Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Objevy

Majka se opřela o Honzu a zvedla k němu oči. Co teď? Nastěhovaní jsou, všechno je zhruba na svém místě. Ještě zbývá vybalit krabice a pytle, všechno to naskládat, kam patří... Zoufale se jim do toho nechtělo. Takový krásný den! Teď je ten pravý čas na objevy. Z chalupy znají jen těch pár místností, ale bude jich více. Co dál? Půda, stodola, blízké okolí, les... Najedení jsou, převlékat ani přezouvat se nemusí.

Majka se vydala pátrat po oné místnůstce, v koupelně toaletní mísa nebyla. Honza jen nakoukl do koupelny, jestli neobjevím tajemství teplé vody. Bylo to lehké. Když pátral po přístupu do prostoru nad sníženým stropem, padly mu stropní dvířka do oka hned. Za dvířky byla moderní rozvodnice, trubky, kohouty a bok bojleru. Poněkud ho zarazilo, že byl z leštěného nerezu. Normálně to bývá smaltovaný nebo lakovaný plech. Zkusil zaklepat, potom zabušit pěstí na ocel. Mimo plácavých zvuků dopadající pěsti se neozvalo vůbec nic. Jako by mlátil do skály. Nechal tedy průzkum na později a šel se podívat po Majce.

Záchod byl umístěn velmi netradičně, na schodech na půdu. Schodiště bylo lomené do pravého úhlu, v místě lomení byla plošinka a dveře. Za dveřmi místnůstka velmi podobná koupelně, také obložená dřevem. Vypadalo to tady nesmírně útulně, ne jako ty sterilní umakartové hajzlíky v paneláku. Toaletní mísa, bidet a malé umyvadlo. Majka zkusila jsem teplou vodu. Tekla okamžitě. Za jejími zády zády se ozvalo zavrzání. Pootevřená malá dvířka do malé místnůstky. Nahlédla a strnula. Police s hromadami toaletních a mycích potřeb. Jako by mělo být období zoufalého nedostatku všeho. Majka namátkou vytáhla krabici pracího prášku. Vyrobeno letos. Další záhada... Pak ji tam našel Honza. Taky se divil.

Sice ještě neprozkoumali celý přízemek chalupy, ale když už stáli na těch schodech na půdu... Pětice kamenných schodů k plošince před záchodem, potom bytelné dřevěné. Padací dveře v rovině pod stropem. Honza se do nich opřel nejdříve rukou, pak ramenem. Nic...

„Možná by to chtělo použít kliku,“ říká Majka a ukazuje vlevo. Těsně pode dveřmi je malý výklenek a v něm starodávná mosazná klika. Honza ji zmáčknul, nic jiného se s ní nedá dělat. Za dveřmi to zabzučelo a začaly se pomalu zvedat. Takhle vypadají jako padací most pozorovaný z hradního příkopu. Cvaklo to, bzučení utichlo, ale dveře jsou otevřené tak, aby se po schodech dalo normálně vyjít.

Půda je nečekaně prostorná. Honza čekal po zkušenostech změť trámů, prken a trámků, ale nic takového. Vypadá to, že střechu stavěl člověk čekající obrovskou průtrž mračen kombinovanou s obřími kroupami. Krokve jsou z trámů třicet na třicet, pozednice ještě větší, to celé je překryto pěticentimetrovými fošnami. Teprve na nich jsou latě pro tašky i s taškami. Kousek od schodů je masivní těleso komínu. Honza se zarazil. V kuchyni je pec, o kus dál v koupelně jsou lázeňská kamna, v pokojích stáložárky, ale tady trčí jen jeden komín! Že ho to netrklo hned, i zvenčí je vidět jen jeden komín! Majka zatím studuje podlahu. Vypadá to, že je stejně masivní jako vše okolo. Na spodku hrabanka s kůrou, pak jíl se slámou, na vrchní straně zase fošny. Vše skoro metr. Tepelná izolace, jako by chalupa stála na Špicberkách, ne pod Troskami. Také dveře vypadají, jako by byly z vnější strany zatepleny kopcem sena a slámy.

Pomalu je ty záhady začínají zmáhat. Majka přemáhá zívání. Schází ze schodů, Honza cvakne klikou a dveře se začínají zavírat. V ložnici vybírají z pytlů povlečení, povlékají postele, střídají se ve sprše a už je jim docela jedno, odkud se bere ta teplá voda. K večeři je klobása nastudeno s tím báječným domácím chlebem, vše ostatní končí ve sklípku. Málem usínají v kuchyni, ale nakonec se natolik vzchopí, že skončí ve svých postelích. Dnes toho bylo nad hlavu. Pomalu usínají, Honzův poslední vjem je, jak se mu Majka zavrtává pod ruku...


Honzovi se k ránu zdál brutální sen, že měl postavit archu jako Noe, měl ale k dispozici jen celé klády, malé kladivo a třicítky hřebíky. Pak si po nějaké době uvědomil, že upřeně zírá na trámový strop a přemýšlí, kde se tu, sakra, zase ocitl. Pak mu to došlo. První noc na chalupě! Otočil se ke druhé posteli, ty ale byla prázdná. Majka byla vždy ranní ptáče. Ta už jistě někde šmejdí... To jen jemu to trvá déle. Absolvoval ranní hygienické kolečko a pak zamířil do kuchyně, neboť začal pociťovat hlad. Otevřel dveře a strnul. Za stolem seděla Majka v družném hovoru s jakousi stařenkou. Ta se k němu obrátila:

„Dobré ráno, Jeníčku. Pojď dál a posaď se, jsi ve svém.“

Došlo mu, že nemá na vybranou. Jistě, mohl se otočit a zmizet, tím spíš, že byl jen ve slipech, anebo s hrdě vztyčenou hlavou vstoupit do jámy lvové. Pak mu to docvaklo! Ta stařenka je přece jeho prabába Marjorie! Už se nedivil, že mu říká Jeníčku... Vstoupil tedy do místnosti a uvítal ji:

„Ahoj babi. Tebe jsem tady nečekal, navíc, když soused tvrdil, že máš něco v lese na práci.“

Honza si sedl na židli vedle Majky, takže byl proti babičce čelem. Majka mu přistrčila talíř s chlebem, misky s máslem, medem a zavařeninou a krajáč mléka. Honza se pustil do jídla a poslouchal.

„Máš dobrou ženu, Jeníčku. A hodí se k tobě, nejenom jménem Mařenka. Máte podobné aury, ta tvoje se za ty léta moc nezměnila. My si tady vykládáme dvě hodiny a stále nás to baví, že, Mařenko?“

Honza vytřeštil oči a málem se zadávil soustem. Majku oslovil Mařenko jen jednou a dostal hrozně vynadáno. Teď ji bábinka takhle tituluje a Majka se jen culí... Raději popadl hrnek s mlékem a spláchl neposlušné sousto. Obě ty ženské se tak nějak podivně usmívaly, nějak podobně se záhadně tváří Mona Lisa. Bábinka pokračovala:

„Pořádně se najez, musím ti toho hodně ukázat a předvést. Jistě sis už všiml podivných věcí v téhle chalupě. Je to na delší vypravování, nechám si to na potom, aby ti údivem nezaskočilo. To bys Mařence neudělal, co by si sama tady počala.“

Honza urychleně dožvýkal snídani a šel se obléct. Raději sportovně, bůhví, kudy je bábinka bude vláčet. Dobře udělal. Bábinka nasadila pochodové tempo a zamířila do lesa. Šli prakticky po hřebeni zhruba na západ. Po chvíli začal hřbet klesat do úzkého skalnatého údolí. Bylo vidět, že se tu bábinka vyzná, poněvadž mírně zabočila. Po chvilce vyšli na malý palouk, kde pod stromy stála malá kaplička, spíše jen kříž se stříškou. Vedle stála kamenná lavice. Tam se všichni usadili a bábinka začala vypravovat:

„Kdysi dávno, po vítězství císaře Napoleona u Slavkova se vracel domů do Liberce bývalý voják. Celá jeho skupina byla postřílena, on sám se probudil pod hromadou mrtvol. Řekl si, že se na to může vykašlat, měl vojny plné zuby. Prohledal mrtvé kamarády, obral je o užitečné vybavení a vydal se na cestu. Plánoval jít většinou lesem, tam potravu najde vždy. Po dlouhé době dorazil do zdejšího kraje. Vyhnul se dědině tady za lesem a pomalu šel dál. Bylo už k večeru, drobně pršelo a bylo špatně vidět na cestu, takže si nevšiml skalního zlomu. Spadl z necelých tří metrů tak nešťastně, že si zlomil levou nohu. Z posledních sil se doplazil do trhliny pod skalní stěnou. Snažil se tu zlomenou nohu srovnat, použil k tomu klacek, o který se cestou opíral a utržené rukávy od kabátce. Jak se tak opíral o zadní kamennou stěnu, ta najednou povolila, jakoby vyviklal z hliněného lůžka nějaký kámen. Nebyl na to připraven, takže se převážil dozadu a už jel po blátě kamsi dolů. Cestou narazil hlavou do skály, až ho to omráčilo.“


Bábinka vytáhla zpoza kříže plechový hrnek. Pár kroků, odhrnula trs trávy a ukázala se loužička studánky. Napila se sama a pak podala hrnek Majce. Ta dopila hrnek a šla nabrat další. Ten dostal Honza. Tak výbornou vodu ještě nepil. Bábinka pak pokračovala ve vypravování:

Voják se probudil a myslel, že je v ráji a leží na obláčku. Nic ho nebolelo, nic ho nikde netlačilo. Byl přikrytý něčím lehoučkým, až mu bylo skoro horko. I ta místnost byla zvláštní. Stálé světlo, žádné mihotání jako od svíčky nebo pochodně. Chtěl se v rozpacích podrbat ve vousech, jak to měl ve zvyku, ale ouha. Zjistil, že má ruku připoutanou něčím pružným k posteli. A, ó hrůza, do druhé ruky byl zakousnutý nějaký podivný hádek. Samotná ruka byla v tom místě omotaná nějakým řídkým hadrem a taktéž připoutaná! Začínal propadat panice, když tu se za ním ozval dívčí hlas podivnou češtinou: Tak copak to tu máme? Takový velký chlap a tak vyvádí. Voják si div krk nevykroutil, ale dívka přešla před postel, vytáhla z pod ní malou židli a posadila se. Neděste se, jste u přátel. Museli jsme vás dát do pořádku, když jste nám tak spadl na hlavu. Doufám, že mi zatím rozumíte. Voják zakýval hlavou. Dívka pokračovala: To je dobře, snad to půjde tak dobře i dále. Já jsem povoláním něco, jak je u vás ranhojič, akorát toho umím víc. Byl jste hrozně zanedbaný, měl jste několik starších zranění a nově zlomenou nohu. Museli jsme vás udržovat v umělém spánku jako Šípkovou Růženku. No, a abyste za těch čtrnáct dní neumřel hlady, tak jsme vás museli krmit přímo. Je to zhruba takhle. Když něco sníte, tak si tělo z toho vybere, co potřebuje a zbytek odejde druhou stranou. My umíme tělo zásobovat přímo... Vojákovi pomalu docházelo, že není někde na světě, ale že se propadl... Kam? Podle kněží je pod zemí jen peklo, ale tady to jako v pekle nevypadá. Holčina nemá rohy, nikde nejsou vidět kotle s hříšníky, není slyšet úpění mučených duší... Chtěl zvednout ruku a zarazit další povídání, ale zapomněl na pouto. Tak jen škubl rukou. Dívka zareagovala okamžitě: Ten úvazek byl pro vaše dobro, hned vám ho odstraním. Musíte mi ale slíbit, že nebudete škubat za to zařízení, kterým dodáváme tělu to, co potřebuje. Mohl byste se vážně zranit a třeba vykrvácet. Slíbíte mi to? Vojákovi šla z toho hlava kolem, nicméně začal pomalu chápat souvislosti. Chraplavým hlasem slíbil, že na druhou ruku ani nesáhne, načež dívka jen položila ruku na úvazek. Něco cvaklo a naráz měl ruku volnou. Voják rukou okamžitě zamířil k vousům, nenarazil však na plnovous, ale jen na krátkého ježka. Dívka opět promluvila: Vousy i vlasy jsme vám museli ostříhat, byly tak neuvěřitelně zacuchané, že vůbec nešly rozčesat. Chcete se vidět? Voják okamžitě přikývl, ale dívka vztáhla z kapsy něco placatého, od čehož se zablesklo. Pak to podala vojákovi. Ten si tu placatou věc vzal a málem ji zase upustil. Skoro přes celou jednu stěnu tam byl obrázek mladého muže, ležícího v posteli. Ale jaký obrázek! Žádná kresba, vypadalo to, jako by někdo vzal odraz ze zrcadla a dal do placky. Pak se na muže na obrázku pořádně zahleděl a překvapením vyvalil oči. Na tom obrázku byl on sám! S krátkými vousy a vlasy vypadal jako svůj syn. Zmizela jizva přes čelo, nos už nebyl hrbolatý a zahnutý, jen pár vrásek okolo očí zůstalo. Dívka se natáhla a jedním prstem klepla na obrázek. Ten zmizel a nahradil ho jiný. Muž s jizvou přes čelo, pokroucený a zahnutý nos, pod nosem stopy krve ztrácející se v zacuchaných a špinavých vousech. Špinavé a zacuchané vlasy zakrývaly jedno oko a půlku tváře. Takto jste vypadal, když vás přinesli. Vypadáte nyní lépe, ne? Sedla si zase na židličku a placku schovala do kapsy pláště. Jak se cítíte, nebyl toho najednou naráz moc? A vůbec, jak vám máme říkat? Voják se zarazil, pak však hrdě prohlásil: Jmenuji se Jaroslav Jan Berger, jsem třetím synem Johanna Georga Bergera ze Starého Habendorfu, kde má továrnu na plátno. Tedy míval, nevím, jestli ještě vůbec žije. A nejraději slyším na jméno Jan. Dívka se pousmála a odvětila: Hezké, Jane. Mě říkají slečna Jana, to si budete dobře pamatovat. Ale pro dnešek dost, neměl byste se přepínat. Po těch slovech přistoupila ke krabičce, za které vedl ten hádek k jeho paži. Něco cvakla a Jan pocítil nesmírnou únavu. Během chvilky už spal.


Po probuzení zjistil, že ho ve spánku přestěhovali. Postel vypadala jinak, ale pohodlná byla stejně. Na jedné delší stěně bylo okno, kterým viděl koruny stromů a kus nebe, na druhé dveře. Podobné dveře měl i ve stěně vedle postele. Už nebyl přivázaný. Při pokusu zvednout se pocítil závrať a pak už jen cítil ruce, jak ho pomalu ukládají na postel.

„Jane, musíte vstávat pomalu. Ta naše přímá výživa udržuje člověka na živu, ale svaly leniví. U nás to děláme tak, že člověku přidělíme cvičenou dívku, která ví, jak jaký sval rozhýbat. Na vás vyšla slečna Hedviga. Za chvilku přijde a bude vám pomáhat s rozpohybováním těla.“

Slečna Jana vypadala trochu jinak než včera. Janovi chvilku trvalo, než zaregistroval změnu barvy oblečení, včera bylo bílé, dnes je to barevné. Bílý plášť zůstal, ale pod ním bylo nebesky modré cosi, co připomínalo halenu, ale líp ušitou. Po krátkém zaklepání vstoupila ohlášená dívka Hedviga. Jan vytřeštil oči. Jak byla Jana modrooká blondýna, Hedviga skutečně připomínala čertici. Sice žádné rohy, ale zrzavá hříva stažená do krátkého culíku, podsaditá svalnatá postava. A zelené oči. Ale jak zelené! Úplně zářily.

„Jane, buďte na Hedvigu hodný, já musím běžet. Bavte se tady dobře, zase se někdy přijdu ukázat.“

Slečna Jana zmizela za dveřmi. Slečna Hedviga si sedla k Janovi na postel a začala ho zpovídat ohledně jeho tělesného stavu. Ani si toho nevšiml, ale vyklopil jí celo historii, jak se ze třetího syna váženého majitele manufaktury stane voják, seržant, zase voják a nakonec uprchlík před válkou. Mezitím donesli oběd, sladkou ječnou kaši, a jen trochu, aby ho nebolelo dlouho nečinné břicho. Po obědě si ještě chvilku povídali a pak ho slečna Hedviga začala rozcvičovat. Nejdříve jen trochu tahání a tlačení proti ruce, později i kroucení... Nic moc cvičení, ale Jan měl za chvíli dost. Dostal další misku kaše, ozdobené jednou jahodou, prý za snahu. Přijemně nasycen brzo usnul.

Tak to šlo den za dnem. Občas přišla slečna Jana podívat se, jaké Jan dělá pokroky. Jídlo se pomalu zlepšovalo a přibývalo ho, nosily ho na střídačku tři kuchtičky. Koncem třetího týdne přišla slečna Jana, doprovázená postarším mužem. Byl to nejvyšší ranhojič v tomto špitále. Přišel zkontrolovat Janův zdravotní stav. Tak mu Jan řekl na rovinu, že tak perfektně se necítil od svých osmnácti. Muž pokýval hlavou, nechal si předvést stojku a odporoučel se. Slečna Jana se trochu nuceně usmívala a prozradila Janovi, že se blíží čas jeho propuštění, ale jsou s tím trochu problémy. Zítra ho zavede do rady, kde bude nejen ona jako lékařka, ale i několik dalších lidí. A že se nemá co bát, ať hlavně odpovídá pravdivě a dle svého přesvědčení.

 


Zpět Obsah Dále

11.03.2017 12:21