Bez COOKIEs je omezený přístup!

Podobni bohům

Zápas s nebem 2

(Vesmír 2)

 

Science fiction

Jan Matzal Troska

© 2019 Jan Matzal Troska

Teodor Rotrekl

Nakladatelství: Autobus


Někde mezi hvězdami

Obsah Dále

 

Arne seděl za řídicím stolkem s bezradným výrazem ve tváři nad páčkami, knoflíky a vypínači, které pozbyly svého významu. Také měřicí a jiné přístroje ztratily účinnost. Lékař Pavel byl zahloubán do studia map hvězdné oblohy a vnitřních i vnějších planet, snažil se zachytit alespoň jedinou nitku, která by Aeronautilus vyvedla z úžasného, nekonečného labyrintu vesmíru.

Nevěděli nic. Pranic. Jen tolik, že se s nimi Aeronautilus řítí nezměrnou rychlostí do nekonečných hlubin či výšin prostoru, v němž kolotají a víří, tkví a točí se myriády světů a hvězd, sluncí a komet, planet, asteroid a meteorů, ve stroji zkonstruovaném a řízeném silou, jejíž jméno je podle vědy příroda.

Jejich letoun je čímsi tažen, jak dokazuje jiskření rozsochy na jeho temeni. Nezměrnou rychlostí se řítí do bezedna...

„Kam vlastně letíme?“ položil Petr přímou otázku.

„Kdybych věděl!“ zabručel Arne.

„Pěkný pilot!“ ohrnul Petr rty. „Copak to nemůžeš odhadnout?“

„To je právě to, že nemohu,“ odvětil Arne zasmušile. „Země nás v moci nemá. To by bylo mnohem větší napětí.“

„A nemůžeš se z toho vleku vymanit?“

„Ne.“

„Pokusil ses?“

„Toho se vyvaruji.“

„Pročpak?“

„Milý Petře, je vidět, že jsi strojař a nevyznáš se v elektrotechnice. Kdybych teď z toho napětí vybočil, byl by následek katastrofální. Při této strašlivé rychlosti letu bychom se v několika vteřinách dostali mimo vliv té síly, která, ať prýští odkudkoli, ukazuje alespoň příbuzné znaky s naší elektřinou a dává tedy naději na příznivý cíl. Elektrický zdroj je v tomhle labyrintu jediné, co nám skýtá náznak jakési příbuzné planety, jež nás snad k sobě táhne.“

„O tom bych pochyboval.“

„Proč?“

„Poněvadž zrovna tak nás k sobě táhl Mars a pak se ukázalo, že složení jeho elektřiny je odlišné od pozemské.“

„V tom máš sice pravdu, ale jen částečně. Odlišnost elektřiny na Marsu se prokázala až v bezprostřední blízkosti. Všecky naše přístroje přece na Agirově polovici účinkovaly a také radiofonického i televizního spojení se Zemí bylo dosaženo. Jen start nám byl znemožněn. A právě naše zkušenost s Marsem je nám dobrou školou, vím už předem, jak se zařídit, kdyby se dostavily nějaké poruchy, až se budeme blížit k cíli. Je jen otázka, kam letíme. Odpověď na ni může dát nejlépe Pavel.“

„Tak co tomu říkáš, doktore?“ obrátil se Petr na přírodovědce.

„To nejde vytřepat z rukávu,“ zavrčel Pavel. „Jsme teď asi sto miliónů kilometrů od Země. Někde v tom bodu, kde se protíná dráha Marsu s dráhou Erósu.“

„Najednou i ty začneš s Erósem? Vždyť byl viděn snad jen jednou a nikdo o něm nic neví.“

„Byl objeven v roce 1898 Wittem. Jeho oběh kolem Slunce činí šest set čtyřicet tři dní, tedy asi rok a devět pozemských měsíců.“

„Když se zde tedy křižuje dráha Marsu a Erósu, pak nás snad táhne ten Erós?“

„Nedělej si ze mne blázny!“ zavrčel Pavel. „Není třeba, aby ses stavěl nevědomější, než jsi.“

„A co zase?“

„Jako inženýr máš přece mít aspoň pojem o prostoru. Vždyť tohle není plocha, nýbrž nekonečný prostor! Dráha těch dvou těles není na kolejích s výhybkami a semafory. Když se zde protínají, mohou letět milióny kilometrů mimo sebe, nad sebou nebo pod sebou. Ostatně, vem si logaritmické pravítko. Budeš počítat! Pokud je hvězdářům znám dodnes vesmír, jsou jeho rozměry takové, že z jeho hranic jde k nám světlo pět set miliónů let. Naše Slunce je od Země vzdáleno průměrně sto padesát miliónů kilometrů. Rychlost světla činí tři sta tisíc kilometrů za vteřinu. Za jak dlouho dorazí světlo ze Slunce na Zemi?“

„Za osm minut a dvanáct vteřin,“ hlásil Petr výsledek.

„Dobře. Kolik kilometrů urazí světlo za rok?“

„Devět a půl bilionů.“

„Správně. Z hranic vesmíru, jak je dosud hvězdářům známo, potřebuje světlo pět set miliónů let. Kolik kilometrů jsou vzdáleny tyto hranice od Země?“

„Čtyři tisíce sedm set padesát trilionů.“

„Napiš to v číslicích.“

Petr předložil:

4 750 000 000 000 000 000 000 kilometrů.

„Dovedeš si to představit?“

„Ne.“

„Věřím. Nikdo si to nedovede představit. Ale to není celý vesmír, chlapečku. To je jen nepatrný kousíček. Náprstek vody proti oceánu. Tyto hranice, zjištěné teoreticky pozemskými hvězdáři, jsou vyznačeny mlhovinami, které lze spatřit jen největšími hvězdářskými dalekohledy, a takový hvězdář, který jimi kouká, se podobá člověku, který stojí uprostřed husté mlhy a svítí si kolem sebe lucernou. Čím ostřejší světlo, tím dál vidí, ale jeho obzor je i při nejsilnějším světlometu velmi omezen. Hvězdářské teleskopy dovedly zachytit oblast, která obsahuje na sto miliónů mlhovin, podobných našemu Slunci, které je z nich jen nepatrným jedincem. Taková mlhovina, to jsou sta miliónů sluncí, vzdálených od sebe na milióny světelných let. Lidé hledí za jasné oblohy na Mléčnou dráhu a málokdo ví, že ten svítící pás se skládá z nespočetna hvězd, sluncí a mlhovin, z nichž krajní, kterou vidí pouhým okem, je vzdálena na dvacet tisíc světelných roků. Jaký je to rozdíl mezi vzdáleností našeho Slunce, jehož dálka sto padesáti miliónů kilometrů je vlastně pouhých – osm světelných minut. A celý ten ohromný vesmír se teoreticky považuje za stejnorodý, což znamená, že na těch myriádách světů je v podstatě život podobný pozemskému. Jak vypadají světy a život na nich za těmito hranicemi, v ostatních oblastech nekonečna, zůstane navždy tajemstvím. Tam nepronikne žádný dalekohled. Tak vidíš, strojaři, tohle máš jen malou otázku, a přece se vymyká lidským pojmům,“ končil Pavel.

Mars byl hluboko pod nimi a jeho objem se jevil teď už jen o něco větší, než jak je ze Země prostým okem vidět Měsíc.

Letěli tedy vzhůru.

Arne vstal od řídicího stolku a přistoupil k druhům hledícím z okna na krásu, jakou skýtal Mars.

Vlevo od Marsu svítil jako roztavený kov Fobos, jevil se jako nachová kulička se sírově žlutým středem, zaplavující levou tvář planety překrásně růžovou, na okraji do karmínova přecházející září, jež pozvolna zabírala celý kotouč, hltajíc duhově zbarvený střed, a za ním pravou tvář, dosud ozářenou Sluncem, jejíž opálově svítící srp se zvolna tenčil.

Vpravo od Marsu, v poněkud větší vzdálenosti než Fobos, třpytil se jako nádherný démant Deimos, od jehož zledovatělého povrchu se odrážely rudé paprsky Fobu a z druhé strany se v duhových barvách oslnivě lámaly paprsky Slunce.

„Naše rychlost musí být úžasná,“ mumlal Arne. „Hleďte jen, jak rychle Marsu ubývá.“

„Jen vědět, kam letíme,“ zatoužil Petr.

„Musíme mít trpělivost,“ pokrčil Arne rameny.

„Jak dlouho?“

„Nějaký den jistě, neboť jsme dosud blízko Marsu. Zde není možné, abychom se střetli s nějakým tělesem. Leda meteor by nám mohl zkřížit dráhu, a ten nám není nebezpečný, poněvadž má svou trať jako my. Dnes můžeme klidně spát.“

Pavlův lékařský instinkt vystihl z tónu Arnových slov únavu. Teprve teď si vzpomněl, že je v rekonvalescenci po těžkém nervovém zhroucení. Viděl temné stíny kolem jeho vpadlých očí.

„Ano, půjdeš si lehnout. A hned!“ poručil rázně.

„Hm, nevzpírám se. Je mi mdlo,“ přiznal Arne.

„A co vy?“

„Nestarej se o nás. Zůstaneme s Petrem ještě chvíli zde a pak se vystřídáme na stráži.“

„Nemyslím, že by bylo dnes třeba bdít.“

„Jsme zdraví a strážní služba nám neuškodí.“

Sotva Arne ulehl, usnul i s Habakukem, jenž se k němu přitulil a spokojně předl. Petr s Pavlem zůstali v kopuli.

„Pověz mi ještě něco o vesmíru!“

Pavel udiveně pohlédl na druha.

„Snad tě to, člověče, dokonce nezajímá?“

„Ty jsi dobrák! Budu v zoologické zahradě a nebudu se zajímat o žirafu, tuleně a zebru? A teď, když jsme mezi těmi hvězdami...? Vždyť já sotva rozeznám Velký vůz od Malého, ačkoliv jsem jako kluk rozeznal aerovku od tatry podle hluku motoru na půl kilometru.“

„Nu, tak ti něco povím. Zmínil jsem se o Mléčné dráze, která se vine kolem celé zeměkoule, viditelná prostým okem. Zhusta se stává, že některý hvězdář objeví v této mlhovině novou hvězdu. Takové nově objevené hvězdy se odborně nazývají „novy“. Vyskytují se pravidelně ve velmi vzdálených hvězdných soustavách. Novy dosahují ohromných jasností, mnohé předstihují naše Slunce. Jednotlivé mlhoviny mají svá označení, jako například vojenské kóty. Vezměme třeba mlhovinu NGC 4621, jež patří do skupiny spirálových mlhovin v souhvězdí Panny, od které k nám letí světlo asi čtyřicet tři miliónů let.“

„Kolik?“ ptal se Petr.

„Třiačtyřicet miliónů let.“

„To je stáří, to je stáří!“ pokýval hlavou Petr.

„To je zase jenom detail. Roku 1939 vyfotografoval astronom Zvický na Palomar Mountain v Kalifornii »supernovu«, tedy novou nadhvězdu, kterou objevil v mlhovině NGC 4621. A teď dej pozor: Zvického objev supernovy byl vlastně objev ohromné katastrofy ve vesmíru, která se udála před – třiačtyřiceti milióny lety.“

„Co? Jak je to možné?“

„Docela samozřejmě. Kdyby například naše Slunce v této vteřině uhaslo, budeme je vidět stejně zářit ještě osm minut a dvanáct vteřin. Jde-li k nám z mlhoviny světlo třiačtyřicet miliónů let, dozvíme se o změně nebo katastrofě teprve za třiačtyřicet miliónů roků. To je přece logické. A tak je tomu u všech hvězd, které vidíme zářit na obloze.“

„Vidíme-li tedy padat hvězdu na obloze, díváme se na její zánik před milióny lety?“

„Podle toho, jak je vzdálená. Polárka například je od Země osmdesát světelných roků. Kdyby dnes zanikla, bude ještě plných osmdesát let zářit na obloze, takže její katastrofu spatří teprve příští generace. – V roce 1600 pozoroval v Praze slavný hvězdář Tycho de Brahe ohromnou hvězdu, která budila tehdy hrůzu a děs, poněvadž zářila i ve dne za plného slunečního jasu.“

„To jsou případy!“ vzdychl Petr.

„Řekl jsem, že novy jsou nové hvězdy. Tak soudila hvězdářská teorie donedávna. Ale dalším bádáním byla tato nauka zviklána. Kontrolou fotografických snímků se totiž zjistilo, že všecky nové hvězdy, objevené v Mléčné dráze později, byly už mnohem dřív fotografovány jako malé hvězdičky až dvacáté velikosti.“

Pavel ve svém výkladu pokračoval dále a Petr ho zaujatě poslouchal. Teprve po několika hodinách, už ospalý, si šel odpočinout.

Když osaměl v kopuli, schýlil se Pavel opět nad planetární mapou.

Kam se asi řítí? Že by je přece planetoida Erós měla v moci, jak podle laické logiky napadlo Petra?

Není to vyloučeno, ba teď, čím více o tom přemýšlí, tím se mu to zdá pravděpodobnější. Ale to by se vlastně vraceli k Zemi, která je ve svém koloběhu nyní vzdálená asi sto miliónů kilometrů.

Ale – letí-li opačným směrem? Pak by se blížili k Jupiteru. Že by ten je přitahoval? To není možné. Jeho průměr je sice jedenáctkrát větší než Země, ale jeho vzdálenost odtud je v této době víc než pětinásobná. Nestačí-li elektrické napětí na vliv Země, jak řekl Arne, stačí tím méně na Jupitera. Ale je tu jiná možnost:

Vzdalují-li se od Slunce, jsou v pásmu mezi Marsem a Jupiterem, kde bylo objeveno přes dvanáct set planetoid čili asteroid, jejichž průměr je většinou kolem sta kilometrů. Mohou tedy být ve vleku některého z těchto »trpaslíků«.

Kdyby se aspoň trochu mohli orientovat ve směru!

Pavel přistoupil k oknu. Ne, neklame se: ty hvězdy jsou teď níž, než byly asi před dvěma hodinami. A také Mars je stále dole, jenže nyní už menší. Fobos i Deimos už zmizely.

Z toho bylo možné soudit, že Aeronautilus se nevzdaluje od Slunce, nýbrž letí kolmo vzhůru od dráhy Marsu. Pak by tedy byli přitahováni některou planetou, jejíž koloběh je přibližně souhlasný s dráhou Marsu. A to je právě Erós.

Jak dlouho může trvat jejich cesta k této planetce? Těžko předvídat. Ale dosud jsou přece příliš blízko Marsu. Poněvadž Měsíc je asi o polovinu menší, lze odhadnout vzdálenost Aeronautila od Marsu asi na sedm set šedesát tisíc kilometrů. Erós musí být ještě daleko. Přes ohromnou rychlost jejich letu může trvat cesta ještě několik dní.

To je příjemné. Arne se aspoň může prospat a posílit. Ubožák, má toho nejvýš zapotřebí.

Rozsocha stejnoměrně jiskří; důkaz, že cesta plyne nerušeně.

Po několika hodinách pocítil Pavel únavu. Vzbudil Petra a obřadně mu odevzdal strážní službu s přísným napomenutím, aby řádně bděl a občas kontroloval oblohu nad nimi i jiskření rozsochy.

A tak se ujal služby pilota Petr.

 


Obsah Dále

Errata:

16.11.2019 15:17