Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Princip práce s vesmírem

Věděli, že když se budou držet toku Bílé řeky, dorazí po nějakých dvaadvaceti kilometrech k troskám Beta 1, ležícím kousek od Jezera Smrti. Kosmonauté se o Beta 1 zmínili jen potud, že si tam občas chodí pro elektroniku. Arxen byl proto zvědav, jak ono proslulé naleziště vypadá.

Cestu nemuseli hledat, neboť již dávno si jí trosečníci označili proužky reflexní umělé hmoty. Všude vládl klid, jen náhlé poryvy větru prolétaly hradbou Jižního Pralesa, který se táhl jako temná stěna po jejich pravé ruce. Byl temný a lákavý, ale dnes měli namířeno jinam. Po dvou hodinách levitace, prostřídané během a klidnou chůzí, dorazili k dolní nádrži. Zde se Bílá Řeka rozlévala do malého jezírka, které nebylo širší než tisíc kroků. Voda v něm byla mělká a příjemně prohřátá dopoledním sluncem. Od tohoto místa se však tok Bílé řeky stával prudkým, skákal přes podivné černé kameny a proplétal se mezi orezlými troskami. Současně se podél obou břehů počaly zvedat čím dál sráznější svahy, které zanedlouho sevřely řeku do úzkého a hlubokého kaňonu. To se ale již tok zklidňoval a vzápětí dvojice stanula na břehu Jezera Smrti.

Tato obrovská, v jižní části přes jedenáct kilometrů široká, vodní plocha byla vskutku hodna svého pojmenování. Odkudsi ze severu pokrýval vodu černý, děsivě vyhlížející povlak jakési neznámé látky, z něhož bez ustání vyrážely okem znatelné výtrysky zažloutlého dýmu. I vzduch kolem jezera byl prosycen zápachem nejasného nebezpečí. Ovšem záření vycházející z kontejnerů, ležících na mělkém dně, už bylo reálné.

Ta radioaktivita opravdu není přitažlivý jev, řekla princezna.

Nedivím se, proč tak Mangwaxellané jezero pojmenovali, přikývl v duchu Arsia. Úroveň radiace byla na břehu tak vysoká, že by každý delší pobyt byl pro běžného tvora smrtící. Oba výletníci však mohli na toto nebezpečí pohlížet jen jako na drobné cestovatelské nepohodlí.

Dlouho mlčky hleděli na obraz děsivé zkázy. Okraje jezera byly posety nánosy odpadků. V černém, olejovitě slizkém bahně se válely rezaté úlomky, plastové trosky, kusy jakýchsi konstrukcí a jiné nerozpoznatelné věci, propletené chumáči drátů a optických vláken.

„Tudy opravdu ne,“ řekli svorně a kráčeli přímo k jihu na místo, označené jako Beta 1. To, co vypadalo z dálky jako duhová křídla, byly ve skutečnosti obrovské články solárních panelů.

Když přišli blíž, poznali, že tento koráb byl patrně dokonalejší než Modchidecho. Ale teď z něj ležela na travnaté pláni jen čelní část, okřídlená napůl roztavenými a rozervanými pláty fotonových článků. Po bližším ohledání Arsia poznal, že to jsou panely na biologické bázi, které svou účinností mnohonásobně předčí obdobné články polovodičové. Tato sluneční elektrárna by dokázala zásobovat celý Modchidecho, pokud by se někdy dostal na oběžnou dráhu.

Zborcená stěna korábu byla dole porušená zubatým otvorem. Tudy se zřejmě kosmonauté dostali dovnitř. Na odmontovaných krytech a odervaném vedení bylo vidět, že si tu počínali jako doma. Také navigační sekce jevila známky značného rozkladu. Trosečníci zřejmě odnesli celý navigační systém, ale těžko říci, zda se jim ho podařilo přizpůsobit k zastaralejší síti jejich korábu.

„Vezmu pár panelů,“ vzpomněl si Arxen. Princezna mu beze slova pomohla stočit pět nepoškozených panelů do úzké, ale těžké trubice, načež se vydali zpět ke břehu děsuplného jezera. K polednímu dorazili k řece Styrx. Kolem se vznášel nepopsatelný puch jedovaté vody, která se s mastným klokotem ztěžka valila širokým a rozervaným řečištěm. Na holých srázech kolem ní nerostlo nic kromě odporných černofialových bodláků, které jediné se dokázaly uchytit v zamořené půdě. Místy až několikametrové hromady zčernalých trosek ukazovaly na to, že výtok byl občas zatarasen odpadky. Ale mrtvá voda si vždy prorazila cestu. Tok Styrxu mířil přímo k jihu, kde vstupoval do Známého Lesa, poslední oblasti, kterou trosečníci kdy navštívili. Hned za ním byl vidět okraj Neznámého Lesa, který zůstal kosmonautům nepřístupný, jelikož ho oddělovala řeka.

Po půl hodině hledání úžiny usoudili, že se přes jedovatý Styrx opravdu nedostanou. Arrinci by mohla použít levitace nebo teleportace, ale považovala by to za bezohledné vůči Arsiovi. Mladík to také tak pochopil, i když s jeho Štítem pro něj řeka nebyla žádnou překážkou. Chránil se ale dát sebeméně najevo, že má svého tajného ochránce.

„Chceš si vyvolat svůj teleportér?“ obrátila se na něj konečně Aranii. Tak, jako měl Arxen uschovanou svou gardu, měl s sebou i stejným způsobem ukrytý celý obrovský sklad všemožných technických pomůcek. Bylo to svým způsobem geniálně prosté; nemusel nikdy nic nosit, a když cokoliv potřeboval, vyvolal si to rovnou z mimoprostoru.

„Nechce se mi letět,“ odpověděl. „Mám čím dál větší pocit, jako bych použitím běžných prostředků znesvěcoval tenhle muzeální svět... Pokusím se to vyřešit primitivními prostředky, ano?“

Nikdy jsem nebyla přímou součástí prehistorické simulace, usmála se potěšeně. „Bude mi ctí, pokud budu moci pozorovat takového odborníka, jakým bezesporu jsi,“ dodala nahlas.

„Vrátíme se,“ rozhodl Arxen. Vydali se zpět k severu, aby se pokusili přejít kolem Jezera Smrti přes jižní srázy Černých Skal, které byly viditelné i z místa, kde se nyní nacházeli.

Ostré a strmé hroty černého kamene však nevzbuzovaly moc důvěry. I trosečníci se pokoušeli Černé Skály zdolat, ale bezúspěšně. Arxen tomu ale nepřikládal důležitost. Měl dojem, že se spíše nemohli pořádně rozhlédnout z důvodů časové tísně, neboť - což stále nemohl pochopit - měli z jakéhosi důvodu strach z noci.

V půl čtvrté se utábořili na břehu Bílé řeky, asi pět kilometrů nad Jezerem Smrti. Průzračná a jiskřivá voda tohoto přítoku byla neuvěřitelným kontrastem k pekelným břehům jezera. Ohřáli si mangwaxellskou konzervu nevýrazné vitamínové kaše a zajedli to krajíčkem tvrdého, tmavého pečiva. Tím zlikvidovali vše ze zásob, které si s sebou vzali z Modchideche.

Doma vařili lépe, podotkla Arrinci a oba se rozesmáli. Každé srovnání jejich nynějšího postavení s předchozím životem v nich vždy vyvolalo veselí. Poté, co se dosyta vykoupali, překročili řeku a stanuli na nejjižnějším okraji Malého Lesa. Čekalo je asi osmnáct kilometrů cesty podél jeho okraje, než se dostanou k útesům Černých Skal, pod nimiž se měla rozkládat Bažina Smrti. Ta je napájena z jezera a má prý i vlastní odtok, kterým je Černá Řeka, která ohraničuje kraj Pusté Pouště. Ale o tom budou přemýšlet až jestli se jim podaří tam dostat. Neztráceli čas a vyrazili.

Arxen se znovu pokoušel levitovat a princezna ho nadšeně povzbuzovala. Protože dokázal jedním skokem překonat už i šedesát metrů, myslel si Arxen, že se přece jen mohl pokusit zdolat údolí řeky Styrx; pak ho ale napadlo, že princezna asi moc dobře věděla, proč ho nevybídla aby to zkusil, a mlčel a snažil se zlepšit.

Pořád se snažím ti to vysvětlit, vrtěla nad ním Arrinci jemně hlavou. Neper se s vesmírem! Nestav svou sílu proti němu, jinak prohraješ.

„Když se chci zvednout, musím ale překonat gravitaci!“ namítal vypětím vůle v obličeji zrudlý Arxen.

„Ach, ty můj barbare...“ povzdechla. Pokus se na vesmír podívat jako na svého služebníka, ne jako soupeře...

„Uf! Tak ukaž!“ přistál Arxen na zemi. Princezna se jemně snesla vedle něj. Mávla rukou do širého prostoru: Zkus se na své okolí podívat... jinýma očima.

„Nechceš mi půjčit svoje?“ poohlédl se k ní. Krátce zauvažovala: Opatrně to zkusíme. Uvolni se, drahý.

Mladík poslechl a v představách se mu najednou objevil...

„Au!“ Mimovolně uskočil a zatřásl hlavou.

„Promiň, prosím!“ zvolala polekaně.

„Nic mi není,“ uklidňoval jí hned. „Ale asi jsem na to nebyl... připravený.“

„Nebudu to zkoušet,“ řekla rozhodně. „Nerada bych ti ubližovala.“

>Měla dobrou vůli, ale zabilo by tě to, kdybych v pravou chvíli nezasáhl,< ozvalo se mu v myšlenkách.

„Přesto myslím, že jsem něco zahlédl,“ pokusil se Arsia z bolavé hlavy vydolovat vzpomínku na to, co jakoby zášlehem blesku ozářilo celý svět nikdy nepoznaným, strašlivě odlišným a smrtelně komplikovaným obrazem...

>Chceš to umět ještě lépe než to umí tvá princezna?< pokračoval dobře známý hlas. >Stačí říci. Jsem tu od toho.<

>Neuč mě to. Jen mi to vysvětli.<

>Už to víš,< oznámil chladný hlas. Arxen zlehka zapátral ve své paměti.

„Už tě chápu,“ usmál se na Arrinci.

Opravdu? tázala se překvapeně. No to je báječné! Tak povídej!

„Mělas pravdu,“ počal vykládat, zatímco se znovu vznesl a levitoval dlouhým skokem nad krajinou. „Zatímco já k levitaci používám svou vlastní energii, ty na to jdeš mnohem lépe. Využíváš... jak bych to řekl... rovnovážného zákona světa kolem nás. Když chceš něco udělat, nenamáháš se sama; prostě jen zlehounka ťukneš do vhodného místa a porušíš rovnováhu. A samozáchovné mechanismy časoprostoru pochopitelně onu nerovnováhu okamžitě zacelí... a výsledkem je, že se děje to, co ty chceš. Uvedu příklad.“

Přistál a ukázal na dva nevelké kameny. „Já si ten kámen podám tak, že ho popadnu silou vůle a přervu ho prostorem do své ruky. Jenže ty prostě přemluvíš časoprostor a nakukáš mu, že ten kámen má správně ležet v tvé ruce a ne támhle, a zblblý časoprostor domnělou chybu okamžitě napraví.“

„Arxene,“ vydechla ohromeně Aranii.

„Copak?“ znejistěl trošku.

Tys’... tys to řekl úplně přesně! To je úžasné!

„Nepřeháněj, milá moje. Sama jsi to přece chtěla-“

Nikdo z Negganců by neuvěřil, že je možné slovy sdělit princip práce s vesmírem. Ale tys to dokázal! To znamená, že tomu rozumíš! Chápeš už tedy, kde jsi dělal chybu?

„Myslím že ano. Ale - nezlob se - zůstanu u své metody.“

„Proč?“ zašeptala.

„Představ si, že bych se to naučil...  Začal bych to dělat jako ty. Ale... spolu s tím bych viděl svět kolem sebe jinak a tak bych se stal někým jiným, než sám sebou. Rozumíš?“

Je mi to jasné, sklonila hlavu. Pak ale zvedla pohled a usmála se: Odpusť. Nebylo to ode mně hezké. Zůstaň tím, čím jsi. Vždyť i proto tě mám tak ráda... vyrazíme dál?

„Tak letíme!“ zvolal Arxen a mocným odrazem vylétl nad koruny stromů. Vznášení pomocí vlastní vůle však bylo příliš vyčerpávající a Arxen po nějaké době přešel opět do svého tryskového běhu.

Trasu, která by kosmonautům trvala nejméně dvě hodiny, zvládli mladí za necelých dvacet minut. Zpomalili a nakonec zastavili, když les počal přecházet do bažiny. V trávě se začaly množit černé louže, vegetace se stala nižší a rozložitější a půda se leckde mírně pohupovala. Když opatrně přeskákali podél kmenů až na okraj, spatřili plochou pláň, porostlou kobercem divné, namodralé kapradiny, která se v dáli ztrácela v mlžné oparu. Po levé straně se strmě tyčily srázy Černých Skal. Na první pohled se tudy nedalo projít, ale Arsia doufal, že při bližším průzkumu přece jen nějakou cestu objeví.

Dnes už na to ale nebyl čas. Slunce se počínalo sklánět k obzoru a soumrak na Swarpu trvá velmi krátce. Bylo nutno vyhledat vhodné místo k noclehu.

„Najdeme něco na okraji skal,“ navrhl Arsia a Arrinci souhlasila. Rychle dosáhli předhoří, kde mezi nízkými, huňatými stromky nalezli množství puklin a jeskyní. Vybrali si tu, kterou považovali za nejvýhodnější a připravili si nocleh. Když byli s touto činností hotovi, zbývalo do tmy asi půl hodiny. Jako správní turisté si sedli, Arxen vzal princeznu kolem ramen a dívali se beze slov na západ slunce. Nikdo neví, co jim táhlo hlavami a není snad ani radno po tom pátrat. S příchodem tmy se uložili ke spánku, aniž drželi hlídky.

 


Zpět Obsah Dále

07.11.2018 07:42