Kormidelník! Ostře zpět!“

„Aye, aye, pane!“

„Navigátor! Proč jste nehlásil vplutí do Ruských vod?“

„Sám jste přeci říkal...“

„Vím, co jsem říkal! Když to bude možné! Ne všem na očích! A dejte vědět doprovodu, že o nich Rusáci vědí, ať se také vrátí do mezinárodních vod.“

Kapitán rázně vykročil k výtahu do ubytovacích prostor. Bohužel, vlivem předchozích událostí pozapomněl na kalhoty na půl žerdi. Kapitán se skácel, až to zadunělo. Pobočník mu přispěchal na pomoc, ale pak zjistil, že kapitán je v bezvědomí, patrně po úderu hlavou do podlahy můstku. Nezbylo, než zavolat doktora a druhého důstojníka. Ten dorazil na můstek, udiveně pohlédl na flek na kapitánském křesle, zdravotníky s nosítky, na které právě opatrně přesunovali kapitána s kalhotami stále u kolen. Rozhlédl se a zeptal se:

„Co se tady, sakra, stalo?“

Než mu stačil kdokoliv odpovědět, začal zvonit červený kapitánův telefon. Důstojník ho zvedl, ohlásil se a chvíli poslouchal. Pak zrudl a začal do sluchátka řvát:

„Kdo si, kurva, myslíte, že jste? Na blbý fóry nejsem zvědavej! Máme tady zasranou mimořádku a do toho si nějakej debil hraje! Na tohle nemáme čas!“

Položil telefon a zopakoval otázku. Odpověď ho moc nepotěšila. Bez ohledu na flek od kafe se složil do křesla, obrátil oči ke stropu a prohlásil:

„Panebože, zač mě trestáš!“

Telefon začal znovu zvonit. Druhý důstojník zvedl sluchátko a začal:

„Pane Jegorove, hluboce se omlouvám, že jsem byl na vás tak... Cože? Ne! Jegorov je velitel námořní a letecké základny, Kaliningrad. Já mu nevolám, pane prezidente, on volá nám! Jak to dělá? To se musíte zeptat jeho... Kapitána vám nezavolám, je mimo službu. Leží v lodní nemocnici s otřesem mozku. Ne, pane prezidente, upadl sám, nikdo ho nepřepadl. Zapomněl, že má stáhnuté kalhoty. Proč? Ne, žádná žena v tom nebyla. Co by taky dělala na můstku! Jo, nechtěně si vylil vařící kávu do rozkroku. To volal pan Jegorov poprvé! Nevím, jak to Jegorov udělal, asi jsou v elektronické špionáži dál, než vám poradci tvrdili. Ne, jsme stále v mezinárodních vodách. Stojíme na kotvách a chystáme se vyjednávat. Ano, ponorky jsou tu taky. Rusové nás odhalili všechny a vyhodili nás z jejich výsostných vod. To ještě velel kapitán! Nevím. Skutečně nevím. Co? Jaké zmatky? Co... Haló! Haló!“


Mezitím se velitel Jegorov dohadoval s velením, co dál. Co generál, to jiný názor. Nakonec zvítězil Jegorovův nápad, podporovaný i ministrem obrany: Pozvat zvědavce z celého světa, aby se přijeli podívat na útroby amerického křižníku a zároveň pomohl identifikovat a zkrotit infekci, které podlehla původní posádka lodi. Očekával se obrovský zájem, ale nával předčil veškeré očekávání. Nakonec musela být stanovena pevná pravidla:

Zpět Obsah Dále

24.02.2019 17:18