Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Ptákové

Po čase jsme si zase lebedili na Edenu. Mladý Jegorov rozmazloval papoucha, jeho otec se motal okolo Jolany jako mlsný kocour. Jolana, inspirována spolužitím matky s dědou Ferdinandem pomalu podléhala. Pak se na návštěvu stavil Mistr Aelli. Dal vědět dopředu, že přivede návštěvníka, tak ať se moc neděsíme. Měl to být někdo úplně nový. Mistr Aelli ho našel sedět ve výtahu, čekajícího, až se objeví někdo rozumný. Aelli byl zrovna na cestě k nám, tak ho vzal sebou. Vzhled návštěvníka byl pro nás šok.

Nejen Jana si vzpomněla na pověsti několika ras o Ptákohlavech. Mistr Aelli si všiml naší reakce a zareagoval:

„Nebojte se. Vypadá sice divně, ale hovoří archaickou češtinou. Poví nám historii svého rodu, mě už něco naznačil. Jo, jmenuje se, a teď se podržte, Zdeslav Leopold Střítezský. Také jsem se divil...“

Bylo to dlouhé vypravování. Nejdříve jsme jen poslouchali, pak jsme se přesunuli do společenské místnosti ve srubu, Jindřiška objednala tři externí ovladače přehledové obrazovky, postavila a pověsila je okolo, aby pěkně snímaly scénu a pan Zdeslav začal znovu od začátku:

Již od počátku věděli, že jsou boží děti. V dobách úsvitu civilizace se mezi houfem měsíčků objevilo obrovitánské kolo. Z toho kola slétli na Zemi bohové. Byli krásní, se svými mnohobarevnými křídly, které se jim doširoka rozpínaly na zádech. Ovšem k tomu měli i pevné nohy a nesmírně obratné ruce, hlavně samice. Byli celí porostlí jemnými barevnými pírky, které houstly v oblasti kloaky a na vršku hlavy. Oči jim jantarově zářily, ovšem v okamžicích hněvu zezelenaly. Tvář jim zepředu zdobil nádherný zobák. Jejich řeč zněla jako tiché cinkání zvonečků.

Bohové s nimi prožili mnoho generací, učili vhodné lidi základním znalostem. Zvláště chytré jedince zvali na svoji loď, odkud se ti vraceli neskonale moudřejší. Pak, uprostřed oslav jarní rovnodennosti, se s tichým smutkem rozloučili a odletěli. Volala je vlast, byli přepadeni surovým nepřítelem a každé plavidlo spěchalo domů. V jeskynním komplexu, kde bydleli, zanechali učící stroje a obrovskou knihovnu.

Pomalu plynula staletí. Civilizace vzkvétala, mocně postrčena v dobách úsvitu. V rychlém sledu následovaly vynálezy, ulehčující život všem na zemi. To byla totiž základní podmínka bohů: jednotný lid. Žádný rod se nebude vyvyšovat nad jiný, celý Země je společná, stejně tak i vzduch k dýchání i létání.

Ano, k létání. Vyvinuli se v dlouhém vývoji od létajících dinosaurů, přes ptáky až do dnešní podoby. Ta se jen po návštěvě bohů jen zjemnila. Ovšem bohové na tom byli lépe, ti měli křídla i ruce, oni měli jen křídla. Sice měli nějaké rudimentální zbytky prstů, ale ty by asi zakrněly. Bohové provedli několik úprav, takže každý z Národa měl u druhého kloubu šest prstů, čtyři prsty normální s dvěma protilehlými palci. Přesně, jaké prsty měli i bohové.

Byli na velmi vysokém stupni vývoje, když objevili Studni Světů. Prozkoumali stovky portálů, nalezli několik primitivních civilizací, ale také původní svět jejich bohů. Bohužel, bohové již nebyli bohy. Planeta prodělala nějakou kataklyzmatickou katastrofu, nepodařilo se pořádně zjistit, jakou. Podle prastarých divokých pověstí selhal pokus o nesmrtelnost, následovalo pravděpodobně přelidnění, regrese, návrat dávno vymýcených i nových nemocí. Degradační pád byl prudký a hluboký.

Teď byli oni jako bohové. Pomáhali vybudovat zpět civilizaci, učili a podporovali vývoj a vzdělávání. Bohužel opomenuli dávné základní pravidlo - jedna země, jeden národ. Snad to odkládali na později. Takže zatím, co se jedna tlupa měnila na civilizovanou skupinu, sousedé záviděli. Nebyli tam stále, jezdívali domů a přijížděli na kontroly. Po jednom takovém odjezdu následoval barbarský přepad, barbarům se při tom dostaly do rukou moderní technologie. Ne všemu porozuměli okamžitě, ale v chrámech, kde se ty cizí věci zkoumaly, bylo dost otroků na pokusy. Příjezd kontrolní skupiny provázel masakr. Nic netušící vědci a učitelé skončili v sítích, těch pár ozbrojenců z doprovodu bylo zabito téměř okamžitě. Zajatí učitelé a vědci byli krutě mučeni, aby prozradili tajemství moderních vynálezů.

Když se skupina dlouho nevracela, byla vyslána záchranná výprava vedená mladým ambiciózním velitelem ozbrojenců. Záchranná výprava se setkala s barbary vyzbrojenými moderními zbraněmi a byla téměř okamžitě zajata. Zachránil se jen mladý velitel, který si jasnozřivě těsně před přepadem odskočil do nejbližšího křoví. Z téhož křoví pak sledoval vítěznou oslavu barbarů. Pak ho napadla geniální myšlenka: Co by on dokázal s takovými bojovníky!

Barbaři, vysíleni oslavou, brzy usnuli a velitel začal provádět svůj plán. Ze všeho nejdříve otevřel uprostřed tábora kontejner s plynným uspávacím prostředkem, čímž získal několik hodin klidu na práci. Pak sebral moderní zbraně a odnesl do Studny Světů. Z popruhů udělal několik obojků, které navlékl náčelníkovi a šamanovi. K obojkům vedlo ocelové lanko druhým koncem připevněné k blízkému stromu. Pod tímto stromem také postavil malou pyramidu ze sešroubovaných kontejnerů, na které stálo jeho křeslo, vyrobené ze slepených kamenů různých barev. Scéna byla připravena. Ještě odtáhl přeživší členy své výpravy za křoví, kde je zanechal svázané a s roubíkem, aby nerušili jeho výstup. Pak rozptýlil po táboře antidotum.

Probouzejícím se barbarům se naskytl podivný výhled. Pod stromem stálo na jakémsi stupínku kamenné křeslo, v němž seděl neznámý tvor podobající se těm, které včera přepadli. Navíc, náčelník a šaman byli přivázáni ke stromu jako nějaká zvířata! Barbaři se začali zvedat a vrčet, jen zaútočit. Poněkud je brzdilo něco jako hrůza, co se to vlastně stalo, že náčelník, nejsilnější muž kmene, a nechá si připnout obojek a provaz! Moudrý šaman dopadl stejně. Navíc zmizeli zajatci a s nimi i ty báječné zbraně!

Pak tvor na stupínku povstal a hromovým hlasem zařval:

„Kdo si myslíte, že jste, že útočíte na moje děti?!“

Ten řev probudil náčelníka se šamanem. Šaman se teprve rozkoukával, ale náčelník pudově zaútočil. Stačil udělat s hrozivým vrčením jen dva skoky, pak ho neznámá síla uchopila za krk a mrštila s ním o kamenitou zem. Náčelník se zmateně rozhlédl, ale nikoho neviděl. Opět se pokoušel vrhnout se na toho cizince, který tam jen tak stál a posmíval se mu. Tentokrát ho ta neznámá síla srazila k zemi již při prvním skoku. To už zaslechl šamana, jak na něj volá cosi o obojku a šedivém hadovi. Ohmatal si krk a našel jak obojek, tak podivný provaz, kterým byl obojek uvázán ke stromu. Popadl ho záchvat vzteku na toho, kdo se na něj opovážil vztáhnout ruku a nasadit mu takový postroj. Začal vztekle řvát, škubat jak za obojek, tak i za ten podivný provaz. V pozadí slyšel cizince, jak se mu posmívá:

„I váš náčelník je na mě krátký! Aby nezlobil, musel jsem ho uvázat, jak se uvazují nebezpečná zvířata. Však se na něj podívejte! Vzteká se, válí se po zemi jako nějaké zvíře! Takto se člověk nechová.“

Tlupa nábožně poslouchala cizince. Ten navázal na svůj původní proslov:

„Jak to tak vypadá, budu se muset vámi zabývat déle. Podle zvyku, když jsem porazil vašeho bývalého náčelníka, stávám se jím nyní já. Má někdo námitky?“

Od tlupy se ozvalo jen nejisté polohlasné zavrčení. Ozval se ale šaman:

„Pokud chceš být náčelníkem, musíš se s tím starým bít nahý a holýma rukama. A musíš ho zabít. Troufneš si na to?“

S něčím takovým velitel počítal také. Osvobodil šamana od obojku, ať připraví místo na zápas. Šaman vyryl kamenem šišatou elipsu a prohlásil ji za místo utkání. Velitel šel osvobodit náčelníka a v duchu si probíral své poslední souboje v zápasech holýma rukama, v němž držel rudou stuhu v mistrovské třídě. Byl proto poněkud duchem nepřítomný, když se osvobozený náčelník náhle otočil a napadl ho. Velitel zareagoval o zlomeček vteřiny později. Uskočil, ale náčelníkova pěst ho zasáhla alespoň do ramene. Velitel upadl na záda a náčelník se na něj s řevem vrhl. Velitel měl sice vyražený dech a naraženou hlavu, přesto dokázal zareagovat. Pokrčil a vykopl pravou nohou. Patou zasáhl náčelníka na solární pletenec. Náčelník jen hekl a zavalil velitele svým tělem. To bylo poslední, co náčelník dokázal. Velitel se vykroutil zpod těla, kolenem udeřil náčelníka zboku do hlavy, čímž mu přivodil otřes mozku. Pak ho za nohu dotáhl do elipsy a stoupl si zády k bezvládnému náčelníkovi. Vypadal, jako by se kochal krásami krajiny, avšak ostražitě poslouchal probouzejícího se náčelníka. V okamžiku, kdy náčelník vyrazil k dalšímu útoku, mávl velitel pravým křídlem. Zpevněný konec zasáhl náčelníka do ohryzku a rozdrtil mu ho. Náčelník padl na ruce a nohy, chvíli chrčel, zběsile bušil křídly a ze zobanu mu tekl pramínek krve. Pak křídla domávala, ruce podklesly a náčelník padl k zemi. Pár křečí a bylo po něm.

Velitel se rozhlédl po ztichlé tlupě a pak vyzývavě pohlédl na šamana. Ten se schoulil, jako by dostal ránu, ale nezbylo mu nic jiného než před velitelem padnout na tvář a očekávat milosrdenství. Zbytek tlupy klečel tváří k zemi již dávno.

Dál to už bylo snadné. Osvobozeným členům výpravy nedal na vybranou, postavil je před tvrdé rozhodnutí - buď ho budou podporovat nebo zemřou. Kupodivu bylo u dvou mužů přesvědčení silnější než pud sebezáchovy. A naopak, jeho zástupkyně a dvě další mladé ženy se mu vrhly do náruče a následně i do postele. Tak vznikl náčelníkův harém. Zbytek výpravy tvořil dvůr. Vchod do Studny Světů byl zavalen kameny, aby se mu nikdo zvenčí do vládnutí nepletl.

Do půl roku vyrostlo na vhodném místě opevněné hradiště, nejprve dřevěné, později přebudované z kamene. Nový náčelník se prohlásil králem. Tlupa již nebyla houfem lidí, ale všichni byli občané Národa. Téměř samovolně se vytvořil kastovní systém: Nejvýše byli bojovníci, pak řemeslníci, zemědělci a zbytek byli otroci. Kasty se týkaly jen mužů, ženy patřily do té kasty, ve které byli muži, kteří je vlastnili. Děti až do dvanácti let byly vychovávány společně, pak následovaly zkoušky dospělosti. Jak kdo v nich uspěl, do takové kasty se zařadil. Další přírůstek obyvatelstva znamenaly přepady okolních kmenů. Zajatci byli testováni stejnými zkouškami, jako dospívající mládež. Nezřídka se stávalo, že zajatí bojovníci se po čase stávali členy královské gardy. Našly se dokonce i kmeny, které se chtěly dobrovolně přihlásit do Národa. Bylo jim to umožněno, ale museli projít zkouškami jako ostatní.

Trvalo to padesát let. Král byl ve svých nejlepších letech. Jednotný Národ se rozprostíral po celém kontinentu a šilhal po dalších třech. Dva byly pravděpodobně osídleny, třetí ležel vysoko na severu, až za polárním kruhem, celý pokrytý ledem. K výročí padesáti let své vlády vyhlásil král měsíční oslavy. Na začátku druhého týdne oslav se rozpoutala bouře, která měla nečekaný výsledek - ke břehu Království Národa přihnal vítr poničenou loď. Měla neuvěřitelné štěstí, neboť ji vítr zahnal přímo do královského přístavu. Posádku tvořila obvyklý vzorek obyvatelstva, překvapením byl cestující. Byl to bohatý obchodník z vedlejšího, bližšího kontinentu. Sláva Království Národa pronikla až tam. Jednotný kontinent, to tam neznali. Tamější zřízení se skládalo z množství malých městských státečků. Hranice se neustále měnily podle toho, kdo s kým uzavřel či vypověděl spojenectví. Když selhala diplomacie, začalo se válčit. V jednom pobřežním státečku moře občas vyplavilo nějaké divné trosky, ve dvou případech i živého člověka. Právě od toho posledního se tam dozvěděli o divech vedlejšího kontinentu. To inspirovalo obchodníka, otce nynějšího vladaře, k vystrojení lodi k cestě na druhý kontinent. Hodlal navázat obchodní styky, ale hlavně vojenské spojenectví, neboť měli několik nepříjemných sousedů. Král ho při audienci vyslechl, pochválil mu krásu jeho tří dcer a dostal přímou nabídku: Vyber si z nich jednu za manželku, ať se zpečetí spojenectví. Král nebyl chvíli schopen slova, pak sestoupil z trůnu a šel vybírat. Poslední týden oslav se změnil na oslavu královské svatby s dcerou zahraničního spojence. Nejvíce spokojení byli bojovníci, neboť od zkrocení posledního odporu jich nebylo na jejich kontinentu téměř zapotřebí. Nyní se nabízel úplně nový kontinent.

Dobytí druhého kontinentu zabralo podstatně méně času. Po zpacifikování nejnepříjemnějších sousedů s ostatní sousedé přidávali raději dobrovolně. Někteří sice po straně reptali, že by se s nimi mělo zacházet lépe než s poraženými, ale zákon pravil jasně - v dospělosti jsi bez zkoušek otrok.

Následovaly objevitelské výpravy pátrající po zbylých pevninách. Byly nalezena stovky ostrovů, i ten ledový kontinent, ale ten třetí čekal na objevení nejdéle. Není divu, seděl na rovníku téměř naproti prvnímu.

V ten čas byl v námořnických hospodách populární vtip o výroku jednoho objevitele:

-To jsem takhle na jednom ostrově narazil na podivného tvora. Ten snášel hranatá vejce a mluvil...

-A co ten tvor říkal?

-Jauvajs!!!


První dvě výpravy nalezly jen skalnaté vyprahlé pobřeží, které přecházelo v poušť. Třetí výprava, obeplouvající zemi z druhé strany, se po mnohých peripetiích dopotácela k úplně jinému pobřeží. Kapitán původně mysle, že objevil další kontinent, ale nebylo tomu tak. Tento světadíl byl rozdělen horským pásmem, zdvihajícím se do nebeských výšek. Na jedné straně poušť, na druhé kvetoucí zahrada. Záhada se vyřešila sledováním mraků - nebetyčné pohoří nepřekonal žádný dešťový mrak.

Pátá výprava objevila ruiny starobylého města, zarostlého v džungli, jen kousek od pobřeží. Obrovský údiv znamenal nález kruhového náměstí, které jakoby bylo vyrobené ze skla. Tam ztratila výprava nejvíce lidí. Ti umírali na neznámou chorobu. Vypadávalo jim peří a zuby, krváceli z různých tělesných otvorů, vykašlávali krvavé kousky plic. Velitel výpravy další průzkum vzdal a nařídil návrat domů. Když se hlášení této výpravy dostalo ke králi, ten okamžitě zakázal veškeré další výpravy ke třetímu kontinentu. Bude vypravena speciální výprava, kterou povede sám král. Ta bude mít prostředky, jak takovým účinkům čelit.

Přípravy trvaly dlouho. Geologové pátrali po všech třech kontinentech, aby nalezli králem požadovaný nerost. Naštěstí ho král popsal dostatečně, stejně tak i následný postup výroby konečného produktu. Byl jím šedý, měkký a těžký kov. Z toho kovu se dělaly pláty, které se všívaly do speciálních oděvů. Nemalá část kovu nahradila část lodní zátěže u pěti lodí, tvořící výpravu. To kdyby bylo nutné z toho kovu něco opravit či stvořit. Další, na co si král coby dřívější velitel vzpomínal, byly poučky lékařů o jídle při ozáření. Hodně čerstvé zeleniny, mořské ryby a cibule. Z té je nejlepší vymačkat šťávu a tu průběžně upíjet. Král proto uspořádal Velkou cibulovou soutěž, jejíž vítěz se stal hlavním královským dodavatelem. Mořské ryby bude možné nalovit cestou a naloženou zeleninu částečné povezou sebou a snad i v džungli se něco jedlého najde. Těch několik otroků se pro dobro věci obětuje, zvlášť, když jim král slíbil v případě přežití zrušení otroctví a novou zkoušku.

Během těch dvou roků příprav byl velký důraz kladen na pozorování povětrnosti. Ne, že by se námořníci zdráhali vyplout kdykoliv, ale je lepší slunečná cesta s větrem v zádech než plavba proti větru v bouři a mlze. Meteorologické stanice vznikaly na různých podivných místech. Díky nim se podařilo poodhalit zákonitosti vanutí větrů i vznik bouřek. Na začátku takového klidného období výprava vyplula.

Opatrnost a olověné vložky v šatech se osvědčily. Lehce onemocněli pouze tři výzkumníci, kteří si v noci spletli směr a přešli přes skleněné náměstí. Dieta ze syrových mořských ryb a velkého množství cibulové šťávy ředěné čistou vodou je nakonec vyléčila. Sice zůstali holí, bez většiny peří, ale takovou cenu byli ochotni zaplatit.

Výprava málem skončila krachem. V okolí skleněného náměstí se sice nacházely zbytky různých budov, ale byly hodně poničené a prázdné. Teprve průzkum vzdálenějších oblastí a trochu toho štěstí znamenal významný objev. Když se výzkumníci vydali směrem, kterým by vedla nejhonosnější ulice, narazili na podivný kopec. Ten byl jakoby poskládaný z velikých kvádrů. Na bližší straně byl sotva patrný vchod. Museli ale vyhnat několik obyvatel brlohů, vykácet stromky a keře a vynosit hromady všelijakého nepořádku, aby narazili na kovovou stěnu přepažující vchod. Marně pátrali po nějaké klice či zámku. Nakonec zavolali krále. Ten přišel, okoukl vchod a pak se posadil na kus klády a zíral na kovovou stěnu. Snažil se vžít do mysli dávných stavitelů. Nepochyboval, že stěna zabraňuje vstoupit do nějakého útočiště, kde možná prastaří ukrývali svou moudrost před kataklyzmatem, ve kterém se planeta ocitla. Jak ale docílit toho, aby se stěna otevřela jen rozumným bytostem?

Slunce popolezlo po obloze a osvítilo do té doby temný kout. Na stěně se cosi zalesklo. Král vstal, došel do toho kouta a začal opatrně odstraňovat mech rostoucí na stěně. Ano, byl tam klíč!

Do kamenné stěny byla nějak vpravena mřížka s velkými oky a o kus dál podobná. Levá mřížka měla čtyři sloupečky ok, pravá tři.

V každém oku bylo několik lesklých bodů. Králi stačil jediný pohled na první řádek: dva, tři, pět a sedm bodů. V pokračovací mřížce bylo 9, 10 a 11 bodů.

Jasná prvočísla s výběrem toho správného! Král nemeškal a začal vzpomínat a počítat:

2, 3, 5, 7 - 11

13, 17, 19, 23 - 29

31, 37, 41, 43 - 47

53, 59, 61, 67 - 71

73, 79, 83, 89 - 97

101, 103, 107, 109 - 115

Chvíli dumal, jak vybrat to správné číslo, ale stačilo jen zatlačit. S cvaknutím popojelo do hloubi skály. Nic se nedělo. Po chvíli se čísla vrátila do původního stavu. Král chvíli zkoumal, kde udělal chybu. Ano, byla tam! Školácká chyba z nepozornosti. Poslední číslo měli být 113, ne 115! Tak znovu, a tentokrát správně.

Čísla zůstávala vnořená ve skále, tentokrát se ale ozval stěží slyšitelný zvuk. Pomalu zesiloval, až se přihlížející výzkumníci začali krčit a couvat. Pouze král stál neohroženě před stěnou. Pojednou zvuk zmlkl a stěna se začala se strašlivým skřípotem zasouvat nahoru do skály. Za kovovou stěnou se objevila chodba vejčitého průřezu, osvícená podivně namodralým světlem. Král přistoupil blíž a zvědavě nakoukl. Na stěně vedle dveří byla páčka, která pravděpodobně ovládala vchod. Pak se pootočil k ostatním:

„Počkejte tady, hned se vrátím.“

Jen co prošel pod zvednutou stěnou, ta začala pomalu sjíždět dolů. Zároveň se překlopila páčka z horní polohy do dolní. Pak se chvíli nic nedělo. Ostatní průzkumníci mimo dvou nejstarších začali podrobněji zkoumat ten podivný kopec. Úplně nahoře byla plošinka, že by se na ní natlačilo pět lidí, ale pro jednoho byla tak akorát. Při zkusmém odhrábnutí zeminy se zaleskl kov. Byla to kovová plocha, u něco menší než plošinka.

Po dvou hodinách se stěna začala opět otevírat, tentokráte úplně potichu. Král vyšel, pokynem ruky pozval ty dva nejstarší průzkumníky k následování a v jejich doprovodu opětovně zmizel uvnitř. Průzkumníci stěží stačili upozornit kolegy.

Po další hodině vyšli všichni tři ven. Staří průzkumníci byli pobledlí, s vytřeštěnýma očima, králi se oči jen leskly. Svolali všechny v dosahu, posadili se různě na pařezy, klády a kameny před vchodem. Jelikož staří průzkumníci byli očividně v šoku, začal mluvit král:

„Nalezli jsme něco z dávné historie této planety. Jak již z různých legend, tak i z mého vyprávění víte, že jste bývali na velmi vysokém stupni vývoje. Pak se stala jakási katastrofa, která vás srazila do bahna. Moje původní domněnka, že to mělo něco společného s nepřítelem, který vás napadl a kvůli kterému jste nás opustili, nebyla správná. Nepřítel byl jakýsi porouchaný bojový stroj neznámé civilizace, který vaši planetu považoval za nepřátelskou. Zatím rozumíte?“

Odpovědí mu bylo horlivé přikyvování. Král proto pokračoval:

„To, co jsme objevili, bylo výzkumné a vývojové středisko projektu Dlouhý život. Mělo to být završení dlouholeté práce stovek vědců a výzkumníků. Délka života se měla vyšplhat až na neuvěřitelných pět set let. “

Ozval se polohlasný hovor několika lidí.

„Ano, vím, že dnes je brán jako velmi dlouho žijící ten, co překoná padesátku. I vaši předkové se dožívali jen okolo sta let. Já, když budu mít štěstí, se dožiji sto padesáti. Abych se vrátil k tématu. Tam, kde je dnes skleněné náměstí, stála budova, ve které se dokončovalo zařízení, které mělo celosvětově změnit lidi tak, aby žili dlouho a aby to přecházelo na potomky. Měla to být vlna, jako když plácnete do vody - vlny se šíří a pomalu zanikají.“

Král se rozhlédl po posluchačích. Všichni mu viseli na zobáku, mnozí s pootevřeným svým zobákem:

„Teď trochu odbočím. Jak se učíte ve škole, ty světélka na obloze jsou slunce jako naše, ale hrozně daleko, proto jsou tak malá. Co ale nevíte, že se občas nějaké sluníčko zblázní a začne blbnout, až mnohdy vybouchne. Při tom vychrlí hromadu světla, ale také něco, co není vidět. Takové neviditelné světlo. To skleněné náměstí také tak svítí, ale malinko, jen na onemocnění neopatrných.“

Král zuřivě přemýšlel, jak předat důležité informace tak, aby mu ostatní porozuměli. Zatím si vystačil s opisy. No tak dál:

„To zlobivé sluníčko bylo dost daleko, aby neublížilo zdejším lidem, ale poškodilo jemné vyladění toho měnícího stroje. Stroj vybuchl. Byla to taková síla, že se roztavila i samotná země a změnila se na sklo. Ještě před svým zánikem stačil stroj vyslat vlnu, ale nebyla to ta správná. Omlouvám se, teď to bude smutné. Tato vlna poškodila uspořádání lidí, udělala z nich krátce žijící blbce, kteří zapomněli na to, čím byli. Nezasáhlo to jen jedince, kteří byli hluboko pod zemí v jeskyních a dolech. Také zdejší středisko bylo celé pod zemí a ještě pod zvláštním krytem. Mnozí se vydali na cesty pomáhat postiženým nešťastníkům, někteří ale zůstali. Pečlivě sepsali popis událostí jak do knih, tak i do speciálního stroje, který jim pomáhal při výzkumu. Právě tento stroj je příčinou šoku vašich kolegů, kteří byli uvnitř se mnou. Ehm. Ti, co zůstali, začali přemýšlet, jak napravit to, co zlobivé sluníčko způsobilo. Své výsledky také napsali do knih i do toho stroje.“

Král se odmlčel a přemýšlel, jak pokračovat:

„Došli k možnému řešení. Aby už nebyl možnost poškození stroje, je nyní měnící stroj schovaný v podzemí. Samotná změna nastane, jen když si člověk klekne na kovovou plošinku na vrcholu ... toho kopce. A potom má dvě možnosti. V protilehlých rozích plošinky jsou dva kovové znaky - kolečko a hvězda. Když položí ruku na kolečko, stroj ho opraví tak, že bude chytřejší a dožije se asi devadesáti let v plné svěžesti. To druhé znamení umí víc, ale také víc požaduje. Když se ho dotknete, stroj vás upraví líp. Budete chytří, zdraví, plni energie a dožijete se dvě stě osmdesáti až tři sta let. Bohužel, v rámci úpravy přijdete o křídla. Teď záleží jen na vás. Měnící stroj ještě není spuštěný. Naskýtá se otázka: Spouštět vůbec ten stroj? I za cenu, že při výběru delšího věku přijdete o křídla? Nechci odpověď hned, v klidu přemýšlejte. Jste výběr chytrých lidí Národa, ti nejchytřejší. Teď musíte rozhodnout i o ostatních. Běžte přemýšlet, diskutovat, sejdeme se tady tak za dvě hodiny...“


Když se král po dvou hodinách vynořil z lesa, byl již netrpělivě očekáván. Slova se ujal nejstarší výzkumník:

„No, jak to říct. Shodli jsme se i neshodli. Máme jen jeden doplňující dotaz. Lze úpravu provést jen jednou? Že bych si dal těch devadesát let a pak na podruhé těch tři sta?“

Král se usmál a odvětil:

„Na to jsem byl také zvědavý. Ptal jsem se, když jste byli s kolegou zaneprázdněni údivem nad vybavením. Bohužel, takhle to nejde. Je to buď jedno nebo druhé.“

„Hm, tak další možnost padá. Shodli jsme se na tom, že stroj pustit. Musí se hlídat nebo může pracovat sám? A jak to bude s dopravou sem? Neshodli jsme se na tom, komu tuto výsadu dopřát. Jestli by měl být nějaký výběr nebo ne.“

„Stroj může pracovat sám, naprosto bez obsluhy. Akorát se zavře a zamkne ta kovová stěna, aby tam někdo nebo něco nevlezlo a nepoškodilo to tam. S dopravou to bude snad jednoduché. Někde přímo na břehu by měla být podobná hromada kamení a ta by měla ukrývat autom... ehm, loď, která dokáže jezdit sama, akorát se jí musí říci, kam má plout. A co se týká výběru, nechci nic přikazovat. Kdo bude chtít, ten se musí dostat mého paláce v přístavu, loď bude jezdit od něho.“

Loď našli a vyzkoušeli. Všichni byli nadšeni rychlostí lodě. Zbývalo přepravit loď do královského přístavu. Že pojede král, to bylo jasné hned, ale kdo pojede s ním? Nakonec rozhodl král. On, nemocní a pak ti nejstarší až do naplnění kapacity lodě. Zbývalo jen zabezpečit vchod a výprava mohla odplout. Splnila, co plánovali, dokonce mnohem více. Večer před odjezdem se za králem dostavila delegace vědců, jestli by jim neumožnil ještě jednu návštěvu střediska. Král souhlasil. Vždyť zamknout může kdykoliv...

Tu noc učinili ještě jeden objev. Krále napadlo, že jediná rychlá loď nemusí stačit poptávce, tak se začal zajímat o konstrukční plány lodě. Plány nakonec nedostal, stroj se ho totiž zeptal, proč si další lodě nenechá vyrobit. Kde? Tam, kde byla vyrobena i tato loď!

Tak se ukázalo, že ještě stále fungují podzemní továrny starých obyvatel z doby před výbuchem. Vchod je na severním kontinentu. Král a výzkumníci se shodli, že by toto neměla být veřejná informace, protože by mohla rozvrátit stávající pořádek. Průzkum severního kontinentu a nalezení vchodu provede král a několika nejstaršími průzkumníky, prakticky s těmi, co jsou tady s ním. S podrobnou mapou, kde co na kontinentu najdou, odešli, král zavřel vchod a šli se dospat.


Přešlo dalších dvacet let. Král předal vládu jednotlivých obydlených kontinentů svým synům a nechal postavit nové hlavní město poblíž výzkumného střediska na polopouštním kontinentu. Zářící skleněná plocha byla překryta vrstvou olova, kamením a hlínou. Stejně byla z bezpečnostních důvodů obehnána pětimetrovou zdí.

Oceánem pendlovaly desítky samostatných lodí a přepravovaly lidi i náklad mezi kontinenty. Stálý proud lidí směřoval k Uzdravovateli, jak se začalo říkat stroji na prodloužení života. Vždyť je vlastně uzdravoval z dávné pohromy. K všeobecnému překvapení se téměř nikdo nezajímal o menší prodloužení života do devadesáti let, téměř každý si vybral delší věk i za cenu, že mu během dvou měsíců atrofovaly a odpadly křídla. Na co jim vlastně byly? Člověk se o ně musel starat, čistit, udržovat, aby se jednou za občas prolétl nad parkem. Jinde to bylo striktně omezeno. Navíc, ty houfy lidí! Člověk se nemohl pořádně rozlétnout, aby do někoho nenarazil...

Po dalších dvou generacích zbylo křídlatců již jen minimum. Král prakticky abdikoval, na všech kontinentech vládli jeho synové. V novém hlavním městě mezitím vyrostla Univerzita, v níž vyučovali nejzkušenější z vědců a výzkumníků. Ti si předávali tajnou informaci o tom, jak otevřít přístup k Uzdravovateli a k podzemním továrnám. Tak pozvolna vznikala kasta učenců, spojených společným tajemstvím.

Těsně před smrtí svěřil král svým synům tajemství Studny Světů a okolnosti jeho příchodu na tento svět. Již neměl žádné tajemství, takže mohl spokojeně zemřít. Byl pochován do posvátné půdy v kruhové ohradě. Celý Národ truchlil, ale život šel dál.

Po čase dosáhl Národ původní výše vývoje, takže se mohla odtajnit dávná tajemství. Mluvící a myslící stroj již nikoho nepřekvapil, existence podzemních továren vysvětlila, jak to, že se ve středověku vyskytly automatické lodě a další moderní výrobky. Ty vlastně sloužily z vzor při objevování vlastních řešení.

Takže nakonec největším překvapením byla existence Studny Světů. Národ se již podíval do vesmíru, těžil suroviny v pásech asteroidů okolo čtvrté a páté planety, ale dále se nedostali. Nyní mohli přejít jen pár kroků, aby objevili další planety. Studna Světů také objasnila mýtický příchod Krále Sjednotitele. Jeho původ, neboli které dveře patří jeho národu, se již dávno ztratil, pokud ho král vůbec někomu řekl.

Pomalu prozkoumávali zákonitosti Studny. Sem tam narazili na primitivní civilizaci, většinou však za dveřmi byly neobydlené planety, některé krásné, jiné hrůzné. Jedno dokonce otevřeli portál do světa zanikajícího při výbuchu jeho slunce. Portál sice téměř okamžitě zanikl, ale zášleh stačil zabít téměř celou výpravu. Poté na několik desetiletí přerušili výzkum.

Jenže, jak se říká: Zvědavost zabila kočku. Nejdřív opatrně, pak s původním nadšením objevovali další a další světy. Pak jednou nalezli planetu, která byla tak krásna a tak připomínala domov, že se rozhodli založit zde kolonii.

Plynula staletí. Kolonie se rozrůstala, domácí planeta se naopak propadala do útlumu. Vzájemné návštěvy postupně řídly, až se jejich cesty rozešly. Domácí planeta již jen ze setrvačnosti kontrolovala těch několik planet s primitivními civilizacemi. Drobné vyrušení bylo, když skupina obyvatel z jedné z primitivních civilizací objevila Studnu světů. Dostali se do ní trhlinou ze sousedící jeskyně, když se schovávali před nějakým nebezpečím. Neměli to srdce je vyhnat zpátky nebo přímo zabít, tak je jen omámili a umístili na blízký obyvatelný svět. Tam jim pomohli přežít těch několik let, než se situace jejich domoviny uklidnila. Vznikla z toho veliká móda, Národ začal přejímat jejich řeč i jména.

Pak se jednou přiřítil posel z kolonie. Poraněný, vyčerpaný, přinesl zdrcující zprávy. Kolonii napadl válečnický inteligentní hmyz. Lehce si poradil s nepočetnou policí a zbytek zotročil a použil jako vojáky do předních linií. Měl odněkud ukradený seznam obydlených světů včetně kódů bran, naštěstí jejich barevné vnímání začínalo hluboko v infračervené a končilo oranžovou, takže nebyli schopni přečíst adresy obsahující žlutou, zelenou a modrou barvu. Když zjistili, že příslušníci Národa to zvládnou, za cenu brutálního mučení celých rodin zlomili několik mladých, aby jim sloužili jako průvodci. Naštěstí se našel vlastenecký dobrovolník, který za cenu strašlivých bolestí propašoval ve svých útrobách silnou žíravinu, kterou vyvrhl na seznam, čímž jej zničil. I tak jim už byly známy cesty do sedmi světů.

Posel se posléze zhroutil, ale ještě dokázal namalovat těch sedm kódů bran. Hlavní svět se vzepjal k odporu: Tohle nedopustíme! Hlásilo se tisíce dobrovolníků, většinou lidí žijící mimo hlavní obytná centra. Koordinátoři spolu s vědci bádali v prastarých archivech po vhodných zbraních, ale téměř všechny museli z výběru vyřadit, ať již pro zastaralost nebo naopak jako příliš ničivé. Další skupiny vědců zkoušely nadefinovat, jak by taková ideální zbraň měla vypadat, jaké by měla mít účinky atd. V úvahu prakticky přicházely tři řešení: Zničit exoskelet hmyzu jeho rozpuštěním enzymem chitinázou, mechanickou destrukcí vhodným předmětem nebo otrávení hmyzu nějakým selektivním jedem. Poslední možnost byla okamžitě zamítnuta, neměli vhodný objekt ke zkoumání. Nakonec zvítězila kombinace obou zbývajících možností. Střela vypadala jako zvětšený bakteriofág - dlouhý kovový šestihran s ostrou špičkou, uvnitř dutý a vyplněný enzymem. Ten byl nasazen na stabilizačním prutu. Střela se odpalovala pomocí rotačního magnetického pulsu, díky kterému se střela roztočila a prudce vymrštila. Účinný dostřel byl sto metrů. Po nárazu se šestihran rozštípl na několika ostrých štěpin, které prorazily exoskelet a potřísnily ho enzymem. Celé zařízení vypadalo jako vznášející se vejce s krátkou hlavní umístěnou v otáčející se vrchní části. V každém mohl sedět drobnější člověk. Většina však měla automatické řízení, ale mohla být i ovládána vzdáleně.

Po vyrobení dostatečného množství zbraní a výcviku dobrovolníků nastal Den odplaty. Tak nazval Národ svou odpověď na zničení své bezbranné kolonie. Na každý obsazený svět bylo vyčleněno dvě stě tančíků řízených dobrovolníky a dva a půl tisíce automatů. Po několika kusech bylo posláno i na ostatní objevené světy, jen tak pro jistotu. To se ukázalo být prozíravé, u jednoho primitivního světa nalezli čerstvě zevnitř proraženou kamennou stěnu v přístupové jeskyni a za ní mrtvého kolonistu. Hmyzí předvoj, připravený v sále u portálu byl neprodleně zlikvidován. Pouze velitelku předvoje zajali a odtransportovali do výzkumného střediska na hlavním světě. Od ní se posléze dozvěděli podstatnou informaci, totiž adresu jejich domovského světa, která jí ale nebyl nic platná v důsledky omezení jejího barevného vnímání. Adresa byla vytištěna na proužku plastu, který se dle velitelčiných informací dal vytisknout poměrně jednoduchým příkazem přímo z portálu.

Sama domovská planeta hmyzu byla oddělena od portálu použitím nejaderné fůzní bomby, která zalila síň portálu hmotou, převyšující svou tvrdostí diamant. Tak byla zažehnána hmyzí hrozba. Přeživší kolonisté se vrátili domů, Národ rozebral protihmyzí zbraně a všichni v klidu žili dále. Sem tam se našel nějaký nespokojenec, který nepodlehl celkové apatii a vyrazil zkoumat Studnu Světů. Pan Zdeslav Leopold Střítezský je jedním z nich, zatím poslední...

 


Zpět Obsah Dále

28.07.2017 21:11