Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Krátký výlet

Troska Alfa 2 byla jenom přední část jakéhosi kosmokorábu. Kam zmizela zadní, nikdo nevěděl a nikoho to ani nezajímalo. Šlo o to, prohledat mokrý, ostnatý prales a posbírat zašlé kusy kdysi bílé, gumovité hmoty, jež měla být trhavinou. Úlomků bylo opravdu hodně, ale byly malé a sbírání trvalo mnohem déle, než se původně čekalo. Trosečníci se dostali do časové tísně. Krátký den na planetě znamenal, že se budou vracet za tmy. Arxen si už na začátku všiml, že Mangwaxellané mají z místní noci z nějakého důvodu panický strach.

„Stačí!“ zvolal nakonec nervózní Surws. „Naložte poslední úlomky a padáme! Honem!“

Ve chvíli, kdy se transport vydal na cestu, přistoupil Arxen k Twllipsovi a řekl: „Byli jste támhle na planině?“

„Ah! Skvěle!“ zvolal obdivně navigátor. „Nevěřil jsem, že byste si té antény všimli. Nuže: planinu tam přetíná obrovitý příkop, v němž stojí bagr.“ Arxen kývl hlavou na souhlas. Věděl o bagru dávno, jenom na něj chtěl Mangwaxellany nenápadně upozornit. Navigátorova odpověď ho udivila.

„A proč ho tedy nepřivezete?“ řekl.

Twllips pokýval hlavou. „Máte sílu na delší běh?“

„Jistě.“

„Tak pojďte! Budeme sebou muset hodit, nebo...“ nedokončil a vyrazil k severu, zbraň v ponosu. Dvojice si vyměnila pohledy a vyběhla za ním. Rychle se vymotali ze spleti káldobových houštin a stanuli na okraji pralesa, kde se před nimi rozevřelo rozsáhlé, mělké údolí, končící asi po deseti kilometrech opět pralesem.

„Planina Obrů,“ omezil se Twllips a už opět v poklusu dodal: „Později uvidíte proč.“ Běželi teď přímo na sever a za sebou nechávali ostré stopy v nikdy nedotčené trávě. Trvalo však ještě delší dobu, než se z tenké tyčky stal tlustý stožár. Teprve na místě byla zjevná celá pravda. Od okraje pralesa se táhla napříč planinou obrovská vyrytá brázda, hluboká k patnácti metrům, v níž stál neméně obrovitý bagr. Byl to jeden z oněch gigantů, kterými se proslavily Undhallské strojírny na planetě Dexen-Roqere. Kdo ví, jak se sem dostal a co tu vlastně chtěl dělat.

„Vypadá, že je v pořádku,“ podotkl Arxen.

„Je, ale nemá šťávu,“ odfukoval Twllips.

„Vždyť tenhle má atomovou baterii; nebo už jí někdo vymontoval?“

„Má,“ přikývl navigátor, „ale je zastavená. Na spuštění by potřebovala řádný energetický impuls - a kde ho tady vezmeme? Foronep byl i nahoře v kabině a nedokázal řízením ani pohnout. Nejspíš je zamčené. Hodil by se nám, ale nemáme šanci. Už chápete? Teď ho ale nechte a podívejte se raději semhle.“

Ukázal na nerovnosti v půdě. Aby Arxen udělal Twllipsovi radost, přiklekl k tomu: „Co to má být?“

„To jsou... Girbonovy stopy,“ zašeptal navigátor s posvátnou bázní.

Nebylo čemu se divit. Tito kráčející roboti, jejichž výroba byla před necelými osmdesáti lety zakázána, tvořili jádro Hargovanských invazních jednotek. Byly to chodící bojové a průzkumné komplexy, zbavené základního zákona. Jejich zneužití bylo proto časté a Girboni zapsali svou stránku do dějin robotiky krvavým písmem. Protože jejich vojenští majitelé neměli většinou ani základní kursy robopsychologie, vkládali do automatů nedostatečně definované nebo i nesmyslné příkazy a občas se stávali obětí svého ochránce. Chování opuštěného robota pak nebylo možno naprosto předvídat. Na mnoha planetách dosud přežívalo lidové rčení „řádit jak opuštěný Girbon“.

„Vydáme se po nich?“ zvedl se mladík. Nějaký zastaralý mechan ho nemohl vyvést z míry.

„Blázníš? Omrzel tě život? Raději tisíc robotů než jeden Girbon!“ vykřikl Twllips.

„Chtěl jsi nám ukázat jen tohle?“ pousmál se Arxen.

Muž povytáhl obočí: „Zdá se ti to málo? Nu, víc toho nemáme. A nastává večer. Měli bychom myslet na rychlý návrat, aby kapitán neměl starost kde jsme tak dlouho.“

„Souhlas,“ přikývl Arxen a vydali se zpět.

„Vydrží princezna běh?“ obrátil se po chvíli navigátor na Arrinci. Ale než stačil dopovědět, Aranii je hned mlčky předběhla a udávala tempo. „Už mlčím!“ zvolal obdivně navigátor a pokusil se zrychlit, ale běh v řídké atmosféře byl pro něj velmi vyčerpávající. Přestože chvátali jak jen bylo možno, viděli, že za světla nedorazí. Díky rychlé rotaci této malé planety se zdálo, jakoby fialové slunce úplně padalo k zelenorudému obzoru. Když zářící  kotouč mateřské hvězdy zmizel za obzorem, nastala tma tak rychle jako by někdo otočil vypínačem.

S tou chvílí jakoby se rázem vytratila Twllipsova sebejistota. Pušku nesl připravenou k okamžité palbě a co chvíli se dotazoval, zda mají oba mladí své zbraně po ruce, kdyby se něco stalo. Co by se ale mělo stát, blíže neurčil. Do Modchideche dorazili pozdě v noci, ale v naprostém pořádku.

Zákonitě neušli pokárání od Surwse.

„Je sice hezké, že jim chceš ukázat bagr a Girbonovy stopy, ale měl sis spočítat, že se nevrátíte včas. I my to měli jen tak tak! Riskovali jste svou nehodou oslabení celé naší skupiny! Na to nemáš právo, Twllipsi!“

„Musíte se naučit rychleji běhat,“ poznamenal k mladé dvojici poněkud škodolibě Trebwr. Nemohl opominout příležitost k popíchnutí, ale nestrefil se. Arxen i princezna mlčeli, ale Twllips ne. Vyčerpání a ještě důtka od kapitána v něm vzbudily hněv, který Trebwr neopatrně svedl na sebe.

„Kuš!“ vyjel na kluka. „Nevíš, co mluvíš! To oni museli čekat na mně!“

„Ticho a spát!“ zasáhl kapitán. Bylo to rozumné slovo v rozumný čas.

 


Zpět Obsah Dále

07.11.2018 07:42