Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Sklepení

Pomalu se blížil termín turnaje, kamarádské a spolupracující skupiny byly obeslány, pozváni vybraní řemeslníci a zamítány neustálé žádosti kolotočářů. Pak si kdosi vzpomněl, že bez pořádné vlajkoslávy to nemá šmrnc, takže kamarád lesák vybral několik stromů vhodných na vlajkové stožáry. Kvůli výšce a přesto stabilitě bylo dohodnuto, že se motorovým zemním vrtákem vyvrtá dvoumetrová díra, do ní se zasadí pořádná kláda, aby trčela ještě dva metry nad zem a teprve k ní bude upevněn vlajkový stožár. Měla tak vzniknout řada osmi stožárů s mezerami tří metrů. Šest děr se povedlo bez problémů. Zádrhel nastal u sedmé díry. Vrták zajel do země jako po másle, ale v metru a kus se zarazil, že dál to nejde. Nic nepomáhalo, ani když si minstrel Michal sedl na vršek vrtáku a tím ho zatížil sto třiceti kily. Ozvalo se sice nějaké skřípění, ale vrták se stále točil naprázdno. Honza k díře dotáhl i staříčka, jestli tam není nějaká skála, ale staříček jen vrtěl hlavou, že tady by žádná skála být neměla. Stáli s ostatními okolo díry a dumali, co dál. Nakonec se rozhodli vyvrtat osmou díru a pak se vrátit k té záhadné sedmé. Osmá díra byla bez problémů.

Honza nakonec dotáhl koště na násadě a pořádnou baterku, aby se podíval, na co narazili. Chvilku rejdil koštětem v díře, pak si k ní klekl, zasunul baterku do díry a rozsvítil. Chvilku do ní nechápavě hleděl a pak se obrátil na Vaška:

„Prosím tě, pojď se podívat, jestli vidím to, co vidím.“

Vašek přiklekl a zahleděl se dolů. Chvíli kroutil hlavou a pak užasle pronesl:

„To vypadá jako nějaká kamenná klenba, ale zvenčí...“

U díry nastala tlačenice, jak se všichni chtěli na vlastní oči přesvědčit, že Vašek není slepý. Přítrž tomu udělal Honza. Zhasl baterku, rozhlédl se po ostatních a zeptal se:

„Hmm, a co teď? Já bych díru zasypal, zrušil i ten poslední stožár a nechal jich jen šest. Začal bych pátrat, co to je až po turnaji.“

Vašek s Michalem kroutili hlavami:

„Já bych tomu zkoumání vyhradil tak dva dny. Stejně by nás ti sžíralo, na co jsme narazili, a nevydrželi bychom čekat. Času máme dost, do turnaje zbývají ještě tři týdny.“

To už doklusal zpátky majitel vrtáku, že čirou a úplnou náhodou od minula zapomněl v autě tenký vrták na vzorky, takže se můžeme pustit do zkoumání alespoň toho, kam to vede a jak je to velké. Rozhlédl se po kamarádech a zeptal se:

„Co koukáte? Snad jste to nechtěli zasypat?“

Vašek koukl na Honzu, ten jen pokrčil rameny a zvedl ruce, že se vzdává. Nejdřív si pomocí kolíků vyznačili síť s metrovými oky a pak začalo vrtání a zakreslování na kus papíru. Pomalu začal vznikat obrys podzemní stavby. O tribuny a řady stožárů moc do louky nezasahovala, dá se říci, že kdyby vrtali o půl metru dále, nic by nenašli. Směrem k lesu se stavba rozšiřovala a zase zužovala, až byla skoro kruhová. Vedly z ní dva výčnělky, asi chodby. Jedna širší, třímetrová, mířila do lesa přibližně k údolí s trhlinou, druhá, užší končila po třech metrech na kraji lesa. To už se přišla podívat i Majka, aby oznámila hotový oběd. Zmateně se rozhlídla po dírách a poházených kolících a hned se na to zeptala minstrela Michala, který znaven po pěti minutách pobíhání seděl opodál na kládě:

„Michale, co se děje? Takový zmatek nepamatuji od chvíle, kdy mezi nás spadlo vosí hnízdo...“

Michal se při vzpomínce usmál, byl tehdy dvojnásobný, a odpověděl:

„Kluci našli při kopání nějakou podzemní stavbu, tak zkoumají, jak je veliká a jak se do ní dostat.“

Romantická Majka vykulila oči:

„A to jste mi nemohli dát vědět? A narazili na draka nebo na poklad?“

Michal se jen usmál:

„Vždyť by ses nikam nevlezla...“

Majka se na oko urazila:

„No fuj, takhle ty na mě! Jako kdybys nevěděl, že těhotné ženy jsou emocionálně labilní! Urazím se a v životě na tebe nepromluvím. Co bylo dál? Drak nebo poklad?“

„Zatím ani jedno. Ostatně, už se vracejí, můžeš se jich zeptat sama.“

Majka se hned obrátila na Honzu s Vaškem:

„Tak co? Drak nebo poklad?“

Vašek se zarazil a zablekotal:

„Co? Jak? Jaký drak?“

Honza byl pohotovější:

„Zatím ani jedno, tak daleko ještě nejsme. Zato máme hlad jako stádo vlků a vlčic. Vlítneme na to odpoledne po obědě a odpočinku.“

Poté, co si majitel vrtáků poslechl spoustu rad, jak s vrtákem odkrýt přístupovou chodbičku, poslal všechny tam, tam slunce nesvítí a udělal to podle svého. Vrták se v úhlu 45° zakusoval do země, uvázán zatím volně ke dvěma stromům. Když vrták zmizel skoro celý v zemi, zadržela ho napjatá lana. Honza s Vaškem začali odrývat zeminu nad vrtákem, který ji umisťoval na zvětšující se hromádku. Tu odhrabávali další, aby hlína nepadala zpátky do výkopu. Nakonec vznikl šikmý zářez do země s véčkovým profilem. První se do něj hrnula Magdaléna, což Vašek komentoval slovy:

„Ano, mládí vpřed, mládí má zelenou. A taky je z nás nejlehčí, pokud bychom ji museli z díry tahat, až se přiotráví zkaženým vzduchem dole.“

Magdaléna to nijak nekomentovala, pouze se opatrně skrčila u temného otvoru. Chvíli čenichala jako liška, pak se natáhla k Honzovi pro baterku. Trochu ještě rozšířila otvor a vzápětí už hlásila:

„Hele, to je hezký to chci!“

Vašek jen kroutil hlavou, ale Magdaléna pokračovala:

„Člověk by řekl, že tam bude vlhko a smrad, ale nic takového. Na podlaze hromada prachu, křižující se myší cestičky a většina jich mizí v díře ve dveřích.“

Vašek to nevydržel:

„Jaký dveře zase?“

Magdaléna se ve výkopu usadila líp:

„Já o nich neřekla? Jsou dřevěný ze svislých fošen, mají železný kování a vyplňují celý profil chodbičky. Jsou pootevřené, asi na půl centimetru. A vlevo, kousek od zdi je asi vyhryzaná díra ve dveřích. Moment, trochu se pootočím. Jo, podle té díry mají fošny tloušťku plus mínus šest centimetrů, jestli se nepletu... Ta baterka přestává svítit nebo co.“

Po těch slovech se Magdaléna složila na svah výkopu, hlavu s bledou tváří hledící nevidoucně do vzduchu. Honza nezaváhal, v mžiku byl u ní a už ji zdvihal. Nahoře ji přebírali další, takže za chvilku ležela na trávě na kraji lesa. To už se k ní hnal její brácha Richard, ale to už jí kamarádi dávali dýchání z úst do úst a srdeční masáž. Chvilku modrá barva tváří ustoupila zdravě růžové a pak otevřela oči:

„Já jsem omdlela? Co se stalo?“

Odpověděl jí Vašek:

„Jako kdybych to neříkal. Slyšela jsi někdy o Grotta del Cane u Neapole?“

Magdaléna zakroutila hlavou. Vašek navázal:

„Také se jí říká Psí jeskyně. Je do půlmetrové výšky zaplněna kysličníkem uhličitým, takže se tam pes udusí, ale člověk dýchá normální vzduch. Něco takového tě postihlo tady. No, jak to vidím, dnes to odpískáme, trochu rozšíříme díru a snad se to přes noc vyvětrá.“

Majce se nějak nechtělo spát tak si otevřela novou knížku. Poslední dobou ji začínalo zajímat scifi a tohle byla úplná novinka. Už předmluva stála za to:

Traduje se, že kdysi dávno, pradávno, v rušných časech, přiletěla z vesmírných dálav Stříbrná paní. Potulovala se od planety k planetě, nechala za sebou plynné obry a blížila se ke Slunci. Chvilku pozorovala bláznivý tanec Faetona, který se svým bratrem bláznivě kroužil okolo společného těžiště. I okouzlila Faetona krása Stříbrné paní a natáhl se po ní. Porušil tím společné těžiště a jeho bratr zakopl. Pokusil se o záchranu, pevně uchopil Faetona, avšak ani to nestačilo zabránit vzájemné srážce, při které se roztříštili na myriády drobných úlomků.

Polekána pospíchala Stříbrná paní dále. Minula cestičku, kterou si vyšlapala další planeta, tu však nezahlédla, protože ji skrývalo Slunce. To se již blížila ke třetí planetě od Slunce. Ta se jí pospíchala postavit do cesty a tím Stříbrnou paní ulovit. Stříbrná paní se pokusila vzdorovat osudu, zkoušela změnit dráhu, ale nepomáhalo nic. Ale přece! Účinky snah se znásobily a Stříbrná paní těsně proklouzla okolo planety. S čím však nepočítala, byl vzdušný obal okolo planety. Ten Stříbrnou paní natolik zpomalil, že zůstala uvězněná v dosahu planety. Navíc, tak těsný průlet vyrval z těla planety mnoho hmoty, která se pomalu usazovala na Stříbrné paní. Její lesk pod vrstvou hmoty matněl, až uhasl docela. Stříbrná paní, nyní v podobě nevzhledného tělesa, zůstávala zajatcem planety. Ještě jednou se pokusila o útěk. Její služebníci dlouho bádali a zkoušeli, až našli. Jednu noc, v okamžiku největšího přiblížení, snesla Stříbrná paní stříbřitě zelené Vejce. To mělo na chvíli přerušit vzájemnou přitažlivost a poskytnout Stříbrné paní šanci uniknout. Nikdo už neví, co selhalo. Vejce se sneslo v oblaku ohně na povrch, probořilo ho a uvízlo v planetárních útrobách. Oblak ohně se rozlil po povrchu planety, zničil slibně se rozvíjející planetární civilizaci a prakticky vymazal většinu života na planetě. V několika málo úkrytech přežili doposud živořící tvorečkové.

Stříbrná paní stále kroužila okolo planety, kde vzkvétaly říše, aby byly rozkotány barbary. Civilizační vzestup byl pozvolný, stříbřitě zelené Vejce mělo přece jen nějaký vliv. Za ty eony otrávilo zemi, vodu i vzduch, ale hodnoty stále ještě nedosahovaly kritických hodnot. Stále ještě byl čas vše napravit, neboť staré proroctví tvrdí, že až se Vejce vrátí zpět Stříbrné paní, nastane Zlatý věk Lidstva. Stříbrná paní opětovně zazáří a její svit Lidstvo uzdraví.

Zatím však Měsíc stále krouží okolo Země a čím dál víc šílenější lidstvo si to šněruje ke zkáze.

 


Zpět Obsah Dále

23.10.2017 09:27