Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Konec výletu, mládeži!

„Je to ohromný úspěch, ale nic z toho, co se tu odehrálo, mi není jasné,“ pravil Surws druhý den při snídani, když trosečníci vzdali nekonečný výslech Arxena, v němž se snažili přijít na kloub tomu, proč se piráti tak rychle a ochotně stáhli.

„A proč jsi jim nesebral koráb, se kterým bychom teď mohli odletět?“ vyzvídal Twllips. I když to otevřeně neřekl, bylo na něm vidět, že si myslí, že je Arxen s piráty určitě spolčen.

„Pravda!“ přidal se energicky Trebwr. „Na co je nám luxusní základna, když nemůžeme domů?!“

„Připusťme, že byste to tak udělali. První koráb, který by vás spatřil, by podal poplašný signál Lastakarijské hlídce, která by vás jako piráty bez řečí odstřelila. Takhle jste si představovali návrat na Mangwaxellu?“ usmál se Arsia.

Na takový argument nebylo možno nic namítnout. Následně Arxen seznámil trosečníky s informací o funkčním korábu, kterou dostal od velitelky. Tato zpráva Mangwaxellany okamžitě uchvátila a jednomyslně se rozhodli navštívit nedaleký prales a to okamžitě.

Twllips s Foronepovou pomocí nejdříve ale uvedli všechny obranné systémy do činnosti a po velkém dohadování a pátrání v programech změnili kódy. Kdyby za jejich nepřítomnosti piráti chtěli základnu znovu obsadit, se zlou by se potázali.

V podzemním hangáru si vzali vhodné transvozidlo a vyrazili. Přebrodili řeku a zamířili na jihozápad, kde se v dálce rozkládalo nekonečné moře zeleného pralesa. Silný stroj svižně polykal kilometry a měkce se pohupoval, když překonával bez znatelných problémů díry, skryté v trávě. Cesta uběhla jako nic a už byli u stěny pochmurné vegetace.

„Tak tudy bychom se museli opravdu prostřílet,“ pravil Foronep, když si prohlédl zelenou hradbu. Jižní Prales se lišil od lesů, které byly severně od Modchideche. Obrovské, prastaré stromy, jejichž kmeny měly mnoho metrů v průměru, rostly místy tak těsně vedle sebe, že se mezi jejich kmeny samotný člověk jen stěží protlačil. Obrovité kořeny, silnější než tělo dospělého muže, se divoce proplétaly ve snaze urvat pro sebe lepší díl půdy a zardousit kořeny sousedních velikánů.

„Mám směr!“ vykřikl Bwan, když vystoupil a aktivoval radiový zaměřovač.

„To určitě bude ten majáček!“ souhlasil živě Surws. „Zřejmě tu ten koráb opravdu bude. Vpřed, přátelé!“

Vtom se země zatřásla a nad severním obzorem se vymrštilo do výše obrovité černé mračno.

„U všech neutrin!“ vyhrkl polekaně Surws. „Co je zase tohle?!“

Chvilku na to ztrnule zírali.

„Mám dojem, že pirátská základna vyletěla do vzduchu,“ podotkl Arsia.

„Základna? Jakto? Vždyť jsme jí přece zajistili...!“ obrátil se Twllips na Arsiu. Ten pokrčil rameny. „Nebyl jsem u toho. Možná jste něco přehlédli. Nebo měli piráti skrytý způsob jak zabránit ovládnutí své sítě.“

„Tys jí ale přece při své návštěvě ovládl, ne?!“ namítl Trebwr podezíravě.

„Ovšem. A vy jste nyní používali stejné příkazy jako já tehdy?“ opáčil Arxen.

Twllips a Foronep učinili bezradné gesto. Opravdu nevěděli zda něco skrytého nepřehlédli.

„Takže... buďme rádi, že jsme včas odešli, ne?“ uzavřel Arsia.

Mangwaxellané potřebovali delší čas na to, aby se s novým faktem vyrovnali. Rozměr událostí je už začínal přemáhat. Nakonec na kapitánův pokyn Bwan aktivoval zaměřovač. „Tudy,“ ukázal vzápětí. „Zdroj by mohl být tak kilometr daleko.“ a už se cpal mezi vegetaci. Arxen ho ale zadržel a sám se ujal vedení. Bylo tomu ale hlavně proto, že jako jediný si neopomněl vzít ze skladu v pirátské základně nevelkou, ale účinnou paprskovou zbraň, se kterou teď mohl dle potřeby prorážet cestu. Mohl si sice vybrat ze svého mimoprostorového skladu libovolnou, nepoměrně lepší a účinnější, ale nechtěl zavdávat podnět k novým trapným otázkám typu „odkud jsi tu věc zčistajasna sebral“ a tak podobně.

„Více vpravo,“ zvolal po chvíli Bwan. Mladík ale zavrtěl hlavou a pokračoval svým směrem.

„Takhle ho mineš!“, volal Twllips, nahlížejíce Bwanovi přes rameno. Ale Arxen se skvěle orientoval, jenom pro svůj postup volil nejméně obtížnou cestu. Zabočil kolem několika srostlých stromů a-

Vtom se přímo proti nim cosi mihlo. Kosmonauté to stěží zaznamenali, když vtom pod zelenou klenbou zaduněl výbuch. Díky němu si nevšimli několika stínů, které se zhmotnily ve vzduchu mezi Arsiou a cílem ale dříve, než se jejich obraz mohl obtisknout na oční sítnice přítomných, zase zmizely. Arsiovi robodžinové byli ve střehu, ale jako první ze všech pochopili, že jejich vládce už ochranu nepotřebuje.

Arxen dokončil krok a vrátil pistoli do pouzdra. Jeho výstřel byl tak bleskový, že ho nikdo ze skupinky ani nespatřil.

Tak tohle od ní doopravdy nebylo hezké, viď, ozvala se Arrincina myšlenka.

„Co se děje?“ volal Twllips.

„Už nic,“ mávl rukou Arxen. Ale ještě někdo vykřikl - Bwan.

„Signál mi zmizel!“ volal zmateně.

Kosmonauté váhavě zastavili a shlukli se kolem zaměřovače.

„Asi ti ho Arsia ustřelil!“ zachechtal se Trebwr.

„Přesně tak,“ potvrdil to mladík k všeobecnému úžasu.

„Proč, Arxene?“

„Pojďte se podívat!“ vyzval je a zavedl je o pár kroků dále na místo, kam vypálil. V zemi tam trčel pevně zakotvený rozkročený podstavec, u něhož visely doutnající zbytky nosníků a zkroucených kabelů.

„Co to je?“ nechápal Foronep.

„To je všechno, co zbylo z inteligentní miny,“ oznámil mladík. „Ona byla tím majáčkem a vlezli jsme jí přímo do náruče. Stačilo málo a mohli jsme být rozprostřeni ve formě fašírky po okolním pralese.“

Kosmonauté zbledli. Dobře věděli, co takový zákeřný mechanismus dokáže. a navíc nevěděli, čemu se mají divit víc - jestli nebezpečí, kterému jen o vlásek unikli, anebo neuvěřitelné Arxenově střelecké dovednosti.

Jenom Arxen si všiml faktu, který všem Mangwaxellanům úplně unikl: okolní prales nebyl vůbec výbuchem poznamenán, dokonce i tráva vedle podstavce byla úplně nedotčená. Pouze on poznal, že to má na svědomí silové pole, v němž byla mina uzavřena. I pokud by vystřelila, neohrozila by nikoho ani kdyby stál metr od ústí. Nenápadně vzdychl; tahle neviditelná blokáda byl projev princezniny starosti o jeho bezpečnost.

Nezničila minu předem; nechtěla mu brát jeho sebeúctu tím, že by mu neustále umetala chodníček. Ale i když věřila že na útok dokáže zareagovat včas - a i kdyby ne, tak že ho spolehlivě ochrání jeho neviditelná garda - přece jen se nenápadně pojistila.

„Jde o to, kam budeme pokračovat,“ nastolil konečně Surws původní otázku. Bwan zaměřoval a brzo hlásil: „Mám další signál. Je sice slabý, ale udržím ho.“

„A můžeme podle něj pochodovat do chřtánu další mině, ne?“ odplivl si Trebwr. „Děkuji, nechci!“

„Víš lepší řešení?“ ohradil se naivně Bwan.

„Nehádejte se,“ zasáhl Twllips. „Co nám poradíš, Arxene?“

Surws rozzlobeně otevřel ústa, aby navigátora pokáral. On je přece kapitán a jeho se má posádka ptát, co dál! Ale nějak nemohl najít slova, kterými by to řekl, aniž by nepůsobil trapně. Tak jen zhluboka vzdychl a mlčel. Mladík mávl lhostejně rukou. „Půjdeme tudy. Za chvíli budeme u korábu.“

„Jak to můžeš vědět?“ nechápal Trebwr.

„Stačí se podívat na Bwanův zaměřovač.“

„Ale jak to souvisí? Ten přece ukazuje jen cestu k další mině?“

„O to právě jde. Co tu ty miny asi dělají?“

„Kdo ví,“ mínil Bwan. Foronep byl chytřejší: „To vypadá jakoby tvořily ochranný řetěz, nemám pravdu?“

„Přesně tak. Pokud půjdeme kolmo na ochranný řetěz, dorazíme dříve nebo později k cíli naší cesty. A protože koráb, který přistane v takovémhle pralese, kolem sebe udělá obrovskou spoušť, neměli bychom ho minout.“

Když za půl hodiny narazili na první zpřelámané kmeny, i ti nejzarytější pesimisté museli uznat, že je Arxen vedl neznámým terénem skvěle. S námahou překonali široký pruh rozdrceného porostu a před očima se jim objevily boky korábu. Přistávací zařízení trčelo hluboko zaryté v zemi, ale jinak nebylo nikde vidět žádné poškození.

Hnízdo detektorů, zavěšené na vrcholku trupu, slepě zíralo do fialové oblohy. Uprostřed kolem panujícího klidu připomínal obří stroj spíše pradávnou hrobku.

Arxen chvíli hledal, než našel manuální otvírání dveří. Musel ale napnout síly, než uvedl dávno nepoužívaný mechanismus do pohybu.

„Dávejte si pozor,“ varoval pak Mangwaxellany. „Budete muset nejdřív najít zdroje a uvést je do činnosti.“

>A to se jim nepovede,< podotkl věcně Štít.

>Proč?<

>Protože oproti ujišťování velitelky pirátů zdroje tohohle korábu jsou totálně nefunkční.<

Arxen mimoděk sevřel rty. Singlite singlite, však se spolu ještě srovnáme...!

Kosmonauté nedočkavě vnikli dovnitř, nedbajíce toho, že by v korábu mohla číhat nějaká hrozba. Vzduch uvnitř byl téměř nedýchatelný. Bylo vidět, že tu nikdo nebyl opravdu hodně dlouho.

Skupina mužů, vedená Foronepem, mířila rychle k řídícímu centru. I když byli na neznámém stroji, Foronepův skvělý technický smysl ho vedl poměrně spolehlivě.

Protože ani Arrinci, ani Arxenovi nešlo o průzkum stroje, zůstali sedět před vchodem na jednom zlomeném kmeni. Slunce, šplhající do nadhlavníku, rozpalovalo celou paseku a nad zpřeráženými, dávno vyschlými kmeny tančila mračna pestře lesklého hmyzu.

Chvilku mlčky seděli a vychutnávali klid okamžiku. Náhle Arxen zachytil cosi...

„Smutná?“ ohlédl se náhle na princeznu.

Neurčitě se pousmála. Víš... je mi z toho všeho tak nějak... když kolem sebe vidím to zoufalé úsilí, s nímž lidé, jako jsou Mangwaxellané, lpí na svých ubohých dimenzích... Napadlo mě, že jim naše pomoc vůbec neprospívá, spíš naopak - že je poškozuje... tak rafinovaně, že si to sami nejsou schopni uvědomit... Naši mě varovali, že spojení se světem techničanů přináší jen zklamání a bolest.

Arxen mlčel. Chvíle, kdy mu princezna prozrazovala své myšlenky, byly velmi vzácné.

Myslela jsem si, že když dokážu přimět supernovu, aby vyhasla, že mám dost síly na to, abych překonala všechno, co se mi může postavit do cesty. Nevymlouvali mi to... a měli pravdu. Teď chápu, že s tím nejde nic, ale vůbec nic dělat. Vědomí vlastní bezmocnosti bolí... moc bolí, lásko.

Arxen matně chápal, co tím chce říci. Nikoho nelze převést přes rámec jeho obzoru. Pokud by chtěli Mangwaxellanům opravdu pomoci, museli by předělat nejen jejich těla, ale hlavně jejich duše. Věcně vzato: nic, s čím by si Lastakarijské laboratoře za pár hodin bezchybně neporadily. Jen s malým kazem na kráse: potom by to už nebyli oni... a k tomuto poznání pomohl princezně on sám svou odpovědí tehdy, když se ho pokoušela naučit lepší levitaci...

Oba mladí se zase ponořili do rozpačitého mlčení.

„No,“ poznamenal nejistě Arsia. „Jsme to, co jsme - a tam, kde jsme - právě proto, že to tak má být. Kdyby to tady tak být nemělo, vypadalo by to tu jinak, ne?“

„Je to něco jako... to, co něco je,“ pokusila se Arrinci o úsměv, ale její oči říkaly, že bolest tohoto poznání si s sebou ponese už napořád. Je možné jí chvílemi nebrat na vědomí. Ale nebude možné se jí zbavit.

>Hádej, k čemu se schyluje, ty filozofe,< ozval se v tu chvíli mladíkovi v hlavě pobavený hlas jeho ochránce.

>Netuším, ale domnívám se,< přiznal Arxen.

>Vaše dovolená bude končit.<

>Napadlo mě to... Tak to nás našli poměrně rychle!<

>Vždyť jsou kvůli vám zburcované obě říše! Mimochodem... mám jim to rozmluvit nebo tak nějak?<

>Děkuji. Nastal čas návratu.< „Ach jo,“ vzdychl Arsia. Arrinci pootočila hlavu a maličko se usmála: „Zdaližpak víš, co se stane v nejbližší chvíli?“

„Napověz mi, drahá,“ udělal jí radost.

„Přiletí si pro nás,“ rozesmála se.

„Naše rody jsou schopnější, než jsme si mysleli,“ přikývl uznale.

Natáhla rozevřenou dlaň před sebe a dotekem své vůle na ní zhmotnila překrásného motýla. Lehce vydechla a malebný tvoreček se odtřepetal mezi horkým větrem rozkolébanými stébly trávy.

Můj dar téhle ztracené zemi, řekla zasněně, aniž pohnula rty. Pak na Arxena po očku zašilhala: Nebude ti vadit, když tu někomu nechám ještě jeden dárek?

Arxen se zbytečně neptal. Sáhl do svého neviditelného skladu a podal Aranii jakýsi překrásný květ. „A to je můj dar tobě.“

„Ach, děkuji... a když už se tedy náš útěk blíží konci, víš, že za únos princezny je ten nejstrašnější trest?“ zeptala se úplně nevinně.

„Jistěže to vím,“ přikývl. „Proč bych to také jinak dělal?“

Horký vzduch se prudce pohnul a kolem dvojice se objevilo několik postav.

Byli to vládci a nestoři obou význačných rodů.

Šedovlasý, vážný Andháo Kéral res Deecanthiae v tradičním obleku z hrubého plátna, přepásaný trojitým provazem na znamení, že vládne trojímu světu; vysoký a rozložitý Karh Arsia orq Lastakariae ve svém neklidně se třpytícím supertechnickém brnění a mlčenlivá Sobháre Deršiévi res Deecanthiae, vědma údajně pocházející z jiného vesmíru. Spolu s nimi se u mladé dvojice materializovali i současní vládci obou impérií - jejich rodiče. V pozadí stál s uctivě skloněnou hlavou kapitán vlajkového korábu Lastakarijské Mezigalaktické flotily, Kjo Lanss.

Ačkoliv bylo kolem prázdno, Arxen se mimoděk rozhlédl, neboť svými schopnostmi vycítil přítomnost neviditelných ochranných bariér, jimiž Velemocní (tak jako on svými robodžiny) zajišťovali svou bezpečnost.

Vítám vás na Swarpu, Planetě Ztracených, usmála se mezitím mile Arrinci. Že je tu ale dneska hezky, viďte?

Shromáždění mlčelo. Nekonaly se žádné výčitky, žádné vysvětlování či omluvy. Obě strany měly dost času na to, aby zhodnotily své postoje a došly ke smířlivému závěru. Moudří vládci chápali, že mládí potřebuje občas prosadit svou bez ohledu na panující zvyklosti, a zase Arxen s Arrinci věděli, že přesně to se jim skvělým způsobem podařilo a že tolerance, kterou vůči nim rody projevují, je teď zavazuje k poslušnému návratu zpět do vymezených norem.

„Pokud jsem ti svým únosem způsobil nějaké těžkosti, zasadím se o to, abys byl odškodněn,“ přistoupil mladík ke kapitánovi vlajkového korábu. „Celá věc je mým osobním problémem. Od toho jsem co jsem, abys mě nedokázal uhlídat.“

„To samé mi řekli Velemocní,“ kývl hlavou kapitán. „Nebyl jsem volán k zodpovědnosti, Velký Arsio.“

„Kdy můžeme počítat s vaším návratem?“ zeptal se prostě Andháo. Bodavé paprsky slunce se na jeho šedé hřívě lámaly do ledově modrých jisker.

„Kde nastala chyba?“ odpověděl Arsia otázkou.

Sobháre spočinula měkkým pohledem na své svěřenkyni. Arrinci se zapomněla schovat.

Okamžik vládlo ticho, než princezna složila tvář do dlaní.

>Planetu, jejíž telepatická sféra je od věků mrtvá a na níž se náhle objeví tak obrovský potenciál, jakým tvá kamarádka disponuje, telepatičtí lovci vznešené Sobháre nemohli dříve či později přehlédnout,< podal Štít Arxenovi vysvětlení.

Vrátíme se během patnácti minut, zvedla Aranii hlavu. Karh Arsia pohlédl na svého vnuka, který mlčky přikývl.

Sejdeme se, pohnula Sobháre rukou a postavy se rozplynuly. Zůstal jen Kjo, který se ještě zeptal: „Poletíte vlastním stíhačem nebo ho mohu odvolat sám?“

„S ním jsme přišli, s ním odejdeme,“ odpověděl Arxen a kapitán se bez dalších slov také nechal přemístit zpět na bitevník, kotvící kdesi v nekonečné hlubině vesmíru. Arxena při té příležitosti napadlo, zda se vůbec Lastakarijská flotila kvůli výsadku vládců obtěžovala teleportovat do této zapadlé sluneční soustavy.

Mladí přátelé se po sobě podívali a rozesmáli se. Neplánovaný výlet skončil. Zbýval už jen návrat do náročného života, do všech povinností a starostí, které ze sebe dokázali svým vzbouřením na pár dní setřást. Věru, není lehké být následníky dvou tak mocných rodů!

„Arsio! Aranii! Proč jste se nešli podívat?“ vyskočil ze vstupu Twllips. Skupina se vrátila, aniž v nejmenším tušila co se tu seběhlo. Foronep radostně rozhazoval rukama:

„Je to skvělé! Má to zakonzervované zdroje, nedotčenou mechaniku, hermetizaci, energetiku, detekci, navigaci, letovou predikci i supervizi, prostě všechno, všecičko! Stačí aktivovat, nastavit směrníky a frčet!“ Celý nadšený si mnul ruce při představě, jaká paráda to bude, až vpustí korábu energii do žil a dají sbohem světu, který se na tak dlouho stal jejich vězením.

„Pokud půjde vše hladce, uvedeme systémy do chodu ještě před příchodem noci. A i kdyby ne, jestli zítra nebo za týden, nevadí! Teď máme jistotu, že odtud odletíme!“ radovali se. Jejich nadšení bylo pochopitelné.

„Těší mě vaše radost. Ale s oživováním nemusíte chvátat. Možná zjistíte že problémy nepřináší to co nevíme, ale to co víme, jenže ona to není pravda,“ pravil Arxen.

„Proč?“ zmlkli všichni a obrátili se k němu. „Co to říkáš?“

Arxen pokýval hlavou. „Navíc nastal čas loučení. Máme svoje povinnosti a ty nás volají jinam. S naší pomocí již nemůžete dál počítat.“

„Chcete odejít?“ vykřikl Trebwr. Jeho výkřik ale patřil mnohem více princezně.

„Nechceme. Odejdeme.“

„Jak? A proč nás nevezmete rovnou s sebou?“ zvolal náhle Twllips.

„Pro Její Výsost princeznu Deecanthijskou, přiletěl vlajkový bitevník. Vládci nevidí jediný důvod, proč byste se měli dostat na jeho palubu i vy,“ opáčil Arxen. Bylo to možná tvrdé, ale pravdivé. Lastakarijská flotila není dobročinný spolek a kdyby měla pomáhat všem nešťastným ztroskotancům, které potká, nedělala by nic jiného.

„Jo aha!“ vykřikl vztekle Surws. „A kde teda jsou, ti tvoji vládci galaxie? Tady? Támhle? Nebo tuhle za tím kmenem?! Že se nestydíš lhát pořád dál! A celý vesmír vás zatrať, pokud se odtud můžete dostat a nás tu necháte, vy dva... grázlové!“ Skrytá averze proti nim si prorazila cestu na povrch spolu s poznáním, že nakonec snad propásl moment, kdy si pro ty dva někdo doopravdy přišel.

„Tak si odleťte!“ soptil. „Ať vás každou noc straší naše přízraky ve snech! Ať vás pohltí první černá díra, kolem které poletíte! Tak zmizte už, ať se na vás nemusím dívat!“

Dvojice se tvářila naprosto netečně. Zdálo se, že Surwsova slova vůbec nevnímají. Arxen podal princezně ruku a když do ní vložila svou dlaň, oba se ztratili jako mávnutím kouzelného proutku.

Trebwr strašlivě zaklel. Bwan vytáhl kapesník a hlasitě se vysmrkal. Foronep chvíli stál jako opařený. Pak se nejistě podíval po ostatních: „Tak já... třeba půjdu aktivovat ty zdroje, pane kapitáne...“

 


Zpět Obsah Dále

07.11.2018 07:42