Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Přistání

(Uwe)

Nechal jsem vyhodnotit fotografické záznamy, sám jsem kupu fotek prohlédl, ale žádná stopa po akrečním disku. Ani komparace hvězdného pole s archivem nic podezřelého nenaznačuje. To ještě nic neznamená. Akreční disk není podmínka a gravitační mikročočku či jiné efekty způsobené ohybem světla může komparace odhalit, až bude nasbíráno více údajů a až bude archiv kompletní.

Uzavřel jsem adresáře s fotografiemi a vydal se dělat něco užitečnějšího. U Lydie v laboratoři bylo potřeba pročistit zavlažovací zařízení.

Lydie ve své laboratoři pěstuje popkorn, žampiony a několik druhů řas. Škoda, že ten popkorn nevidí moje dcera, má ho moc ráda. Rostlina vypadá jako běžná kukuřice, rozdíl je pouze v semínkách, která u normální kukuřice nepraskají.

Zavlažování v prostředí mikrogravitace není jako zalít květináč na parapetu. Přimět volně se vznášející kapky, aby se neslévaly, byl problém vždycky a ani současná věda nevymyslela nic lepšího než komplikované mechanické zařízení, které se zanáší a ucpává. Jsou to samé tenké hadičky, šroubečky a jemné trysky. Když ho jednou čistil Igor, pukal vzteky ještě druhý den. Blahoš si taky stěžoval, že na to nemá nervy, tak jsem se té práce ujal.

S technikou musíte mít trpělivost. Nemá cenu používat sílu, když jde o jemné součástky. A rozčilováním nepomůžete už vůbec ničemu. Je potřeba mít cit v ruce a dávat pozor, aby se vám nějaký čvonč neztratil. Tak jsem se v klidu dal do rozebírání.

Lydie pozoruje vzorky na sklíčkách pod mikroskopem, já propichuji trysky špendlíčkem a přemýšlím nad tou záhadnou černou dírou. Hmota, která není vidět...už to mám.  

„Byla to temná hmota,“ říkám. „Proletěli jsme kolem temné hmoty.“

Lydie zvedne oči od mikroskopu. „Proto jsme nic neviděli? Ale ta temná hmota by zacláněla hvězdy, ne?“

„Hmota je strašně řídká,“ vysvětluji. „Víš, jak je malé atomové jádro?“

„Je strašně moc malé,“ usmívá se. „A kolem létají malinké elektrony v relativně velkém prázdném prostoru.“

„Jistě. I mezi jednotlivými atomy je plno místa. Ale normální těleso, jako třeba tady ta pinzeta, je pevné a neprůhledné, protože mezi částicemi působí elektromagnetická interakce.“

„A temná hmota nemá elektromagnetickou interakci?“

„Měla by mít jenom gravitační interakci. Tu má každá hmota. Kdybych měl těleso z temné hmoty, nemohl bych ho třeba položit tady na stůl, protože by prošlo skrz.“

Lydie uvažuje. „Už někdo temnou hmotu pozoroval? Našli ji někde ve vesmíru?“

„Přímo ne. Jen byly zaznamenány její gravitační projevy ve vzdáleném vesmíru. Také byly napozorovány nějaké částice, které by mohly vzniknout nějakými kvantovými procesy v temné hmotě. Samé nepřímé důkazy. Takhle zblízka ji ještě nikdo nepozoroval. Byli bychom první.“

Usmíváme se na sebe. „Máme objev!“

Za průhlednou stěnou laboratoře jsem uviděl Eliase a mávám na něj. Nakouknul k nám dovnitř. „Co máte?“

„Objevili jsme temnou hmotu,“ řekla Lydie.

„Pod mikroskopem, jo?“

„Museli jsme proletět kolem temné hmoty,“ říkám. „Urychlila nás a potom zpomalila. Neviděli jsme ji, jenom jsme cítili její gravitaci.“

Elias se ušklíbne. „Temná hmota je teoretická konstrukce, která umožňuje vysvětlit určité nesrovnalosti v rotaci galaxií. Ještě ji nikdo nedetekoval.“

„Máme první přímé pozorování temné hmoty,“ nastiňuji mu tuhle vzrušující možnost.

Elias nechce věřit. Obrací se k Alanovi, který se zrovna přiblížil. „Alane, co víš o temné hmotě?“

„Temná hmota je teoretická konstrukce, která umožňuje vysvětlit určité nesrovnalosti v rotaci galaxií. Ještě ji nikdo nedetekoval,“ míní Alan.

„Jak to, že říkáš to samé, co já?“ diví se Elias.

Alan se zamyslel. „Učili jsme se to na gymnáziu! U profesorky Cernanové, pamatuješ? Ještě znám jednu takovou říkanku: Hmota je objektivní realita, která existuje nezávisle na našem vědomí.“

„Tak to už jsem zapomněl,“ hloubá Elias. „Asi že jsem to nikdy nepotřeboval.“

„Tak co s tou temnou hmotou uděláme?“ ptám se. „Měli bychom zjistit, jaké jsme zaznamenali gravitační odchylky.“

„Už nemáme moc času,“ vrtí hlavou Elias. „Bude startovat průzkumný modul. Lydie, Alane, máte všechno připraveno?“

„Já jenom tohle dodělám,“ ukazuje Lydie na preparáty kolem mikroskopu.

Alan se dívá na hodinky. „Za dvě a půl hodiny je start.“

Elias přemýšlí a pak mi říká: „Uwe, až tady pak budeš sám na orbitě, podívej se na ty gravitační odchylky. Ale hlavním cílem výpravy je přistát na Raginisu, tomu teď musíme podřídit všechno. Ano?“

Nejsem s jeho odpovědí moc spokojen, ale chápu, že teď nemá náladu na úvahy o fyzice.

(Alan)

Voda se rozstříkla, ale na čelní sklo nedopadla ani kapka. Doufal jsem, že Blahoš přistání zvládne. Nedovedl bych mu nijak pomoct. Řízení má tolik knoflíků a na polovině z nich je varování, že se smí použít jen v případě krajní nouze.

Blahoš mi vyložil, že nemůže zabořit čumák do vody ani o trochu víc, než je třeba, ale ani ho vystrčit nad hladinu, abychom neposkakovali jak žabka ještě deset kilometrů. Ještě mi začal vyprávět nějakou starou historii s dramatickým přistáním, ale přestal v půli slova, když jsme ucítili náraz.

Ty bílé skvrnky, které pod námi pluly tu a tam v moři, byly kry a jedné jsme se nevyhnuli. Odřízla nám křídlo a rozpárala kus břicha. V takové rychlosti se nedá nic dělat. S jedním křídlem jsme klouzali dvěstěpadesátkou po vodní hladině. Držel jsem se, abych nezačal panikařit. Věděl jsem, že nesmím křičet ani nic říkat, protože se Blahoš maximálně soustředí, aby let vyrovnal. Dokonce nějakým zázrakem dokázal zmírnit rychlost natolik, že jsme do ledovce sice narazili, ale přežili.

„Voda! Teče sem!“ vykřikla Lydie. Nebyla vystrašená, spíš jako by přemýšlela, co má dělat. Zespodu se valila voda a z jejích bublin se uvolňovala oblaka páry. Bylo cítit horko. Vroucí voda syčela. Dno kluzáku rozžhavené brzděním v atmosféře předávalo tepelnou energii ledu a vodě kolem. Voda stoupala.

„Odstřel víko, Blahoši,“ zařval jsem na pilota. Jestli Archimedův zákon platí i tady, za chvíli se kabina naplní vodou a ponoříme se pod hladinu. „Musíme ven, slyšíš! Odstřel to víko!“

Blahoš seděl u palubní desky klidně jak anglický lord. Kdybychom na sobě neměli skafandry, určitě by rozvážně okusoval fajfku a říkal „well“. Doběhl jsem ke dveřím, je u nich nouzové otevírání. Je třeba rozbít sklo a přetrhnout drátek. Mířil jsem na sklo, Blahoš mi srazil ruku.

„Co děláš, co si myslíš, že děláš,“ syčí Blahoš.

„Musíme odstřelit víko! Utopíme se! Lydie, pojď, musíme ven!“

„Utopíme se, když to uděláš!“ řve Blahoš.

Lydie přiskočila k nám. Zírala jako hypnotizovaná na dveře a na nás, protože jsme se prali. Sebral jsem všechny síly a Blahoše odhodil. Nebo on mě pustil. Nechápal jsem, co jsem udělal špatně.

„Koukej,“ Blahoš mávl rukou neurčitě po kabině. Zadní část byla plná vody a trosek. Setřel jsem si páru z hledí. Nepotápěli jsme se.

„Tlaky se vyrovnaly,“ konstatoval suše Blahoš. „Teď chvíli vydržíme. Chápeš?“ Začínalo mi docházet, že voda mohla přitékat do kabiny jen tak dlouho, dokud v kabině nestoupl tlak natolik, aby ji udržel v mezích. Blahoš šel ještě připustit vzduch z bomby. Pak si všiml, že má na nohavici skafandru pěknou skobu, zřejmě od některé z trosek, které zlověstně trčely z podlahy. Vyndal ze stropní kapsy adhezní pásku a díru zalepil. Páska díru docela dobře zakryje. Skafandr nebude jako nový, ale později si může vzít rezervní.

Teď se musíme zamyslet, co dělat. Domnívám se, že nemůžeme ven.

(Blahoš)

Nezlobím se na Alana, že tak zazmatkoval. Je to ještě cucák, až bude mít nějakou tu zkušenost... Ale kde ji sebere, u těch jeho skleniček těžko. Mládež dneska nemá žádnou znalost reality, to je samá simulace u trenažeru... Horší je, že se mi natrh skafandr. Vím dobře, jak dlouho tyhle lepeniny vydrží, i když vypatlám všechnu adhezku, co tu mám.

Rezervní skafandr je nepoužitelný. Někdo na něm šlusnul regenerační jednotku. Všimnul jsem si toho už na orbitě a protože je na výměnu třeba hodně času a speciální nářadí, nechal jsem to na později a zapomněl na to. Budu muset s adhezkou nějak vystačit. Ani to těm cucákům nemůžu říct, aby se neplašili.

„Funguje vysílačka?“ probudila mne z úvah Lydie.

„Funguje,“ odpověděl za mne Alan. „Kromě vstupu do atmosféry běží spojení celou dobu, co jsme opustili mateřskou loď. Ty tam sakra dobře vědí, co se děje.“

„Žijete, chlapi?“ zachrochtala jako na zavolanou vysílačka. „Chvála bohu. Viděli jsme ten váš tanec na hladině, pak jste nám zmizeli za ledovcem a když se objevil ten kouř, tak nám bylo jasné, že je po vás.“

„To nebyl kouř, ale pára,“ vysvětlil jsem našemu starostlivému veliteli podstatu efektu s rozpáleným podvozkem ve styku s vodou a ledem. „Roztavili jsme kus ledovce, ale teplota už klesá. Jak to vypadá venku? Nemůžeme opustit modul.“

„Nevidíme vás, jste za ledovcem, musíte počkat na další oběh, až budeme na druhé straně obzoru. Nacházíte se na menším ledovci, přibližně rovnostranný trojúhelník, strana necelých půl kilometru. Pevnina není daleko, mořský proud vás na ni žene.“

„Můžete poslat pomoc?“

„Hlavní modul přistane podle plánu při příštím obletu. Za chvíli klesneme pod obzor a nemůžeme riskovat sestup bez orbitální podpory. Vydržíte?“

Taky je to cucák, ten nahoře. Co se tak blbě ptá, kdybych řekl, že ne, tak by stejně nehnuli prstem. Nemohli by. Docela jsem byl rád, že jsme se dostali mimo pokrytí a spojení se přerušilo.

„Skafandry neodkládejte, dokud nebude potvrzena sterilita prostředí,“ houknul jsem na Alana a Lydii. Bude to otrava, čekat, než se zase ozve vysílačka. Ti dva holoubci se budou bavit svými rozbory a já můžu mezitím zpytovat svědomí, že jsem se vykašlal na tu regenerační jednotku.

„Alane, uděláme rozbor vody, jo?“ No, hádejte, kdo to asi zacvrlikal. „Ty uděláš lučbu chemickou a já udělám bakteriální test.“

„Tomu se neříká lučba,“ usmál se Alan, ale začal poslušně vytahovat nádobíčko. Jak se k sobě jemně chovají. To je samé prosím a s dovolením.

Kdyby se aspoň dalo vylézt ven. Škrábu zamrzlá okénka a snažím se pozorovat okolí. Pravé křídlo ulomené úplně, úlomek levého zaklíněný mezi krami opodál. Zbylý pahýl zapíchnutý do ledovce. Nejspíš se tam vtavil, když byl ještě rozpálený. Teď už opět zamrzá.

Co mě tedy u vojáků naučili dobře, je, nevymýšlet si a ověřit si vše na palubní desce. Prst ať si sliní Biggles, když chci vědět rychlost větru, podívám se na anemometr. A když chci vědět teplotu, mám od toho teploměr. Teplotní čidla máme prakticky všude. Je to životně důležité vědět, jestli se při sestupu něco nepřehřívá. Takže, když na mapě povrchu kluzáku bylo všechno v tmavě modrých barvách, mohl jsem dát krk na to, že to, co zbylo z křídla, je hluboko pod bodem mrazu. Křídlo je přece jen příliš tenké na to, aby nepromrzlo, když je zapíchnuté do ledu.

A kde je mráz, tam je led. Co je sevřené do ledu, hned tak nevyklouzne. A když to, co nevyklouzne, je kus křídla a drží raketoplán, tak ani raketoplán nevyklouzne a neutopí se. Mohli bychom vyjít ven, když vyrovnáme tlak s venkovním. Tím se raketa zase trochu zaplaví, takže si všechny věci musíme přichystat k okamžitému výstupu.

„Dámo a pane, seberte si saky paky!“

(Lydie)

Maminko, to byla rána. Ještě že jsi mě neviděla v potápějícím se letounu, jak nevím, co mám dělat, a ti dva se perou. Teď už je to dobré.

Udělala jsem bakteriologický test, neobjevil žádné cizí formy života. Byly tam stopy známých bakterií, které ovšem pravděpodobně pocházejí z našeho letounu. Založila jsem také kultivace na živné půdě, které budu muset pravidelně sledovat.

Pak jsme si museli připravit všechno na cestu. Hlavní modul měl přistát nedaleko nás, poté, co se mateřská loď ukáže znovu nad obzorem. Čekali jsme a trochu jsem i spala. Když se obnovilo spojení s raketou, akce začala. Blahoš začal snižovat přetlak. Voda stoupala asi do půli kabiny.

Cítila jsem, že ve mně pořád ještě přežívá strach, který se probudil při katastrofě. Blahoš nám tentokrát v klidu vysvětlil, že kdyby otevřel přetlakovanou kabinu, nastane výbuch. Proto musí tlak snížit na úroveň venkovního. Voda stoupne na určitou mez a potom vylezeme se všemi věcmi ven a vyrazíme na cestu k hlavnímu modulu.

Křídlo kluzáku vězelo pevně v ledu, a proto jsme mohli bezpečně vystoupit. Přímo jsem vyletěla ven a užívala si svobodu. S rozkoší bych vdechovala čerstvý vzduch, kdyby ve skafandru nebyl pořád ten samý vzduch.

Byli jsme na velké kře, kousek od ledového pole ze sražených ker, nakupených na sebe. Mezi naší krou a ledovým břehem zůstal úzký kanál. Výhledu do dálky bránila mlha.

Letoun byl řádně pocuchaný včetně loga Milky Way na boku. Blahoš vytáhl fotoaparát a zavrčel: „Tohle bude jogurtárny zajímat.“ Vydal se zdokumentovat škody.

My s Alanem jsme si prohlíželi okolí. Nemluvili jsme. Alan není zrovna hovorný. Maminko, ten by se ti líbil, protože by uměl poslouchat. A jestli mně by se líbil? Možná ano. Mohl by to být Alan.

„Koukej,“ ozval se a ukazoval na kraj kry, kde bylo několik ledových desek sražených na sobě. Mezi nimi jedna zvláštní nazelenalé barvy. „To je něco pro tebe a možná i pro mě.“

Máme první objev! Asi nějaké řasy nebo úplně neznámé organismy! Alan vykročil směrem k podivnému nálezu, já taky, ale kousek před cílem se led probořil. Alan spadl do vody, mně se podařilo udržet se na kře.

Alan se chytal okraje ledu, ale nemohl se zachytit na hladkých plochách. Tenčí kusy ledu se mu lámaly pod rukama. „Chyť se mě,“ podávám mu ruku. Led klouže, nemůžu ho vytáhnout.

„Doběhnu pro Blahoše,“ povídám. V tom zmatku mi nedošlo, že nás Blahoš slyší komunikátorem. Blahoš už mi běžel naproti a ukázala jsem mu aspoň směr, kam má jít.

Alan mezitím vytáhl nůž a pokoušel se vyškrábat nahoru s jeho pomocí. Ve skafandru jsou však pohyby těžkopádnější a nedařilo se mu to. Naštěstí jsme tu už byli dva a společně jsme Alana vytáhli.

„Co se stalo?“ ptal se Blahoš. Teď jsme si znovu vzpomněli na zelený kus ledu. Byl stále na svém místě. Rozhodla jsem se, že k němu opatrně dojdu delší, ale jistější cestou. „A co když se proboříš?“ měl obavu Alan.

„Tak tam skočíš a půjdeš ji zachránit,“ navrhl Blahoš a snad se nám i smál.

Naštěstí se mi podařilo přinést vzácný vzorek bez další nehody a odebrali jsme si s Alanem každý do svých vzorkovnic. Blahoš mezitím nafoukl člun a mohli jsme se začít přepravovat na ledové pásmo vedle naší kry.

Půjdeme teď k hlavnímu modulu, který zanedlouho přistane asi pět kilometrů od nás.

(Elias)

Tak jsme přišli o průzkumný modul a na geologické vycházky se dostaneme jenom po vlastních. To ještě není nejhorší, protože hlavním cílem výpravy je postavit teleportační stanici a v tom jsme zatím neselhali.

Jdeme na přistání a nejraději bych se pokřižoval. Vezeme nejen součásti teleportu, ale i celou budovu, ve které bude pracovat. Proto je náš modul poměrně velký a těžký. Je sestrojen jenom na přistání, zpět na Zemi se dostaneme teleportem.

Musíme přistát bez nehody, v tom nechť nám pomáhají všechny počítače. My lidé tady moc nezmůžeme. Formálně řídí sestup Igor, který absolvoval jakýsi třídenní kurs mačkání tlačítek. Ve skutečnosti záleží na čidlech, která dodávají naměřené hodnoty jako vstupy do programů. Podle nich se provádějí korekce dráhy. Je třeba navést modul v přesném úhlu do atmosféry tak, aby neshořel, nebo aby se naopak neodrazil pryč.

Imogen má strach, to na ní vidím. Má důvod, přistávání na padácích je téměř opuštěná technologie, zvrtnout se může cokoli. Ale je to příjemný pocit, když Imogen najednou zkrotne a sedí tiše v křesle.

Za poslední dva měsíce jsem se s ní nařešil dost stížností, tu na klimatizaci, tu na bubliny ve višňové šťávě, vždycky si něco vymyslela. Když se dost pobavila se mnou, točila se kolem Igora. Ovíjí se kolem něj jak had a mluví medovým hlasem. Přeju si, aby mi to vůbec nevadilo.

První brzdění patrně proběhlo v pořádku. Plameny z tepelného štítu zmizely a s nimi i ionizované plyny bránící rádiovému spojení. Vše se zdá být v normálu.

„Rychlost s povrchem planety srovnána,“ potvrzuje z orbitu Uwe, co hlásí i naše přístroje. „Teď padáte volným pádem.“

Zvláštní, na oběžné dráze vám přijde stav beztíže úplně přirozený. Když ho zažíváte v padající škatuli, a vy moc dobře víte, že „padá“, je to jak na horské dráze. Konečně trhnutí, otevřely se padáky. Teď jen doufat, že všechny čtyři a že se vzájemně nezamotaly. Jeden selhat může, dva už ne.

K povrchu se blížíme ve shodě s plánem. Vysunují se podpěry, na kterých modul dosedne. Sto metrů, padesát, dvacet pět. Zážeh přistávacích raket, poslední přetížení, poslední zbytky paliva. Teď už jen, aby podpěry dostatečně pružně zareagovaly na nerovnosti povrchu.

Jakmile modul dosedne, už s ním nikdo nepohne.   

(Igor)

Na pilotním školení jsem si umiňoval, že se musím dostat do posádky průzkumného modulu. Je to takový sporťák mezi raketami. Malý, elegantní. Ne jako tenhle náklaďák, ve kterém jsme teď přistáli. Je pravda, že tady je větší pohodlí, každý má svou kajutu, vzadu je sklad s dílnou, kuchyň, když chcete ven, je tu přechodová komora, není třeba, aby se všichni ostatní oblékli do skafandru. Ale jak říkám, sporťák je sporťák.

Parta je taky fajn. Přál jsem si letět právě s Imogen a Eliasem. S Blahošem není řeč, a když začnou debatovat Alan s Lydií, tak tomu rozumím asi jako absurdnímu divadlu.

Elias je jinačí. Je s ním sranda a jako velitel dává jasné příkazy. Přistání šlo jako na drátkách. Trochu problém byl jen se vztyčením majáku. Když bylo vše hotovo, ukázalo se, že není kontakt s celoobzorovou kamerou. To se stává, většinou se taková věc prostě vymění, jenomže, šplhejte ve skafandru po sedm metrů dlouhé tyči. Takže složit, sklopit, vyměnit a celé znova.

Čas v takových chvílích letí, podle propočtů by měla co nevidět dorazit průzkumná skupina. Nic jí celkem nehrozí, ale budu klidnější, až tu budou. Taky budu potřebovat nějakou tu ruku při instalaci portálu. Střídáme se u obrazovky a čekáme je. Uwe je pod obzorem, je to jen na nás. Byla to Imogen, kdo je jako první uviděl. Bylo to trochu zmatené. K majáku se blíží jen jeden skafandr.

 


Zpět Obsah Dále

09.01.2017 09:00