Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Osudová konference

Konference s příznačným názvem Texaský osud se nakonec konala v městě jménem Brno, což je druhé největší město v České republice. Má asi 400 tisíc obyvatel, což je proti druhému městu v Texasu pouhá hrstka, jelikož v San Antoniu žije jeden milion 300 tisíc lidí. Mezi poradci obou stran byli potomci hrdých Moravanů, kteří emigrovali po bitvě na Bílé hoře. Oba se nějakou náhodou potkali na úplně jiné akci. Bratrsky se přiopili, načež zjistili, že jejich rodiny bydlely prakticky vedle sebe právě v městě Brně. Nakonec to dopadlo tak, že prosadili město Brno jako jednací místo. Přímo v Brně i v okolí je dostatek vhodných lokalit. Federální vládě je to vcelku jedno, Česká republika je v NATO, stačí písknout a...

Poradce na druhé straně si vzal guvernéra stranou a vysvětlil mu hlavní důvod, proč zrovna Brno. Prakticky na předměstí je vesnička Vranov, kde mají ti kosmičtí cizinci základnu. Ta je chráněna tak dokonale, že s ní nic nezmohla ani atomová bomba, čímž odstartoval ten zmatek s americkým křižníkem ztroskotaným v Rusku. Jo, a cizinci tam bydlí spolu s místními, takže to žádný příšery nejsou. Také rádi pomáhají slabším, takže by stačilo hlasitěji písknout a...

Přímo místo konference muselo splňovat řadu často protichůdných požadavků, takže nakonec zbyly dva hotely - hotel Myslivna v lesoparku na kopci nad Brněnským výstavištěm a hotel Atlantis u přehrady. Nakonec vyhrál hotel Atlantis, z bezpečnostních důvodů je lepší, je-li objekt obklopen přehlednými loukami než nepřehledným lesem. Navíc bylo vědecky i empiricky dokázáno, že u větších vodních ploch je stálejší klima.

Zbývalo doladit pár posledních maličkostí, jako je rezervace celého hotelu, přeprava personálu, bezpečnostních služeb a stovky dalších. I termín se podařilo dohodnout tak, aby s ničím očekávaným nekolidoval. S neočekávanými událostmi se nedalo dělat nic...

Příjezd do České republiky se podařilo docela dobře utajit, hlavně před novináři. Jak jeden z členů Texaské delegace vtipně poznamenal, dobře je popsal fiktivní český všeuměl Jára Cimrman - jsou otravní, všude vlezou a strašně rychle se množí. Pobavily se obě delegace. To bylo navečer v den příjezdu, pořádal se seznamovací raut v grillparku na zahradě hotelu. Všichni si užívali volna, zítra začne tvrdé vyjednávání. O výsledku nikdo nepochyboval, Texas měl v rukách hodně trumfů. Teď se jednalo o to, za jakých podmínek to bude.

Personál hotelu byl vstřícný, dokázal hosty vždy něčím překvapit. To samozřejmě po dohodě s bezpečnostní službou, ta měla poslední slovo. Ale i ona byla překvapená vysokou úrovní služeb a dávala to všemožně najevo. Možná to bylo tím, jak řekl ředitel hotelu šéfovi bezpečnosti, že si lidé ze vzdálenějších lokací stále pletou Česko a Čečnu, pro ně to zní v angličtině téměř stejně. Na rozdíl od asijské barbarské Čečny je Česko vyspělým evropským státem. Přesně jak zamýšlel, instruoval šéf bezpečnosti v tomto duchu i své muže, takže byli všichni spokojeni.

Po třech dnech jednání bylo dosaženo základní premisy a delegace si mohly udělat volný den. V nabídce bylo několik možností výletů po okolí Brna, největší zájem však byl o jeden speciální. Kousek od hotelu se nacházelo sportovní letiště, využívané Aeroklubem Medlánky. To v tomto roce slavilo 85. výročí provozu a dělalo vše pro propagaci. Hlavní činností bylo bezmotorové létání, měli dokonce několik historických kluzáků. Jelikož se o guvernérovi vědělo, že je fanda do letectví a v mládí dokonce na kluzácích létal, bylo vše domluveno tak, že stačilo večer po jednání zvednout telefon a potvrdit objednávku. Jak se dodatečně zjistilo, fandů bezmotorového létání bylo v delegacích více, takže se objednávka ještě rozšířila o občerstvení v tamější restauraci U křivé vrtule. Den se vydařil, bylo velice krásné počasí, fandové létání se proletěli v dvousedadlových kluzácích, z bezpečnostních důvodů s doprovodem zkušeného pilota. Jako třešničku na dortu svezli guvernéra historickým kluzákem LF-109 Pionýr z roku 1952. Z vyrobených 455 kusů zbyly dva, které stále létají.

Osvěženi na těle i na duchu, pokračovalo další jednání. Drobný zádrhel se ukázal být požadavek Texasu na vrácení zlatých rezerv, které jsou nyní spravovány Americkou Centrální bankou a jsou uložen ve Fort Knoxu. Vládní delegaci se podařilo odložit rozhodování o zlatě do doby, až bude mít Texas vhodně zabezpečené skladovací prostory pro jejich zlatý poklad.

Jednání spěla k závěru, když se novináři konečně dozvěděli, jaké hosty to Brno hostí. Jelikož hlavní redakce většiny médií jsou v Praze, hlavní otázky na pozdější tiskové konferenci zněly: Proč se jednání nevedla v Praze?Proč nám nikdo nedal vědět? Odpověď zněla jednoduše: V Praze by se to novináři dozvěděli ihned, Víte, jaký tady byl do tohoto okamžiku krásný klid?

Ptal se potom šéf ochranky ředitele hotelu, se kterým se již spřátelil, proč ti novináři tak vyváděli. Ředitel vysvětlil, že mezi Prahou a Brnem existuje dávná řevnivost. Pražáci říkají, že jako hlavní město jsou nejdůležitější a proto musí mít vše a hned. Brno se proto cítí opomíjeno, obyvatele říkají, že v Brně a okolí byla civilizovaná Velkomoravská říše, zatímco Pražáci ještě neslezli ze stromů. A dokreslil to známou anekdotou o pražském turistovi v Brně:

Chodí takhle pražský turista po Brně, vedro k zalknutí, a na Zelňáku uvidí kašnu Parnas. Nakloní se přes okraj, opláchne si tvář, hlavu a jelikož je voda báječně čistá a je vidět až na dno, dá si pár doušků. Najednou za sebou slyší:

„Kemo, neglgé to, chčijó do teho Morgoši!“

Ředitel musel povyprávět o brněnském hantecu, přeložit větu (Kamaráde, nepij to, Cigáni to používají jako záchod!) a pak mohl pokračovat:

Turista se otočí a pronese:

„Obávám se, že Vám nerozumím, já jsem z Prahy.“

Brňák se vlídně usměje a srozumitelně povídá:

„Tak z Prahy? Pij pomalu, je to studený!“

Bezpečák se od srdce zasmál, pak se chvilku zamyslel a prohlásil:

„To vůbec není ojedinělé. Znám řevnivost mezi Ottavou a Montrealem v Kanadě nebo mezi Anchorage a Fairbanksem na Aljašce.“

„U nás je to už tradičně Pardubice versus Hradec Králové. Obě města jsou skoro stejně velká, obě mají vysokou školu, obě jsou krajská města. Ale protože je skoro vidět z jednoho do druhého, tak soutěží, které je lepší...“


Tiskovou konferenci chtěly obě delegace uspořádat až ve Washingtonu, popřípadě v Austinu. Když ale viděly ty houfy natěšených novinářů, uvolily se prozradit alespoň něco. I tak to bude bomba. A jelikož si významné americké noviny udržují dopisovatele v různých místech světa, ti pražští už byli také na cestě do Brna. Dav novinářů tím rostl, byly obavy, kam se vlezou. Někdo z personálu hotelu v legraci navrhl pavilón P na Brněnském výstavišti. Po dodání informací byl onen pán pochválen a začala se chystat monstrakce. Chvála bohu se nepořádal žádný veletrh a ani se nechystal. Ozvučení takového prostoru se zdálo být nemožným, ale Američané byli ujištěni, že nepředstavuje žádný problém. Již několikrát se tam konal hudební festival a v pohodě se prostor 200 x 80 metrů ozvučil.

Navzdory maximální kapacitě 12000 lidí to v den konference vypadalo, že se na mnohé nedostane. Byl to však jen zdání, dav se vsákl do pavilónu a ten nebyl ani nacpaný. Novináře doplnili senzacechtiví diváci.

Tiskovka začala netradičně. Na pódium vešel pohřebním krokem muž oblečený do smutečního, včetně žaketu a cylindru. Zaměřil se na něj bodový reflektor. Muž pohřebním hlasem prohlásil:

„Dámy a pánové, prosím, povstaňte k poctě.“

Obecenstvo se po sobě udiveně dívalo, ale poslechlo jako jeden muž, popřípadě žena. Muž pokračoval:

„Po krátké, ale úporné agónii zesnul v těchto dnech již dlouze žijící - stát Texas. Využiv zvláštního bodu v jeho přístupové smlouvě se rozpadl na čtyři samostatné oblasti, která tím vypadly i z unijního svazku. Věnovali jsme velkou péči nástupnickým oblastem s cílem přivést tyto zbloudilé ovečky do unijního stádečka. Bohužel se to nepodařilo, naopak, tyto státečky se ještě více semkly k sobě, jako by se nás bály. Dokázaly se domluvit mezi sebou, spojily svá území a obyvatelstva a založily tím nový stát, který je, po vzoru oněch státečků, taktéž nezávislý na unii. Už si můžete sednout, nyní budeme mluvit o zrození.“

Smutečně oděný řečník odcházel, při tom se minul s mužem oblečeným v bílém obleku, s bílým cylindrem s květem za zlatou stužkou. Bodový reflektor přeskočil na něj.

„Ano, nyní budeme mluvit o zrození. Jak pronesl kolega přede mnou, stát Texas jako člen Spojených států Amerických je mrtev. Na jeho základech povstal stát nový, samostatný a suverénní. Stát, kterému historie přidělila jméno, které bude tento stát používat i nadále. Prosím, přivítejte povstáním suverénní stát Texaská republika!“

Jako na špagátku lidé povstali a vstoje aplaudovali. Na pódium mezitím pomocníci přinesli stoly a židle, na které si posedaly zástupci obou delegací, jedna s předsedou v černém, druhá s předsedou v bílém. Až nyní v normálním světle poznali bíle oblečeného bývalého guvernéra státu Texas. Kdo taky jiný by to mohl být, že...

Nastalo tříhodinové martyrium všetečných otázek, křičících reportérů i frustrovaně ječících reportérek. Ke konci už většina osazenstva, ať již za pódiem nebo před ním, jen sípala. Padla poslední otázka, poslední odpověď. Oba předsedové vstali, potřásli si rukama a v doprovodu svých delegací odešli vzájemně opačným směrem. Symbolika byla jasná - ode dneška jdeme samostatnými cestami.

Sice stále nebylo vyřešeno mnoho nejasností, ale to počká na další jednání. Toho hlavního cíle, vystoupení z Unie a vyhlášení samostatnosti Texaské republiky bylo dosaženo. Jak trefně poznamenal ředitel hotelu ke svému příteli, šéfovi bezpečáků:

„Vida, šlo to i bez násilí. Nějak takhle se od nás odtrhlo Slovensko. Buďme rádi, že to nedopadlo jako v Jugoslávii, tam není klid dodnes. Každopádně, bylo to fajn. A my jsme domluveni, příští rok tě čekám i s celou rodinou.“


Jak se říká - příklady táhnou. Ozvalo se několik dalších zájemců o vymanění se z područí USA. Jako první tak učinil jediný ostrovní stát USA - Havaj. Ten měl také zajímavou historii připojení k USA. V roce 1890 nastoupila na trůn sestra předchozího vládce Liliuokalani. V témže roce zrušily USA clo na cukr všem státům, což přivodilo Havaji, která dříve měla monopol, a především zdejším plantážníkům, ekonomické potíže. Havajská liga vedená plantážníky poté žádala USA o intervenci za účelem svržení královny Liliuokalani. V roce 1892 na území Havaje vstoupily americké jednotky. V lednu 1893 se Liliuokalani vzdala trůnu po dobytí jejího paláce. Havajská liga vyhlásila revoluční Havajskou republiku a požádala USA o anexi svého území. K anexi Havajské republiky došlo v roce 1898 na základě Newlandsovy rezoluce, která byla druhým pokusem zlegalizovat anexi. Poté se začala ozývat Aljaška a vzápětí Haiti. To sice není přímo stát USA, nicméně úpí pod kanadou okupanta.

V letech 1822-1844 bylo Haiti republikou v čele s prezidentem Boyerem. V roce 1844 východní část ostrova vyhlásila samostatnou Dominikánskou republiku. V letech 1915-1934 bylo Haiti okupováno USA. V roce 1957 se po zmanipulovaných volbách dostal k moci François Duvalier známý také jako Papa Doc a nastolil diktaturu. USA si od jeho podpory slibovaly zastavení šíření komunismu v oblasti Karibiku. Výsledkem ale byla nejkrvavější diktatura na západní polokouli, totální rozpad hospodářství a absolutní nedodržování lidských práv. Po smrti Duvaliera v roce 1971 přešla prezidentská funkce na jeho devatenáctiletého syna Jean-Claude Duvaliera, zvaného Baby Doc. Ten byl v roce 1986 donucen utéci do exilu a sebou odnesl i velkou část z haitského státního pokladu. V roce 1994 vyvrcholila nestabilita v zemi další intervencí Spojených států, která opět nastolila vládu Jean-Bertranda Aristidea zvoleného v prvních demokratických volbách v 1991. Další nepokoje v zemi proběhly v roce 2004. Od roku 2004 na Haiti působí stabilizační mise OSN, která je ovšem jen zástěrkou trvající okupace. Zdálo se, že Spojené státy budou mít na delší čas o zábavu postaráno.


Problémy nastaly na druhém břehu Atlantiku. Při prověrce radiolokačních zařízení na základně u ztroskotaného amerického křižníku narazili radisté na podivný signál. Jednak byl na exotické frekvenci, jednak tvar signálu nebyla čistá sinusoida. Chvíli se zobrazoval jako obdélníkový, chvíli jako pila či směs různých tvarů. Přivolaní radiolokační odborníci z námořní základny zjistili další podivnosti. Signál byl vysílán za švédského ostrova Gottland. Shodou okolností tam probíhalo cvičení spolupráce mezi švédskou armádou a NATO. Další shodou okolností byl namířen přesně na křižník. Informovali o tom všem velitele Jegorova. Ten si vše se zájmem vyslechl a když všichni odešli, obrátil se k terminálu, aby zavolat Mistra Aelliho. Aelli ho předběhl o vteřiny:

„Zdravím vás, veliteli,“ ozvalo se z terminálu zároveň s obrazem. „Podle natažené ruky jste mi chtěl volat, že? A kvůli Američanům a jejich křižníku. Já volám z téhož důvodu. Před šesti hodinami jsme zaznamenali podivný signál vysílaný na ten křižník. Asi něco spustil, podle sledování našimi senzory se křižník zachvívá sérií mikrootřesů. Frekvence i amplituda otřesů postupně roste, společný vrchol by měly dosáhnout za tři hodiny. Doporučuji odvolat posádku tábora u křižníku. Věci, které neodvezete do hodiny, nechte na místě. Hodlám obalit křižník malou bublinou silového pole, tak 200 metrů. O to víc vydrží. Mějte se, veliteli, já musím jít zařídit další věci.“

Ani Jegorov nelenil. Nechal vyhlásit poplach a nouzovou evakuaci tábora u křižníku. Byl rád za Aelliho varování, v posádce měl i syna. Spolu s ním se z uctivé vzdálenosti dívali, jak se obrys křižníku zavlnil a vzápětí byl křižník obalen mírně matnou polokoulí. Vzápětí křižník explodoval. Nikdo se už nedozví, čím to bylo způsobeno, jestli přerušením signálu, neodhadnutou délkou času do exploze či jinou příčinou. Možná to nemělo souvislost, ale přesně v ten samý okamžik vybuchla trojice amerických vojenských kamiónů na Gottlandu, hlídaných nikým menším než zelenými barety. Dle očitých svědků se kamiony jakoby smrskly, přitiskly se k sobě a na místo nich se objevil jedovatě zeleně zářící bod velikosti volejbalového míče. Když ten uhasl, na zemi nezbylo z vojenské techniky nic, pouze kruhové jezero lávy o průměru devadesáti metrů. Jak se zjistilo časem, jezero zářilo nejen viditelně, ale vysílalo pekelné dávky rychlých neutronů i jiného sajrajtu. Nakonec musel být ostrov evakuován a nařízena karanténní zóna do padesáti kilometrů od místa výbuchu. Aelli se později dušoval, že on s tím skutečně nemá co do činění. Švédové si naopak oddechli, že ten strategický ostrov už nikdo neobsadí, čehož se báli posledních sto let. To jim nezabránilo nepožadovat po USA i NATO tučné odškodné.

Zatímco na Gottlandu zářil zelený míč, polokoule okolo křižníku vypadala jako hnisavý vřed. Na převalující se sinavě zelené chuchvalce střídané rudými šmouhami nebyl příjemný pohled. Navíc nikdo netušil, co to vlastně vybuchlo. Jegorov se synem proto urychleně odjeli na velitelství k terminálu, přes který se mohli spojit s Mistrem Aellim. Aelli už však čekal na ně:

„Přežili jste, výborně. Vypadá to, že nějaké bomby nebyly jen v muničních skladech, ale byly přímo zabudovány do kýlu do balastní zátěže. Zkuste se zeptat toho zbraňového důstojníka, kterému jste dali azyl, jestli o tom něco neví. Podle toho, co monitoruje Gaia, musela to být kombinace biologické a chemické zbraně. Nestačí, že se to prožralo trupem křižníku, ještě se to prožíralo půdou do hloubky. Naštěstí jsem zasáhl včas.“

Jegorov se jen ošil při pomyšlení na možné zamoření:

„Dokázal jste to přerušit nebo zneutralizovat?“

Aelli potřásl hlavou:

„Neměl jsem čas promýšlet nějaké sofistikované řešení. Prostě jsem nechal roztavit metrovou vrstvu skály v hloubce pěti metrů od povrchu. Kus od okraje silového pole jsem to nechal protavit až na povrch, takže vše tvoří nepropustnou mísu. Až to úplně vychladne, budeme moci uvažovat, co s tím dále. Mimochodem, ten biologický sajrajt se v té chemické směsi cítí jako doma. Člověk by řekl, že v tom nic nepřežije...“

Aelli byl přerušen řinčením speciálního telefonu, což znamenalo přímou linku z Kremlu. Jegorov zvedl sluchátko, ohlásil se a pak už jen poslouchal brebentění ze sluchátka. Pak ten hlas přerušil:

„Stop, zastavte. Takhle to nebylo. Žádné nepovolené pokusy se na vraku neděly, to není pravda. A pokud to tvrdí Američané, my máme pro změnu podezření, že ten křižník odpálili dálkově oni. Máme protokoly o měření... Spolupracuji s ... vámi doporučenými přáteli, mají stejné, ne-li podrobnější informace. Cože? Mám na ně přímé spojení, i teď... Ano, pane generále, je to ten zelený s více rukama. Něco jsme zjistili sami a on to potvrdil. Také provedl příslušná karanténní opatření k zamezení rozšíření katastrofy. Dobře. Ano. Bohužel, teď tady musím vyřešit jejich zákeřný útok. Tak na shledanou.“

Jegorov si otřel pot z čela a obrátil se k Aellimu:

„Spojené státy právě obvinily Ruskou federaci, že jsme prováděli na křižníku nějaké divné pokusy, čímž jsme spustili autodestrukci. A že to znamená, že jsme úmyslně vypustili do světa prozatím jen laboratorně otestovanou bojovou látku. Navíc jsme prý těmito pokusy zlikvidovali kontrolní stanici, umístěnou na švédském ostrově Gottlandu. A vyhrožují odvetným úderem, pokud se ta látka rozšíří do zemí, které jsou členové NATO či jejich přátelé. Dost se bojím, že si někam něco šoupnou oni... Dokázal byste jim v tom zabránit?“

Aelli se zamyslel, ale než stačil cokoliv říct, Jegorov pokračoval:

„Nebo, ještě lépe... Vy prý dokážete přehlušit televizní vysílání svým signálem. Navrhuji zkusit toto: Několik kamer zaměřených na silové pole u křižníku. Přímé vysílání vašimi prostředky. Živé vstupy přímo u těch kamer, nejlépe pracovníci americké ambasády, s tím bychom si už poradili sami ve spolupráci s Moskvou. A pokud se někde něco objeví, my máme dokumentaci, že to od nás není. Sice budou Američané ječet, ale už jim skoro nikdo nevěří. Co vy na to?“

Málokdo viděl Aelliho se srdečně smát, Jegorov byl toho nyní svědkem:

„Já vás budu muset seznámit s tou českou partou, vy si padnete do oka. Samozřejmě, tohle má naši plnou podporu. Jak rychle dokážete umístit kamery?“


Následující naše televizní vysílání začalo poněkud netradičně. Znělka zůstala stejná, Jindřiška jako jindy pozdravila diváky a omluvila se za náš vpád do soukromí, načež následoval záznam projevu amerického vyslance v Radě bezpečnosti OSN:

„Obviňuji tímto Ruskou federaci z ohrožení světového míru. Svými neobratnými pokusy získat z našeho křižníku vyspělé technologie spustili výzkumníci zatím jen laboratorně zkoušenou technologii autodestrukce. Tato neměla být nikdy spuštěna, při této plavbě mělo jít jen o zatěžkávací zkoušky předvýrobního prototypu!“

Vyslanec hovořil velice zaníceně, zrudlý ve tváři, s rozmáchlými gesty. Po chvíli začal připomínat jednoho dávného politika známého svými vášnivými projevy. Abychom lidi ujistili, že se nepletou, udělali jsme prostřih na známý Hitlerův projev. Tytéž výkřiky, tytéž gesta. Panu vyslanci chyběla jen uniforma a knírek. Po videu pokračoval Jindřiška ve vysvětlování:

„Několik hodin před výbuchem křižníku jsme zaznamenali na jedné, velmi vysoké frekvenci signál s podivným průběhem. Mířil ze švédského ostrova Gottland přímo na ztroskotaný křižník. Na ostrově v té době probíhalo, zajisté jen čirou náhodou, společné cvičení švédské armády a NATO. Několik amerických vojenských nákladních vozidel parkovalo u východního pobřeží ostrova. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby to celé nehlídal početný oddíl Zelených baretů. Další zvláštností byl pancéřovaný vůz, ze kterého vyzařovalo radioaktivní záření. Náš předpoklad je, že Američané použili nějakou dostatečně neprozkoumanou technologii jako zdroj energie pro jejich vysílací zařízení pro ten podivný paprsek. Právě on byl příčinou exploze křižníku. Po šest hodin působil paprsek na loď, ta se začala, neznatelně pro lidské smysly, zachvívat. Senzory nás upozornily na zvyšující se frekvenci a sílu otřesů. Stačili jsme varovat ruskou posádku v táboře u křižníku. Evakuace ještě probíhala, když křižník explodoval. Díky naší technologii se podařilo vybuchující křižník obalit ochranným polem a zabránit tím velkoplošnému zamoření jedovatými a agresívními látkami. Pak jsme museli odizolovat loď zespodu, neboť se agresívní látky začaly propalovat zeminou. Nyní je tedy křižník shora obalen ochranným polem a zespodu přetavenou zeminou, připomínající v tomto keramickou mísu. Nehrozí žádný únik. Máme však obavy z podrazu ze strany americké armády. Jak jinak si vysvětlit slova pana vyslance o preventivním útoku, pokud dojde k zamoření nějakého státu NATO nebo i jen státu přátelského. Nebylo by to poprvé, kdyby vojáci pomohli náhodě.“

Nebylo těžké představit si pamětníky, jak přikyvují. Událostí byla dlouhá řada. Abychom nechodili daleko: Německou operaci Himmler, přepadení vysílačky v Gliwicích, provedla 31. srpna 1939 speciální skupina příslušníků SS převlečených do polských uniforem. Poté útočníci vysílali výzvu v polštině k boji proti Němcům. Na místě přepadení zanechali těla vězňů z koncentračního tábora Dachau, které zastřelili a převlékli do polských uniforem. Tím vlastně začala druhá světová válka.

„Omlouváme se předem všem dotčeným, ale podrazácké metody USA nás donutily k následujícímu kroku: Okolo místa katastrofy je rozmístěno několik televizních kamer. Signál z těchto kamer bude v reálném čase vysílán naší stanicí. Zároveň je zřízeno polní studio, ze kterého budou vysílány doplňující informace, taktéž v reálném čase. Na zítřek je pozván vojenský přidělenec velvyslanectví USA v Moskvě, který je čirou náhodou ubytován v hotelu v Kaliningradu. Doufáme, že pozvání přijme... Víme, že přehlušujeme televizní vysílání na většině Evropy, stěžovat si ale můžete Američanům. Ostatně, nebude to poprvé, co bude za výstřelky Američanů trpět někdo jiný.“

Reakce Spojených států však byla naprosto překvapující. Aniž by se zmínily o teorii o možném podvrhu jedovaté látky, nabídly řešení této prekérní situace. Jelikož onu kombinaci biologicko - chemické bojové látky vyvinula Americká vojenská laboratoř na Plum Islandu, nabídly USA možnost zapůjčení celé laboratoře Rusku. Vypadalo to lákavě, ale bylo v tom několik háčků. Jedním z nich bylo postavení provizorní základny u ztroskotané lodi, pronájem kusu území, na kterém bude základna stát, volný přístup amerických vojenských sil a podobně. To se samozřejmě Rusům nelíbilo, vždyť by si tím pustili Američané k sobě domů... Ruská strana Američanům odpověděla, že vítají jejich překvapivou nabídku, ale musí ji pořádně zvážit. Odpoví proto do týdne.

K večeru dostal velitel Jegorov depeši z Kremlu, která ho naplnila údivem. Podle ní se měl sbalit a v doprovodu jednoho radisty šifranta se dostavit do Moskvy. Měl přitom povoleno použít jakýchkoliv dopravních prostředků, ale ať je tam rychle. Nikdo nepochyboval, jakého radistu si Jegorov vybere. Velitel chtěl z moci úřední zabavit na dráze stojící nachystaný postarší, ale plně funkční LearJet 45XR. V něm mělo letět několik civilních i vojenských odborníků do Voroněže. Operativně však přehodnotili priority a nabídli Jegorovovi, že poletí přes Moskvu. Tak se i stalo. Po přistání u terminálu pro vládní a prezidentské lety Vnukovo 2 přeběhl Jegorov se synem pár metrů do čekajícího vrtulníku, který okamžitě vzlétl. Mimo dvou pilotů a jednoho zachmuřeného muže v obleku letěli sami. Na muže se obrátil Jegorov starší:

„Smím vědět, kam letíme?“

Muž se přestal mračit, dokonce se usmál a prohlásil:

„Velice rád bych vám pomohl, bohužel to nevím. Mě přivezli pár minut před vámi. Právě jsem se chtěl zeptat já vás na totéž. Vypadá to na nějakou armádní akci.“

Muž se opět zachmuřil:

„A to mě v laboratoři čeká tolik práce! Asistenti se budou flákat, studenti se budou flákat, půlka pokusů skončí v hajzlu...“

Jegorov se ho snažil utěšit:

„Třeba nebude tak zle. Mimochodem, já jsem Jegorov, velitel námořní a letecké základny v Kaliningradské exklávě. Vy jste...?“

Muž se zatvářil rozpačitě:

„Já jsem jen bláznivý vědec, co nevytáhne paty z laboratoře, mimo případů kdy jde učit. Petr Nikolajevič Lomonosov. Univerzita mi nepatří, je to shoda jmen. Bádám v hraničních oblastech biochemie. Občas nuda, občas vzrušení z nějaké nenadálé možnosti. Vida, vypadá to, že jsme tady.“

Vrtulník se snášel na upravenou mýtinu v hustém lese. Klasická ruská dača. Tato navíc s bazénem a s nenápadnou ostrahou, pokud člověk věděl, kam se dívat. To Jegorov uměl, strávil nemálo nocí i jako strážný, i jako jejich instruktor.

Po přistání se otevřely dveře od dače, vyšel člověk, ve kterém Jegorov ke svému úžasu poznal bývalého amerického zbraňového důstojníka, který požádal o azyl. Ten je se širokým úsměvem a docela ucházejícně rusky pozval dál. S proslovem Ničemu se nedivte! zamířil do koupelny. K ní přiléhala nevelká komůrka, která vypadala jako odkladiště všeho možného. Ovšem po zavření dveří se začaly dít věci. Podlaha se zničeho nic pohnula směrem dolů. Původně dřevěné stěny byly rychle vystřídány betonem a o kus níž dokonce pancířem. Nad hlavou se postupně zasouvaly přepážky přes šachtu. Drcnutí a stěna proti vstupním dveřím se odsunula stranou. V ocelovém rámu dveří stál voják, který se vypjal do pozoru a dunivým basem oznámil:

„Veliteli, po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo, až na nějaké ztroskotání a padající družice!“

Velitel Jegorov vytřeštil oči:

„Borisi, co ty tady???“

 


Zpět Obsah Dále

28.07.2017 21:11