Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Jinde

Toto nebylo ani jejich údolí, ani sterilní místnost. Údolí zastírala mlha smíšená se štiplavým kouřem. Tou mlhou pobíhaly nezřetelné postavy, čímsi mávaly a vyrážely nesrozumitelné výkřiky. Opodál znělo řičení vyděšených koní a bolestivé výkřiky. Majka nerozhodně postoupila o dva krůčky, z mlhy se vynořila snědá postava ve špinavém turbanu a cosi na ni vyštěkla. Když se vyděšená Majka nezmohla na odpověď, vytasila postava křivou šavli a chystala se po Majce seknout. Z pukliny vyletěl Petr, levou rukou chytil šavli za záštitu a druhá ruka dopadla jako kladivo na klíční kost, která praskla jako párátko. Stačilo jen trochu rukou se šavlí zakroutit. Její majitel zavyl jako zvíře a padl v bezvědomí na zem.

Petr se sotva stačil otočit k Majce a už tu byli další. Tentokrát žádné snědé obličeje ani turbany, ale bledé špinavé obličeje pod vysokými čákami, oblečené v tmavěmodré uniformě se žlutým zdobením. Dva z nich měli halapartny, které okamžitě namířili na Majku s Petrem. Další, podle šerpy přes hrudník důstojník, zarachotil něčím, co připomínalo němčinu. Majka rozjasnila tvář a odpověděla stejnou řečí. Důstojník vyvalil oči, načež se česky zeptal:

„Chcete tím říct, že jste Slované? To jste nemohli říct hned? Proto jste se prali s tím mohamedánem? Kdo to vůbec je?“

Dva vojáci otočili muže v turbanu, vzápětí odskočili a začali se chvatně křižovat. Důstojník pohlédl na ležícího muže a pousmál se:

„No to je překvapení! Pořádně ten dáreček svažte, pokud uprchne, vlastnoručně vás vykuchám!“

Pak se otočil k Petrovi s Majkou:

„Buďte rádi, že nevíte, kdo to je. Co teď ale s vámi? Pokud mi slíbíte, že neutečete, pošlu vás s eskortou i s dárečkem do tábora k majorovi von Ulmanovi, ten si vás vyzpovídá.“

Cestou do tábora Majka přemýšlela, jak se vše může během okamžiku zvrtnout. Stačí šlápnout na mokrý kořen, po kterém jí podklouzla noha, načež se Majka do pukliny vřítila hlavou vpřed. Ještě stačila natáhnout dopředu ruce, jinak by si rozbila hlavu. Petr se ji pokusil chytit, dosáhl však je toho, že loktem praštil do naprosto nevhodného kamene. Šedá mlha a byli úplně jinde. Teď šlape pod stráží do nějakého tábora, okolo zuří jakási válka, bůh ví, kdy a jak se dostanou zpět k puklině.

Hlasitý rozkaz vpředu ji vytrhává ze zamyšlení. Eskorta stojí u hliněného valu zpevněného proutěnými koši naplněnými kameny. Hlasy vpředu jsou hlasitější:

„Pane poručíku, mám rozkaz je dovést k majorovi von Ulmanovi!“

„Já vám kašlu na vaše rozkazy. Tady a teď velím já. Takže naposledy: Vězně do šatlavy a ty dva do výslechové místnosti. Já už z nich dostanu, co jsou zač! Naši určitě nejsou, podívejte na to oblečení! Raději půjdu s vámi...“

Majka pohlédne na Petra, ten krčí rameny. Štáb sídlí v polorozpadlém statku, šatlava je v bývalém krechtu na brambory, výslechová místnost ve sklepě hned vedle. Vybavení tvoří stůl s několika křesly, před stolem lavice z klády. Fleky na dřevě i na zemi u lavice nenechávají nikoho na pochybách o stylu výslechu. Na stole stojí dvě petrolejky se zrcátky natočené tak, aby oslňovaly vyslýchané.

Poručík se pohodlně usazuje a hned pokládá první otázku:

„Kdo jste a co tady pohledáváte?“

Majka vykládá podobenství o cibuli, když se poručík zvedne a beze slova Majku praští pěstí do obličeje. Majka leží za lavicí na zádech, z nosu a rozraženého rtu jí crčí krev. Poručík se otáčí k Petrovi:

„Na pohádky nemám náladu. Tak znovu - kdo jste a co tady pohledáváte?“

Petr klidně odpovídá:

„Když nechcete slyšet pravdu, tak co se ptáte?“

Poručík rudne, tasí šavli a opírá ji Petrovi o krk:

„Chci slyšet pravdu, ne pohádky!“

Na potvrzení svých slov trochu na šavli zatlačí. Petrovi začíná stékat po krku pramínek krve, když tu poručíka chytnou za ramena svalnaté ruce a trhnou s ním dozadu. Poručík se potácí, ale bleskurychle se otáčí na narušitele. Když vidí, koho má proti sobě, spouští šavli k zemi, staví se do pozoru a melduje:

„Pane majore, právě vyslýchám dva špio...“

Major ho neurvale přeruší:

„Kdo vám dal právo ignorovat a porušit rozkazy? Ty snad zněly jasně! O žádném mlácení a bodání šavlí nic neříkaly! A kdyby to byli špioni, měli nesčetně možností se ztratit cestou, když doprovázeli eskortu s tím musulmanem!“

„Ale... Mohli být s ním domlu...“

„Držte hubu! Ještě jednou ceknete, tak jdete před vojenský soud!“

„Ale..“

Major postoupil o krok a serval poručíkovi z ramen výložky. U toho vrčel:

„Vy nevnímáte přímý rozkaz! Stráže! Doprovodíte tady poru... ehm, vojína Fučíka na samotku, ještě před tím odevzdá zbraň a cokoliv, na čem by se mohl oběsit! Odchod!“

Pak se otočil k Petrovi, který podepíral otřesenou Majku:

„Omlouvám se, je to tupec. Proč jen jsou všichni intelektuálové takoví pitomci? Tenhle má ještě tak nebetyčně blbý jméno, představte si, že se jmenuje Július!“


Major měl pokoj v podkroví, podstatně lépe zařízený - stůl s židlemi, postel, plechové umyvadlo s velkým plechovým džberem plným vody. Na kraji kamen se stále přihříval hrnec teplé vody, o to se staral majorův sluha, starší důstojný pán s vojáckým držením těla.. Ten se také postaral o Majku, našel nějaké čisté hadry a opatrně čistil naražený nos a rty. Major počkal, až bude Majka trochu v pořádku, pak pokynul k židlím u stolu, kde již sluha kladl tác s chlebem a masem a k tomu džbán vína. Když se usadili, začal major:

„Vím od očitých svědků, že jste vystoupili z pukliny ve skále, která byla prázdná. Tam jste narazili na toho musulmana, ale o tom až za chvilku. Právě toho a jeho bandu jsme honili. Naštěstí si vás všiml oddíl vedený důstojníkem, který nemá v hlavě nas... dáma promine. Ten pochopil, že se děje něco mimořádného a poslal vás ke mně. Do toho se navezl ten blbec Fučík, naštěstí mě vyhledali chlapi z eskorty. Dál to znáte. Teď chci slyšet vaše vysvětlení.“

Majka vykládá o paralelních vesmírech, přidává podobenství o cibuli. Major ji vzápětí přeruší, obrátí se ke sluhovi a rozkáže mu:

„Okamžitě sežeň pana profesora Mahlsteina, i kdybys ho měl vytáhnout z postele nebo z vany.“

Otočí se k Petrovi s Majkou a prosí o chvíli strpení, než dorazí profesor. Zatím ať se občerství, noc bude možná dlouhá. Nečekají dlouho, když se ozve zaklepání a vchází sluha doprovázený rozcuchaným bělovlasým človíčkem. Majka třeští oči, protírá si je, ale stále vidí profesora Einsteina z jejího světa. Tady se sice jmenuje jinak, ale je to celý on. Jestli i tady je geniální... Sluha usazuje profesora Mahlsteina ke stolu a major říká, aby pořádně poslouchal, o čem bude řeč, že ho to bude nesmírně zajímat.

Majka už rutinně vykládá o vrstvách vesmírů i cibule, Petr sem tam doplní drobnost. Když skončí vysvětlování, profesor nadšeně vyskakuje od stolu a nesrozumitelnou němčinou cosi vykřikuje. Pak si uvědomí úsměvy ostatních, otočí se k Majce a zahlaholí:

„Díky, díky, Fräulein! Má theorie o mnohosti vesmírů je potvrzena!“

Plácne majora do ramene, obejme sluhu a hlasitě všem děkuje, že mohl být přítomen. Pak ho major zarazí, že tentokráte musí oni návštěvě vysvětlit, do čeho to tak vpadli. Profesor se posadí a začne s výkladem zdejší historie:

Z bitvy o Vídeň

Z bitvy o Vídeň

„Při druhém obléhání Vídně v roce 1683 se na stranu Osmanské říše postavilo počasí. Bitva k osvobození Vídně, plánovaná a chystaná na září skončila katastrofou. V okamžiku, kdy byla použita hlavní zbraň koalice, patnáct tisíc jezdců polské kavalerie a pět tisíc jezdců německé těžké jízdy, se spustila nevídaná průtrž mračen s krupobitím. Jízda uvízla v rozbahněném terénu a nedostala se vůbec do výchozího postavení. Turecké jezdectvo bylo na tom podobně, ale jezdci sesedli a s tureckou pěchotou se obořili na Poláky a Němce. Lehčeji vystrojení Turci byli v blátě pohyblivější, než zakutí rytíři. Zvláště německá těžká jízda na tom byla bledě. Jak rytíř upadl, tak se už nezvedl. Mnozí se v tom blátě prostě utopili nebo udusili. Zbytek koalice na tom nebyl lépe, rytíři zapadali do bláta, dělostřelcům přes veškerou snahu navlhl prach a zhasly doutnáky. Pršelo celou noc a ráno bylo bitevní pole jednolitá blátivá louže, ve které se potácely hroudy bláta. Turecká pěchota opanovala bojiště. Každou takovou hroudu povalili pěšáci na zem a teprve potom zjišťovali, koho to ulovili. V půli odpoledne pak Turci zahájili proti vídeňským hradbám mohutný útok. K večeru Vídeň padla. Osmanská říše tak měla otevřenou cestu do Evropy. Během dalších třiceti let ji ovládla a zastavili se až na Baltu. Stále se však pokoušeli pokračovat dále, ale Baltické moře byla hranice Osmanského impéria. Navíc byla ve Skandinávii na ně moc zima. To raději dobývali Francii, oslabenou dlouhodobými náboženskými spory, které utichly až po nastolení rovnoprávnost mezi katolíky a hugenoty. Bohužel, politika je svinstvo, takže v okamžiku muslimského vpádu do Evropy francouzský král Ludvík XIV. Rovnoprávnost zrušil a prohlásil protestantské náboženství za ilegální, takže začalo druhé kolo náboženských válek. Muslimové potom rozvrácenou zemi poklidně obsadili. Pevnina byla jejich, sem tam je jako komáři obtěžovali Angličani a Švédové. Proto bylo na západním a severním pobřeží postaveno mnoho pevností s obrovskými balistami, které dokázaly na dálku potopit loď.“

Profesor si nalil trochu červeného vína, upil a pokračoval:

„Naštěstí už jsme silnější. V průběhu obsazování Evropy zamířilo mnoho učenců na dvůr ruského cara Petra Velikého v nově zbudovaném městě Sankt - Petěrburgu. Dostalo se jim veliké podpory panovníka, který se považoval za osvícence a reformátora, který Rusku otevře když ne dveře, tak alespoň okno do Evropy. Objevy na sebe nenechaly dlouho čekat. Cara však především zajímaly ty, které se týkaly vojenství, kdežto jeho manželka podporovala výzkumy týkající se zdraví. To bylo od ní velice moudré, protože car býval často nemocný, zlobily ho ledviny. Po jednom takovém záchvatu ho přinutila poslechnout rady doktora a pít před spaním odvar z kopřiv, jitrocele, zlatobýlu a přesličky, to vše ochucené citónem a medem. Kupodivu si car tuto medicínu oblíbil, takže časem již neměl krev v moči a vůčihledně se uzdravoval. Vládl pak společně s manželkou dlouhá leta, než zemřel v předvečer svých osmdesátých třetích narozenin. Manželka ho přežila o dva roky. Car Petr vychoval množsví dětí, podporoval v nich zdravou soutěživost a hlavně spolupráci. Po caru Petrovi Velikém nastoupil na trůn jeden z jeho synů, který byl nazván Petr II. Imperator. Ten pomocí nových a vylepšených zbraní pokračoval v otcově díle - zbavit svět islámské hrozby v podobě Osmanské říše. Vyhnal z Krymu Turky a Tatary a na obranu Černého moře nechal vybudovat nejdřív pevnost, pak i město s velkým přístavem. V souladu s tradicí pojmenovávat jižně položená města s odkazem na prastarou historii dostalo toto město jméno Sevastopol. Jeho přístav se stal domovem mohutné Černomořské flotily.“

Majka to už nevyrží a vychrlí na profesora otázku:

„Jen drobnost... Jaký rok máte teď? “

Profesor se na Majku udiveně podívá, pak si uvědomí, odkud přišla. Použil naučenou vtipnou odpověď:

„Když já nevím, ono se to furt mění...“

Majka vyprskne smíchy, Petrovi jdou také koutky úst nahoru. Ani jeden si neuvědomili sílící napětí v místnosti při poslouchání dávné hrozné historie. Pak profesor dodá:

„Ale když jsem ráno pročítal denní rozkaz, stále ještě bylo datum 7. listopadu 1917...“

Majka se rozchechtá nahlas. Po chvíli se uklidní a osloví zkoprnělé obecenstvo:

„Tento den byl v našem světě proveden převrat v Rusku. Slavná Velká říjnová socialistická revoluce. Tehdy měli v našem Rusku juliánský kalendář a ten se oproti normálnímu opožďoval... Jo, vzbouřili se vojáci a lidi zblbnutí soudruhem Vladimírem Iljičem Leninem, původně Uljanovem. Obsadili křižník Auroru a vystřelili z děla na nějakej palác...“

Nyní se rozchechtal major von Ulman:

„Vovka Uljanov! Nejhorší žák v Rusku! Ten na co šáhl, to zkazil. Tady taky chtěl bojovat za lepší zítřky. Ten se navyváděl věcí! Chtěl vyhodit do vzduchu muniční sklad Admirality. Chemici oprášili dávné znalosti žluťásků z Tramtárie a vyrobili po mnohých nezdarech cosi, čemu říkali střelný prach. Kvůli nějakému svinstu prolézali žumpy! Car Imperátor dokonce kvůli tomu vydal zákaz jejich čištění! Jo, zpátky k Vovkovi.Vyzbrojil se konopným provazem napuštěným lojem, který chtěl použít jako zápalnou šňůru k odpálení soudku s prachem, který tam chtěl najít. Trochu to popletl, v muničáku Admirality byly pouze zkušební prototypy dělených nábojů do lodních parních děl. Vzteky do fialova prý kusem železa bušil do střely a řval Bouchni, mrcho! Rozléhalo se to široko daleko, takže strážní šli po zvuku. Znáte parní děla? Náboj je z hlavně děla vymrštěn silou páry, proto se používají jen na lodích a v pevnostech...“

Usmívající profesor navázal:

„Také se mu říkalo kanálový čistič. Kdesi sehnal recept na výrobu jakéhosi plynu, který měl mít nějaké děsivé účinky. Někde něco popletl, nic to nedělalo, tak to všechno, měl toho sto litrů, vylil do záchoda. Ve stoce to svinstvo začalo reagovat s látkami v odpadní vodě - kyselina močová z moči, čpavek a podobně. Výsledkem byl tak strašlivý smrad, že před ním utíkaly i kanálové krysy a potkani. Samozřejmě, kanalizace není vzduchotěsná, takže se mu podařilo na týden vylidnit celý Pitěr. Ale od té doby je v Pitěru nejčistčí kanalizační síť.“

Zasmáli se všichni a tím sezení skončilo. Každý řekl svoje, některé záhady se vyjasnily, jiné zůstaly. Majce a Petrovi přepustil svoji komůrku majorův sluha s tím, že on si ustele na houni u majora, ostatně to nebude poprvé. Pak Majka s Petrem v komůrce osaměli. Chvíli na sebe jen koukali, pak Majka prohlásila, že je sice zvyklá spávat nahá, ale dnes udělá výjimku a že postel je dost velká pro ně oba. Tedy pokud Petr nebude zlobit, pak by šel spát do stodoly na seno...

 


Zpět Obsah Dále

23.10.2017 09:27