Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Stěhování

Majku a Honzu v Liberci mimo skvělé party nic nedrželo. Bydleli v podnájmu, s koupí vlastního počítali později. Jak už bylo řečeno, Honza dělá výrobu a správu webů, ale to lze dělat i tak přes internet. Majka je překladatelka ze skandinávských jazyků, a je natolik dobrá, že ji nechávají překládat i poezii. Jezdívá si pro podklady do Prahy, ta klid na chalupě jen přivítá. Nezapomenutelná událost byla, když jednou po vystoupení seděli okolo ohně, řeč se vedla o Islandu. Majka najednou vstala a začala přednášet Poetickou Eddu v staroislandštině. Všem běhal po zádech Děda Mráz v kanadách.

Partě to po odchodu advokátů vysvětlili Honza, jak si si tu prapodivnou historii zapamatoval. Jak by řekl náš bard Michal, nastalo veliké divení. Postupně se zodpověděly veškeré dotazy, zbýval už jen jediný: Kdy se budete stěhovat? Vzhledem k okolnostem se to nedalo odkládat, dotaz byl vznesen hlavně proto, kdy si kamarádi mají udělat volno. Nakonec zůstala otázka otevřená, na zítřek oba plánovali návštěvu Advokátní kanceláře Horfmann a spol., posadit pana Horfmanna i se slečnou Janičkou do auta a jet se na tu chalupu podívat. Pokud bude vše sedět, papíry podepíšou na místě, odvezou advokáty do Prahy a večer se to tady může probrat.

Všechno proběhlo, jak plánovali. Večer opětovně všichni seděli ve vinárně, tentokrát v salonku. Na přeskáčku Honza s Majkou popsali průběh dne, pak i chalupu. To nechal na Majce, má na tohle lepší slovní zásobu:

„Z Prahy do Sobotky to ještě šlo. V Sobotce jsme odbočili na Libošovice a ve Vyskeři pak na Hrubou Skálu. Kus od vesnice doprava na ještě užší okresku. Představte si sto padesát metrů široké pole mezi lesy. Po straně asfaltka, a jedete a jedete. Pak dojedete do osady. Jinak se to nazvat nedá. Pět statků v hloučku a za tím hloučkem louka a další statek, napůl v lese. Od statku na jih nádherná louka obklopená lesem. Do toho statku jsme měli namířeno. Řeknu vám, já byla paf. Jako kdybych se vrátila do dětských let, když jsem jezdila k dědovi na chalupu. Klid, mír a pohoda. Honza byl na tom podobně. Sice stál jako špatně vyřezaný svatý, ale místo očí měl halogeny... Pak vylezl soused, co se to děje. Stařeček, ale čiperný, mezi řečí z něj vypadlo že má přes devadesát. Honzovu bábu tam znali jako vynikající babku kořenářku, která sice občas na pár dní zmizí do lesa, ale je stále zdravá a veselá. Teď tady zrovna není, jela do Turnova na nějaký úřad. Když se dozvěděl, že Honza je babčin vzdálený příbuzný, jen zamrkal, že určitá podoba tam je. Pak se ale zeptal, jestli se náhodou nejmenuje Jeníček, že ho bába čekala včera...“

Cucla si koly a pokračovala:

„Honza tam stál jako tvrdý Y, já taky. Právníci seděli v autě, listovali v papírech a dělali, že tam nejsou. No, dopadlo to tak, že jsme se rozloučili s dědou, odvezli advokáty do Prahy, u nich jsme sepsali a podepsali houf papírů a chalupa je naše. Nastěhujeme se do ní v sobotu, jestli nám pomůžete se stěhováním.“

Ozval se mnohohlasý souhlas. I to nákladní auto se našlo. Jen Vašek projevil trochu starosti, jak se šermířským klubem, jestli odejdeme nebo co? Honza se ho zeptal, jestli nespadl z jahody naznak. Je to přeci necelých čtyřicet kilometrů! Jsou tady i kluci z Tanvaldu a Železného Brodu, tak o co jde? Vašek si oddech a uklidnil se.

V sobotu propukly manévry. Dny předtím Honza s Majkou rovnali věci do krabic, prádlo do igelitových pytlů, lepily se dvířka a zásuvky, aby se neotevřely v nejhorší chvíli. Majka z toho v pátek vypadla, jela odevzdat nějakou urgentní práci, vrátila se večer v okamžiku, kdy měl Honza vše hotové. V sobotu v osm ráno přijela dlouhá Avie a dodávka Ford. Naštěstí Majku napadlo udělat snídani a teprve potom sklidit nádobí, jinak by byli všichni hladem. Pomocných rukou bylo habaděj, takže Avie byla naložená za chvilku, hlavně nábytkem a krabicemi. Křehčí věci a prádlo v pytlích putovaly do dodávky. K Honzovi s Majkou do auta se vecpal Vašek, do Avie Michal a do dodávky další dva kamarádi. Zbytek zamával a rozešel se k domovům.

Cesta krásně ubíhala, nikam se nespěchalo, ploužili se se sedmdesátkou, aby Avie stačila a najednou byli ve Vyskeři. Tady se Majka nějak ztratila, začala zmatkovat a začala tvrdit, že jsme přejeli tu správnou odbočku k chalupě. Vašek jí do ruky vrazil navigaci, ať mu tu odbočku ukáže a přitom se kouká kudy jsme jeli. Jo, jeli jsme druhou stranou. Majka chvíli zírala do navigace, pak na Vaška, na Honzu, do navigace přemýšlejíc, jak z toho ven. Nakonec prohlásila, že je slabá žena a že jí z toho všeho už hrabe. Po zmínce o slabé ženě propukl u Vaška záchvat smíchu a nebyl k utišení. To už od Avie došel Michal zeptat se, proč stojíme, co se děje. Vašek se urychleně uklidnil, prohlásil cosi o chvilkovém pomatení a jelo se dál. Navigaci Majka nevrátila a ujala se role navigátora. Odbočka byla tam, kde měla být. Majka se dmula pýchou, jaký že je navigátor. Pak dorazili na místo. Pár baráků, loučka a za loučkou vytoužený cíl. U plotu stojí soused a mává na nás.

„Bábi si musela odběhnout do lesa, prý tam má nějaký záskok. Vrátí se co nejdříve, máte se v pohodě nastěhovat. Bábi žije na vejminku ve stodole, celá chalupa je prázdná a čeká jen na vás. Akorát v kuchyni na stole máte nějaké občerstvení.“

Poděkovali jsme, soused se posadil na lavičku u jeho baráku a sledoval cvrkot. Mít zelenej kabátek a fajfku, jako by vodníkovi od Lady z oka vypadl.

Všichni prolezli chalupu a pak se začal Honza s Majkou dohadovat, co kam přijde. Kuchyně byla jasná. Linka zůstala ve starém bytě, tady byl už poctivý dřevěný stůl a krásná pec s plotnou. Akorát přinést židle a kuchyně je hotová. Za jedněmi dveřmi byla komůrka metr na metr, ideální špajz. Za druhými schůdky do malého sklípku, ani nebudeme potřebovat ledničku. Majku nejvíc fascinovala koupelna. Nebyl to žádný krcálek jako v paneláku. Snížený dřevěný strop, dřevem obložené stěny, na kamenné podlaze dřevěný rošt, na roštu ratanové rohože, aby nebylo zima od nohou. Na jedné straně, ale postavená kus od zdi, stála vana. Obrovská prastará litinová vana na lvích tlapách, jak se to kdysi dávno dělávalo. Velikost dva krát jeden metr, hloubka přes půl metru. Tuhle vanu sem museli dát jako první a pak okolo ní postavit chalupu. Hned vedle vany starobylá lázeňská kamna, které ohřejí vodu a zároveň příjemně vytopí koupelnu.

Majku zahnali do kuchyně, ať se jde podívat na slíbené občerstvení a ostatní nanosili nábytek, krabice a pytle. Vyšlo to přesně. Když končili, vyšla Majka na zápraží a volala k jídlu. V koupelně si všichni umyli ruce a šli se najíst. Nevím, jak ostatním, ale Honzovi začalo vrtat hlavou, odkud se bere ta teplá voda na mytí, když lázeňská kamna jsou studená a nikde není viděl nějaký bojler či ohřívač.

V kuchyni vítal obložený stůl. Jinak se té hromadě jídla říkat nedalo. Nakrájený domácí chléb, v jednom kameninovém džbánu mléko normální, ve druhém kysané, na talířcích hroudy másla, tvarohu a sýra. Pak se ozvalo zaklepání na otevřené okno a soused podíval dovnitř svazek klobásek, že na ně úplně zapomněl.

Při práci na čistém vzduchu to člověku vytráví, ale jídla bylo dost. Po svačince se kamarádi sbalili, nasedli do aut, popřáli Honzovi a Majce pěkný pobyt a odjeli. Oba stáli na zápraží, mávali a sledoval jak kamarádi odjíždí. Byl to zajímavý pocit. Prakticky se uzavřela jedna kapitola jejich života. Co je čeká v té další?

 


Zpět Obsah Dále

25.02.2017 15:51