Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Lov na Girbona

Jen co na Swarp padla noc, dveře u Araniiny kajuty se tiše otevřely. Aranii se samozřejmě vzbudila ještě před tím než se dveře počaly otevírat, ale dělala že spí. Že by si někdo chtěl udělat neohlášenou návštěvu? Ale jen co vyslala své myšlenky do okolí, poznala kdo to je.

„Jdeme na to?“ posadila se. Komunikace lidským hlasem byla z její strany vyznamenáním, kterého se nedostalo hned tak někomu. Kdyby Arxen dokázal být aspoň trochu pyšný, mohl by se chlubit, že od princezny slyšel určitě nejvíce hlasitých slov hned po jejích rodičích a pěstounech. Takže vzhledem ke kamarádčině nemluvnosti byla jeho reakce trochu paradoxní:

„Psst!“ udělal. „Myslím, že nastal čas.“

Pojďme, vstala, ale jemně jí zadržel. „Tentokrát tě vyvedu ven já,“ pohladil jí letmo po tváři. Jako dva stíny seběhli po schodišti a stanuli v přechodové komoře. Arxen sáhl do kapsy a vyndal hroudu na první pohled velmi těžko identifikovatelné hmoty. Podivná věc byla dalším z technických zázraků, které dokázala Lastakarijská věda: amorfní, vlastní inteligencí obdařený analytik, montér, paklíč, hacker a řešitel v jednom. Podivná hmota se s mlasknutím přisála na vstupní mechanismus a za okamžik se hermetický vstup otevřel. Paklíč samočinně odblokoval i různá poplašná zařízení, která rozpoznal ve schématech kolem dveří, takže oba přátelé mohli naprosto volně vyklouznout z korábu. Paklíč za nimi zase zavřel a zamknul, jakoby spokojeně si zamlaskal na pokořený dveřní mechanismus a odlevitoval Arxenovi zpět do své domovské kapsy. Mohli vyrazit.

Noc byla opravdu černá a řídký vzduch, nezahřívaný sluncem, byl překvapivě studený. Planina byla zahalena  do tajuplně vyhlížejících závojů nízké mlhy. Z pralesa občas zaléhalo teskné vytí vlxů. Nedbali toho a vyrazili k severu. Nemuseli se tentokrát ničím omezovat a oba zprvu svorně levitovali, než Arxenovi došly síly a přešel do obyčejného běhu. Využíval nízké přitažlivosti, odrážel se pod malým úhlem co možná nejvíce dopředu a letěl jak vystřelený šíp. Když prosvištěl houštinami na kraji Bílého Jezera, ještě dlouho tam vzduchem poletovalo urvané listí a rákosí.

Aranii jej s klidem sobě vlastním následovala jako vzduchem plující přízrak. Použití všeho, co zavánělo materialismem, jí připadalo směšné. Ale při pohledu na přítele cítila obdiv nad tím, co všechno může takový techničan dokázat. Trasu k opuštěnému bagru zdolali v pro Mangwaxellany nepřestavitelném čase jedenadvaceti minut. Tam zastavili.

Princezna ladně přistála vedle mírně zadýchaného přítele. „Čím mě překvapíš teď...?“

„Nejdříve zkontrolujeme tenhle křáp,“ udeřil dlaní do článku obrovitého pásu. Vyndal z kapsy amébovitou hmotu svého univerzálního paklíče a přiložil jí na povrch. Podivný amorfní předmět jakoby rázem ožil. Smrštil se a pak, jakoby obdařen tajemnou přilnavostí, se rozjel po gigantickém povrchu stroje asi tak jako když kapka vody teče po skle, jenže paklíč se pohyboval cílevědomě a nezávisle na gravitaci. Podle potřeby měnil svůj tvar a strukturu; hned se podobal změti měřítek, hned pavučině, hloubkovému detektoru nebo prostě ničemu, co by se dalo nějak popsat. Trvalo několik minut, než se seznámil s topologií ocelového titána a než začal vlastní kontrolu. Zdálo se, že ho obrovitost rozměrů přece jen trochu zarazila. Nebylo divu - doposud sloužil k jemným, víceméně kabinetním kouskům a finesám.

To je doba, pomyslela si Arrinci. Ach ti techničané a jejich primitivní rituály! Ale zlehka se opřela hlavou o Arxenovo rameno a řekla: „Jde mu to docela rychle...“

Museli vyčkat ještě devět minut, než paklíč dokončil kontrolu. Bagr se zdál být v pořádku.

„Jdeme!“ sykl mladík. Beztvará hmota jeho ultratechnického pomocníka se vymrštila, zkondenzovala do vejčitého tvaru a složitou křivkou mu už za běhu vklouzla do kapsy. Ještě se na tebe dneska dostane, pomyslil si Arxen a tiše sledoval stopy. Nebylo to těžké, protože hluboké ťápoty vedly víceméně rovně. V plné ostražitosti urazil dle svého odhadu asi osm kilometrů, než se stopa vnořila do temného lesa. Arxen zvolnil tempo a rozprostřel své myšlenkové pole do okolí. Už několikrát mu skutečnost, že dokázal šestým smyslem detekovat nepřítele i se zavřenýma očima, velmi pomohla a totéž očekával i nyní. Nemýlil se. Téměř okamžitě vycítil technicky ledové, číhající vědomí v dálce před sebou.

Girbon.

Ačkoliv se jednalo o zastaralý typ, vzduch v Arxenově okolí se na osmi místech nepatrně zachvěl - to se samočinně hlásila do služby Arxenova neviditelná garda, která jej jako následníka nepřetržitě doprovázela. Osm víc magických než technických robodémonů, v klidovém stavu skrytých v mimoprostoru, bylo připraveno v Planckově čase vtrhnout do trojrozměrného světa a okamžitě proměnit v nicotu cokoliv, co by se na jejich pána a vládce chtělo jen trochu křivě podívat. Ale Arxen jejich službu zrovna nepotřeboval.

Zmizte, pomyslel si trochu nevrle a mihotavý vzduch okamžitě znehybněl.

Protože znal tvářnost krajiny i polohu Girbona, zvolna se vydal vpřed, když vtom se svět kolem něj nečekaně rozsvítil. Arxen sebou trhl, ale hned se uklidnil. V mozku se mu vynořil jasný obraz okolního pralesa, jakoby jej viděl v detailní počítačové simulaci. Problém byl jedině v tom, že obraz, jak ho viděl, umožňoval vidět i skrz předměty a obsahoval mnohem více informací než jen tvary a barvy.

To jsem já, zaslechl tichou myšlenku své přítelkyně. Je to tak lepší?

To jsem si mohl myslet, usmál se do tmy, a dodal: Ano. Děkuji, je to nádherné.

Byl to zvláštní pochod - obrazy, které viděl, se nepatrně zpožďovaly za skutečností a místy ne tak docela přesně souhlasily. Jednou se mu dokonce stalo, že udělal tři kroky aniž se obraz v jeho hlavě pohnul, ale Arxen mlčel. Dobře věděl, že takovéto telepatické přenosy jsou ukázkou vrcholného mistrovství. Ani nezměrně telepatické schopnosti, kterými princezna disponovala, nedokázaly udržet přenos dat po delší dobu úplně bez chybičky tím spíš, že obraz okolí transponovala na souřadnice kamarádova těla, natočení hlavy i očí tak, jakoby to viděl on sám. A k tomu všemu musela dávat velký pozor, aby její přenos nepoškodil to, čemu techničané s takovou pýchou říkají mozek...

Podivná cesta trvala asi čtrnáct minut, než Arxen spatřil to, co hledal: dvě stě metrů před nimi stála nehybná silueta Girbona. Nedá se říci, že ho spatřil, neboť mezi nimi a jím byla dosud neprostupná stěna stromů a křovin, ale obraz, který měl v mozku, mu to umožňoval. Jenže vtom svět pomalu pohasl a mladíkovo vědomí se vrátilo do tmy nočního pralesa.

Jsme na místě, slyšel princeznina slova. Určitě se s tím chceš obtěžovat sám?

Přikývl. Napadlo ho, že je směšné přikyvovat uprostřed tmy, kdy si nevidí ani na špičku nosu, ale věděl, že ona ho vidí dobře.

Dej na sebe pozor, dotkl se ho něžný závan vánku na tváři a nastalo ticho.

Byla to klidná věta, ale cítil dobře napětí, které se v ní skrývalo.

Negganci neznají pocit ohrožení v lidském smyslu slova. Hmotný svět je pro ně jen místem, kde hostují, pouze nástrojem, skrze nějž se projevují. Je vrcholem trapnosti vyhrožovat neggancovi mučením nebo dokonce smrtí. Jejich svět ducha, osvobozeného od hmoty, je tak strašlivě jiný, že tu selhává jakékoliv slovo, jež by ho chtělo vypodobnit.

Je to jako bych se nahá vrhala na nože, použila pro to Arrani jednou lidské přirovnání. Vidím, jak málo stačí - a nebudeš. Neumíš opustit hmotu svého těla a nechápeš, že pro mně je hračkou odvrátit od tebe jakoukoliv z takzvaných hrozeb vašeho materiálního světa. Ale od dob, kdy naši předkové společně porazili Hórgandéva, jsme už pochopili, že si nepřejete zasahovat do svého materiálního dění bez svého souhlasu. Chcete si vystačit sami a pro tuhle pochybnou ideu jste ochotni se vzdát i své existence. Našinci vás nechápou a já... já jim nedovedu vyložit, co mě na tobě tak fascinuje. Nechci tě omezovat svou ochranou. Kdybys však zemřel, odešla bych s tebou.

Ale to byla jen letmá vzpomínka, která bleskla Arxenovi hlavou a hned se vrátil do skutečnosti. Je noc a kdesi vpředu číhá aktivní Girbon.

Do levé ruky uchopil paklíč. Pohnul pravou rukou směrem ke své pistoli.

Zůstaň! vyslal současně myšlenkový povel, kterým zbraň zarazil těsně před skokem, jímž se mu sama chtěla vtisknout do ruky. Pokud totiž chtěl, gravitační katapult mu dokázal vložit zbraň do ruky ať jí měl v kterékoliv poloze a to s naprosto bezkonkurenční rychlostí a spolehlivostí. Anebo stačil letmý myšlenkový povel a pistole sama sestřelila cíl a vrátila se zpět do pouzdra, aniž musel hnout prstem. Jediným problémem byly zalehlé uši od rázové vlny, neboť Arxenovi se nepodařilo pistoli odnaučit skákat do palebné polohy nadzvukovou rychlostí. A teď si žádný zvuk nemohl dovolit. Takže stejně jako pravěcí pistolníci sevřel svými prsty pažbu zbraně, vyslal do ní sadu povelů a zbraň ožila.

Jak již víme, nestřílela, ale programovala prostor.

Kdesi daleko za Girbonem vybuchla bílá koule ohně. Zaútočila na prales, zpopelnila nejbližší okolí a zase pohasla. Mezitím mladík udělal jeden krok. Vypálil znovu, o kousek vedle a blíž k Girbonovi. Než záblesk pohasl, Arxen udělal další bleskový přískok. Jeho pohyby byly takové, jaké vždy uváděly jeho soupeře do stavu zmatení mysli - přesné a tak rychlé, že je oko ani nestačilo zahlédnout.

Za neustálé palby postupoval blíž a blíž. Byla to dobrá taktika. Mohl si být jist, že Girbon teď všemi svými silami hledá odpověď na otázku, odkud může ta záhadná palba jít a zda patří do kategorie hrozeb či nikoliv a nebude moc koukat, co se děje za jeho zády.

Jenže najednou se obrovitý robot pohnul.

Girbonovy analytické obvody patrně usoudily, že tu není moc bezpečno a mohutná bojová věž v černé tmě se počala obracet. Praštění drcených křovin provázelo jeho tanec na místě a pak se Girbon vydal přímo k Arxenovi.

To nebylo v plánu.

Arxen nepropadl obavám; stále mu (nepočítaje v to gardu) zbývala šance Girbona pomocí své zbraně přeměnit anebo přinejhorším zničit, ale to by musel ustoupit od svého původního plánu. Aniž cokoliv dělal, stál skryt za mohutným stromem a vnímal vzdálenost, která ho dělila od pancéřovaného zabijáka. Rachot drceného porostu se blížil.

Teď!

Arxen se rozmáchl a zlehka hodil paklíč obloučkem vpřed.

Girbon byl opravdu ve střehu a jen co paklíč uletěl nějaké tři metry, zasáhl ho výstřel spodního lehkého laseru.

Jenže teď byla řada na paklíči. Ten energii výboje bez nějakého přílišného vzrušení prostě vstřebal, přeměnil na gravitační impuls a strašlivou razancí padesáti gé vystřelil vzduchem k obrovskému tělu robota.

Je pravda, že každý opravdu silný výboj by paklíč nejspíš zpopelnil jako cokoliv jiného, ale Arxen správně předpokládal, že se bude opuštěný Girbon chovat nanejvýše šetrně a navíc bylo krajně nepravděpodobné, že by v tak krátkém okamžiku dokázal zamířit laser velkého výkonu. Předpoklad byl správný.

Rytmus Girbonových kroků se rázem změnil a Arxen svým šestým smyslem přímo viděl, jak se ten obr snaží udělat pohyb, kterým by byť i sebeméně napomohl mechanismům opravdu výkonné zbraně dostat ten podezřelý předmět do záměrného kříže - ale už bylo beznadějně pozdě. Dvojice prásknutí, následující těsně po sobě, oznámila paklíčův start a vzápětí přistání na Girbonově pancíři.

Robot znehybněl, patrně se vší mocí snažil identifikovat onen neznámý předmět. Nastalé ticho rušil jen praskot roztříštěných stromů z míst, kudy gigant prošel. Bitva, která se teď odehrávala v naprosté tmě asi padesát metrů před Arxenem, byla pro Girbona předem prohraná. A trvalo také sotva deset sekund, než temný prales prozářilo ostré světlo reflektorů. Arxen se usmál. Paklíč zjevně zvítězil, protože Girbon by světlo nepotřeboval. Ale proč mlčí?

>Tenhle typ je příliš starý, nemá v sobě ani hlasový komunikátor,< odvážil se poznamenat Štít.

>Jak ho ale budu ovládat?<

>Dálkové ovládání nemáš, nezbyde než ručně. Nebo to mám zařídit já?<

>Na to zapomeň,< odvrkl Arsia a vykročil směle k robotovi. Teprve teď, když stál mezi rozlámaným porostem, viděl, jak je Girbon obrovský. Připomínal věkovitou, zlým kouzlem obživlou skálu. Všechny hlavně trčely vzhůru k obloze - paklíč tím signalizoval svému majiteli, že má obra pod kontrolou.

Poté, co vylevitoval nahoru, našel Arsia po chvíli hledání ovladač pod jedním z pancířů. Byl to naneštěstí jenom kabelový manuál technické kontroly, ale stačil. Arxen přelétl očima značení, seznámil se s obsluhou, usadil se důkladně na obrněném povrchu, aby ho robot nesetřásl, a vydal povel. Girbon se pohnul a vykročil.

Mladík vedl robota vpravo tak, aby se dostali na okraj lesa, kde by nemusel neustále lámat stromy. Na planině to pak šlo mnohem rychleji.

Chvilku nato vedle něj měkce a neslyšně přistála Aranii. Zrušila levitační sílu, usadila se Arxenovi za zády a opřela se o něj. Oba se střídavě vznášeli a propadali v těžkém, dunivém rytmu Girbonových kroků vysoko nad černou krajinou jako na hřbetě prehistorického veleještěra. Mechanismy, pracující v hloubce pod ochrannými pláty, hrály jim k tomu podivnou, rytmicky hypnotizující symfonii.

Robot se zdál nemotorný, ale na rovné půdě kráčel dost rychle a cesta pod klenbou posetou jasnými hvězdami hezky ubíhala.

„Na téhle planetě ještě nikdo nepojmenoval žádné souhvězdí,“ zašeptala najednou Aranii.

„Pokud se toho neujmeš ty, tak v dohledné době ani nepojmenuje,“ usmál se přes rameno. Upřela své oči k jiskřící obloze. „Hm... musela bych si je nejprve trochu přeskupit,“ vzdychla. V jejím hlase nezněl tón nad marností tak pošetilého nápadu, ale jen rezignace před zbytečnou námahou. Arxen byl přesvědčen, že kdyby si DOOPRAVDY zamanula, dokázala by princezna pohnout i s hvězdami.

K bagru se dostali za necelou hodinu. Aniž ztrácel čas, poručil Arxen paklíči provést aktivaci obřího stroje. Teď teprve bylo vidět, co takový - byť zastaralý - Girbon dokáže. Protože měl paklíč v sobě uloženou celou konstrukci stroje, pustil se robot do montáže s vervou jen strojům vlastní. Odkryl blok baterie, odstranil kryty kontaktů a přizpůsobil je pro svoje kabely. Bylo radost pohledět, jak si při tom počínal účelně a plánovitě. Za dvacet minut bylo vše hotové. Bez otálení Girbon připojil své zdroje na startovací okruhy atomové baterie. Po dvou minutách už věděli, že se celá akce povedla. Motory se rozběhly, na mamutím stroji zazářila poziční světla a celý stroj se zlehka rozechvěl - to jak se do pneumatických rozvodů znova tlakovala provozní hladina zdejší atmosféry. Girbon se už odpojil a teď montoval kryty zpět. Počínal si přitom mnohem váhavěji než prve - start baterie zjevně vyčerpal jeho desetiletími oslabené zdroje.

Než odvolal paklíč, poručil Arxen provést Girbonovu sebedestrukci. Nechtěl riskovat, že by se obr nějak zmátořil a přišel by dělat nějaké problémy k Modchidechi.

Girbon s očividným potěšením protočil hlavně těžkých zbraní a jedinou kaskádou oslepivých blesků rozpáral svoje pancéřové břicho. Bylo vidět, že si ještě rád naposledy vystřelil, i když to bylo do sebe. Z rány vyšlehly plameny, vypadla lavina roztavených segmentů a umírající obr s mohutným funěním poklesl a zůstal poněkud nakřivo stát na sloupovitých nohách. Těžko říci, ale princezně připadal jeho poslední povzdech velmi úlevný, jako když někdo po dlouhém, beznadějně osamělém čekání konečně nalezne svůj věčný klid.

Pomocí paklíče Arxen snadno odemkl ovládání bagru a když se princezna usadila v kabině vedle něj, uchopil řízení, zdvihl mechanické rameno a pomalu vyjeli. Byl to zvláštní pocit, vést takové monstrum, ale rychle se ukázalo, že samotné řízení bude vyžadovat dost práce. Pneumatické rozvody byly staré a každou chvíli docházelo k poklesu tlaku v některé části složitého systému. V takových chvílích, kdy sebou celý obří stroj jakoby bolestně trhl, se zezadu ozýval vzteklý svist spěšně nabíhajících kompresorů, které usilovně hnaly přetlak do netěsnících potrubí ve snaze zachovat funkčnost celého kolosu. A tak to šlo, sice pomalu a kymácivě, ale přece jen stále dál na jih, zpět k Modchidechi.

 


Zpět Obsah Dále

07.11.2018 07:42