Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Loučení

Všechno bylo v pořádku. Dědek učil tři mladé rozjívence, ti k němu vzhlíželi s téměř posvátnou úctou. Právě společně s dalšími přenesli jeden parní stroj do potrubní dílny, kde byl prototyp linky na výrobu potrubí, vyzkoušeli nový parní kotel, součinnost a vše klapalo. Druhý parní stroj mířil k hamrům, kde bude parní kotel vytápěn teplem z výhní, které jinak mířilo přímo do komína. Na uprázdněném místě v domečku se dědek pokoušel o další vylepšování právě stavěného parního stroje, inspirován pečlivě ochraňovanými listy papíru s nákresy. Pomáhal mu ten nejšikovnější, zbylí dva se starali o ostatní stroje. Tam ho také našel Honza s Majkou, kteří se přišli rozloučit.

Jednoho rána seděla Majka na kraji postele a pochmurně sledovala cosi neexistujícího na prkenné podlaze. Na opatrný Honzův dotaz, co se děje, odpověděla Majka až po chvíli:

„Je mi špatně od žaludku a přitom jsem nic špatného nesnědla. Taky jsem to měla dostat už před měsícem, ale občas mám nepravidelné měsíčky, díky antikoncepci. Teď bych to měla dostat podruhé, ale zase nic. Asi budeš tatínek, antikoncepce selhala nebo jsi v tomto světě silnější, Honzíčku!“

Honza ji přivinul do náruče a chvilku ji kolébal. Pak Majka pozvedla uslzené oči a prohlásila:

„Potkali jsme zde hromadu báječných lidí, bude se mi špatně loučit. Je tady nádherně, ale zdravotnictví je tady v plenkách a porodnictví tuplem. Navíc, kdybych to neohlásila u nás, mohl by být problém.“

Honza ji přerušil:

„Hele, a to mě chceš nechat tady samotného? Když jsme se brali, tak tam bylo něco o rodině. Kam jde jeden, tam jde i druhý, ne? Copak bych tě mohl opustit a sobecky tady zůstat? A stále se strachovat, co se tam s tebou děje? Žádná partyzánština, prostě se rozloučíme a odejdeme středem...“

Majka se rozbrečela úplně a objala Honzu tak, že mu málem praskala žebra. Přitom si šeptala, že má toho nejbáječnějšího chlapa pod sluncem. Když se uklidnila. Honza ji trochu popíchl:

„A ještě by mi moji Mařenku mohl odloudit nějaký Huhlal...“

Majka se rozesmála a naznačila facku. Artistickým kotrmelcem spadl Honza z postele, jeden kotrmelec vzad a rozplácl se na podlaze. Majka to s úsměvem okomentovala jediným slovem:

„Šašku!“

Bylo toho k zařizování více. Nejdřív se to musí dozvědět major Uhlman s profesorem Mahlsteinem, kteří se komplotu účastnili od začátku. Kuba Kuřátko, tady známý jako poručík Schwert, se to dozví hned jako další. Ostatním to ti tři poví dodatečně, ale přece jen existovalo několik lidím se kterými bylo nutno se rozloučit osobně. Dědek Čvančara byl jeden z nich. Ten také první uslyšel připravenou historku:

Kus od Brna směrem na jih je vápencové pohoří se jménem Pálava. Pod ním je původní Honzovo rodiště, které kdysi dávno opustil. V poslední době na něj stále více doléhá jakýsi stesk, něco mu říká, že by se měl vrátit, podívat se po příbuzných, převzít hospodářství a s Majkou založit rod. Tak se tady mějte, nezlobte a možná se zase někdy potkáme.

Dědek byl na měkko, učedníci na Honzu zírali, neboť to byl ten velikán, který jejich učitele naučil všechny ty báječné věci... Seděli u stolu, vzpomínali na společně prožité chvíle, až bylo do breku i Honzovi. Raději se rozloučil a odkráčel. Stejnou historku se dozvěděli major s profesorem, ale ti ji měli pouze šířit dál, protože znali skutečnost: Honza s Majkou jsou z vedlejšího světa, sem se dostali nedopatřením a rozhodli se pomoci světu postiženému náboženskou válkou. Svůj dobrovolný úkol splnili na jedničku s hvězdičkou. Něco takového tušil možná i pan Střízlík, neboť se jednou obrátil na majora Ulmana s dotazem, jestli nejsou Honza s Majkou převlečení andělé, jsou jakoby maličko cizí. Dostalo se mu odpovědi, že ano, jsou cizí, ale pro vlastní čistou mysl ať nepátrá po podrobnostech.

Zbývala ještě jedna věc. Kdysi dávno slíbili majorovi s profesorem objevy a cestování. Objevy se našly v archivu, cestování se naštěstí dalo zařídit jednoduše. Z Kolína do bývalé pevnůstrky to koňmo bylo kousek. Koně nechali v pevnůstce a k trhlině pokračovali pěšky. Falešná betonová stěna vypadala jako prastará skála, Majka na chvilku upoutala pozornost a Honza mezitím otevřel vchod. Major už kdysi dávno trhlinu ve skále viděl, pro profesora to bylo vše nové. Pak ještě prosba na pány, aby se dívali ven z trhliny s hlásili změny. Ač na to byli připraveni, přesto to byl pro ně šok. Nejdříve zírají do tmavého šera a vzápětí ve venku jasný sluneční den. Skoro to zavánělo čarodějnictvím.

Cesta lesem byla stejná jako tam u nich, ani chalupa se stodolou nejdříve nevzbudila pozornost. Naštěstí je Honza před vstupem do chalupy varoval, ať se ničemu nediví, není to čarodějnictví, ale vše je přírodního původu. Stejně je nejdříve nechali sedět na lavičce u dveří, zatímco Majka šla uvařit čaj. Pánové se vyzbrojili trpělivostí, přece jen, než se zatopí v peci, ohřeje plát, voda... Nepočítali s rychlovarnou konvicí, během pěti minut jim v rukách hřály porcelánové bucláky. V porcelánové misce nasypaný krystalový cukr a v cukru, světe div se, kus kovu vytvarovaný do podoby lžíce. Té se hned zmocnil profesor, takže Majka vyskočila a donesla pro každého jednu. Honza mezitím zaskočil k sousedům, jestli jsou Kovářovic doma. Byli, i se staříčkem. Honza jim jen řekl, že má super vzácnou návštěvu, přivede je, ale ať se jim nedviví...

Takže po čaji následovala návštěva sousedů. Honza byl napjatý, jestli Petr majora ještě pozná. Poznal. Hned ho vítal jak starého přítele. Staříček zachoval klid, k bábince Marjorii také občas chodily z lesa podivné návštěvy... Protože bylo vidět u návštěvníků únavu z přemíry dojmů, rozhodla se Majka návštěvu tohoto světa ukončit. Bylo toho dnes dost i na ni. Ještě musí dorazit do Ulmu, rozloučit se s Kubou, přespat a rozloučit se s milým sousedním světem.


Plány jim překazil právě Kuba. Prohlásil, že je sice chápe, ale musí to tady ještě dva dny vydržet. Proč dva dny? Protože za dva dny bude Adélce, nejstarší Mlejnkovic dceři, osmnách let a oficiálně se zasnoubí. Zásnuby se budou konat v nově postavené kapličcce, jako družičky půjdou Štěpánka a Andulka, které tady nikdo neřekne jinak než Psí máma. Poslouchají ji nejen psi, nedávno byla spatřena, jak si na kraji lesa povídá s liškou. Sice Kuba neví, co na něm Adélka vidí, ale když už má takové štěstí, rozhodně se k němu nebude obracet zády. Přijedou Mlejnkovic z Kolína, pan Střízlík přiveze z kolínského chrámu nějakého kněze, aby to bylo skutečně oficiální. Vzkaz je musel minout cestou.

Honza se nevinně zeptal, co tak najednou a byl za to pokárán Majčiným pohledem. Kuba se jen usmál a řekl, že to trvá už rok, ale je možné, že v návalu dalších věcí to přehlídli. Paní matinka to poznala skoro hned, chvilku se mračila, pak si jednou promluvila s majorem a od té doby byla jako vyměněná. Pak se vytasil se zásnubním prstenem. Jak opatrným vyptáváním zjistil u matinky, Adélka zbožňuje dřevěné titěrnosti, takže pokud jí, mladý muži, vlastnoručně vyřežete snubní prstýnek z nějakého pěkného dřeva, tak je vaše. Pak otevřel vyřezávanou dřevěnou krabičku a tam si v kousku mechu hověl nádherně vyřezávaný a vypalovaný prsten. Dle Kubových slov tomu věnoval poslední tři týdny.

V určený den nastala sháňka po Honzovi, který měl Kubovi jít za družbu, ale nikde nebyl. Nakonec vyšel s Majkou z lesa a rázem na sebe přitáhli pozornost. Po domluvě s Kubou sbalil Honza Majku a zmizeli domů. Pořádná koupel, chvilka spánku s pak strojení. Honza na sebe navlékl to, co nosil jako hrabě z Lamberka, Majka se oblékla jako jeho zákonitá manželka. Vyčesat vlasy, dřevěný hřeben a šlojíř a mohli jít. Doprovázeli je sousedi, Zdenička s Petrem, ustrojení jako panští sloužící. V této sestavě vyšli u tábora z lesa. Hodně lidí třeštilo oči, protíralo si je, jestli sní nebo bdí... Čtveřice mířila pomalu ke kapličce, kde se již chystal skromný obřad. Kudy šli, tam utichal hovor a lidi nevěděli, jestli jen sklonit hlavu nebo přímo padnout na kolena. Vojáci měli jasno - vypjali se do pozoru a slavnostně salutovali. Honza jim odpovídal a snažil se nesmát a neposlouchat ten mohutnějící šum z míst, kudy už prošli.

Tak došli ke skupince okolo Kuby s Adélkou. Byl tam i major se profesorem, Mlejnkovi, pan Střízlík a kněz, který si polohlasně opakoval slova obřadu. Zdaleka nejvíc konsternován byl pan Střízlík, který si Honzu pomatoval jako neurozeného vojáka, popřípadě jako špinavého zámečníka. Tato nečekaná proměna ho dokonale zaskočila. Honza mu řekl, ať se chová jako normálně, pak se otočil ke Kubovi:

„Dary se sice mají dávat až po obřadu, ale tyto jsou natolik specifické, že je nutné je předat předem. Pane poručíku, vy půjdete s námi, holky se postarají o Adélku.“

Adélka

Adélka

Kubův kabátec pro slavnostní chvíle

Kubův kabátec pro slavnostní chvíle

Adélka se sice po Kubovi ohlížela, když ji ty dvě odváděly k domečku Mlejnkových, ale kráčela vcelku odvevzdaně. Kuba měl sice nějaké dotazy a připomínky, ty ale narážely na hradbu mlčení. Když se však oba vynořili z domečků, tábor zatajil dech. Kuba chodil normálně oblečen do haleny a volných kalhot. Teď však měl na sobě navlečenu parádní uniformu. Sytě modrý kabátec se zlatým zapínáním, černé kalhory s rudými lampasy, na nohách vysoké boty. Ty jediné byly původní, zato se však leskly jako zrcadlo. Na hlavě měl parádní modrou čáku, aby mu ladila k uniformě. Zdobený opasek, na jedné straně meč, na druhé straně lovecký tesák. Kuba s Honzou a Petrem došli ke skupince u kapličky, kde vyhlíželi Adélku. Když se objevila i ona, Kuba jen zamrkal.

Adélka měla sice své původní šaty, ale ty prošly omlazující procedurou. Obloukový výstřih u krku se změnil na velkolepý čtvercový, aby vynikl jeho obsah. Ňadra byla přizvednuta stuhou s ozdobnou mašlí vpředu. Mahagonově zrzavé vlasy nebyly staženy v tlustém copu, ale skoro volně rozpušřěny a byla do nich vetknuta stříbřitá polokorunka zdobená smaragdy. Vypadalo to, jako by jí ve vlasech plápolal zelený oheň. V jeho záři se úplně ztrácel Adélčin doprovod, Majka se Zdeničkou. Obdivné ticho v táboře by se dalo krájet a prodávat. I kněz poplašeně vzhlédl, co že děje a následně se zakoktal, plně uchvácen.

Naštěstí se vzpamatoval, než malý průvod zamířil do kapličky. Štěpánka s Andulkou jako první, rozhazovaly kytičky z košíčků. Pak Kuba s Adélkou, vznášející se na vlnách obdivu a štěstí, za nimi Honza jako Kubův družba spolu s Majkou, Mlejnkovi s oběma matinkama, hlasitě popotahující nad tou nádherou. Obě se shodli, že si Adélka vybrala dobře, Kuba samozřejmě taky a hlavně, Kuba má báječné přátele. Ten Honza s Majkou vypadají jako nějaká šlechta, a ty dary, co donesli! Major Ulman to štěbetání poslouchal a tiše se pro sebe usmíval, stejně jako profesor Mahlstein. Vojáci tvořili špalír, šavle a meče vztyčené na Kubovu počest. První šestice, hned u kapličky, dokonce dělala ze šavlí bránu.

Ač byl obřad krátký, stejně se Adélce klepala kolena, zvláště po prvním zásnubním polibku hned poté, co dostala nádherný dřevěný vyřezávaný prsten. Už jí došlo, co Kuba stále kutil v koutku. Čerstvý vzduch ji poněkud osvěžil, takže nezakopla, když se všichni šinuli ke stolům, na které už kuchaři kladli dobroty. Zábava se vydařila, takže když se pozdě večer Honza s Majkou zvedli k odchodu, všiml si toho jen Kuba. Na kraji lesa je dohnal, oba objal medvědím stiskem, hlesl jen Děkuju za všechno, popotáhl a pak už jen sledoval, jak oba mizí v lese.

 


Zpět Obsah Dále

23.10.2017 09:27