Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Tankem na pirátskou základnu

Mladík se probudil stejným okamžikem, jako se pohnul chlapojed. Jak to odpovídalo jeho reflexům, vrátil se do reality s pistolí namířenou na probouzející se obludu. Teprve pak si vzpomněl na noční příhodu. Tázavě se ohlédl na princeznu, která se vznášela v dokonalé pozici u stěny jeskyně vlevo od něj. Otevřela oči, spustila nohy na zem a usmála se v odpověď. Její úsměv byl trošku provinilý. Nikdo se nedokázal přiblížit k Arxenovi, aniž by se mladík okamžitě nevzbudil. První, kdo to dovedl, byla právě Arrinci a mladíka to zpočátku nesmírně deptalo. Teprve později pochopil, že bez Štítu nemá v tomto ohledu proti Neggancům žádnou šanci a smířil se s tím.

Stejně tomu bylo i onoho vlahého rána. Nabručeně se odvrátil a ze svého neviditelného skladu vylovil jakousi přepychovou potravu, ale Aranii ho zezadu obejmula a nedala pokoj, dokud se nepolíbili. Monstrum, které se s chrochtáním a supěním postavilo na nohy, na ně hladově upíralo svá rudá, zapadlá očka.

Arrinci s nesmírným zaujetím sledovala, jak Arsia shání vhodné rostliny na troud a žasla, když pomocí dvou kamenů křesáním zapálil malý ohníček. Nasnídali se a připravili k pochodu.

„Nech to být,“ řekla tiše princezna, když Arsia chtěl zvednout těžký svitek solárních panelů. On to ponese. Pokynula a lesní muž opravdu neohrabaně vzal náklad do svých strašlivých pracek a vykročil kamsi do stráně. Ač se to nezdálo, tempo pochodu bylo dost rychlé a přitom to nevypadalo, že by chlapojed nějak chvátal. Arxen i Aranii však museli co chvíli popolétat, aby ho neztratili z dohledu.

Po čtvrt hodině náhle chlapojed zabočil do jedné úzké rozsedliny. Protlačil se hustým porostem a přitom ztratil solární panely. Arxen se pro ně mlčky sehnul, když v ten moment se křoví rozevřelo a obluda se zase objevila. Bylo vidět, že zjistila ztrátu svého zavazadla a poslušna neznámého vnitřního hlasu, vrátila se pro něj. Arxen to však nečekal a než si svůj úlek vůbec stačil uvědomit, ocitla se jeho pistole s bolestným prásknutím zvukové vlny v palebné poloze - jen tak tak stačil zadržet výstřel! Stejným okamžikem odvolal objevivší se, jakoby z tušové tmy vyřezané, siluety ochranných robodžinů.

Chlapojed byl tak blízko, že se hlaveň levitující pistole téměř dotýkala jeho krabaté lebky. Několik sekund si oba hleděli z bezprostřední blízkosti z ústí do očí. Arsia jakoby viděl v rudé žhoucím pohledu zběsilou nenávist, tu ukrutnou chuť, se kterou by ho příšera pohltila svým chřtánem, a od které ho dělila jen nepatrná, tenoučká hranice Arrincina telepatického příkazu a pistole se třásla ve vzduchu nejvyšším rozčilením. Už-už se zdálo, že vrozená dravost překoná hypnotickou blokádu, ale chlapojed najednou zafuněl, sebral panely a zmizel v porostu.

Pistole podmračeně odplula zpět do pouzdra. Na rameno se mu zlehka položila princeznina ruka. Snad jsi mu nechtěl ublížit, drahý?

„Tohle ať mi víckrát nedělá,“ odfrkl Arxen. „Nebylo to nic příjemného. Stačilo, aby se ještě víc zamračil a můj gardista by mu urazil kebuli. A navíc musím pořád krotit svojí pistoli...“

Upřeně se na něj zadívala: Ach... Ty mi nevěříš?!

Arxen by se v tom okamžiku nejraději propadl hanbou. Samozřejmě, že jí bezmezně věřil! Ale jen nesnadno v sobě dokázal ovládat reflexy celoživotního výcviku. Situace, v níž se nacházel, na něj kladla krajně protichůdné požadavky. Fakt, že se musel mít sám před sebou na pozoru, ho znepokojoval a oslaboval jeho sebejistotu.

„Já...“ vydechl, ale Aranii ho umlčela polibkem. Odpusť, Arxene. To nebyla ode mně dobrá poznámka. Omlouvám se - už se to nestane. Dobré?

Zatřásl hlavou. „Víš, jak mi je?“ řekl pak hořce. „Ne, nevíš! Nikdo z vás nedokáže pochopit techničanskou duši! A když ti přidělávám problémy, ještě se mi za to omlouváš. Prosím, jsem proti tobě primitiv; tak se ke mně chovej jako k primitivovi, ale ne jako k pitomci!“

„Nechtěla jsem se tě dotknout,“ objevily se v krásných Arrinciných očích slzy. „Právě proto, že tě mám ráda, se dopouštím tak hloupých přehmatů...“

„Zbytečně jsem si připadal ukřivděný, a už raději mlč,“ políbil jí laskavě Arxen. „Nebo se do toho oba zamotáme, až nebudeme vědět kudy kam. Místo toho pojďme, musíme dohnat našeho horského průvodce.“

Ulehčeně se usmála a Arxen přidal ještě pár něžností. Pro dvě tak nesmírně rozdílné bytosti nebylo vůbec lehké udržet mezi sebou harmonický vztah a oba byli rádi, že se přenesli přes drobné nedorozumění.

Za několika keři se ocitli v úzké, rozeklané puklině, jejíž stěny se uzavíraly na dosah nad hlavou. Tak to je ten tajný průchod, řekl si mladík. Samosebou že by ho žádný člověk neobjevil. Podobných křovin byly na předhoří tisíce a nikoho by nenapadlo prolézat je a hledat nějakou jeskyni. Chlapojeda vpředu už nebylo téměř vidět a museli si přichvátnout, aby ho dohonili. Světla ubývalo, kráčeli téměř potmě, takže si Arxen rozsvítil pomocí své pistole. Obr se ani neotočil - jeho vnitřní hlas mu to nedovolil.

Cesta podzemím trvala téměř pět hodin. Překonali nespočet srázů, spustili se do několika strží, jednou se museli brodit v nehybné, ledové vodě, ale nakonec spatřili ostrý paprsek světla a konečně vylezli celí prochladlí do horkého, slunečného dne. Bylo to úžasné - za zády měli neprostupné Černé Skály a před nimi, kam až oko dohlédlo, se rozprostírala Pustá Poušť. Obrovská, oslepivě bílá plocha bez jediného záchytného bodu se zdála skutečně nekonečná.

„Tak mi to dej,“ bouchl Arxen chlapojeda do tvrdého ramene. Obluda po něm zašilhala, ale vtom se ozvala Arrinci. Chceš se s tím vláčet? Jen ho nech. Co mi na této planetě chybělo, byl silný, ochotný a mlčenlivý sluha. Teď ho mám. Cítíš se snad ohrožen jeho přítomností po mém boku? dodala škádlivě. Na to se dalo odpovědět jedině úsměvem.

Rychle sestoupili dolů. Východní strana skal se výrazně lišila od západní. Zde nebyly žádné křoviny ani porosty, skály tvořily tenké a vysoké jehly, zvrásněné pískem. Nárazový, horký vítr v sobě nesl jemný prach a nepříjemně pálil v očích. Napravo v dálce byla vidět matná šmouha Bažiny Smrti a dvojice zamířila tím směrem. Chlapojed se kymácel za nimi. Teď oni určovali cestu.

Už z dálky bylo možno pozorovat z písku trčící trsy horkem mumifikovaných kapradin a tenkého sítí, které ukazovaly frontovou linii, kde poušť sváděla krutý boj s bažinou. Postupně písku ubývalo a počaly se objevovat mělké louže plné rezaté vody, až došli na vybledlou trávou porostlý pruh, ohraničující okraj blat. o něco jižněji bylo možno spatřit tenkou tmavou čáru - nejspíše Černou Řeku. Ale dvojici zaujalo něco jiného. Vpravo se travnatá kosa táhla daleko do bažiny a na ní byly vidět nějaké nesporně technické objekty. Zamířili tím směrem.

První, na co narazili, byla obrovitá kruhová louže asi šedesát metrů v průměru, přehrazující celou cestu. Chvilku jí zkoumali, kudy by se dala obejít. Jen stěží.

Zkusíš to? podívala se Arrinci na kamaráda. Když si myslí, že to mám zkusit, tak to dovedu, pomyslel si.

„To si piš,“ přikývl. Soustředil se a vzlétl. Ach ouvej! Nejspíš se nekoncentroval tak, jak chtěl - ještě nebyl ve dvou třetinách skoku a síly ho počaly opouštět. No přece tam nemůžu spadnout! Zatnul zuby, sebral všechnu vůli a ještě okamžik se udržel ve vzduchu. Skoro se mu to podařilo - dolétl téměř až na druhý kraj, kde se zabořil po kolena do řídkého bahna. Vydrápal se ven a znechuceně ho setřásal z nohou. Arrinci přistála vedle něj.

„To bylo vynikající,“ řekla obdivně.

„Že tě baví, dělat si ze mně pořád legraci,“ vrčel. „Už jsem udělal mnohem lepší skoky!“

Tomu nevěř, usmála se. Ohlédni se nejdřív!

Arxen poslechl a zděsil se - to, co se předtím zdálo být šedesáti metry, odhadl jediným pohledem na dobrých osmdesát! „Já... myslel jsem...“došel mu dech.

Arrinci se tiše smála. Odpusť, lásko. Změnila jsem tvé vnímání před skokem, takže se ti louže zdála mnohem menší. Myslela jsem, že na to máš, abys jí přelétl. Jenže kdybys viděl, jak je velká, nikdy bys to nezkusil. Vy techničani strašně moc podléháte vlastním klamným předpokladům. Tak jsem to zařídila takhle... Ale na druhou stranu tě ujišťuji, že jsem ti v letu nepomohla ani jednou. Přeskočil jsi jí opravdu jen svými vlastními silami.

„Tak ti pěkně děkuji,“ snažil se mračit, ale nešlo mu to, musel se smát také.

Nemáš zač; ráda ti pomohu zvednout tvé sebevědomí!

„To mě mělo povzbudit nebo co nejvíc urazit?“ zašklebil se.

Nasadila strašlivě vážnou tvář. „Víš, kdybych si občas nedokázala, že jsem v něčem lepší než ty, propadla bych strašné depresi.“ Ale v očích jí jiskřilo a oba znovu vyprskli smíchem. Chlapojed se mezitím pokusil přebrodit. Zapadl do bahna až po pás, ale jeho neobyčejná síla mu pomohla se vyprostit. Teď divoce poskakoval na břehu a chraplavě štěkal na zrádné bláto.

>Proč jsi dovolil, aby ovlivnila mé smysly?!< obořil se Arxen v duchu na svého ochránce.

>Bylo to pro tvoje dobro. Nebo snad ne?<

>Vypadám před ní jako blázen. Jako Štít proti všem ranám máš přece chránit i mou pověst!<

>Teď jí máš lepší než předtím. Myslím, že pracuji dobře,< šklebil se hlas Štítu. Arxen to raději vzdal.

Teď už byla cesta volná a za chvilku poznali, že se blíží - k obrněnému konvoji! Vozidla, chráněná  pancíři, stála zde bez pohybu jako monument nějakého dávného vojenského tažení. Ve víceméně pravidelné koloně tu stálo devět vozidel na pohled bez zjevného poškození!

Opatrně je obcházeli, ale nikde nečíhala žádná hrozba. Nakonec se Arxen vyšvihl na jeden tank a spustil se dovnitř. Vše se zdálo neporušené. Tanky byly konstrukčně dokonalejší než bagr, neboť - jak rychle zjistil pomocí paklíče - měly i vlastní startéry k atomovým bateriím. To znamenalo, že by se daly uvést do pohybu!

„Aktivuj ho,“ vydal rozkaz. Paklíč se napojil na řízení, chvilku vrzal a pobíhal po systémech, načež se tank nepatrně zachvěl - systémy se probudily k činnosti.

„Výborně!“ pochválil si mladík, ale jeho pochvala patřila hlavně Lastakarijským technikům, kteří dokázali paklíč sestrojit. Na této planetě opravdu osvědčil svou flexibilitu na všemožné technické produkty.

Budeme cestovat? nahlédla do poklopu Aranii.

„Správně.“

Ale jak ho chceš dostat přes tu louži?

„Jak asi?“ rozesmál se. Odpověděla rozpačitým úsměvem. Pro ní by to problém nebyl - prostě by celé skoro třicetitunové vozidlo teleportovala, ale jak to chce udělat její přítel, netušila.

„Snadno,“ nemohl jí déle napínat. „Buďto projede, anebo tam zůstane.“

Až podtud je mi to jasné. A co když tam zůstane?

„Tak po něm přejedeme dalším!“

Princezna se usmála. Techničanské metody jí vždy odzbrojovaly svou nenucenou a přímočarou marnotratností.

Jak Arxen předpokládal, první tank pohltila bažina. Jen co zmizel pod kalnou hladinou, už hnal paklíč do bažiny další stroj. Ještě tři vozidla obětavě zmizela pod hladinou, než tak vznikla sice ponořená, ale použitelná trasa. Nakonec si Arxen vybral tank na samém konci kolony. Jako jediný měl zavřené poklopy a tím byl vnitřek ochráněn před pouštním pískem.

Společně nastoupili a uzavřeli poklopy. Jenže vtom systémy zahlásily vnější nedefinovatelnou akci.  Chlapojed skákal vedle tanku, řval a zuřivě mlátil svými strašnými pěstmi do pancíře. Nebylo divu, že si s takovým „útokem“ obranný systém nevěděl rady.

„Co je? Snad jsem mu nepřejel nohu?“ ohlédl se mladík.

Ale ne. Myslí si, že nás tank sežral a chce nás bránit. Počkej, vysvětlím mu to, usmála se princezna a vylezla poklopem. Za chvíli se dovnitř vsunula role solárních panelů a průzory bylo vidět chlapojeda, jak se brodí přes louži a pak zamířil svými dlouhými kroky zpět ke skalám. Princezna propustila svého sluhu ze služby.

„Všechno funguje,“ informoval jí Arxen, když znova usedla vedle něj. „Brodíme!“

Šlo to sice pomalu a kostrbatě, ale nakonec zaplavené pásmo úspěšně překonali.

„Takže útokem na Černou Řeku!“ Uchopil řízení, stočil tank a zamířil podél bažiny na jih. Přes svou hmotnost se tank ukázal velmi pohyblivým a lehce ovladatelným a navíc - což bylo velmi příjemné - jel velice tiše. Plastokovové pásy, po kterých se vozidlo pohybovalo, byly zřejmě na podobný účel projektovány. Elektrostatické zářiče na zádi pak nabíjely prach, zvířený jízdou, takže se ihned za tankem pokládal na zem, aby netvořil demaskující mračno.

Když se Černá řeka ocitla na dohled, dostal najednou systém včasné výstrahy hysterický záchvat. Jeho zrychlující se kvikot probudil rázem ostatní dosud spící systémy. Laserové věže nadrženě zabučely a žhavé výboje se natáhly daleko dopředu, kde skončily oslepujícím výbuchem. Nový poplach a nový výstřel!

„Zdá se, že je na ostrově nějaké vojenské hnízdo!“ konstatoval Arxen, sledující přístroje.

Neměli bychom to zkusit jinak? nadhodila opatrně Arrinci, ale mladík jen mávl rukou. „Tank dosud funguje. Uvidíme, kdo s koho!“

Ukázalo se, že situaci odhadl dobře. Poté, co obranný systém tanku spolehlivě zničil osmou samonaváděcí raketu, zavládl znovu klid.

„Nedáme šanci, aby náš soupeř vymyslel něco účinnějšího,“ uchopil Arxen řízení a tank se pohnul vpřed. Rychle překonali poslední kilometr a přehoupli se přes vyvýšené okraje břehů. Jejich tvar napovídal, že byly vytvořeny uměle. O důvod víc dbát opatrnosti.

Bez nejmenších problémů přebrodili a vyjeli na půdu zakázaného ostrova. K Neznámému Lesu to bylo pár kilometrů ploché, travnaté pláně, která mohla skrývat ledacos, ale detekce tanku kromě několika málo min nenašla žádnou hrozbu. Dorazili až k lesu, aniž se cokoliv výjimečného stalo. Když zajeli pod stromy, všiml si Arxen, jak vnější pancíř tanku změnil své zabarvení z pískově okrové na strakatou letní zeleň. Aktivní mimikry byly dalším důkazem o relativně pokrokové technologii, s níž byl vyroben. Letmým pohledem na navigační displej našel Arxen o něco dále na jihovýchodě velké technické centrum.

Pohnul řízením a tank tiše vyjel mezi stromovím. Za pár minut zastavili na kraji lesa. Mezi stromy byly vidět bunkry, natřené maskovací barvou. Paklíč si snadno poradil se vstupním zařízením a tank vjel mohutnou pancéřovou bránou do nitra komplexu.

Nic se na ně nevrhlo a tak vystoupili. Ukázalo se, že paklíč nejen otevřel, ale zastavil i ochranu vnitřních prostor. Bez nebezpečí si mohli celý komplex prohlédnout.

„Ale čidla i zbraně jsou aktivní,“ upozornila Arrinci přítele.

„Správně. Paklíč nevypnul vnitřní ochranu, ale autorizoval nás jako legální návštěvníky s nejvyšší prioritou. Odteď nás bezpečnostní systémy svědomitě hlídají,“ smál se mladík.

Teprve poté, co objevili velín, pochopili. Nad plánovacími projektory byl vztyčen prastarý prapor na dřevěné žerdi. Široký pás černé látky nesl symbol lebky a zkřížených hnátů.

„Piráti!“

Tak tomu bych nevěřila! žasla Arrinci. Vždy si myslela, že kosmické pirátství patří do sféry pověstí a pohádek.

Náhle se všechny systémy probudily. Bylo to tak nečekané, až sebou Aranii trhla. Ale to jen Arxenův paklíč uvedl základnu do chodu. Teprve na holografických plánech mohli posoudit její vybavení a architekturu. Vybudovat zde, v zapadlé oblasti, takové centrum, stálo jistě nepředstavitelné množství peněz. Arxen si dovedl představit, co čekalo nic netušící odborníky, kteří se nechali na tuto práci najmout. Piráti určitě nechtěli riskovat sebemenší možnost prozrazení...

S pomocí paklíče se Arxenovi podařilo v několika okamžicích dostat všude, kam chtěl a pak už řádil v databankách jako černá ruka. Poslední aktivace byla datována před šesti lety.

„Je docela možné, že mezitím někde bídně skončili,“ podotkl, „ale zrovna tak je možné, že se tu zčistajasna objeví. Tady odtud mají Modchidecho jako na dlani a nelze předpokládat, že by byli ke svým sousedům nějak shovívaví.“

Chceš základnu zničit?

„Ne,“ odpověděl k jejímu překvapení.

Takže co máš v plánu?

„Nechám jim tu zprávu. Pozdrav. Jsem vyznavačem dobrých sousedských vztahů.“ Aranii vrtěla hlavou. Nechápala, kam tím Arxen míří, ale nechtěla mu do toho mluvit. A koneckonců jí to bylo v hloubi duše jedno...

„S tímhle jsme bojovali,“ ukázal na jeden bod z přehledového plánu. Rampa samonaváděcích střel hlásila, že vyčerpala munici. Méně potěšitelné bylo, že tam už ze skladu mířil robot s novou náplní.

„Zastavím ho,“ přikývl Arsia a vydal paklíči příkaz. Symbol robota, sunoucí se po plánu stanice, znehybněl.

Ještě něco chceš dělat? tázala se, neboť přítel opět pomocí paklíče vydával nějaké rozkazy. Ihned se ale otočil a schoval paklíč do kapsy: „Nic, co by nás muselo vzrušovat. Můžeme jít.“

Nezatěžovali se vypínáním systémů; věděli, že se důmyslný komplex uvede po nějaké době do klidu sám.

Když vkročili do vstupní haly, kde parkoval tank, právě z něj chvatně seskakovali nějací roboti.

Zdá se, že jsme měli návštěvu, podotkla Arrinci.

„Správně,“ usmál se Arsia a vlezl do poklopu.

Myslíš, že to tu někde zaminovali? nadhodila princezna, aby mu udělala radost.

„Otevři tohle,“ ťukl prstem na nějaký kryt. Uposlechla. Tlustý plát povolil a do tváře jí dýchl ledový chlad.

Palubní lednička?

„A nacpaná k prasknutí,“ smál se Arxen. „Poručil jsem robotům vybrat to nejlepší z mrazáků základny a nastěhovat sem do naší ledničky. Ať si Mangwaxellané také trochu pochutnají!“

Nastartoval. Čidla hangáru zareagovala a otevřela výstupní stěnu. Vycouvali a vraceli se po louce zpět k řece. Přitom si všimli, že v místech, kde předtím jeli, již voda stékající z podvozku tanku stačila spálit vegetaci na holou zem. Opravdu ďábelská řeka! Když se přes ní znovu brodili, raději zavřeli poklopy.

„Přidáme, než na nás zase něco přiletí,“ usmál se pak Arxen.

Říkal jsi že tvůj paklíč nám nastavil nejvyšší prioritu... podotkla mírně zmateně.

„Samozřejmě žertuji...“

Aha.

V tanku ubíhala cesta opravdu rychle a jenom pohled skrz elektronické průzory svědčil o tom, že projíždějí vyprahlou, smrtící pouští. Uvnitř udržovala klimatizace příjemný chládek. Pohledem do zpětných kamer mladík zjistil, že za sebou tank skutečně nejen nezvedá mračna prachu, ale pomocí vzduchových trysek zametá i své stopy v písku. Uznale pokýval hlavou: dokonalé průzkumné vozidlo!

Za půl hodiny zastavili o třiadvacet kilometrů severněji, na dohled od troskového pole Alfa 3, které ještě nikdo z posádky Modchideche neviděl. Pečlivě se skryli mezi balvany na okraji Černých Skal a nerušeně si připravili skvělou večeři. Poté se rozvalili na písku a ve stínu vysokých útesů spokojeně trávili teplý podvečer. Čekala je klidná noc před očekávaným neklidným zítřkem, kdy se chtěli pokusit proniknout Průsmykem Statečných.

 


Zpět Obsah Dále

07.11.2018 07:42