Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Stroj

Ze všeho nejdříve přišel na řadu úklid. Po umytí oken byl i na stroj lepší pohled. To ale Honzovi nestačilo, s pomocí několika vojáků rozebral kus střechy a na krokve vpasoval kusy skla, takže vytvořil neumělé střešní okno. Teprve potom začalo podrobné zkoumání stroje. Některé nečistoty šly smetáčkem, jiné hadrem a na zkrocení těch nejhorších musel Honza vymyslet drátěný kartáč. Nejdřív se poradil s dědkem, jak si Čvančara nakonec nechal říkat. Ten vše promyslel a začal zařizovat. Už skoro nepajdal. Majka měla báječný nápad, který s Honzovou pomocí okamžitě zrealizovala. Na jeden den si odskočili do vlastního světa, koupili v lékárně zásobu Ibalginu ve formě gelu, lékařskou vazelínu, glycerin a genciánovou violeť. Vše smíchali do kupy za vzniku nevábně vypadající patlaniny. Tu vpravili do kameninového džbánku a předvedli dědkovi jako speciální mazání podle starého rodinného receptu. Dědek chvilku váhal, pak usoudil, že hůř být nemůže a nechal si namazat znetvořený kotník a blízké okolí. Přitom vykládal, jak mu na nohu padla kovadlina, ranhojič byl dřevo... Pak se zarazil, zkusmo zakroutil šlapkou a pak se rázně postavil. Vyvalil oči a vykřikl:

„Děvčico, děkuji! Nebolí to!“

Honza mu ještě udělal speciální vložku do boty, kopírující pokroucenou šlapku. Od té doby na ně dědek nedal dopustit a všude je chválil. A pomáhal ze všech sil. Sehnal si odstřižek železného plechu, majzlíkem odsekával dlouhé úzké kousky, které potom kalil. Pokusy zabraly několik dní, pak dědek pyšně předal Honzovi kus prkna s úchytem, které mělo na druhé straně houštinu pružných drátků. Honza to hned odzkoušel na rezavém kusu. Kov se pak jen blýskal. Dědek ale nelenil, udělal další kusy drátěného kartáče a předváděl užaslým kovářům a zámečníkům, co taková nová věc umí. Všude přitom zdůrazňoval, kdo je autorem nápadu, takže se pro drátěný kartáč vžil název honzák.

Honza mezitím studoval, jak je vlastně ten přesložitý vynález sestrojen. Drátěným kartáčem zlehka očistil jednu stěnu, nově ji nalíčil vápnem a pomocí kusu uhlí kreslil, k čemu dospěl. Dlouhé minuty pak trávil před nákresem v zadumání, jak to vlastně autor myslel. Z mládí si pamatoval, že nejsložitější věcí je ovládání šoupátka, která přivádí páru do válce. To tady bylo vyřešeno změtí táhel, přičemž některá byla natvrdo přidělaná na obou koncích a několik spojených navzájem jen tak trčelo v prostoru. Pak si prohlédl kotel. Ten byl ve slušném stavu, měl perfektní topeniště, bohužel většina tepla odcházela přímo do komína. Náhle se mu v hlavě objevila vzpomínka na dětskou encyklopedii a obrázek kotle parní lokomotivy v řezu. Honem si to schématicky namaloval, ale věděl, že teď už ten obrázek nezapomene. Pak se zamyslel, čím by tak mohl nahradit ocelové trubky s vodou, procházející ohňovou komorou. Na konečné řešení ho přivedla Majka, když si vzpomněla na prázdniny u dědy. Ten na kamnech na dřevo vařil i v létě, ale měl u komína udělaný placatý pekáč, ve kterém se stále ohřívala voda.

Hotový kotel byl asi to nejlepší, co se dalo v dané situaci udělat. Třípatrový kotel, aby teplo nešlo hned do komína, ale muselo se proplétat přes tři nízké uzavřené nádoby nad sebou, propojené střídavě u krajů masivními, ručně kovanými trubkami. Kde nebyla trubka, tam nádoby protínala železná tyčka, která svými konci zasahovala až do plamenů a dodávala další teplo. První dvě spodní nádoby samy byly naplněny hrubým štěrkem, aby té vody nebylo na ohřívání moc. Přívod vody byl do prostřední nádoby, kde se ohřála a pak postupovala do spodní, nejžhavější nádoby, kde se beze zbytku měnila na páru. Pára pak šla do třetí, nejhornější nádoby, která sloužila jako zásobník a vyrovnávač tlaku.

Pomocí prvních několik zkušebních zatopení se podařilo odchytat většinu chyb, takže již skoro nic nebránilo zapojení stroje. Sám Honza byl nesmírně zvědav, jestli kvůli složitosti bude stroj vůbec fungovat. Na zkušební provoz si vyhradil brzké ráno. Majku zahnal z dosahu, kdyby to stroj nevydržel, ale dědek se zahnat nenechal. Stejně pro jistotu sledovali stroj zvenčí přes pootevřené dveře. Nervózní Majka očekávala katastrofu, ale pak se od domečku ozvalo jásavé zvolání: A přece se točí!.

Stroj sice pracoval, točil velkým setrvačníkovým kolem, ale zoufale pomalu. Bylo jasné, že konstrukce je hodně těžkopádná a ve spoustě převodů se ztrácí hodně síly. Honza byl z toho poněkud schlíplý, ale Majka ho chytila za ruku a táhla pryč. Přes rameno zavolala na dědka, že pro dnešek bude Honza mimo. Dědek se jen šklebil... Jen co byli z doslechu se Majka obořila na Honzu:

„Přestaň. Moc si to bereš, bylo přece jasné, že to nepůjde hned. Takže se teď vzchopíš, půjdeš osedlat koně a pojedeme na projížďku. Stejně jsme už dlouho nebyli doma.“

Druhého dne k večeru šel dědek okolo domečku a zpozoroval, že se uvnitř svítí. Opatrně nakoukl oknem a užasl. Na stole ležela hromádka papírů, u stěny stála Majka a statečně mávala štětkou s vápnem a Honza právě sundával ze stroje ty zpropadený táhla. Nechoval se k nim vůbec něžně, co šlo ukroutit rukou, to ukroutil, co nešlo, tam si pomohl kusem železné tyčky. Zíral na to jako uhranutý, takže si nepovšiml Majčina ohlédnutí ani toho, jak se pomalu přesunula ke dveřím. Dost se proto lekl, když ji uslyšel za sebou, že se nemusí chovávat jako kluk, ale může jít klidně dál. Toho už si všiml i Honza a se širokým úsměvem zval dědka dál. Usadili se ke stolu, Majka odněkud vytáhla kameninový džbánek, ale nebyla v něm ta mast, co dědkovi tak pomáhá, ale podle vůně medovina. Dostal svůj kalíšek, ucucl a zatvářil se blaženě. Honza se na něj ušklíbl a prohlásil, že jeho šedivou hlavu zatíží tajemstvím, které zatím zná jen pár lidí, ale která se časem rozkřikne. Pak mu povykládal lidovou verzi toho, jak byl objeven archiv znalostí, a že se tam byli s Majkou poradit. A jelikož bude pracovat s nákresy dokonalejšího parního stroje, tak aby se moc nedivil. Dědek měl z toho oči navrch hlavy. Nakonec do sebe nalil celý kalíšek medoviny, aby ty novinky spláchl. Honza pak začal rozkládat po stole jednotlivé nákresy. Ty na starý, ušmudlaný papír ručně kreslil uhlem, přece nemůže přijít s výtisky z laserové tiskárny. Seděli tak dlouho do noci, dědek, ač starý člověk, chápal technické věci obdivuhodně rychle.


O toho okamžiku trávili v domečku každou chvíli, dědek tam i přespával na hromadě starých hadru, které měli na čištění. Největší problém dělalo nastavení šoupátek rozvádějící páru k válcům. Vzhledem k vylepšené konstrukci parního kotle měli dostatek páry na dva samostatné parní stroje. Pak jednoho dne bylo vše hotovo a přistoupili k provozním zkouškám. Párkrát museli přenastavit a doplnit odstředivý regulátor a pojistnou klapku, ale pak již vše chodilo jako na drátkách. Zbývala akorát slavnostní předváděčka. Na tu úplně první pozvali jen majora Ulmana a pana Střízlíka. Slavnostní předvedení bylo sice naplánováno na na desátou hodinu, ale oba pánové se objevili už krátce po deváté hodině. Seděli na lavici u stolu a přihlíželi, jak Honza pomalu láduje uhlí do kotle. Když se moc hromadilo, prohrábl ho, pak pootevřel vzduchovou klapku, s čímsi pootočil. Dědek zatím kontroloval oba parní stroje, nad čímž se podivil pan Střízlík:

„Ehm, nebyl tady jen jeden stroj? A co je s vámi, vždyť vůbec nepajdáte!“

Odpověděla jim Majka, že se ti dva blázni, čímž myslela Honzu s dědkem, prohrabali strojem až do úplných vnitřností a potom ho natolik vylepšili, že pára bohatě stačí na dva stroje. A co se týče pajdání, Honza upravil dědkovi tlačící botu a  ona připravila pro dědka mazání podle starého rodinného receptu, které mu skutečně pomáhá.

Pak nastal ten slavný okamžik, kdy si pojistný ventil začal trochu odfukovat, čímž oznámil, že páry je již dost. Honza začal pomalu pootáčet pákou, regulující přívod páry do stroje. Totéž dělal dědek u druhého stroje, ale poněkud pomaleji. Po chvíli běžel první stroj tak rychle, že se loukotě setrvačníkového kola začaly rozmazávat. Dědek, obsluhující druhý stroj ho nechal běžet v malých otáčkách. Pak mrkl na Honzu a začal přidávat páry, zatímco Honza ji u prvního stroje omezoval. To už pan Střízlík nevydržel a začal nadšeně pokřikovat a plácat rukama. Major jen udiveně kroutil hlavou.

Honza s dědkem nechali stroje jet, Honza akorát pootevřel dvířka u kotle. Pak přišlo na stůl malé občerstvení, nakrájený chleba, plátky uzeného masa i špeku, na pití voda a jako zlatý hřeb další džbánek medoviny. Pan Střízlík se vzchopil, přestal nadšeně poskakovat, ale chystal proslov. Do toho mu vpadl major, že Honza je stále jeho důstojník, takže nějaké jmenování paromistrem nepřipadá v úvahu. Honza si přisadil, že on si jen plnil sen, ale že dědek je chytrý dost, aby zvládl zaučit tak dva tři další učedníky, jak se staví a ovládá parní stroj. Pan Střízlík jen rozhodil rukama, že se vzdává, a otočil se na dědka, co on na to. Dědek skromně odvětil, že vše co umí se naučil od Honzy za pochodu, načež Majka vyprskla smíchem a vysvětlila, že ten druhý stroj stavěl dědek prakticky sám podle toho, jak Honza stavěl ten první. Pak do toho všeho vstoupil major, který se zeptal pana Střízlíka, jestli už někde viděl takový parní stroj nebo jsou Češi zase první na světě? Pan Střízlík se zarazil, téměř bylo vidět, jak mu v hlavě šrotují kolečka, pak prohlásil, že o žádném takovém stroji neví. Takže to je důvod k pořádné oslavě, a tu uspořádá on zítra ve dvanáct hodin v hostinci U černé labutě. Už byl na odchodu, pak se zarazil a otočil se na Honzu:

„Teď mi to došlo. Stroje jsou to pěkný a funkční, ale jak tu sílu dostaneme do nové haly. Je to přece jen kus...“

Honza se podíval na dědka a odpověděl:

„A víte, že jsme to už také řešili? Nakonec měl dědek báječný nápad. Jestli se podíváte pozorně, uvidíte, že každý stroj je trochu zabořen v zemi a obložen kameny. To proto, že ten stroj není až tak těžký, pro čtyři siláky by neměl být problém stroj pomocí tyčí nadzdvihnout a odnést kamkoliv. Problém je s kotlem na páru, ten potřebuje pořádný komín, aby měl tah. Něco se nám ale rýsuje, zkoušíme vymyslet takový, který by s dal pomocí koně přemístit prakticky kamkoliv.“

Opětovně bylo vidět a téměř i slyšet, jak panu Střízlíkovi rotují myšlenky v hlavě. Chvilku tak v zadumání stál, pak řekl:

„Asi je to blbost, ale co by se stalo, kdybychom dali na vůz kotel i stroj a ten by nějak poháněl ty kola, po kterých by vůz jel?“

Honza s Majkou vypadali omráčeni, nakonec se ozval Honza:

„No, v principu by to asi šlo. Nedokážu si představit ten vůz, jak by musel být pevný, jestli by se moc nebořil do země a spoustu dalších věcí, o kterých zatím nevíme. A vůbec, nechcete se přidat k nám, když máte takově skvělé myšlenky?“

Tentokrát koukal zaraženě pan Střízlík, pak zakroutil hlavou, že by jen překážel, technicky není moc zdatný. To radši slouží státu, to umí podstatně líp. To uznávali všichni.

 


Zpět Obsah Dále

23.10.2017 09:27