Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

S w a r p

 

Science fiction

Al.hexth

© 2018 Al.hexth

Nakladatelství: X


Hlavně včas zahnout

„Myslím, že jsme zmizeli opravdu dokonale,“ pochválil si kdosi.

Tato docela obyčejná věta, pronesená docela obyčejným hlasem, by byla tím, čím se jeví - totiž obyčejnou součástí nějakého obyčejného hovoru, nebýt ovšem několika drobných neobyčejností.

Majitel onoho hlasu, vyhlížející jako mladý hominid, se bez viditelné příčiny vznášel uprostřed uzavřené průhledné koule. Nebyl ale sám. Vedle něj byl stejný útvar, obsahující ve svém nitru hmotu, seskupenou do tvaru spící dívenky. Obě bubliny se nacházely v prosté malé místnosti, kde kromě technicky hladkých, neporušených stěn nebylo nic z toho, co ještě před zhruba staletím tvořilo typický kolorit centrál všech kosmoletů. Žádné kontrolní panely, žádné holografické zobrazovače, žádné neuročidlové senzory, dokonce ani žádné ovládací prvky. Místnost tonula v hebkém světle, jehož zdroj nebylo možno určit. Jemná, našedlá záře jako by rovnoměrně vyvěrala přímo ze vzduchu.

Dívka se náhle zlehka usmála, čímž dala jasně najevo že nespí, a v mozku mladíka se objevila věta: Ale také jsme to draze zaplatili. Energie máme sotva na jeden malý skok a poškození dosahuje osmi procent.

„Počítal jsem, že to bude horší,“ usmál se společník. „Není to legrace po takovém úprku lineárně prokličkovat Zakázaným Pásmem.“ Kdyby to uměl, stíhač by si po takové větě uštvaně odfrkl; za poslední hodiny provedl téměř stovku teleportových přemístění s maximálním výkonem, což přivedlo jeho energetické zdroje na pokraj zhroucení.

Však také nebýt toho, že pilotuješ ty, nikdy bych tudy neletěla, odpověděla novou myšlenkou. Nezdálo se, že by mladíka takový způsob komunikace překvapoval a teď se oba usmáli povedenému žertu. Vypadalo to, že se oba chovají poněkud dětinsky vzhledem k situaci, v níž se nacházeli, ale bylo to tím, že dokud citlivé přístroje jejich stíhače nezachytí vhodný objekt k přistání, nemá stejně význam cokoliv dělat. Lidské posádky se na palubách moderních letounů už dávno staly jen pasivními hosty. Stroje (ani omylem si nezasluhující přídomek „neživé“ či „nemyslící“) se dokázaly postarat o vše potřebné neskonale rychleji a precizněji než by to dokázal kdokoliv z lidí.

Přesto jako výraz úcty ke své kamarádce (a trochu jako zkoušku své dovednosti) pilotoval mladík stíhač celým posledním nebezpečným pásmem sám. Nepřenesl by přes srdce, kdyby nepřispěl svým úsilím ke zdaru cesty - i když oba věděli, že čím méně budou zasahovat do řízení umělé inteligence seskupené do tvaru kosmického plavidla, tím lépe a bezpečněji se jim povede. Nyní už je možno pochopit skrytý význam poslední věty, která v nich vyvolala veselí.

Stíhač, vzdalující se dvoupětinovou rychlostí světla od rozlehlého pásma prostoru roztrhaného vlivem hnízda černých děr, prověřoval systémy a rekonstruoval poškozená místa. Podivná dvojice zatím setrvávala v mlčení. Vše, co stroj, jež je obklopoval, uznal za vhodné jim sdělit, dostávali ve formě ucelených myšlenek a představ přímo do svých mozků. Naopak - cokoliv potřebovali říci, přenášelo se stejnou bezeslovnou cestou ve zlomku sekundy do palubních systémů. Nepřijatelně pomalých pohybových či ještě pomalejších slovních rozkazů nebylo v takovémto prostředí třeba.

Tak uběhly nekonečné dvě minuty, než palubní mozek vydal zprávu o okolním vesmíru.

„Skvělý Zapadákov,“ podotkl mladík. „Kapitán Kjo Lanss si vyrve i ten zbytek vlasů, co má, než nás najde.“

Přehled byl opravdu komplexní a zahrnoval oblast do vzdálenosti osmi tisíc světelných let. Ukazatel trasy směřoval k jedné obrovité planetě s prostředím shodným s palubním ekosystémem. Ovšem aktuální ukazatel se od této trasy zhruba v polovině její délky odchyloval o téměř padesát stupňů a mířil kamsi až na okraj trojrozměrné mapy, k malému slunci, kolem něhož kroužila po mírně výstředné dráze nevelká planeta. Neměla ani jméno, ač vykazovala značný stupeň technizace.

Manévr, který palubní mozek předpokládal, byl stejně smělý jako geniální. Podle něj by vystartoval k teleportačnímu přesunu směrem k první planetě, ale s využitím mezních vlastností přesunu by jej přerušil a odskočil by úplně jinam, než kam bylo původně namířeno.

Zde je záhodno poznamenat, že přerušení teleportačního skoku se ještě před nedávnem považovalo za smrtelnou příhodu, neboť přenášený objekt se již nikdy nevrátil z neexistence zpět do vesmíru. A jen na desetiletí se počítala doba, kdy se Lastakarijští technici naučili toto přerušení uměle vyvolat a dokonce i ovládnout a využít. Nebýt toho že tento jev popsal v dávné minulosti sám Lastakar Zakladatel, nikdy by na něco takového ani nepřišli. Jak se o tomto faktu dozvěděl on, bylo dodnes nejasné. V mlhách digitálních mýtů a legend figurovala toliko jména Ramose Frioriho, jirriona Jaa a civilizace jakýchsi Lerů, kterou však dodnes nikdo nikde ve všech osmi nivelovaných galaxiích nenašel.

A tuto revoluční metodu hodlal využít stíhač, vezoucí ve svém nitru dvě bytosti, jejichž podobnost s hominidy - jak později uvidíme - končí právě u jejich bezvadného vzhledu.

„To mu řádně zamotá hlavu,“ dodal spokojeně mladík. Měl na mysli vlajkový koráb své říše, z něhož před několika hodinami tajně unikli. Poté, co místo sebe ponechali na palubě své imaginární dvojníky, pomocí mladíkova univerzálního paklíče pronikli do lokálního počítače a vyřadili všechny kontrolní okruhy, hlídající jejich bezpečnost a současně bránící jejich volnému odletu.

Práce to byla mistrovská. Nešlo jen o to vyřadit dozorující systémy, ale současně zajistit, aby se navenek stále tvářily jako že plní svou ochrannou funkci. A to vše na bitevní lodi, jejíž elektronické hospodářství bylo nejmocnější a nejlépe zabezpečené v celé kosmické flotile. Nedalo se ale čekat, že blokády vydrží dlouho a oni byli na cestě už tři hodiny. Okamžitě po prozrazení jejich útěku se strhne doslova galaktický poplach a všechno, co se umí hýbat prostorem, se vydá po jejich stopách.

Detektory nejnovějších bitevníků dokázaly odečítat z prostoru i směrníky teleportačních skoků, jež nebyly starší než pár hodin, ale byly bezmocné proti umělému přerušení skoku. Také lineární přesun (let v trojrozměrném prostoru) zanechával při použití gravitačního pohonu minimální stopy. Proto skrz okraj hrůzyplného Zakázaného Pásma proletěli lineárně. V ohlušujícím rentgenovém a gravitačním řevu, které klubko rozhádaných singularit vydávalo, zmizí ozvěny jejich gravitačního pohonu jako vločka sněhu na rozpálené plotně. A teď ještě přerušený skok - no, nedělali si iluze, že by mohli zmizet navždy, ale možná čtyřicet, při troše štěstí i trochu více dní by je nikdo nemusel najít.

„Prověř to,“ vydal mladík myšlenkový rozkaz. Syntetický mozek kosmoletu se opět pustil do horečné práce. Věděl ještě lépe než jeho vládci, že druhou šanci nedostane nikdo z nich.

Podivná konstelace, ozvala se dívka bezzvučně. Měla pravdu. Cílová planeta vykazovala nezvyklou roztříštěnost techniky po celém povrchu. Navíc jí obklopovalo husté mračno trosek z kovů a plastů. Na několika místech byla zaznamenána biologická nebo strojová inteligence, což svědčilo o řídkém osídlení. To všechno a ještě mnoho jiného dokázal stíhač zjistit během několika minut na vzdálenost více jak šesti tisíc světelných roků - věc, jež by přivedla k naprostému pomatení smyslů každého astronoma z takzvaných „běžných“ světů.

Stíhač ze získaných údajů průběžně vykresloval v mozcích obou velitelů plastický obraz cílové planety.

To by šlo, vyvěsila dívka větu do přítelova mozku. Hlavně včas zahnout...

„Tak do toho,“ vydal mladík rozkaz, tentokráte běžnou řečí.

Vesmír kolem zhasl a zase se rozsvítil. Nepatrně to s nimi trhlo, když dosedli na kamenitý podklad uprostřed nehezky vyhlížejícího porostu. Teleport z nekonečných hlubin kosmu přímo na povrch planety s přesností několika milimetrů - i to byl jeden z posledních úspěchů špičkové Lastakarijské navigační techniky. Množství operací, které přitom palubní systémy musely provést, bylo pro kohokoliv s lidským mozkem naprosto nepředstavitelné.

Hlášení o potvrzené biologické kompatibilitě přišlo po sedmi sekundách.

„Ven,“ řekl mladík. Vypadalo to jako sen - v jednom okamžiku se vznášel uvnitř křišťálové koule a v příštím už stál vedle ní. I děvče se nechalo bez jediného pohybu přemístit z ochranné pilotní zóny vedle něj. To už jim v hlavách vykrystalizoval obraz místa, které jim palubní systém vybral jako nejlepší pro vstup na tuto planetu. Nebylo o čem se dohadovat - umělý mozek k jeho výběru použil stamiliardy všech možných i nemožných hledisek a jeho řešení prostě BYLO v dané chvíli nejlepší.

„Odcházíme,“ přikývl mladík. Obě postavy jako mávnutím kouzelného proutku zmizely a vnitřek kosmického stíhače osiřel. Ještě chvilku se v něm drželo šero, než pohaslo do tušové temnoty. Stíhač si na své myšlenky nepotřeboval svítit.

 


Obsah Dále

07.11.2018 07:42