Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Psi

Honza s Majkou se jednou za občas vytratili z tábora, aby zkontrolovali chalupu. Většinou se nic nedělo, běžné věci zvládal staříček buď sám nebo za pomoci souseda Petra. Jen jednou se jednalo o vážnou věc, to když si chalupu vyhlédl zlodějská banda těch o něco tmavších spoluobčanů. Petr se staral o koně v Rovensku, staříček musel na úřad, chalupa byla prázdná a nikde nikdo. Vetřelci měli smůlu, překazili dívence Magdaléně z Vlčat milostné dostaveníčko. Tři chlapi prolézali stodolu, když se od vrat ozval dívčí hlásek:

„Neděláte dobře, chlapci. A neříkejte, že jste se ztratili!“

Chlapi nejdřív ztuhli, ale při pohledu na spoře oděnou dívenku se jim vrátila odvaha. Šéf Fero se zachechtal a prohodil ke kumpánům:

„Bude se šukat! Dežo, Imre, podržte mi ji, ať se moc necuká!“

Oba se také zasmáli a začali se k ní přibližovat. Magdaléna si počkala, až ten bližší bude na dosah, pak sáhla vedle vrat do stínu. Když ruku vytáhla, držela v ní dlouhou okovanou tyč. Dežo měl najednou pocit, jako kdyby byl zpět ve vězení a policajti si na něm vybíjejí pendreky zlost. Imre viděl neslavný konec parťáka, tak vytáhl břitvu, takže místo ran do kolena, hlavy a rozkroku začala Magdaléna jeho pravou rukou. Rána to byla parádní, podle zvuku nevydržela kost. Imre začal výt jako nakopnutý pes a nebyl k utišení. Šéf Fero na nic nečekal, otočil se a pokusil se zdrhnout vrátky na hnůj. Málem se mu to podařilo, pak mu ale pravá noha zajela do hnoje až po koleno. Tělo však pokračovalo v pohybu, takže se koleno muselo přizpůsobit. Zároveň však působilo jako brzda, takže sebou Fero praštil do hnoje.

Když se trojlístek probral, zjistil, že všichni sedí zevnitř žebřiňáku, každý obkročmo okolo své žebřiny nohama ven. Ruce byly zlehka na několika místech přivázány k hornímu bidlu, takže se bradou o něj opírali. Museli tak sedět hezky vzpřímeně. Už je z této nepřirozené pozice začalo bolet v zádech. Před nimi na mlatě byly naházeny na hromádku všechny věci, co měli po kapsách. Přebírala se v nich ona dívčina spolu s nějakým klukem. Fero nevydržel jako první:

„Hej, čo to robitě? To sú naše veci!“

Dívenka se k němu otočila a s pochybnostmi v hlase se zeptala:

„Myslíš?“

Fero vzkypěl:

„Ja to viem! Okamžitě nás odvažte a nič sa vam něstane!“

Dívenka se rozchechtala:

„Právě naopak! Zůstanete přivázaní, abyste neubližovali sobě ani jiným.“

Fero rozhořčeně zařval:

„My si vás najděm!“

Usmívající dívenka vytáhla z hromádky peněženku:

„Copak to tu máme? Podle občanky jsi Ferenc Balog, 23 let, ženatý. A taky adresa. Takže ty jsi dohledatelný, ne my. Co tu máme dál? Hleďme, průkaz ZTP. Nevypadáš na to. Ty dětičky na fotkách, to jsou tvoje? Zajisté své dětičky miluješ, že?“

Po těch slovech Fero zbledl a jen hlesl:

„To byste si nedovolili...“

Dívenka však pokračovala:

„Ty buď rád, že nevíš, kdo jsou moji rodiče a co vše mi projde, jinak by ses posral hrůzou. Máš vlastně štěstí, že mám dnes dobrou náladu, takže vás nechám jít jen s menším ponaučením. Vyhlásíš mezi svými kolegy, že tohle místu je nedotknutelné. Uvědom si, že jsi píchl ne do vosího, ale do sršního hnízda. Cokoliv se zde stane a půjdu automaticky po tobě, protože to budu považovat za podraz, v nichž si tak libujete. A teď k věci: Nejdříve vás upravíme, abyste odpovídali krycí historce.“

Kluk se zvedl a na každého vylil kýbl studené vody, pěkně pomalu, aby byly jejich šaty pořádně promočené. Dívenka je pak pocákala z láhve něčím tmavým, podle vůně to byl rum. Z přivázaných nikdo nic nechápal, ale dívenka podala vysvětlení:

„Pod vlivem alkoholu jste špatně odbočili ze silnice. Když jste to zjistili, pokusili jste se otočit a vrátit se na silnici. Blbě jste si to vypočítali a auto skončilo v požární nádrži na návsi. Tak tak jste se dostali ven, veškerá zranění vznikla při nárazu a následných událostech. Proto jste mokří a smrdíte rumem. Tuto historku budete opakovat záchrance, popřípadě i policii. Teď se odebereme na náves k nádrži, kde vás již čeká vaše auto.“

Trojice se pod bedlivým Magdaléniným dohledem dopotácela k nádrži. Tam Fero vyfasoval svůj mobil, aby si zavolal o pomoc. Odříkal historku, načež mu byl mobil po zpětném volání odebrán. Trvalo to třináct minut, než se zdálky začala ozývat siréna a přibližovat se. Magdaléna vrátila majitelům mobily a s parťákem zmizela v lese za nádrží. Na kraji lesa se ještě otočila a chvilku je sledovala. Už si na nic netroufli.


Když se to dozvěděl advokát Jakub, jen kroutil hlavou. Pro jistotu rozhodil sítě, ale nenalezl nic podstatného, jen nějaké zkazky o zázračném polepšení jisté cikánské partičky grázlů. Na přímý dotaz Magdaléna odpověděla:

„Jistě znáš termín Zlatá mládež. Rozmazlené dětičky zbohatlíků se scházejí v partách, kde vyvádějí věci hodně přes míru. Satanismus, pedofilie, mučení, na co si vzpomeneš. Sem tam se někdo z takové party trhne, aby ho vzápětí spolkla jiná, ještě horší. My s Richardem jsme měli neskutečné štěstí, že se nás ujali liberečtí šermíři a pomáhají nám odpoutat se od minulosti. Bohudík, v tomto případě případná recidiva přišla ve vhodnou chvíli a tiše odezněla.“

Jakub se moudře rozhodl do věci již nadále nešťourat, jen na onu událost upozornil Honzu. Ten moudře pokýval hlavou, drobně upozornil Majku, ale ostatní nechal být. Za zkušenosti věděl, že podobné věci mohou skončit dvěma způsoby - buď si dotyční najdou větší partu a zkusí to silou, nebo to vzdají. Tady to vypadalo na na tu druhou možnost. Podle zvěstí povedený trojlístek otočil, našel si užitečnější činnost a postupně zklidňoval i své okolí.

Honza s Majkou stáli před větším problémem. Seděli s Majkou po příjemné koupeli na lavičce u dveří, když se z lesa vybatolilo odrostlejší štěně feny německého ovčáka, obhlídlo stodolu, vejminek a zvenčí i chalupu, očichalo Majku i Honzu. Shledalo je uspokojivými, takže se jim svalilo k nohám a po psím způsobu prohlásilo Tady je to pěkné, tady se mi bude líbit. Jen tak mimochodem, něco k jídlu by nebylo? Přes rozsáhlé pátrání nikomu široko daleko nechybělo, takže dostalo jméno Sigrun po jedné z Valkýr a které se Majce děsně líbilo. Jenže, co teď s ním? Tady samotné zůstat nemůže, nastěhovat štěně na výminek ke staříčkovi taky nešlo, dle staříčkových vlastních slov: Jak tady dlouho ještě budu? Štěně si zvykne a najednou bác... Pak učinil soused Petr drobný návrh: Což ve vedlejším světě založit chov psů? Musulmani je vybíjeli, jak na ně narazili. Pro ně to bylo nečisté zvíře, které proklel samotný Mohamed, kterému se strážný pes při jedné z loupežných výprav zakousl do zadku a odmítl se pustit. Tím se problém přeměnil na otázku, jak štěně nenápadně dopravit na druhý svět. Nakonec to šlo jednoduše.

Při návratu spěchala Majka přímo k majorovi Ulmanovi, zatímco Honza se štěnětem čekal v lese. Major se trochu podivil nad uřícenou Majkou, při vypravování zvážněl:

„Pane majore, máme trochu problém. Honza čeká v lese se štěnětem feny německého ovčáka. Je to jedna z ras psů, která tady byla musulmany prakticky vyhubena. Honza si netroufá přivést štěně přímo do tábora, aby někdo nezazmatkoval nebo aby se Mlejnkovic holky nelekly.“

Major nelenil a vyhlásil mimořádný nástup celého tábora včetně civilních zaměstnanců. Dost lidí se divilo, že Majka stojí společně s Mlejnkovými, bez Honzy, vysvětlení přišlo vzápětí. Major krátce pohovořil o malém zázraku, protože se Honzovi s Majkou podařilo nalézt velikou vzácnost. To už všichni v hrobovém tichu naslouchali. Major pokynul a z lesa vyšel Honza. A vedle něj kráčelo zvíře, které mnozí znali jen z pohádek a legend. Honza se štěnětem se postavil vedle majora, který pokračoval v řeči:

„Máme obrovské štěstí, že tento tichý kout naší země zachoval toto krásné zvíře. Ano, toto je krotká šelma známá pod názvem pes. V tomto případě je to samička, odborně fena. Mysleli jsme si, že toto zvíře bylo musulmany zcela vyhubeno. Naštěstí, opak je pravdou. Předpokládáme, že ve vzdálenějším okolí se bude vyskytovat malá smečka, tento nedospělý kus nemohl sám přežít. Pozorně si toto zvíře prohlédněte, protože vydávám následující rozkaz.“

Major se odmlčel a v duchu si srovnával myšlenky:

„Rozkaz zní: Každý, kdo oznámí prokazatelný výskyt podobných zvířat má nárok na odměnu. Každý, kdo takové zvíře poraní nebo zabije, bude adekvátně potrestán. A nakonec, zbavuji pana Honzu všech povinností a zadávám mu úkol vypátrat a odchytit další takové zvířata, nejlépe obojího pohlaví. Pokud se to podaří, bude pověřen správcem Ulmského chovu!“

Štěně Sigrun mělo být ubytováno ve venkovním kotci, aby si pozvolna zvykalo. Dopadlo to úplně jinak. Mlejnkovy dcerunky tak dlouho hučely do tatíčka, až ten povolil na pár dní pobyt Sigrun v dívčím pokojíčku. Idylka skončila v okamžiku, kdy jedna z matinek nakoukla v noci do pokojíčku. Dvě mladší dcerunky sdílely jednu postel a na té uprázdněné měla Sigrun z polštářů udělané hnízdo. Matinka ztropila poplach, dcerunky byly přísně pokárány a Sigrun putovala do kotce. Tam hrozilo jiné nebezpečí - Sigrun byla soustavně překrmována. Nakonec musel major vydat speciální rozkaz Krmení psa, který se týkal samotné Sigrun. Páni profesoři sepsali učené pojednání, zčásti ze vzpomínek na dochované útržky informací, zčásti z Archivu, kde byly tyto informace roztroušeny jako poznámky v oddíle Stavby pro chov domácího zvířectva.

Honza, pověřený hledáním psí smečky, se na celé dny ztrácel v lese. Nepátral však po psech, ale ve svém světě využíval známostí advokáta Jakuba. Jezdil s ním po různých chovech, až se jim podařilo sehnat tři vysloužilé policejní psy, které jejich následní majitelé ještě nestihli rozmazlit a kteří se i snesli mezi sebou. K nim přibyly i dvě prvotřídní feny, vyřazené z aktivního chovu. Pár dní si smečka na sebe zvykala ve stodole u chalupy. Jednoho mladšího psa museli pro agresivitu vyřadit, zbytek se stal skutečnou smečkou.

Jednoho dne si Honza vyžádal pana poručíka Schwerta s tím, že narazil na slibnou stopu. Hned po poledni se přihnal do tábora poručík Schwert. Sháněl několik dobrovolníků, spíše starších, klidných, které nic nerozhodí. Vybral si jich šest a zmizel s nimi v lese. Tábor s napětím očekával, co se bude dít. Jako první se projevila byla Sigrun. Začala v kotci rozčileně ňafat a vrhat se na plaňkový plot. Z lesa se ozvala mnohohlasá odpověď. To vylákalo ven všechny. Ti sledovali triumfální pochod. Honza, Kuba a několik dalších mužů doprovázelo čtveřici nádherných psů, kteří byli jen zlehka přidržováni provazy okolo krku. Mnohým z přihlížejících běhal po zádech mráz. Vždyť do tábora právě přichází smečka zvířat, o kterých se tradovalo, že byli dávno vyhubeni a stala se legendami. Velebnost chvíle byla narušena Sigrun, které se konečně podařilo prodrat se mezi plaňkami, aby se mohla osobně zúčastnit té slávy. S radostným ňafáním se štěněcím klopýtavým během řítila ke čtveřici. Nejstarší pes varovně štěkl a Sigrun se pokusila urychleně zastavit. Nezvládnutá koordinace pohybů vedla ke kotrmelci, po kterém skončila Sigrun mezi tlapami jedné z fen. Ta si vzpomněla na všechny potomky, které vychovala, očichala Sigrun a pak ji packou převrátila na záda. Spolu s druhou fenou jí olizováním začaly dávat do pořádku dle jejich mínění naprosto zanedbanou srst. Páni psi tomu zdánlivě nevěnovali pozornost, šilhající oči je však zrazovaly.

Jelikož vodní pila pod hrází rybníčku již jela ve zkušebním provozu a produkovala krásná prkna, byla stavba kotců pro psí smečku otázkou několika hodin. Podklady poskytl profesory zpracovaný oddíl zápisků Stavby pro chov domácího zvířectva. Ještě před setměním byli psi i feny ubytováni, každý si mohl vybrat svůj kotec. Sigrun se připojila k mladší feně, takže jeden kotec zůstal zatím prázdný. Zbývalo dokončit výběh, zatím byl jen zhruba naznačený zatlučenými kůly a mezi nimi nataženými provazy. Zdálo se však, že psi pochopili, oč se jedná a zůstávali v ohraničeném prostoru. V noci se Honza vzbudil nějakým zvýšeným pohybem v kotcích. Při kontrole zjistil, že prázdný kotec je již obsazen. Štěpánka, nejmladší Mlejnkova dcera nesnesla pomyšlení, že nebozí pejsánkové jsou vystaveni nepřízni počasí a rozhodla se jim pobyt zpříjemnit. Profesor Mlejnek byl dle jeho slov vzbuzen z krásného sna, následně byl požádán o uklizení dcery a zvýšení dozoru nad ní. Pláč nešťastné Štěpánky se mísil s žalostným vytím Sigrun. Posléze však přece jen nastal klid a obyvatelstvo tábora se mohlo v klidu dospat.

Dalšího dne naložil major profesoru Mlejnkovi na záda další úkol - v Archivu najít vše o chovu hospodářských zvířat, zvláště však psů. Profesor Mlejnek nelenil a hbitě přesměroval úkol na profesora Mahlsteina. Ještě mu dal k ruce Štěpánku, které to ozřejmil jako součást trestu. Profesor Mahlstein si chvilku rval zbytky vlasů, nakonec se se Štěpánkou shodli a vytvořili sehranou výzkumnou dvojku, která hbitě dodávala podle požadavků raporty z Archivu. A že jich bylo! Kubovi i Honzovi vrtalo hlavou, co s tím kopcem vody, vyvěrající pod tlakem z díry ve skále. Doma by to bylo jednoduché - tvarovaná koncovka, vrty do skály na uchycení, rychle tuhnoucí vodovzdorný beton a bylo by to. Jak to ale zaonačit tady? Po bližším prozkoumání díry zjistili, že je skoro kulatá a vede minimálně metr rostlou skálou. Ideální by byla trubka z nějakého mírně pružného materiálu, která by se do díry tlakem nalisovala. Tehdy přišla výzkumná dvojka s nálezem popisu výroby vrtaného dřevěného potrubí, jestli by to mohlo být užitečné. Profesorovi bylo poblahopřáno, Štěpánka dostala od každého takový polibek, že se červenala ještě hodinu.

Major se opětovně vypravil do Kolínských kovozpracujících závodů s požadavkem na výrobu speciálních nebozezů, které dokáží do dvoumetrového kmene udělat prostředkem díru deset nebo patnáct centimetrů v průměru. Po zkušenostech z minula zamířil přímo k panu policejnímu radovi Střízlíkovi, tak měl zajištěno přednostní zpracování své armádní zakázky. Jako obvykle, probrali co je kde nového. Ke konci se major pochlubil novým divem městyse Ulmu, neboli chovnou stanicí Ulmského psa. Pan policejní rada nadšeně vyskočil:

„To musím vidět. Abys rozuměl, kdosi z Mlejnkovy skupiny, co stále pokračují ve výzkumech, našel cosi o spolupráci lidí se psy. Psi se prý dají vycvičit na hlídání majetku, vystopování člověka jen podle kusu oblečení a podobně.“

Major také projevil zájem, tak pan Střízlík domluvil schůzku s lidmi od Mlejnka. Ti přinesli mimo pár listů originálu, poškozeného vodou, i přepis toho, co se podařilo rozluštit. I oni projevili nezřízené nadšení, když se dozvěděli, že bájní tvorové popisovaní v tomto dokumentu stále existují a že bydlí prakticky kousek od nich. Pak se jeden rozhovořil o jakémsi čeledínovi ze statku poblíž Kolína, který to se zvířaty umí natolik, že ho poslouchají i slepice a králíci, jestli by tento dobrý muž byl vhodným psím cvičitelem.

Na statku měli špatnou zprávu. Čeledín se nějak nepohodl s kočím ohledně starosti o koně. Kočí na něj vytáhl bič, čeledín po první ráně otočil a utekl. Již je to několik dní, nikde není. Navíc se ukázalo, že byl čeledín v právu, neboť kočí koně bil.

V Kolíně na ně čekal jeden badatel z Mlejnkovy skupiny, za ruku držel děvčátko odhadem třináctileté. Byla to jeho neteř, nyní sirotek. Žila s rodiči na malém statečku, starala se o zvířátka. Na otce spadl v lese strom, už si to ani nepamatovala. Její matku před nedávnem podupal zdivočelý býk, kterého napadly naštvané včely, kterým pobořil úl. Dovedl mu ji předevčírem obecní sluha, podle práva se o ni musí postarat on jako jediný příbuzný. To včerejší setkání díky tomu propásl, ale napadlo ho, když se Andulka celý život starala o zvířata, že by se snad mohla starat i o ty vzácná zvířata. Major se přímo zeptal děvčátka, jaká zvířata měla na starosti. Andulka pípla, že kozy, ovce, drůbež a mimo zvířat taky dědečka, ale ten loni v létě usnul a už se neprobudil. Majorovi neušel uštvaný výraz starého mládence změněného na novopečeného vychovatele mladé dívky. Rozhodl se proto, že ano, Andulka by mohla být užitečná, ať se tedy sbalí a nachystá na cestu. Ukázalo se, že vše, co má se vleze do malého uzlíku, takže je nachystaná hned.

Že je Andulka malé nebojácné stvoření se ukázalo hned při odjezdu. Při pohledu na koně se jí rozjasnila tvář a bez varování se k nim rozběhla. Houfec koní se okolo ní shlukl, až se major zděsil. Nic se však nestalo, Andulka stála mezi koňmi, ti do ní jemně šťouchali nozdrami a ona je za odměnu hladila. Majorovi bylo od pohledu jasné, jak to dopadne u psů.

Andulku provizorně ubytovali u Mlejnkových dcerunek, byla jen o pár měsíců mladší než nejmladší Štěpánka. Pak ji major vzal za ruku a vedl ji ke psinci, kde už čekal Kuba. Andulka obhlídla plaňkový plot a pak ji zaujala zvířata uvnitř. Došla k plotu a zírala dovnitř. Štěně Sigrun si šlo očuchat dalšího, ještě neznámého, člena smečky. Andulka vypískla a honem se schovala za Kubu.

„Co... Co to je za zvíře?“

„Ty neznáš psa?“, zeptal se nevěřícně, aby si vzápětí vynadal. Pro muslimy je pes nečisté zvíře, takže je muslimové likvidovali, kde na ně narazili, až je v ovládaných územích prakticky vyhubili. Je jasné, že je pro Andulku pes neznámé zvíře. Seznámili ji tedy se všemi psy, oni si ji očuchali, ona je pohladila a během deseti minut byla Andulka a  Sigrun nejlepšími kamarádkami. Major pohlédl na Kubu, ten pokýval hlavou. Bylo jasné, že právě získali psí ošetřovatelku. Jak to bude s výcvikem, to se ještě uvidí.

 


Zpět Obsah Dále

03.09.2017 11:00