Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Přepad

Všichni tři zůstali chvilku zamyšleně sedět okolo stolu s papíry. Po chvíli se profesor zvedl, že se jde podívat jen na začátek první chodbičky, co tam je za spisky. Honza s Kubou ho samozřejmě doprovázeli, aby neudělal nějakou nepředloženost. Dobře udělali, našli profesora, jak lomcuje mříží. Honza ho od mříže odtáhl a ptal se:

„Co se děje? Chcete vyzkoušet sílu toho blesku?“

Profesor rozčileně odvětil:

„Když ta mříž nejde otevřít! Tahám, tlačím a nic!“

Kuba se jen jemně dotázal:

„A nebude to tím, že jste se pokoušel otevřít tu poslední? Co když ta první je na druhém konci?“

Profesor na Kubu zíral jak na strašidlo, pak přešel ke druhému konci chodbiček. Jemně zatlačil na mříž a ta lehce, jako po másle, zajela do zdi. Stejně lehce ji profesor ze zdi vytáhl a chodbičku tím zavřel. Pak se otočil k odchodu:

„Už mi to nemyslí. Děkuji, pánové, za to, jak se o mě staráte...“

Honza jen mávl rukou:

„To nic, každej máme občas slabou chvilku. Už na to nemyslete, běžte se najíst a pořádně prospat. My půjdeme také.“

Při odchodu zvolnil Honza krok a když se dostatečně vzdálili od profesora, řekl Kubovi:

„Zvládneš to tady chvilku sám? Vezmu Majku a půjdeme se podívat, jestli mi nezbořili chalupu. Vrátíme se během noci nebo ráno.“

Kuba se usmál. Byl rád, že žádný majetek nevlastní, tak jen řekl:

„V klidu běžte, já to tady pohlídám. Dostal jsem zajímavý nápad na kamufláž té soutěsky, ještě to proberu s majorem, tak se při návratu nelekněte...“

Netrvalo to dlouho, už věděli o všelijakých zkratkách, tak za hodinu byli v chalupě. Majka si zamluvila koupel jako první, tak se jí Honza zeptal, jestli nebude chtít časem umýt záda. Majka se usmála:

„Nejdřív za hodinu, budu si hrát na lachtana.“

Honza jen přikývl a šel se podívat, jestli chalupa za těch pár dní neutrpěla žádnou škodu. Na lavičce před vejminkem narazil na staříčka, jak soustředěně maluje písmenka do velkého tlustého sešitu. Při pohledu na Honzu se rozzářil:

„To jsou k nám hosti. Jak je ve světě? Představ si, na stará kolena jsem se dal na psaní! Starý člověk nic na práci než to vzpomínání nemá, tak zaznamenávám, co se mi kdy událo. Je zajímavé, že co se stalo před šedesáti lety, to si pamatuji jasně, ale co bylo předevčírem. Jo, vzpomněl jsem si! Sháněl se tady po Majce nějakej Pražák, frňák nahoru, auto pomalu větší než chalupa... Nevím, co chtěl, nesvěřil se.“

Honza se raději vydal do chalupy zkontrolovat mobil. Ten byl zahrnutý nepřijatými hovory, ale všechny byly z utajeného čísla, až na dva od advokáta Jakuba. Od něj měl také SMS zprávu Okamžitě mi kdykoliv zavolej!

Honza se zarazil a honem vytáčel Jakubovo číslo. Telefon ještě ani nezazvonil, když to Jakub vzal:

„Ahoj, kde se flákáš? No, to je jedno. Ať jsi kdekoliv, mazej na chalupu. Máš tam Majku?“

„Jo, leží ve vaně. Chceš s ní mluvit?“

„Nechci. Je živá a zdravá?“

Honza zpozorněl:

„Jistě, je. Co se děje?“

Jakub si ve sluchátku zhluboka oddech:

„Jsi v průšvihu, kamaráde. Kdosi po ní potřeboval něco urgentně přeložit, tak se po ní sháněl. Mobilem byla nedostupná, tak tam k vám zajel. Vy nikde, chalupa opuštěná. Sháněl se po ní v jejím bývalém bydlišti, tam o ní samozřejmě také nevěděli. Tak si šel postěžovat k nějakému kamarádovi, který dělá u kriminálky. Slovo dalo slovo a je na tebe vyhlášené celostátní pátrání ve věci vraždy své manželky. Pán v protokolu brečí, že Majku miloval a ona kvůli tobě zrušila již domluvenou svatbu. Již tehdy jsi se mu nezdál, navíc se od ni necháváš vyživovat a určitě sis ji vzal jen pro peníze.“

Honza si povzdechl:

„Asi vím, o koho jde. Majka se zmiňovala o nějakém otravném otrapovi, který ji chtěl mermomocí dostat.“

Jakub však pokračoval:

„Na zítřek ráno je naplánována veliká akce. Přijede celá mordparta z Prahy a hodlají ti obrátit chalupu vzhůru nohama. Také mám u nich kamarády ještě ze studií, tak to vím. Všechno má začít přesně v šest ráno, takže mě čekej tak o půl šesté. Sedneme si na lavičku před barák a budeme pozorovat cvrkot. Majka by měla být někde poblíž, ale ne přímo na ráně, náhoda je blbec... Měj se a nenech si tím kazit noc.“

Honza ukončil hovor a šel za Majkou do koupelny. Podle očekávání Majka vypěnila:

„Ten idiot! Teď to posral úplně! Ví, že je v podmínce kvůli stalkingu a nesmí se přiblížit blíž jak kilometr! Doufám, že tady zítra bude, ale budeš mě muset držet, abych mu nevyškrábala oči!“

Honza to ještě trochu vylepšil. Není totiž mrzutějšího policajta, než když nemůže někam dojet autem. Domluvil se přes staříčka s dalším sousedem, který pojede druhý den ráno vláčet pole. Bohužel, právě na tom kousku silničky, kde je z jedné strany les a z druhé podmáčené pole, mu praskne pneumatika u toho velkého kola u traktoru, hned po tom, co projede advokát Jakub z Liberce. Soused mínil, že je stejně zralá na výměnu, ale potřeboval by... V létě bude vdávat dceru, a vystoupení šermířů, kteří zabrání únosu nevěsty by mohlo mít veliký úspěch. Tohle mohl Honza bez problémů slíbit, podrobnosti se dohodnou časem. A advokáta Jakuba soused zná taky, loni mu pomohl s polem, které uvízlo u jezedů.

Jak potom soused vypravoval, byla to sranda veliká. Z prvního auta vylezl jakýsi papaláš a začal nepříčetně řvát, ať s tím krámem okamžitě zmizí, že mají důležité poslání. Když uslyšel, že dřív než za dvě hodiny to nebude, a možná i později, vystřídal všechny barvy duhy, načež zalezl zpět do auta. Další dvě auta se rozhodla místo havárie objet po poli. Přejela pěkně za sebou nájezd přes příkop, ujela asi deset metrů, když se přední auto začalo bořit čumákem do bahna. Druhé, jak se hnalo za ním, to neubrzdilo a nabouralo to před ním. Pokus vyjet akorát odhazoval bláto od protáčejících se kol, až seděla obě auta na břiše. Poslední auto si couvlo, nalezlo lesní cestu a rozhodlo se přejet přes vhodný palouček. Právě pro ten případ tam mají lesáci ve vysoké trávě schovaný pěkný žulový patník. Místní o něm vědí, jiní se to dozví, až do něj narazí a prorazí si chladič. To jsou ti šťastnější, ti, co mají smůlu si nakřápnou olejovou vanu a tím pádem navíc platí pokutu za znečištění životního prostředí.

Policajtům nezbylo nic jiného, než z aut vytahat náklad na silnici. Ti na poli to měli zpestřené občasným uklouznutím a pádem do bláta. Z hromady věcí si pak vybírali potřebné součástky a začali se do nich strojit. Neprůstřelné vesty, parky, kukly, vysoké boty, přílby. Dva psi si zatím s psovody udělali procházku po lese, aby nebyli zavření v sluncem postupně ohřívajícím se autě. Ti na silnici na tom byli podstatně hůř, většina oblečení byla černá.

S velkým zpožděním se přepadový oddíl vydal k vesnici, následován papalášem a jakýmsi civilem. Tak je zpozorovala Majka, opatrně vyhlížející z kuchyňského okna. Přepadový oddíl musel přejít louku za barákem, protože chalupa měla hlavní vchod ze dvora. Před posledním rohem rozdal velitel zásahu pár posledních rad, načež oddíl vyrazil na zteč. Muži hulákali, psi štěkali a tomu všemu klidně přihlíželi dva muži klidně sedící na lavičce u dveří.

První se začal cítit trapně velitel zásahu. Přestal vyřvávat, gestem zklidnil své muže a volnějším krokem zamířil k lavičce. Něco z adrenalinu v něm zůstalo, tak vztekle zavrčel:

„Legitimujte se!!!“

Starší muž udiveně nakrčil čelo:

„Žádný pozdrav? Žádné kouzelné slovíčko prosím?

Honza Jakuba zarazil a klidně se se velitele zeptal:

„Občanku mám uvnitř. Mám si pro ni dojít?“

Mezitím došel i papaláš s civilem. Tehdy Majka uznala, že je ta správná chvíle pro její výstup. S otázkou Honzo, co se tam děje? se objevila ve dveřích. Muži si jen povzdychli. Děravé triko, kterým prosvítá opálená kůže, pánské trenýrky a pod nimi dlouhé opálené nohy. Pohledem utkvěla na veliteli a nevině se zeptala:

„Vy někoho hledáte?“

Velitel zalapal po dechu, ale papaláš se rozječel:

„Kdo je ta ženská? Nestůjte tady jako solné sloupy a zajistěte ji!“

Tím na sebe přitáhl pozornost. Ještě větší Majčinu pozornost však upoutal civilista. Zrudla, přiběhla k němu a začala ječet:

„Ty se po tom všem opovažuješ sem přijít?! Nejdřív mě málem zničíš život a teď tohle? Nemáš náhodou soudně zákaz se ke mně přiblížit blíž než kilometr? Co tady děláš, ty kreténe?“

Oslovený kretén jen pípl:

„Ale Maruško...“

Tím to zpečetil. Honza vystartoval, ale první facce zabránit nedokázal. Civilista si ustlal v příhodně umístěné blátivé louži, vyděšení sousedovi holubi zakroužili nad statkem. Majka se zmítala v Honzově náručí a ječela na něj další a další nadávky. Papaláš obezřetně couval z epicentra, velitel zásahu začal odkládat součástky výstroje, totéž gestem nakázal kolegům. Pak se obrátil k Jakubovi, klidně sedícímu na lavičce, a zeptal se:

„Prosím vás, víte, co se děje?“

Jakub poklepal na lavičku vedle sebe, velitel se posadil a přivolal svoje lidi. Jakub ho obšťastnil příběhem o zhrzeném a odmítnutém nápadníkovi, který si řekl, že to tak nenechá. Začal Majku obtěžovat na veřejných místech, psal jí maily, SMS, nechával jí vzkazy u zaměstnavatelů. Proto se také Majka odstěhovala z Prahy do Liberce, kde vstoupila do šermířského spolku. Tam poznala Honzu, vzali se. Pak Honza zdědil chalupu a nějaké peníze, takže by už pracovat nemuseli. Ale pracují stále, protože je to baví. A protože jsou oba u šermířů, občas vyrazí pár kroků do lesa, kde trénují společné vystoupení, naposled to byla hádka hradní paní, která načapala manžela při nevěře. Žádná velká zvěř tady nežije, polekání nehrozí, místní je znají, občas se tady sleze celá skupina a ve stodole na mlatě trénují.

Velitel pokýval hlavou a zeptal se, jestli dotyční pomůžou sepsat protokol. Jakub se obrátil na Honzu s Majkou, kteří mezitím dorazili. Honza vlekl za límec civilistu a Majka se hned obrátila na velitele:

„Je tady drobný problém. Tady pan Štěpán Huhlal je v podmínce. Byl odsouzen za stalking vůči mé osobě, ale jak vidno, podmínky porušil tím, že se přiblížil ke mně blíž než jeden kilometr, jak zněl rozsudek. Převezmete si ho hned nebo mám volat 158? A mám pocit, že Honza také chce něco říct.“

Honza od Majky převzal štafetu:

„Jo, chci. Podávám na zde přítomného pana Huhlala trestní oznámení za křivé obvinění ze spáchání zvláště závažného trestního činu a zároveň pro pomluvu, neboť mi uškodil šířením nepravdivých informací o mé osobě. Převezmete si ho hned nebo mám čekat, až Majka zavolá policii?“

Velitel mávl na své muže. Pouta zacvakala, jak na rukou, tak na nohou. I jeho muži slyšeli Jakubovo vypravování. Pak se rozhlédl a vytáhl vysílačku:

„Kapitáne, kdepak jste?“

A z vysílačky se ozvalo:

„Chrrr v autě. Pospěšte s tím. Už jste zatkli toho chlapa a tu ženskou?“

Velitel se nevesele usmál a přepnul na vysílání:

„Řekl bych, že byste se měl urychleně vrátit. Jednalo se o křivé obvinění, porušení podmínek odkladu trestu a možná ještě něco dalšího. Přepínám.“

Chvilku se nic nedělo, pak se ozval unavený hlas:

„Mě na tom furt něco nesedělo... Zkur...chrrr... jdu, za chvíli tam jsem.“

Velitel u sebe nechal jen dva lidi, zbytek i se zatčeným poslal k autům. Pak ještě za nimi křikl:

„A zkuste se dohodnout s tím traktoristou, jestli už uschopnil traktor, jestli by vás nevytáhl...“

Pak se otočil k Honzovi s Majkou:

„A my půjdeme sepsat ten protokol. Ten třetí pán je...?“

Jakub se mírně uklonil:

„Jakub Crha, jméno mé. Vlastním v Liberci advokátní kancelář a jsem i právním zástupcem rodiny Sokolíků. Řešili jsme nějaké rodinné otázky, když jste nás přišli navštívit. Ovšem při sepisování protokolu o dnešních událostech bych rád byl, jsem očitým svědkem.“

V tom mu musel dát za pravdu i přicházející a značně schlíplý kapitán. Již mu došlo, že dnešní akce nebude znamenat veliké plus v kariéře, ale spíše velkou černou kaňku. Pod pečlivým Jakubovým dohledem byl sepsán protokol, který vyhovoval všem stranám. Korunu tomu nasadil Jakub, když při loučení nechal pozdravovat plukovníka N. Kapitán lehce znejistěl, když slyšel jméno svého nadřízeného. Na nevyřčený dotaz Jakub upřesnil, že spolu sedávali v jedné lavici a Jakub mu dával opisovat domácí úkoly...

Když všichni v pozdním odpoledni odjeli, řešil Honza s Majkou kardinální otázku: Vrátit se do zaostalého světa hned nebo to nechat na ráno? Jednodenní zpoždění už měli, tak se rozhodli vyrazit brzo ráno.

Dorazili do tábora ještě v ranním šeru, před budíčkem, přesto byli odhaleni. Na dohled od sebe stály dvojice strážných, projít nepozorovaně bylo nemožné. Na otázku, co se děje, jestli je to kvůli nim byli odkázáni na poručíka. Přesto by bylo vhodné počkat, až sám vyleze ze stanu, neboť šel spát nad ránem. Honza s Majkou uposlechli rady a posadili se na lavici u kuchyně. Jeden z kuchařů jim donesl kaši s medem a s poznámkou, že to určitě potřebují. Koukali na něj udiveně. Problém vysvětlil Kuba, který přišel odněkud z lesa:

„Když jste se dlouho nevraceli, musel jsem si vymyslet nějakou historku. Bohužel mě nenapadlo nic lepšího, než vás dva prohlásit za náruživé milence, kteří když se dají do díla neznají dne ani hodiny. Samozřejmostí je potom dlouhý spánek.“

Majka se culila jako sluníčko a Honza nad tím mávl rukou. Na nějaké pověsti mu nezáleželo. Horší byly další zprávy.

„Mlejnek se probudil a trval na tom, že se musí nález oznámit výš. Sebral profesora Mahlsteina, majora, ten k výpravě přiřadil třicet ostřílených vojáků a vyrazili do Brna. Při odjezdu vydal příkaz k nepřetržitému hlídkování... Co se děje“

Na jedné straně paseky vypukl poplach. Skupinka vojáků, doposud poklidně posedávající na kládách uprostřed, se zvedla a poklusem zamířila k místu poplachu. Kuba nakrčil nos:

„To se mi nějak nezdá. Při útoku z té strany mají slunce v očích, to bude nějaký podraz.“

Na potvrzení jeho slov se od nedaleké dvojice, napůl schované za křovím, ozvalo zdušené zachroptění. Kuba s Honzou vyskočili a hnali se k hlídce. Zbylý voják se právě bránil dvěma útočníkům a z lesa vybíhali další. Kuba s Honzou do toho vpadli jako uragán. Ti dva útočící bandité ani nevěděli, kdo je skolil. Pak se všichni tři otočili k útočníkům z lesa. Ti na okamžik zaváhali, což se jim stalo osudným. Kuba skočil dopředu a mávl ledabyle mečem. Poslední výtvor kováře Petra slavil žně. Skoro vodorovně letící meč nebral ohledy na nějaké krky a hrudníky, zastavil se až ve třetím těle. Vlastně to vypadalo i romanticky - tři rudé pulzující fontány krve. To stačilo, aby se zbylá dvojice banditů obrátila na ústup. Málem se jí to povedlo, ale v tom Majka vykřikla:

„Honzo, Kubo, sejměte je! Je to Fučík s nějakým Arabem!“

Kuba s Honzou vyběhli a sekli utíkajícím po nohách. Oba utíkající se s výkřikem skáceli, ale obránci se s tím nespokojili. Dvě rády mečem naplocho ty dva ničemy uspaly. Nic již nebránilo je odzbrojit a svázat. Také rozruch na druhé straně tábora ztichl, pak přiběhl posel a hlásil, že všichni bandité byli pobiti. Poslův zrak náhle padl na svázaného Fučíka. Chvíli na něj zíral, pak si odplivl a prohlásil:

„Nojo, hajzl zůstane hajzlem. To bude mít major radost, až ho uvidí. Jak to vidím, půjdeme s předstihem stavět šibenici...“

Kuba se na něj obrátil:

„Sežeňte poručíka a pár chlapů se sekerami, potřebujeme postavit klícky pro ty dva ptáčky. Musíme se postarat, aby nám neulétli!“

Posel pokýval hlavou a odběhl. Během chvilky dorazil poručík, Fučíka neuznal pohledu, ale sklonil se nad Arabem. Po chvíli se narovnal a prohlásil:

„Ten ksicht mi připomíná někoho z oběžníků. No nic, počkáme na majora, ten má pro tyto věci lepší čich.“

Klece byly již skoro hotové, když se Arab začal probírat. Nejdřív jen zblble koukal, než zjistil, že je svázaný. Pak začal svou hrdelní arabštinou ječet a nadávat. Kuba naklonil hlavu a pozorně naslouchal. Pak na zajatce vychrlil jednu jedinou větu. Zajatec se zarazil, zbledl, ale zmlkl. Honza se udiveně podíval na Kubu a polohlasně se zeptal:

„Od kdy umíš arabsky?“

Kuba rovněž polohlasně odpověděl:

„Měli jsme v děcáku skoro rok jednoho palestinského kluka. Táta se mu odpálil někde v Rakousku ve vlaku, máma mu trčela ve vězení a babička, která se o něho v Česku starala, zemřela. Tak skončil u nás. Podrobnosti později, teď musím k poručíkovi.“

Odkráčel pár kroků a  zahlásil:

„Umím trochu tu jejich hatmatilku. Ten zajatec vyhrožoval, že nás všechny zabijí. Ne on, ale někdo jiný. Radil bych vytvořit hlídky, ať pročešou i větší okolí.“

Poručík se usmál a prohlásil:

„Vás je na kaprála škoda. Až se vrátí major, doporučím mu vaše povýšení na podporučíka. To s těmi hlídkami je dobrý nápad, tak si to vezměte na starost. Mimochodem, co jste mu řekl, že tak zkrotl?“

„Nic moc, jen když bude vyvádět, tak ho nechám sežrat za živa divokými prasaty. Když nemají nějaký speciální pohřeb, tak se nedostanou do nebe. A prase je pro ně extra fuj nečisté zvíře, tak by to bylo tuplem.“

Poručík se zachechtal, ale pak se zeptal:

„A kde byste sehnal nějaký divoký prase?“

Kuba s klidnou tváří odpověděl:

„Jak je teď rybník bývala bažina. Tam bylo pár stop a kus rozrytého a zváleného bahna. To dělají jen divoká prasata...“

Honzovi však stále něco vrtalo hlavou:

„Poslouchej, Kubo, proč jel Mlejnek s doprovodem do Brna? Není Praha hlavní město a blíž?“

Kuba zachmuřeně pronesl:

„Jo, bejvávalo. Praha bylo hlavní město a proto skončilo tak, jak skončilo. Nejdřív musulmani zlikvidovali vzdělanost v podobě Univerzity Karlovy, pak ji po nějaké rebelii srovnali se zemí celou. Navíc ji museli zničit sami Pražáci, kdo se pokusil z toho vyvléct, toho podřízli a nechali ležet na místě pro výstrahu ostatním. Po osvobození se vláda potulovala po zemi, nakonec skončila v Brně na Špilberku. Bohužel nahoře, ne v kasematech.“

„Takže Brno je teď hlavním městem? Čeho vlastně?“

„Jmenuje se to Českomoravská země a máš pravdu, Brno je hlavní město.“

„A Slovensko?“

„To taky neexistuje. Existuje Felső-Magyarország, neboli Horní Uhry s nevýznamným zastoupením v Parlamentu v Budapešti.“

Honzovi došla ještě jedna věc:

„Hele, Kubo, když Mlejnek odjel nahlásit nález na nějakou vládu, máme pro ně nějaké ubytování, pokud se někdo přijede podívat?“

Kuba se uchechtl:

„Víš, že mě to už taky napadlo? Poslal jsem několik vojáků do pevnůstky, ať uklidí pár ložnic mužstva. Pro páprdy z vlády to bude až moc dobré ubytování...“

Po těchto slovech se otočil a šel organizovat průzkum okolí. Vojáci vyrazili v šestičlenných skupinách různými směry. Poručík seděl na schůdkách u kuchyně a jen pozoroval, jak to Kubovi jde. První skupiny se začaly trousit se soumrakem, ostatní, až na jednu, v krátkých intervalech po ní. Žádná nic podezřelého nenašla. Poslední skupina přišla chvilku před půlnocí a způsobila v táboře hotový rozruch. Jednak měla dva raněné, naštěstí jen lehce, a také přitáhla kořist a tři zajatce - chlapa s rozbitými ústy a dvě ženské zabalené do tmavých hadrů. Ti byli svázáni dost neobyčejným způsobem - klacek vodorovně přes ramena a němu byly přivázány ruce u zápěstí, lokte a ramene. Velitel skupiny pak hlásil poručíkovi:

„V malé roklince měli několik přístřešků z větví, ale bylo jich tam jen šest. Chvíli jsem zvažoval, že pošlu pro posily, pak jsem si všiml, že dvě jsou ženské. Poslal jsem Malého Honzíka s Josefem lesem okolo na druhý konec roklinky s tím, že mají zkusit trefit kamenem některého z nepřítel. On je Honzík obstojné práče. Taky jo. Najednou letěl vzduchem šutr a trefil jednoho přímo do huby. Samozřejmě se Honzík ukázal, ale hned zalezl do křoví. To už se na ně hnali ostatní musulmani. My jsme se jim hnali do zad, ženský začaly cosi ječet, takže se na Honzíka s Josefem hnal už jen ten s rozbitou hubou a ostatní se obrátili proti nám. Tady musím poděkovat Kubovi a Honzovi za jejich výcvik, ti tři se rvali jako ďáblové. Do toho se motaly ty jejich ženské, až si je vzal na starost Franc a zneškodnil je. Jinak by nám snad i oči vydrápaly. Mezitím Honzík s Josefem zpacifikovali svého útočníka, načež těm našim třem vpadli do zad. Vzdát se nechtěli, museli jsme je zabít. Nechávat jsme je tam nechtěli, tak jsme odtáhli kus do lesa a tam jen zaházeli větvemi. Zvířátka chtějí také jíst... Co zbylo, nese osel, který také patří ke kořisti.“

Poručík nešetřil chválou, jak mužstva, tak i jeho velitele za strategické uvažování. Kus pochvaly se dostalo i Kubovi s Honzou za výcvik. Nakonec je poručík poslal spát a nařídil hlídání zajatců ostatním, kteří za sebou neměli tak namáhavý výpad. Vše ostatní mohlo počkat do rána.

Ráno se přihnal na zpěněném koni posel, že páni profesoři spolu s několika lidmi z vlády jsou na cestě k táboru, tak ať počkají s jakoukoliv činností, až dorazí. A taky jo. Chvíli před desátou se objevilo čelo průvodu. Dvacet jezdců pod vedením majora Ulmana, pak dvě bryčky s profesory a členy vlády, následované zbytkem vojáků. Shodou okolností projely bryčky malým seřadištěm a zarazily se až u klecí s Fučíkem a arabským zajatcem. Profesoři jim nevěnovali pozornost, ale pánové z vlády valili oči. Pak projevili přání podívat se zblízka, koho tu vlastně ulovili. Araba vyvedli z klece, aby se vláda mohla pokochat. Arabský důstojník využil situace, začal sebou mohutně cloumat, až si uvolnil pravou ruku. Bleskurychle sáhl dozadu za opasek, ale tenký dlouhý nůž už nestačil použít. Kuba zúročil svoje zkušenosti z kurzů sebeobrany, které absolvoval i vedl. Důstojník stál na špičkách, sípavě dýchal a vypadal, že mele z posledního. Kuba ho držel za zkroucenou ruku a jen nad ním kroutil hlavou.

„Tak ty prý jsi elitní Alláhův bojovník, jo? To i moje sestřička umí víc. Navíc, co dělá elitní Alláhův bojovník tak daleko za frontou? Profesore, jaká je odměna za dopadení musulmanského špiona?“

Profesor Mlejnek jen zíral.

„To byl krásný zákrok! Jak jste to udělal? No, to je zatím jedno. Za dopadení nějakého zapomenutého či skrývajícího se musulmana je pět set zlatých korun. Za aktivního dva a půl tisíce. Za tohohle nevím, ale odhadl bych to na deset tisíc.“

„To je hodně nebo málo?“

„Za stovku se dá dva měsíce velmi slušně žít.“

Major Ulman se přišel podívat blíže na zajatce.

„Víte, koho jste ulovili? Toto je šéf musulmanských špionů! Neznám nebezpečnějšího člověka! Umí se výtečně přetvařovat a je velmi zákeřný! Kolik lidí ho nakonec zmohlo? Pět? Šest?“

Když se dozvěděl, že na Araba zbyl Kuba, protože se Honza zabýval Fučíkem, jen pokýval hlavou. Pak se otočil ke Kubovi:

„Pane Jakube, bude z vás malý boháč. Za toho chlapa je 75000 zlatých korun za živého a 25000 za mrtvého. Jak vidím, je živý. Budete si ale muset dojet do Brna a předvést zajatce. To víte, úřední šiml... I když... Máme tu několik pánů z vlády, určitě sepíší vhodnou formou potvrzení o nároku na odměnu, že?“

Ozvalo se mnohohlasé souhlasné ujišťování. Major jen pokývnul hlavou, tím pustil Araba z hlavy, ale byl před ním další problém:

„Fučíku, jak dlouho se paktujete se nepřítelem? Nemusíte odpovídat, tipnu si. Není to náhodou od té doby, kdy váš oddíl padl do musulmanské léčky a vy jste se jakoby zázrakem zachránil, když jste si byl odskočit do houští? Ač jste si myslel, že nepřežil nikdo mimo vás, opak byl pravdou. Zachránil se ještě šikovatel, který sháněl do houfu zatoulané kozy od trénu. Ten si dobře pamatoval, jak jste se před musulmanama plazil a škemral o život a nabízel, že prozradíte vše, co víte.“

Na chvilku se zahleděl na seřadiště, kde několik mužů se sekyrami dokončovali šibenici. Pak pokračoval:

„Jak se koukám, moji muži mě již znají. Na seřadišti stojí úplně nová šibenice,. Mám pocit, že budete mezi prvními, kdo ji použijí. Za nesplnění rozkazu v bojové situací, za paktování se s nepřítelem a za vraždu mých vojáků vás odsuzuji k smrti oběšením. Stětí hlavy, jak se to obvykle dělá u vojáků by byl pro vás moc nóbl konec. Pořádně ho i s tím musulmanem hlídejte, ať je nehoníme po lese, když už přišli sami na návštěvu.“

Přihlížející Majka tiše řekla Honzovi:

„To bylo rychlé.“

Majorův výtečný sluch ho opětovně nezklamal. Pohlédl na Majku:

„Milá Majko, co byste s takovými chtěla dělat? Zavřít do vězení, odkud mohou uprchnout a páchat dále ty svoje alotrie? Navíc, tento člověk zradil svůj národ, který se přísahou zavázal ochraňovat.“

Majka se majorovi jen mírně uklonila, načež vysekla pukrle jako šlechtická dcera. Major se mírně usmál a odkráčel. Už to vypadalo, že divadlo skončilo, ale od vozu se ozval nepříjemný hlas:

„Kdo je ta... ehm... ženština? Nebyly markytánky zákonem zakázány? Ať je to kdo chce, nechci ji tady vidět. Vyhoďte ji z tábora!“

Major se zarazil v půlce kroku, pak se otočil k vozu:

„Pane poslanče, být vámi, šetřím slovy. Nevíte, o koho se jedná...“

Hrubý hlas ho přerušil:

„Vidím ušmudlanou couru. Platí, co jsem řekl!“

V Honzovi se vzedmula veškerá frustrace posledních dní. Dvěma kroky byl u vozu, hrábl dovnitř, zaťal pěst na kravatě i náprsence a vyvlekl muže ven. Tam ho sice postavil na zem, ale je proto, aby se muž po facce svalil na zem jako žok. Honza se postavil nad muže a vztekle syčel:

„Ta žena je moje manželka před Bohem i před lidmi. Vy jste ji právě hrubě urazil! Žádám satisfakci!“

Muž na zemi začal ječet:

„Majore, okamžitě ho zatkněte, vztáhl na mě ruku! Toto si nenechám líbit, nařizuji popravu na zítřejší ráno! Tak co je, nestůjte tam jako solný sloup!“

Major se nevesele usmál:

„Já vás varoval. Ten muž je jeden z mých poddůstojníků a vy jste právě velice hrubě urazil jeho zákonitou manželku. Pokud vyžaduje satisfakci, musíte mu ji dopřát. Jde o jeho důstojnickou čest. Doporučuji, pane poslanče, abyste se dále neztrapňoval a přijal. Navrhuji facky do první krve, ať to máte rychle za sebou.“

Muž na zemi zbledl, zrudl a vypěnil:

„Fackovat? Mě? Šlechtice? V žádném případě! Navrhuji souboj na šavle, teď hned!“

Major si jen povzdechl a k přihlížejícímu Honzovi jen prohodil:

„Pokud možno ho nezabíjej, buď tak hodný.“

Zvěst o urážce ranhojičky Majky a o nadcházejícím souboji se bleskurychle rozšířila. V mžiku bylo prostranství plné, jen soubojový kruh zůstal volný. Po něm si pyšně vykračoval Honzův soupeř a pošvihával nádherně vypracovaným mečem. Uprostřed kruhu stál major a vydával poslední pokyny. Zavolal soupeře, postavil je čtyři metry od sebe. Chvíli čekal a pak dal pokyn k zahájení boje. Poslanec vyrazil kupředu s ječivým výkřikem a chystal se bodnout. Bylo to jeho oblíbené zahájení, výkřik většinou soupeře vyděsil. Ne tak Honza. Ten si počkal, dokud poslanec nebyl dostatečně blízko a potom přes ruku jemně cvakl do soupeřovy šavle. Poslušna zákonů akce a reakce šavle změnila směr a zabodla se do země. Pan poslanec by se jistě uplatnil jako kejklíř, neboť vytvořil báječný přemet, ukončený nedůstojným žuchnutím na zem. To si nenechal Honza ujít a v rámci bojové psychologie pronesl k ležícímu muži:

„Říkal jste, že chcete bojovat, a zatím se tady válíte po zemi!“

Od přihlížejících se ozvaly salvy smíchu. To vybudilo poslance natolik, že vyskočil jako srnka. Už se nevrhl bezhlavě na Honzu, ale začal ho pomalu obcházet. Sem tam naznačil výpad, na který Honza odpověděl mdlým naznačením krytu. Pak se poslanec odhodlal dotáhnout naznačený výpad až do vítězného konce, neboť Honza již jen postával a tvářil se znuděně. K překvapení pana poslance stačil Honza nejen uhnout, ale i poslanci nastavit nohu, takže ten opětovně ryl nosem v zemi. A další Honzův proslov:

„To by mě zajímalo, co je na té zemi tak zajímavého!“

Další smích davu. Další vyskočení, další obcházení, tentokráte na opačnou stranu. Poslanec naznačil další výpad, pak přišel s novinkou, kterou se naučil poměrně nedávno, takže ji většina šermířů neznala. Bod šel do prázdna, ale poslanec neuskočil, ale začal se plynule otáčet okolo osy a meč táhl za sebou. Tím dostane meč díky rotaci velikou průraznost, které nic neodolá. Taky však narazila kosa na kámen, vlastně špice Honzova meče na poslancovu šavli kousíček od záštity. Ozval se trhavě pukavý zvuk, se kterým umírají kvalitní zbraně. Čepel se zabodla o kus dál do země, poslanci zůstal palcový kus čepele. Honza se k němu otočil zády a odcházel. Poslanec třeštil oči na zbytek šavle, pak ji pustil na zem, vytáhl od pasu dýku a rozběhl se za vzdalujícím se Honzou. Ten zaslechl dupot, otáčel se, ale major zasáhl dříve. Prakticky jen namířil meč, o ostatní se postarala setrvačnost. Poslanec, oči upřené jen na Honzu, najednou zjistil, že stojí, nemůže popadnout dech a z hrudníku mu trčí meč, který drží major. Pak začal vykašlávat krev, podlomila se mu kolena a sklouzl z majorova meče. Ještě něco zachroptěl, pak vyvrátil oči a jeho dech se vytratil.

Major sklonil zkrvavený meč, rozhlédl se po ztichlém prostranství a pak zvučně prohlásil:

„Pohana byla smyta krví. Souboj proběhl podle pravidel, pan poslanec byl odzbrojen. Tím souboj skončil. Já jsem jen musel zamezit zákeřnému útoku. Kdo bude tvrdit něco jiného, je lhář. Skončil jsem. Mužstvo rozchod, ostatní pány prosím ke mně do kanceláře.“

Otočil se a s přáním, aby se nenašel další blbec, odcházel. Vojáci se trousili ke stanům, Honza s Majkou k lazaretu, pánové z vlády se tiše šourali za majorem. Jediný Kuba se odvážil zavolat na majora, že je tady ještě problém s třemi zajatci, které přivedla hlídka prozkoumávající okolí. Major se poslušně vrátil ke Kubovi, načež mu řekl:

„Já vás budu muset skutečně povýšit, jak říkal poručík Neimann. Jeho povýším na kapitána a vy půjdete na jeho místo. Budete mít vlastní odpovědnost, ať se se vším nemusíte obracet na nás. Připravte se, vyhlásím to zítra při nástupu. A teď se půjdeme podívat na zajatce.“

Nechal si povyprávět, jak to celé proběhlo, i on pochválil velitele hlídky s tím, že zítra bude pochválen veřejně při nástupu a pak se konečně dostal k zajatcům. Tam projevil mírné nadšení, když v muži s rozbitými ústy objevil hledaného musulmanského důstojníka. Jelikož to byl nepřítel a byl dopaden se zbraní v ruce, skončí zítra na šibenici hned po Fučíkovi a musulmanském špionovi. S ženami se odmítl zaobírat, předá je pánům z vlády, v jednom z oběžníku bylo cosi o převýchovných táborech pro ženy, tak ať se o ně postará vláda. A jelikož se už zešeřilo, odmítl se zabývat čímkoliv jiným.

 


Zpět Obsah Dále

16.07.2017 11:25