Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Tsunami

(Alan)

Jak rychle nám utíká čas, který jsme měli věnovat zkoumání. Vybrali jsme nejdůležitější věci, které musíme vzít s sebou, protože sem ke kluzáku už se nebudeme vracet. Bereme si černou skříňku, pár měřicích přístrojů a vzorků a samozřejmě navigaci. Navigace se tu opírá pouze o naši raketu na orbitě, takže pracuje dost pomalu. Trvá nejméně půl hodiny, než se orbitální stanice posune na své dráze o tolik, že se může vypočítat naše poloha s přijatelnou přesností. A když je stanice pod obzorem, tak si na navigaci leda tak pustíme Tetris.

Přeplavili jsme se s člunem k ledovému poli, které je poměrně souvislé, ale přesto jsou mezi krami tu a tam kanály. Člun budeme muset vláčet s sebou pro případ, že bychom narazili na širší mezeru.

Chůze po ledu je dost obtížná, protože je nutné přelézat valy ker až dva metry vysoké. Dost času se taky ztratí hledáním nejlepších průchodů mezi nakupenými krami a obcházením puklin.

Zanedlouho jsme zjistili, že bude nejlepší poslat Lydii napřed, ať prohledává cestu a vyšlapává stopu. Já a Blahoš jsme „zadní voj“ a neseme náklad. Blahoš má poškozený skafandr a občas musí zastavovat a spravovat adhezní páskou.

Je to celkem nervující. Atmosférický tlak je tu o trochu menší, než jaký udržujeme ve skafandrech, a díky tomu se mu nehrnou do skafandru zdejší nedýchatelné plyny, případně mikroorganismy, jsou-li tu jaké. Na druhou stranu, s každým dalším rozlepením pásky ztrácí Blahoš kyslík. Zatím mi neřekl, kolik adhezní pásky mu zbývá, ale vypadá znepokojeně.

Obloha je zatažená, viditelnost nízká. Začal fičet vítr. Nálada pod psa. „Postupuje k vám bouře,“ hlásí Uwe z orbity. Ten si hezky sedí v teple. Ani v hlavním přistávacím modulu se nemají špatně. Přistáli bez nehody na pobřeží a čekají na nás. Elias s námi mluvil komunikátorem.

Konečně dobrá zpráva. Lydie už vidí hlavní modul. Rozsvítili maják, abychom je lépe našli. Je to potřeba, vzduchem víří sněhové vločky. „Lydie, pojď k nám,“ říká Elias. Už se nemůže dočkat, až nás bude mít na palubě. „Alane, vy už musíte být taky blízko?“

„My postupujeme pomaleji,“ hlásím. „Blahoš má poruchu skafandru.“

„Je to vážné?“ ptá se Elias.

„Za chvíli už nebudu moct dál,“ vrčí Blahoš.

„Abychom vám šli naproti,“ nadhazuje Elias.

Blahoš přemáhá rozčilení, snaží se mluvit klidně. „Já nechci vidět budoucnost černě, ale ta zatracená lepicí páska už mi dochází. Ano, snad bude nejlepší, když mi půjdete naproti. Přineste adhezní pásku a kyslíkovou bombu. Alane, ty jdi, už to není daleko.“

Nerad bych tady Blahoše nechával. Vlastně nemůžu udělat, co mi navrhuje.

„Zamítá se,“ řeší situaci Elias z pozice velitele výpravy. „Skupina se nebude dále dělit.“

Blahoš neříká nic a vydává se na další cestu. Přelézáme jednu ledovou horu za druhou. Za chvíli opět spravuje skafandr posledním zbytkem pásky. „Tak, já jsem u konce,“ říká. „Teď se musí snažit velitel.“

Oznamujeme situaci na hlavní modul. Lydie už je blízko modulu. Elias a Igor vyrážejí k nám. Metelice žene proudy sněhových vloček. Nacházíme si místo relativně skryté před větrem a čekáme.

Přemýšlím, jak nás najdou. V takové vánici nemůžou udržet směr, který jim udává navigace. Musí se držet stopy, kterou šla Lydie. Kdyby ztratili stopu, bude to zlé. Nevím, jak dlouho skafandr vydrží regulovat teplotu, a Blahoše se nechci ptát.

Zoufale se snažím vybavovat si vzorce uhlovodíků, když mi Blahoš dává znamení, že chce se mnou mluvit přes kabel. Pomáhám mu připojit kabel k mému skafandru a vypínám společnou bezdrátovou komunikaci.

„Alane, nemá žádnou cenu, abys tady byl se mnou,“ říká Blahoš. „Až prochladneme, je konec. Musíš jít k hlavnímu modulu.“

Zdá se mi, že už nejsem schopen se ani pohnout. „Nech mě,“ odbývám ho, „nikam nejdu.“

„Já se na tebe nemůžu dívat.“

„Tak se na mě nedívej.“

„Možná, že to svoje děvče už ani neuvidíš,“ uvažuje Blahoš.

On už snad mluví z cesty. Nebo si všiml, že jsem zamilovaný do Imogen? Měl bych mu nějak opatrně odpovědět. „Jaké moje děvče?“

„No, Lydie. Ještě že došla v pořádku na hlavní modul. To by mě strašně mrzelo, kdyby se jí něco stalo.“

Ani mě nenapadlo starat se o Lydii. Ta už je v bezpečí a od té chvíle mě nezajímá. Mám na ni vztek, že už je v teple... a mám na ni vztek, protože mě dnes nechala topit se ve vodě a běžela pryč pro Blahoše. Vlastně to není její vina, zazmatkovala... a měl bys jí odpustit, ty hlupáku, když už jsou tvoje dny sečteny, říkám si.

Nemám náladu na další soukromou konverzaci s Blahošem, odpojuji kabel a zapínám bezdrátovou komunikaci. Elias s Igorem se hádají, protože ztratili stopu.


(Elias)

Hledí mám neustále plné sněhu, není vidět na krok. Nedaleko od břehu jsme narazili na dlouhou trhlinu, souběžnou s břehem, kde jsem se probořil po pás do vody. Igor mě vytáhl ven.

Proti nám šla Lydie, počkali jsme, až puklinu přejde, abychom jí případně pomohli. Oddechl jsem si, když mi zanedlouho hlásila, že už je v hlavním modulu.

Eliasi, máš za nás odpovědnost, řekla mi Imogen. Měl jsem chuť ji přetrhnout. Když Blahoš s Alanem hlásili, že nemůžou postupovat, začali jsme se s Igorem sbírat, že jim půjdeme na pomoc. Ale Imogen spustila výčitky, že ji necháváme samotnou. „Co když se něco stane? Igor by tady měl zůstat.“ Nedovedl jsem si představit, co by se jí mohlo uvnitř modulu stát. Návod ke klimatizaci má v počítači a víc nepotřebuje.

„A co když se nevrátíte,“ odvážila se říct. „My s Lydií tady nemůžeme zůstat samotné. Igor by neměl nikam chodit.“

„Jednou jsem řekl, že Igor jde se mnou,“ povídám.

To ji rozpálilo. Začala naléhat na Igora, ať s ní zůstane, a když ten jenom vrčel, naštvala se a řekla mi: „Eliasi, máš za nás odpovědnost. Jestli se mně a Lydii něco stane, bude to tvoje vina.“

Zatínal jsem zuby. Šel bych do té vánice sám a klidně bych tam zůstal, ale musel jsem pomoct Blahošovi a Alanovi a bylo pravděpodobné, že sám to nezvládnu.

„Igore, nikam nechoď,“ snažila se ho zadržet.

Igor zařval: „Nech mě, ty náno hloupá! Copak nevidíš, jak jsou ty vědátoři neschopný! Seď tady a čekej!“

Odešli jsme mlčky. Imogen překvapením sedla do křesla a mlčela.

Teď jdeme vánicí, sotva vidíme stopu, přelézáme z jedné kry na druhou. Igor bručí něco o vědátorech a zkumavkářích a mně se v duchu neustále opakuje Imogenin hlas: Eliasi, máš za nás odpovědnost. Nejhorší je, že má pravdu.

(Alan)

Když Elias s Igorem ztratili stopu, rozhodli jsme se vypálit světlici. Její světlo zahořelo nad námi růžovou barvou a práskla rána.

„Vy si z nás děláte srandu!“ zařval Elias. Byli pár metrů od nás, za krou, která nás kryla před větrem.

Aspoň že tak. Za chvilku byli u nás, vyměnili Blahošovi bombu s kyslíkem a dali jsme se na nekonečnou zpáteční cestu.

Myslel jsem, že každou příští minutu padnu. Pak se mi šlo o něco líp. Poblíž břehu byla dlouhá trhlina, pokrytá tenkým ledem. Igor se přes ni pustil a přešel, i když led mu praskal pod nohama. „Kluci, tohle nevypadá dobře,“ mínil Blahoš.

„Myslíš, že je to moc nebezpečné?“ ptal se Elias. „Zatím jsme tady vždycky nějak přešli, ale mohli bychom přinést z modulu žebřík.“

Blahoš chvíli uvažoval. Bylo zřejmé, že nikomu se nechce trávit další čas venku a provádět akci „žebřík“. „Risknem to,“ řekl a vyrazil přes trhlinu. Led strašně praskal a jednou se i prolomil, ale Blahoš se dostal na druhou stranu.

My s Eliasem jsme riskovali jenom další vykoupání, takže už jsme dlouho neváhali. Na druhé straně trhliny jsme si oddychli. Nebezpečí bylo za námi. „Copak nám ty ženské uvařily?“ uvažoval Igor.

Strašně už jsem si přál být v hlavním modulu a ten krátký zbývající úsek mi připadal, jako by se pořád prodlužoval. A na konci byl nejhorší úkol, vylézt schůdky ke dveřím. Ruce jsem měl zmrzlé, že jsem nebyl schopen se držet zábradlí. Elias mě vystrkal nahoru.

Pár minut v přechodové komoře a mohli jsme dovnitř a sundat ty hrozné skafandry.

„Děvčata,“ zajásal Elias, „já jsem se na vás tak těšil!“ Políbil Lydii a Imogen.

„Já chci taky hubičku!“ zařval Igor. Políbil decentně Lydii a pak se k němu přivinula Imogen.

Bože, teď kdybych uměl říct něco vtipného, možná bych taky mohl políbit Imogen. Možná taky ne. Igor jí zabere dost času.

Lydie se na mě dívala. Moje děvče. Ten Blahoš má nápady. Jako kdybych letěl do vesmíru, abych balil astronautky.

„Jaké to bylo?“ zeptala se.

„Hlavně že už jsme tady,“ řekl jsem.

Lydie... asi bys o mě taky nestála. Dívek je hodně, ale láska se mi vyhýbá obloukem. A když ne, tak strašně bolí.

(Elias)

Další procházky po ledu jsem zakázal. Máme dost práce tady na pevnině. My tři vědci podnikáme výpravy za vzorky a mezitím se je snažíme aspoň předběžně prozkoumat v laboratoři. Imogen nás obchází s kamerou a pořizuje záběry pro budoucí film. Vytýká mi, když dělám do kamery žertovné obličeje. Velitel se musí tvářit důležitě, aby i diváci měli dojem, že výprava je důležitá.

Blahoš a Igor pracují na stavbě teleportačního portálu. Vybrat místo pro portál jsem měl já coby geolog. Vypadá to jako náročný úkol, ale jde o několik jednoduchých zásad. Se seismickou stabilitou si hlavu lámat nemusíme. Sopky jsme neobjevili. Co se kontinentálního driftu týče, jestli tu vůbec nějaký je, tak jediný světadíl hned tak do jiného nevrazí. Takže nejdůležitější pravidlo: nestavět na písku, najít si pořádnou skálu.

A pak je tu ještě moře. Rozum říká, že musíme co nejhlouběji do vnitrozemí, nejlépe překročit hory. Na povrchu planety, tvořeném z devadesáti procent oceánem, se dají očekávat bouře nesrovnatelně silnější než na Zemi. Jenomže, jiný rozum bude řvát, že veškerá doprava tu bude po vodě a kdo se má tahat s nákladem do vnitrozemí. Nakonec z celé geologické disputace zbude jen sofistikovaná poučka: „dejte to na první vyvýšeninu, dveřmi od moře, ať nám tam nenacáká.“

Igor s Blahošem zapustili na vybraném místě piloty, aby budova teleportu byla pevně ukotvena. Stavba pokračuje poměrně rychle. Kdo může, jde jim pomáhat.

Vyndávám zrovna s Igorem komponenty ze skladového prostoru hlavního modulu. Je to nepříjemná práce, protože sklad má nízký strop a nesmíte se omylem narovnat, abyste se nebouchli do helmy. Snažím se vytáhnout jakýsi dlouhý díl z pod ostatních, zatímco Igor se zasekl venku.

„Eliasi, nemůže nám příliv zaplavit raketu?“

„Igore,“ povídám tomu trumpetovi téměř otcovsky, „příliv a odliv způsobuje měsíc. Raginis nemá měsíc. Kde není měsíc, není příliv a ani odliv. Tedy: na Raginisu není příliv a ani odliv.“

Záměrně jsem zamlčel vliv centrální hvězdy, naši zeměpisnou polohu a tvar pobřeží. Zbytečně bych rozptýlil Igorovu pozornost fakty, které jsou zde podružné. Příliv tu samozřejmě bude, ale dá se ukázat, že zanedbatelný. Měření má na starosti Uwe, z globálu naměří vše přesněji.

„Tak proč už jsou zatopené kameny, které ještě před chvílí stály na suchu?“

Teď jsem se teda praštil do helmy. Tomu říkám profesionální výprask. Já měl být ten první, kdo si toho všimne. Teď jsem mohl důležitě poskakovat po kamenech a měřit, až by se ze mne kouřilo.


„To sem žene vítr,“ vymýšlím z oleje přijatelnou teorii. „Asi se sem žene bouře,“ dodávám, abych se ztrapnil docela.

„Bouře nehrozí, na desítky kilometrů není známka po ničem. To už bych hlásil.“ Čert aby vzal tuhle globální komunikaci. To si něco říkáte soukromě s Igorem a nejen, že vás slyší všichni, co šlapou po tomhle kusu žuly, ale už vám skáčou do řeči i z orbitální stanice.

„Vypadá to,“ pokračoval Uwe, „jako by se zvedala voda na celé severní polokouli. Nemohu provést přesná měření, sám mám teď problémy s vlastní lokalizací. Jsem vychýlený z kurzu.“

„Hodně? Možná je to jen nějaká gravitační anomálie. Podpovrchové ložisko kovové rudy,“ snažil jsem se zachránit svou pověst geologa.

„To bych zaznamenal už při předchozích obletech. Výchylka zatím není velká, budu sledovat, jak ji počítač sleduje. Vy se starejte o ten příliv, co tam nemáte,“ neodpustil si malou jedovatost na závěr.

Konečně jsem se vysoukal ze skladu. Opravdu, voda výrazně stoupla. Led se trhal a skřípal.

„Stav ohrožení,“ vzpomněl jsem si konečně na svou funkci velitele. „Všichni návrat do modulu.“

Bylo důležité udržet se pohromadě. Ať za tou vzedmutou hladinou stojí cokoli, hlavně teď nikoho neztratit. Zjišťovat, co se děje a jak moc je to nebezpečné, můžeme potom. Imogen je už vevnitř, Lydie sbírala vzorky na pobřeží nedaleko. Také si všimla stoupající vody a už přichází. Z pahorku s portálem sbíhá Blahoš s Alanem.

Zatřese se zem, Blahoš ztrácí rovnováhu a padá. Alan zvládá otřes lépe, ale Blahoš se mu připlétá pod nohy a už se oba kutálí.

„Jste v pořádku? Okamžitě zkontrolujte skafandry!“

„Tak to je ta seismická stabilita?“ sarkasticky se zajímá Blahoš.

„Lydie zpátky! Okamžitý přesun do modulu. Igore, podej mi ty díly,“ dodávám, když vidím, že jsou oba kluci v pořádku. Ve spěchu naházíme pár vyndaných komponentů zpátky do skladu. Nemůžeme si dovolit o ně přijít.

Další otřes se mnou smýkl stranou. Další a další. Ani nevím, jak jsme se všichni dostali do modulu.

„Veliteli, žádám o povolení aktivovat hlavní motory, korekčními motory se nemohu udržet na orbitě.“

„Povolení uděleno. Co se děje? My tu máme docela regulerní zemětřesení!“

„Nebudeš tomu věřit, já ho cítím až sem. Ale hlavně se vychyluji z kurzu. Když to nechám být, vstoupím do atmosféry.“

Popřál jsem Uwemu hodně štěstí, což bylo maximum, co jsem pro něj mohl udělat. Sami jsme se mohli nanejvýš modlit, aby vlny nespláchly modul do oceánu. Ještě by nevadilo, kdyby se zaplavily vzpěry. Kdyby byl modul pod vodou celý, vlnobití by ho mohlo odnést. Snad voda tolik nestoupne?

„Měli bychom měřit, jak voda stoupá,“ napadlo Alana.

„Jak to budeme měřit?“ ptám se. „Mám vystrčit tyč z okna?“

„Budeme fotit, jak voda zaplavuje břeh.“ navrhuje Lydie. „Foťák zaznamená i čas.“

To je nápad. Výšku hladiny zjistíme dodatečně potom, až voda opadne. Jestli opadne.

Lydie si vzala foťák a pořizovala snímky. Vodní hladina začala naštěstí klesat, ještě než dostoupila k modulu. Pomalu se vracela zpět.

„Já už zemětřesení zažil,“ chlubil se Igor. „Ale to vypadalo jinak. To se opravdu třásla zem. Tady to se mnou spíš mávalo. Jako by se zem nakláněla.“

„Já jsem taky v pořádku. Děkuju za optání,“ připomněl se Uwe. „Opět na stabilní dráze. Snad.“

 


Zpět Obsah Dále

11.01.2017 08:21