Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Návrat k Modchidechi

„Je to velice prosté,“ vyložil ráno u chutné snídaně Arxen svůj plán. „Ulovíme jednoho robota, uvidíme jak se domluvit, a pojedeme.“

„Opravdu - nic jednoduššího!“ smála se Arrinci. Tak předně: jak ho chceš ulovit?

„Ryby se chytají na udici, roboti na elektroniku. Půjdeš do toho se mnou?“ vylovil další meruňku z plechovky.

Pokud ti budu něco platná... souhlasila a hotovila se vystoupit ven.

„Kampak?“ zadržel jí. „Pěšky už jsme se nachodili dost!“

S tankem? otázala se udiveně. Měla dojem, že vozidlo musí být roboty ihned napadeno.

„S tankem,“ přisvědčil naprosto vážně. Zapnul motory, vyhodil poklopem prázdnou plechovku a vyrazili.

„Nejsi příznivcem sekty ekologů, viď?“ tázala se princezna nevinně.

„Jen jsem přemístil odpadek z jednoho místa tohoto smetiště na druhé,“ šklebil se.

Sledoval její prst, kterým mírně káravě ukazovala na palubní dezintegrátor odpadu. Arxen uznale kývl: tank byl opravdu dobře vybaven, aby po sobě zanechával minimum stop.

Rozmáchlým obloukem objeli celou oblast a s patřičnou obezřetností se přiblížili k troskovému poli od východu. Nákladní trajler, který zde nouzově přistál, byl opravdu obrovský a jeho trosky, rozlomené na několik částí, tvořily hotové město o délce deseti kilometrů. Nebylo těžké se zde ukrýt. Zaujali vhodné místo dle Arxenova úsudku a nezbývalo než čekat.

Po hodině ubíjející nečinnosti se na pátrači tanku objevil první červený bod, následovaný dalším. Roboti šli do práce. Okamžitě zaregistrovali tank, který byl samosebou něčím novým, co zde včera neviděli. Kruh postav se počal zlověstně stahovat blíž. Ale Arsia se náhle široce usmál a s neuvěřitelnou odvahou se vytáhl do poklopu a seskočil na písek. Postavy okamžitě znehybněly.

„Jméno!“ křikl Arxen. Bylo ticho.

„Mluv!“ zkusil to jinak, ale ticho trvalo.

Jaks věděl, že na tebe nezaútočí? vykoukla princezna z tanku.

„Je to velmi prosté,“ pokročil Arsia k nehybné postavě a vzal do ruky její podivný látkový náhrdelník. „Tohle je zbytek obleku, kterému se říká kroatia nebo tak nějak. To nejsou žádní váleční roboti. Trajler vezl zásilku robotických sluhů. Chápeš? Proto zastavili, když mě spatřili.“

Ale jak se to srovnává s tím, co víme od Mangwaxellanů?

„Soudím tohle: Tito plechoví nebožáci se ocitli bez velení a bez programu. Hned první zimu po přistání Modchideche zjistili, že je na planině zdroj energie. Vydali se k němu, aby ho odmontovali a přinesli. Naprosto netušili, že ti lidé, kteří jsou na planině, k tomu kusu železa patří. Proto je také trosečníci tak snadno zahnali. Ale roboti neměli stále žádné rozkazy a tak když po čase převážil pud sebezáchovy, pokusili se o to už lépe vyzbrojeni. Nešli bojovat proti lidem - šli porazit železnou horu, která jim bránila v zákonu sebezáchovy.“

Poklepával na oprýskaný povrch robota. „Dopadlo by to podle jejich představ, nebýt Foronepa, který údajně s nasazením života vyběhl ven a hodil granát. Vzpomínáš, jak to řekli: roboti, kteří úlekem zapomněli střílet! Aby také nezarazili, chudáci, když se jim zčistajasna přímo pod pásy jejich stroje vrhne člověk! Okamžitě znehybněli a čekali rozkaz. Místo rozkazu se na ně seběhli lidi a začali střílet. a roboti opět udělali to, co poprvé - utíkali. To je celá slavná historie.“

A co okraj Malého Lesa?

„Nevěděli na koho střílí. Trosečníci nejspíš zahájili palbu na jejich obydlí ze skrytu a roboti, kteří neviděli člověka, se bránili, aby zachovali sami sebe. Samozřejmě tím víc se trosečníci schovávali a roboti tím víc pálili po každém náznaku útoku. Bludný kruh, který by zanikl ve chvíli, kdy by roboti poznali, o koho jde.“

Jsi skvělý, zamnula si ruce. Co mu teď řekneš?

„Nic,“ pokrčil rameny a vytáhl paklíč. „Určitě má zničené akustické rozhraní. Promluví si s ním paklíč. Předtím jsi měla sluhu ty, teď si ho pořídím já!“ Chvilku nehybně stál, načež se robot otočil a rázoval k ostatním.

Co budou dělat?

„Uvidíš,“ usmál se a vrátil se na pancíř tanku. a viděli. Roboti úslužně nosili nejrůznější odmontované části trosek a podávali je Arxenovi nahoru. Stačila půlhodinka aby byl zadní prostor tanku zaplněn.

Už dost! vykoukla Aranii z poklopu, nebo pojedeme na pancíři!

„Ještě okamžik,“ strefil se Arxen paklíčem do jednoho robota a přes svého pomocníka instruoval robota několika jasnými a srozumitelnými rozkazy o tom, jak se mají chovat ke svému okolí.

„Tak a běž ke svým,“ propustil ho nakonec. Spokojeně se vsunul do tanku a natáhl se v pilotním křesle.

Na co čekáme? povytáhla obočí.

„Až dorazí ke svým a předá jim rozkaz.“ V klidu vyčkali nějaké půl hodiny, než Arsia kývl. „Jdeme na to!“ Zapnul motory a ukázal nahoru: „Sedni si prosím do poklopu, abys byla první na ráně.“

A ty? pohlédla na něj zhora.

„Já budu raději schovaný pod pancířem. Jsem přece tvůj ochránce, ne?“

Zvolna vyrazili. Arxen věřil v úspěch svého počínání, ale přesto bedlivě sledoval systém včasné výstrahy. Ale ukázalo se, že je všechno v pořádku. Přístroje sice signalizovaly silné centrum odporu nahoře ve skalách, ale žádné nebezpečí nehrozilo. Mírnou rychlostí projížděli průsmykem. Písečné jazyky tu ztrácely svou sílu a mizely v tuhých, houževnatých křovinách, které bránily travnatou část průsmyku před pouští stejně urputně jako donedávna roboti svoje trosky proti neviditelnému nepříteli.

Když mladík občas mrkl do elektronických průzorů, spatřil porůznu po skalách nehybné postavy, které je upřeně sledovaly. Roboti jim takto vzdávali čest - tedy poznali, že to, co sedí na pancíři tanku, je člověk.

Osmadvacetikilometrovou trasu, která je zavedla až na východní okraj Malého Lesa, absolvovali za pětapadesát minut, aniž se dočkali jediného projevu nepřátelství. Když se tank zabořil do hustého porostu invazní cesty, vrátila se Arrinci zpět do tanku.

„Je tam ale vedro,“ nechala se slyšet mírně nakvašeně. „Hodina na rozpáleném pancíři bude patřit k mým silným zážitkům na této planetě.“

„Odpusť,“ poohlédl se trochu překvapeně. „Ale myslel jsem, že- klatě!“ Jeho citoslovce bylo reakcí na sněhovou hroudu, kterou mu Aranii nestřeženým pohybem nacpala za krk.

Arsia pustil řízení a se smíchem se oklepával. No ovšem! Jen blázen si může myslet, že by Neggance mohlo být horko! A Aranii ho opět takhle elegantně nachytala. Hmátl po ní, chytil jí za ruku a přitáhl k sobě. V ten moment tank naboural do pralesního porostu, zhoupl se a zůstal stát nakloněn ke straně.

„Vidíš co děláš,“ řekli si navzájem. Arxen vzal levačkou za řízení, Aranii myšlenkou zařadila zpátečku a společně vycouvali a navedli tank zpět na cestu, která vedla k Modchidechi.

Invazní cesta byla snad dobrá pro roboty, ale rozhodně nestačila pro mohutný tank, který si musel průjezd divokým porostem vylámat. „Je to skvělá planeta,“ pochvaloval si mladík, „ale bydlet bych tu nechtěl.“ Tím si znovu připomněli, že na ně v hlubině neprostupného káldobového houští čeká jejich luxusní stíhač Stagaro, který v několika málo dnech dokončí obnovu zdrojů a umožní jim rozloučit se s Planetou Ztracených.

Po dvou hodinách boje s pralesem vyjeli těsně u místa, kde Bílá Řeka odtékala z jezera. Na vhodném místě jí přebrodili a Arsia přidal na rychlosti. Tank, skvěle vybavený na podobné divoké jízdy nerovným terénem, se řítil více než stokilometrovou rychlostí k Modchidechi. Místy ani nekopíroval terén - plachtil na dotek od země.

Aby nás neodstřelili, podotkla žertem Arrinci. Přítel se jen ušklíbl. Nevěřil, že by Mangwaxellané, kteří se v otázce obrany chovali jako malé děti, dokázali tak rychle zareagovat. Ukázalo se, že měl pravdu. Tank už brzdil těsně u vstupní rampy a vchod do rakety se teprve uzavíral. Protože byli v takovéto blízkosti mimo úhel palby laserového děla ve špičce korábu, Arxen směle vylezl ven a po něm i princezna. Chvilku se nic nedělo a pak se trosečníci vyhrnuli a přiběhli k nim.

„To je úžasné! Jak jste zas tohle dokázali?“ křičel Foronep a běhal kolem tanku.

„Odkud jedete?“ žasl Twllips. „Vždyť na severu žádný tank není!“

Dokonce i Bwan byl umírněně nadšený. Ale dva kosmonauté se tvářili všelijak.

Trebwr byl neuvěřitelně rozzuřený. Když ráno našli vzkaz, že se mladí vydali k jihu, nejraději by ihned běžel za nimi. Vždyť mu takhle vlastně unikala jakákoli možnost ovlivnit princeznu a odstavit Arsiu na vedlejší kolej! Nejraději by škrtil a rdousil. Jeho představivost, dobře živená skrytou záští, mu kreslila obrazy, co tam ti dva spolu asi mohli vyvádět a při takových myšlenkách se Trebwr klepal jak v zimnici.

Dobu, po kterou byli pryč, prožil Trebwr v podivném, horečnatém stavu, potácejíce se ve svých představách mezi neuvěřitelnými extrémy. Nevydržel chvíli v klidu - nešlo to! S puškou v ruce utekl na pláň a tam vztekle střílel do svého soka, kterého si ve svých představách postavil proti sobě. Marně si lámal hlavu vymýšlením něčeho, čím by mohl princezně imponovat a Arxena zostudit. Neustále cítil nutkání běžet za nimi a nejhorší na tom bylo, že si jasně uvědomoval, že nemá šanci je vystopovat. To vše rozněcovalo jeho vztek a popudlivost a ostatní kosmonauté si s ním vytrpěli plno problémů.

Teď tu byli - a zase obrovský úspěch! Trebwr skřípal zuby a bezmocně zatínal své silné pěsti.

Ani kapitán se nepřipojil k obecné euforii a poněkud podmračeně sledoval to radostné hemžení. Od začátku si představoval, jak jim přísně vyčiní, až se vrátí z nepovoleného výletu. Takovýhle triumf mu udělal řádný škrt přes rozpočet. Chtě nechtě k nim cítil i určitý obdiv, který byl současně i závistí, neboť by se mu rozhodně víc líbilo, kdyby byl na Arxenově místě jeho syn. Také ten fakt, že tu žijí už dva roky a nedosáhli zdaleka takových úspěchů jako tito cizinci během pár dní, mu na radosti nepřidával. A přitom oni to všechno dělají s takovou přirozenou nenuceností! Pro ně to nejsou žádné hrdinské činy - oni to berou jako běžné věci...

Nakonec se přemohl a pronesl nevýrazně pochvalnou větu k nebetyčnému vzteku Trebwrově.

Když začalo vykládání tanku, další vlna úžasu neznala mezí. Mladí přivezli to, co stárnoucí koráb nejvíce potřeboval. Na černou pláň byly vyloženy plechovky s regeneračními nátěry, nová sledovací optika, několik výkonných počítačů zabalených ještě do originálních obalů s inertní atmosférou a plno heuristických samoinstalačních rozhraní, přehršle mikromechanických servisních strojků, dva ruční manipulátory s výměnnou hlavicí, nedotčené rozvodné komponenty a velkou krabici všemožných spojovacích prvků. Nakonec vyšly na světlo denní také solární panely. To už Twllips nevydržel a dal otevřený průchod svému nadšení, k skryté zlosti kapitána i Trebwra.

„To není všechno,“ zadržel mladík Bwana, když vykládání skončilo.

„Co ještě?“ naklonil se muž do tanku. „Vždyť tu už nic není!“

„Ale je,“ otevřel Arxen ledničku. Kosmonauté, kteří stáli venku, si mysleli, že se Bwan zbláznil, když vyskočil a začal křepčit kolem tanku. Teprve když se uklidnil, převzal hromadu luxusních poživatin, s nimiž zacházel jako s největším pokladem.

„Vy máte i potraviny?!“ vykřikl nevěřícně Surws. „Kde jste je našli?“

„Za řekou Styrx.“

„Vy jste překročili Styrx?“ žasl Twllips. „U Leptona! Jak? V tomhle tanku?“

Arxen musel slíbit, že jim všechno dopodrobna vylíčí. Ještě jednou pohlédl do tanku, a tu mu padl do oka paprskomet, uchycený v držácích ke stěně kabiny. Vyjmul ho a vylezl ven. Zabouchl poklop a popošel k trosečníkům.

„Co je to za zbraň?“ zajímal se hned Surws.

„Zbraň,“ opáčil lakonicky Arsia. Odjistil, otočil se a od boku vypálil na jeden vzdálený zátaras, který se rozlétl jak po zásahu z těžkého děla.

„Páni!“ zvolal Twllips. „To je síla! Kam se hrabou naše pušky!“ Hned za to upřímné prohlášení sklidil zlostný pohled od kapitána.

Mladík zbraň opět zajistil, nevšímavě odstrčil Trebwra, který se po ní už nedočkavě sápal, a podal jí Foronepovi. „Je tvoje, příteli.“ Nezapomněl poslední slovo zdůraznit.

„Moje?“ užasl technik.

„Přesně tak.“

„Ale já... já...“ upadl muž do těžkých rozpaků. Arxen to předpokládal, a proto řekl: „Dar není odměna. Dar padá jako déšť; nezajímá ho, kam. No a ty ses připletl jednomu daru do cesty.“

„Ach! Díky! Tisíceré díky!“ Technik popadl zbraň a odběhl stranou, odkud se vzápětí ozvalo dunění výstřelů.

„Arsio!“ řekl velmi přísně Surws. „Myslím, že to přeháníš!“

„A co jako?“ opáčil pevně Arxen. Moc dobře věděl, co má kapitán na mysli. Z hlediska Mangwaxellského kastovnictví bylo obdarování neurozeného Foronepa hlubokou urážkou všech takzvaně urozených. A také to hned slyšel.

„Neměl jsi právo dávat tu zbraň Foronepovi!“

„Ták?“ řekl Arsia, ale to ták bylo moc a moc ledové.

„Ano, tak! Já jsem kapitán a mám výsadní právo mít nejlepší věci. A i kdyby ne, tak je tu Trebwr, můj syn! Jedině my dva jsme členy starobylého rodu, jak vidíš z toho, že máme znak vznešenosti hluboko ve svých jménech, zatímco Twllips a Bwan ho mají teprve na druhém místě jména. A ty dáš tak skvělou zbraň Foronepovi, který pochází z nečistého svazku, v jehož žilách nekoluje jediná kapka pravé Mangwaxellské krve! Víš, že u nás doma je takovýto čin smrtelná urážka?“

„A co je mi do toho, kapitáne?“ opáčil Arxen nevzrušeně. „U nás je naopak zvykem obdarovávat toho nejposlednějšího z posledních. Chceš stavět své zvyklosti proti mým? No, jen si posluž.“

„Ale-“ nadechl se Surws, ale mladík ho bez okolků zarazil. „Přemýšlej hlavou, kapitáne!“ Gestem ho pozval trochu stranou. „Nechci tě kritizovat před tvými podřízenými, tak ti to řeknu takhle o samotě: byl to Foronep, kdo pro vás nasadil život při poslední bitvě. Když mu dám silnou zbraň, bude se cítit zavázán a tím spíš bude ochoten obětovat cokoliv, pokud dojde k nové bitvě. Anebo se ti to nelíbí a raději bys při boji viděl na jeho místě svého syna?“

Surws se zarazil. Mladík strefil na tu správnou stránku jeho osobnosti.

„Ach ták,“ vydechl trochu užasle. Pak se usmál. „Potěšil jsi mě, takzvaný Arxene Arsio. Už jsem si myslel, že chceš do naší společnosti zasít kastovní nesváry. Tvůj důvod je ale zcela logický a správný. Dobře. Nechme věci tak, jak jsou. Teď pojď k ostatním, aby mohli vyslechnout váš příběh.“

To je odporné, pomyslela si Arrinci.

Ovšem, souhlasil Arsia. Ale výsledkem mé pohádky je fakt, že zbraň má ten komu jsem ji chtěl dát.

Všichni se odebrali do jídelny, kde při plechovkách skvělého pití počal mladík přednášet svou velmi zjednodušenou verzi o výletu. I když vynechal plno věcí, které neměl chuť vysvětlovat, byl co chvíli přerušován užaslými výkřiky a dotazy. Na všechny se snažil trpělivě odpovídat. Jedině fakt, že stál před Modchidechem tank, způsobil, že jeho vyprávění Mangwaxellané nepovažovali za pusté výmysly. Ještě dlouho po skončení vyprávění trvala živá debata o různých souvislostech a důsledcích a když Bwan přinesl další pohoštění, nálada dosáhla skvělé úrovně. Dokonce i kapitán poněkud roztál.

Kdo se ale usilovně přetvařoval, byl Trebwr. Kapitánův syn se vztekle kousal do rtů a nutil se ke žlučovitým úsměvům. Nemohl přenést přes srdce, že nenáviděný přivandrovalec zase získává body na svou stranu. V duchu spřádal nejstrašnější plány, jak Arxena odrovnat. Arrinci, vnímající mimoděk jeho myšlenky, se místy neubránila záchvěvu zhnusení.

Když rozruch poněkud opadl, vyzval mladík společnost, aby ho následovala, neboť je hodlá zasvětit do řízení tanku. Toto rozhodnutí bylo přijato s novou vlnou nadšení. Z důvodů sociálních vzal Arxen do vozidla nejprve Trebwra. Viděl, že se kapitánova tvář ihned poněkud rozveselila.

Řízení nebylo nikterak složité a všichni se je během chvíle snadno naučili. Pod Západním Kaňonem pak založili tankodrom. Arsia tak mohl zkoumat, jak se povaha každého z nich podepisuje na stylu jízdy.

Twllips jezdil jako závodník. Měl od přírody přesný odhad a skvělé reakce, které mu umožňovaly využít možnosti tanku až na doraz, aniž by nad ním ztratil kontrolu. Jízda Surwsova byla tvrdá a nekompromisní. Místo přirozeného obloučku volil raději tříštivý taran a hnal vozidlo nemilosrdně cestou necestou.

Foronep v sobě nezapřel technika. Bylo vidět že je mu tank přítelem, o kterého je třeba pečovat. Jezdil opatrně, obezřetně volil cestu a na rozbitých úsecích zvolňoval tempo, aby stroj zbytečně netrpěl.

Trebwr jezdil jako střeček, jak se vyjádřila Arrinci. Řízení mu problémy nedělalo - mnohem více těžkostí si přidělal vlastní zbrklostí. Neustále zkoušel z tanku vymáčkout nejvyšší rychlost jakou mohl; těžké vozidlo sebou divoce mlátilo o všechny nerovnosti a Trebwr vystoupil navzdory měkkému obložení řídícího stanoviště vlastní vinou poněkud otlučený. Zato Bwan jezdil jakoby se pohyboval v salónu - zdrženlivě, umírněně a dalo by se říci vznešeně, udržoval rovnoměrné tempo a jeho jízda působila snad i zkostnatěle.

„Cos prováděl za křeče?“ obrátil se Arxen k rozjařenému Trebwrovi.

Výrostkova tvář se vztekle zakabonila. „Na rozdíl od tebe se nebojím šlápnout na plyn!“ odsekl.

„Proč by ne, když šlapat na plyn je jediné, na co tvůj rozum stačí,“ přikývl Arsia. „Ale příště si před tím zapni dráhového prediktora.“

„Cože?“ vmísil se Twllips. Arxen je pozval hromadně do tanku. Ukázalo se, že má režim jízdy, kdy palubní detekce prohlíží terén před tankem a předem programuje optimální stabilizaci všech tlumičů. Tento režim však měli Mangwaxellané vypnutý. Když Twllips na kapitánův pokyn vyzkoušel jízdu se zapnutým prediktorem a prosvištěl přes rozbité úseky aniž se tank významněji rozhoupal, Trebwrova tvář zbledla vzteky. Znovu byl zahanben, tentokrát veřejně!

Za všeobecného rozjaření vyjma Trebwrova byl tank odvezen zpět k Modchidechi a po výtečné večeři se společnost odebrala trávit večerní siestu na trávník před raketu. Když se Arxen a Arrinci zvedli, že se půjdou vykoupat, zcela nečekaně se k nim přidal Foronep, což do společnosti kosmonautů vneslo určitou zamlklost.

Když pak sebou Aranii s úlevou plácla do prohřáté vody, přitočil se technik k Arsiovi.

Jeho morální bloky mu nedovolily dívat se na svlečeného mladíka a tak neustále bloudil očima po vrškách nedalekých stromů. „Chci ti z celého srdce poděkovat za ten paprskomet,“ řekl nesměle. S jistými obtížemi shledával slova. „Věřil bys, že jsem v životě nic nedostal? Vzpomínám si, jak jsme jednou jedenkráte s bratrem dostali společně doopravdickou, i když rozbitou hračku, kterou matka tajně přinesla z ohrazeného smetiště. Byla to kosmická raketa... můj sen.“

Arxenovi se nečekaně sevřel krk.

„Nejsem urozený, jestli víš, co to znamená,“ pokračoval Foronep. „Žiji na okraji Mangwaxellské společnosti. Jen díky svému skromnému technickému nadání jsem se směl zúčastnit této expedice. Mé místo je úplně dole, na posledním a nejopovrhovanějším stupni. Ty se ale chováš ke všem stejně a... zdá se mi, že naopak zvýhodňuješ mne, nízkopostaveného.“

„Sledoval jsem tě pozorně,“ řekl Arsia. „Myslím že jsi naopak neobyčejně dobrý dobrý technik.“

„Děkuji za neoprávněnou chválu, ale mé schopnosti jsou velmi slabé. A...“

„Poslouchám.“

„...neurazíš-li se, budu váš věrný přítel, Arxene. Za to, jak se ke mně chováte, budu stát ve všem při vás, i kdyby mě měl kapitán vyhnat z rakety.“

„Nedělám to, abych získal něčí vděčnost,“ zvolil Arsia neutrální odpověď.

„To jsem také nemyslel,“ namítl honem muž.

Arxen se pousmál: „A jak se k tobě chová Arrinci, že si získala tvou přízeň?“ Byla to logická a současně velmi kousavá otázka: stovky princů, králů, planetárních vládců a jinak slovutných nápadníků se (neúspěšně) ucházely o princezninu přízeň, kdežto Arxenova otázka byla formulována jako by naopak ona usilovala o technikovu pozornost. Svěží slovní hříčka Arrinci velmi potěšila, takže odměnila svého přítele zprostřed jezírka veselým telepatickým smíchem.

Foronep chvilku přemýšlel. Nakonec potichoučku řekl: „Nikdy mě neokřikla...“

Ach... povzdechla Arrinci, jejíž vnímavé duše se skromná Foronepova odpověď velmi dotkla.

„A... a...“ vrtal technik očima v písku u svých nohou.

„Směle mluv, příteli,“ použil Arxen s důrazem navržené oslovení.

„-neurazíš se... když tě poprosím, jestli... si můžeme podat... ruce?“ polykal technik nesměle slova.

Sevření rukou bylo pro Foronepa hotovým svátkem. Arxen jen tiše povzdychl. S tím budu muset něco udělat, umínil si, ale nechal to na vhodnější chvíli.

 


Zpět Obsah Dále

07.11.2018 07:42