Bez COOKIEs je omezený přístup!

Bohy proti své vůli

Zpět Obsah Dále

 

Po několik hodin se Petr pořádně nudil. Jeho živý temperament neměl, čím by se bavil. Občas sice proletěl v dálce zářivý meteor, zanechávaje za sebou duhově svítící křivku, ale tyto úkazy ho málo zajímaly. Kdyby víc znal přírodní vědy, byly by ho právě meteory poučily, že planeta musí být nedaleko, neboť zářivá stopa meteorů svědčila o plynech, o přítomností atmosféry. Ale o tom Petr nevěděl. Znuděn usedl do křesla a začal klímat.

V polosnění měl pocit mírného vlnění. Otevřel oči. Udiveně pohleděl na křeslo, zdálo se mu, že se pohybuje. Nesmysl; vždyť je přišroubované. Ale co ta podivná lehkost těla? Vstal. Vlastně se mimovolně vznesl skoro metr nad podlahu. Co je to?

Snad sám dobrý duch ho zanesl k oknu a pokynul mu vzhůru: Nad letounem plál bleděžlutý – měsíc. Ale Petr ihned poznal, že tenhle „měsíc“ má jinou tvář než zemský trabant.

„Kluci! Vstávejte!“ křičel úzkostlivě.

Arne s Pavlem se vřítili do kopule tygřím skokem, jejich těla vzlétla až skoro do vrcholku, kde se Pavel zmítal a marně se snažil dostat dolů; Arnovi přálo štěstí, podařilo se mu zachytit se armatury nad řídicím stolkem, kam v duchapřítomností ve svém skoku směřoval, a sešplhat po ní do křesla.

„Bídníku! Tys spal! Usnul jsi na stráži! Počkej, jen co se dostanu dolů!“ láteřil Pavel na Petra.

Arne ihned pochopil, že Aeronautilus je ve vážném nebezpečí, neboť se svým hrotem řítil na planetu rychlostí, zvýšenou elektromagnetickými výboji z rozsochy. Každá vteřina znamenala větší nebezpečí.

První, co Arne učinil: přerušil proud.

Letoun zakolísal. Nyní zapojil Arne proud do spodku. Aeronautilus učinil přemet. A v tom okamžiku se splnilo Pavlovo přání dostat se dolů. Jenže se tak stalo v kotrmelcích po stěně, které končily bolestným heknutím, když prudce dosedl na podlahu. A sám rarach přispěl Pavlovi, když mu podobným přemetem Petr vlétl přímo do klína.

„Teď tě mám! Počkej, já tě -!“ vrčel, svíraje Petrovy paže.

Ale pojednou se udál tak prudký náraz a po něm poskok do výše, že Pavel byl i se svým břemenem na klíně nadnesen a v příštím okamžiku zase sražen k zemi. Tento tělocvik byl přílišný i na siláka, jakým byl Pavel, vyrazil mu z prsou dech. Uvolnil i jeho paže a Petr toho samozřejmě využil, vyskočil z Pavlova klína, několika skoky zmizel v ložnici a zamkl za sebou dveře.

„Pro-sím tě, co se to sta-lo?“ jektal Pavel opřen o stěnu jako rozplácnutý.

„Nemohl jsem jinak. Musil jsem přepojit na záporný proud. Jinak bychom se zřítili. Jak jsme vysoko?“

„Ne-vím.“

„Podívej se z okna. Já se nemohu hnout od řízení.“

„Já se ta-ky nemo-hu hn-hnout.“

„Dobře ti tak! Místo abyste pomohli, rvete se jako kočky. Ale takhle to přece nejde. Petře! Hned pojď sem!“ volal Arne.

„Bodejť! Nechám se zaživa zabít, ne?“ ozvalo se za dveřmi ložnice.

„Neboj se, doktor se nemůže hnout.“

Dveře se zvolna pootevřely a objevila se Petrova hlava.

„Podívej se z okna, jak jsme vysoko od planety!“ velel Arne.

A zatímco se Petr šoural k oknu, cedil Pavel mezi zuby:

„Vyřídím si to s tebou, jen co se...“

„Několik tisíc metrů,“ hlásil Petr.

„Stoupáme?“

„Ano, a dost rychle.“

Arne stiskl jednu z páček.

„A co teď?“

„Myslím, že jsme se zastavili.“

„Dobře. A nyní?“ Arne posunul páčku na reostatu.

„Klesáme.“

„Rychle?“

„Ne příliš.“

„Pozoruj dál. Jak jsme vysoko?“

„Asi dva tisíce metrů. To je krása!“

„Hlas výšku! Ostatní si zatím nech!“

„Patnáct set.“

„Zkontroluj na výškoměru!“

„Dvanáct set.“

„Sleduj dál.“

„Tisíc! – Sedm set... čtyři sta... dvě stě...“

„Podívej se z okna.“

„Zastav! Lidi, pojďte se podívat na tu krásu!“

Arne manipuloval s páčkami.

„Stojíme?“ zeptal se.

„Zdá se.“

„Jaké zdání? K čemu máš výškoměr?“

„Ach tak! Ano, stojíme.“

Arne přistoupil k oknu.

„Báječné!“ vydechl nadšeně. „Hotová pohádka!“

„Tohle jsou potom přátelé!“ hlásil se Pavel žalostivě. „Přerazí člověka a pak se o něho nestarají.“

A pokusil se vstát. Kupodivu, šlo to! Nyní mohli všichni tři pozorovat krajinu, která se rozkládala pod nimi.

A byl to skutečně pohádkový pohled.

Letoun tkvěl ve výši dvou set metrů nad kuželovitým kopcem, porostlým hustým lesem. Ale temeno bylo holé. Travnatý koberec tam zářil v sluneční záplavě jako velký smaragd a uprostřed něho byly balvany, vlastně terasy krychlovitých bloků pestře obroubených. Kolem tohoto návrší se do širé dálky rozkládaly zelené nivy a háje, protkané říčkami a potůčky, jejichž safírově modré stuhy, lemované travinami a stromovím jako nádhernými kyticemi pestrých květů, se hadovitě vinuly, místy zkrášleny sněhobílými peřejemi a slapy. V šíř i dál vše činilo dojem panenské přírody, netknuté lidskou rukou. Přírodní krása, ale přece bez divočiny a neladů. Veliká rajská zahrada až do nedohledna.

Přitom bylo zajímavé a nápadné, že z této výše byl obzor mnohem menší, než jaký by se jevil na Zemi. Hranice obzoru tvořila neporovnatelně menší okruh, který se od středu nápadně skláněl, takže měli dojem, že stojí nad pravidelnou oblinou.

„Jsme na nějakém malém světě,“ odhadl Petr.

„Nějaká planetoida,“ doplnil Arne. „A podle rostlinstva a bujné květeny je zde jistě příhodná atmosféra. Hleďte jen na tyto obláčky, krásně bílé, bohaté na páry. A přece je v nížině vzduch čistý a daleko průzračný.“

„A krásné teplo je venku. Teploměr ukazuje třicet šest stupňů na slunci,“ hlásil Pavel.

„A tlakoměr?“

„Sedmdesát šest milimetrů, tedy tolik jako na Zemi za krásného počasí.“

„Jen je-li složení vzduchu příhodné pro naše plíce,“ vyslovil Petr obavu.

„Jistě. Ostatně můžeme se lehko přesvědčit. Pootevřu okno,“ řekl Arne a stiskl knoflík.

Okenní tabule zvolna poklesla a do letounu vnikl proud vonného, svěžího vzduchu.

„Ach! Tohle je jiný doušek než na Marsu,“ lahodili si.

„Ale co ty podivné bloky pod námi?“ podivil se Arne. „Ty se mi nezdají být přírodním útvarem. Jsou příliš pravidelné, sestaveny do přesného okruhu. Hleďte, vždyť je to hvězdicový útvar. Mezery mezi těmi krychlemi a hranoly jsou přímé a sbíhají se do středu, kde je mnohostěnné prostranství. A jak ty bloky září na slunci krásnou růžovou barvou! Každá krychle je ovroubena zeleným páskem, v němž se pestří... hm, podívejme se triedrem.“

Objektiv dalekohledu jim objevil takové divy, že se jim zatajil dech.

Stáli nad městem.

Krychle byly vlastně domky, které se vzájemně sobě podobaly jako vejce vejci. Byly vystavěny z kostek růžového mramoru nebo podobného kamene. Střechy byly ploché a kolem každého se vinula terasa, porostlá překrásným kvítím, které ovíjelo sloupoví a arkády. Ale to kvítí bylo dvojí: na sloupech a arkádách rozeznali zřetelně květy, jakési druhy kopretin, aster, růži a jiných, kdežto na terasách mezi zelenými listy, v nichž převládal akantový tvar, byly jakési pestré stvoly a mezi nimi poupátka, od nichž zvonkovitě dolů se šířil a splýval jemný fábor, bílý nebo blankytně modrý. A tyto stvoly a květiny podobné zvonkům se lehce vlnily.

Pojednou Petr vykřikl:

„Vždyť jsou to -lidé!“

„Lidé? Na mou věru, máš pravdu!“ potvrdil lékař udiveně. „Vidíš to, Arne? Ty terasy jsou plné lidí.“

„Ano, jsou,“ souhlasil Arne. „Ty stvoly jsou muži a zvonky ženy. Ženy mají něco jako krinolíny, a proto se podobají zvonkům. Ale jak si vysvětlit poměr velikosti skutečných květin k těm postavám?“

„Mně je to už jasné,“ řekl Petr.

„Jakpak?“

„Je vidět, že se dobře nevyznáte v pespektivě. Jsme dvě stě metrů vysoko. Odtud by se normální lidé jevili jinak a museli bychom je rozeznat už pouhým okem, zvlášť v tomto čistém vzduchu. Ty květiny jsou veliké asi jako u nás na Zemi. Ale ti lidé jsou – trpaslíci. Ba, ještě méně. Pidimužíci v pravém slova smyslu. Odhaduji jejich velikost na třicet, nejvýš čtyřicet centimetrů. Odložte triedry, které klamou, a podívejte se prostým okem. A teď se zahleďte dolů! Nezapomínejte, že jsme dvě stě metrů vysoko. Jak by z této výšky musely vypadat domky, kdyby byly vysoké jako přízemní domky na Zemi?“

Petrův výklad zůstal však bez výsledku.

„Nevidím žádný rozdíl,“ pokrčil lékař rameny, a také Arne mlčel.

„Nuže,“ pokračoval Petr, „uznávám, že optický klam je dokonalý. Je to tím, že je zdrobnělé všecko, celý kraj, návrší pod námi, říčky, i to křoví a stromy. Jen kvítí na terasách má asi přibližnou velikost pozemského, ale to právě klame při srovnávání s těmito lidičkami. Je tu působení prvého dojmu květů. Arne, sestupme o sto metrů níž. Pak se vám jistě rozjasní.“

„Moudrý návrh,“ přikývl Arne a usedl k řídicímu stolku.

Po chvilce sestupu zval Petr Arna k oknu.

„Je to tak!“ vydechl Arne po několika vteřinách pozorování. „Miniaturní svět. Jak podivné výstřednosti jsou ve vesmíru! Ten kopeček není vyšší než padesát metrů a to prostranství pod námi má nejvýš čtyřicet metrů v průměru.“

„Jak tam přistaneme?“ zeptal se lékař. „Vždyť Aeronautilus se tam bude vyjímat jako mrakodrap.“

„Ještě fantastičtěji,“ kývl Arne hlavou, „neboť náš letoun se nesmí dotknout půdy, jinak by naše elektřina splynula se statickou elektřinou této planetky, a pak bychom se nevznesli, anebo by mohl nastat výboj, který by byl nebezpečný nám a zhoubný tomuto nárůdku. Musíme zůstat asi metr nad zemí, jako tomu bylo na Měsíci. Nevím, jaký dojem způsobíme. Nikde není vidět ani známku po nějakém pokroku, tím méně po technických vymoženostech.“

„Šťastní lidé!“

Prázdné ulice pod nimi se změnily v pestré stuhy a prostranství v květnatou louku.

V triedrech viděli husté proudy tvorečků, hemžících se v ulicích a spěchajících na prostranství, jež bylo zakrátko přeplněné. Jen uprostřed zůstal prázdný kruh, lemovaný drobounkými postavičkami dětí v bílých šatečkách se zelenými věnci na hlavičkách.

„Družičky! Jako u nás,“ řekl Arne dojatě.

A do kruhu vstoupilo několik mužů v dlouhých, blankytně modrých řízách, kteří vzpínali ruce vzhůru.

Jakési zvuky dolétly k jejich sluchu a splynuly v chorál, který zněl jako jemné šumění vánku, promíšené melodií houslí a harf.

„Spustíme se níž,“ rozhodl Arne. „Pečlivě sleduj sestup, Petře, ať nedojde k neštěstí!“

„Spolehni se!“

Letoun zvolna klesal. Kupodivu: tvorečkové nejevili bázeň. Jen uprostřed prostranství se vyprázdnilo místo, dostatečné pro obvod Aeronautila. Zelené ratolesti bílých drobečků vlály jim stříc a na tvářích lidiček plálo posvátné vytržení.

„Pozor, Arne! Zmírni pokles! Ještě víc! Tak. Jsme deset metrů nad zemí. Teď už jen pět... tři... dva... jeden... stůj! Pojď se podívat.“

Je nemožné vylíčit ten dojem.

Celé prostranství se podobalo pestrému luhu rozvlněnému vánkem. Bytůstky nebyly skutečně vyšší než třicet centimetrů. Nevýslovně jemná melodie linula se otevřeným oknem do letounu, flažoletové tóny, jako závany tajemných eolských harf, chorál vroucí modlitby a jásavého nadšení.

Hoši pudově ustoupili od okna.

„Vystoupíme?“ tázal se Pavel.

„Musíme vystoupit,“ přikývl Arne.

„Jsem zvědav, jaký způsobíme dojem,“ zasmál se Petr.

„Rozhodně ne směšný,“ řekl Arne starostlivě. „Spíše se bojím, abychom nevyvolali hrůzu a zmatek. Vždyť se budeme vyjímat jako tři pohádkoví obři, živé věže. Nu, co naplat! Prosím vás, hoši, pohybujte se s největší opatrností! A hlavně při chůzi dbejte, aby se vám některý ten hodný tvor nepřipletl pod nohu. Neshýbejte se k nim a nikoho se nedotýkejte! Podle všeho jsme vítáni jako nějaké božstvo a musíme se tedy přiměřeně chovat.“

Prošli turniketem a jeden po druhém sestoupili na půdu planety.

Zpěv rázem utichl. Bytůstky byly zřejmě ohromeny.

V nastalém tichu se Arne ujal slova. Hovořil ztlumeným hlasem, klidně a vlídně, vystříhaje se všeho nadšení a pohybů. Mluvil česky, věda, že by tvorečkové stejně nerozuměli jakékoli jiné pozemské řeči. Chtěl jen uplatnit vliv svého klidného hlasu za předpokladu, že tón je nejlepším tlumočníkeni citů mezi všemi národnostmi jako hudba, jejíž kouzlo působí i na dravce.

Jeho předpoklad se splnil. Bylo vidět, že ohromení a jistě i hrůza těchto drobounkých lidiček se rozplynula, nebo alespoň zmírnila.

Abychom lépe pochopili dojem, jaký vyvolala naše trojice, podívejme se na ni očima této třiceticentimetrové drobotiny. Tu se nám objeví tyto rozměry a poměry:

Odkudsi z nebe se snese černá homole, vysoká sto metrů a v průměru třicet sedm metrů, a zůstane asi čtyři metry nad zemí trčet ve vzduchu. Z tohoto ohromného tělesa vystoupí tři obři, jejichž temeno hlavy se pne do výše třinácti metrů. Chodidla těchto obrů jsou dlouhá dva metry, oči jako naše hlava a ústa se ve vlídném úsměvu šíří přes půl metru, ceníce pět centimetrů dlouhé zuby.

Asi v takových rozměrech viděli tito tvorečkové svou nebeskou návštěvu, vezmeme-li za měřítko, že jejich třiceticentimetrová výška podle naší míry se rovnala sto sedmdesáti centimetrům průměrné výšky pozemského člověka.

Nuže, rád bych tě viděl, milý čtenáři, jak by ses tvářil!

A přece tito malincí tvorečkové nejevili bázeň, nýbrž spíše úctu a vytržení, jež se projevilo v chorálu, který opět zazněl po Arnově řeči. Rozhodně to byl kostelní zpěv, kterým vítali obrovité božstvo.

A tu Petra napadlo:

Což abychom zkusili naše martské tlumočníky? A vrátil se zpátky do lodi.

Pojednou zpěv rázem ustal a zástupem prolétla vlna zřejmého děsu.

Proč?

Pro kočku.

Vím, milý čtenáři, že by ses nijak neulekl, kdyby se před tebou objevil angorský kocour, huňatý, s chvostem jako liška a černý jako náš Habakuk. Ale zase se musíš dívat očima těch drobečků, a tu uvidíš strašlivou obludu, velikou jako slon, jakéhosi křížence předpotopního medvěda s diluviálním černým tygrem. Ani to ještě není výstižné přirovnání. Tak se představil něžnému shromáždění náš Habakuk, který vklouzl do druhého oddělení turniketu, kde vystřídal Petrovu božskou osobnost. Snad tu také působila fantazie trpaslíčků, kteří v této záměně viděli proměnu božského obra v sice menší, ale přesto ohromnou a příšernou nestvůru, stojící ve výklenku vzdušného mrakodrapu, naježenou, se vztyčeným chvostem jako rozevlátým fáborem a mžourající žlutýma očima.

Tak ho také spatřili oba druhové a Arne už vztáhl ruku, aby kocoura vzal do náručí, když se turniket pohnul. Kocour proklouzl pod Arnovou rukou a seskočil na zem. V příštím okamžiku se v turniketu objevil Petr s tlumočícími přístroji. Vteřina Arnových rozpaků, má-li se dříve sehnout pro Habakuka nebo převzít přístroj od Petra, kocourovi stačila, by provedl svůj úmysl: prohlédnout si podivné tvorečky blíž.

Než se Arne vzpamatoval, dosáhl Habakuk dvěma skoky okruhu.

„Habakuku!“ vyrazil Arne z hrdla. „Jen se opovaž! Hned pojď sem!“

Kocour se obrátil na svého velitele s němou otázkou:

Copak? Vždyť já se chci jen podívat. Tak daleko přece sahá můj kočičí rozum a hlavně čich, že tohle nejsou myšky. Vidím, že jsou to lidičky, přece nejsem lidožrout.

Zavládlo napjaté ticho, v němž naše trojice v pravém smyslu zkameněla. S utajeným dechem hleděli na zvíře, které očichávalo drobné tvorečky, kteří stáli nehnutě a bez hlesu. Buď byli ochromeni hrůzou, nebo, což se zdálo pravděpodobnější, nebyli si vědomi nebezpečí, jež jim hrozilo od této ohromné šelmy, neboť v tomto ráji nebyli dravci.

Jisté je, že Habakuk připravil svým výstupem naší trojici chvíli hrůzy. Vždyť stačilo, aby ve vrozené kočičí hravosti plácl některého pidimužíčka pacičkou, nebo kdyby se mu zachtělo si pohrát s některou družičkou či dítětem, jichž kordon lemoval okruh kolem letounu. První úzkostlivý výkřik by vyvolal šílený zmatek.

A což kdyby Habakuka napadlo, aby některého z těchto nevídaných živočichů uchopil do tlamy s úmyslem, že si ho odnese jako vítanou hračku?

Nyní už ani nebylo možné na zvíře volat, jakýkoli zákrok byl nebezpečný a mohl by způsobit pravý opak, neboť Habakuk očividně znervózněl, jak dokazoval jeho chvost, až dosud vztyčený a na konci zahnutý do otazníku, jenž nyní sklesl a rozkýval se kolem jeho boků.

A tu šlehl Petrovou hlavou nápad. Odstoupil do svých druhů a zavrčel jako pes:

„Vrrr... haf!“

Zvuky se mu podařily tak, že oba jeho kamarádi se udiveně ohlédli. A na kocoura byl účinek ještě mocnější:

Habakuk se naježil, poskočil, téměř se přemetl směrem k Petrovi, vyprskl...

„Vrrrr! Haf-haf!“ opakoval Petr zuřivě.

Dvěma skoky byl kocour v turniketu.

„To byl zas jednou chytrý nápad!“ oddychl si Pavel. Ale hned se zarazil. Slyšel, že jeho slova vycházejí z tlumočícího přístroje v jiné řeči. Tento zjev vrátil naší trojici rozvahu.

Arne neztrácel čas, rozhovořil se:

„Přinášíme vám pozdravy z dalekého světa. Nebojte se nás! Jsme sice obři, ale jsme lidé jako vy. Velikost našich těl odpovídá rozměrům světa, jenž je naším domovem zrovna tak, jako je vše zdrobnělé a něžné na této krásné planetce domovem vaším. Doufáme, že nás přijmete s důvěrou jako své přátele a spolubratry z vesmíru. Rozuměli jste mým slovům?“

A tu předstoupilo několik mužských postaviček, oděných v blankytně modré taláry, v čele s kmetem, jemuž až po pás splýval bílý plnovous.

Arne se schýlil a postavil před jeho ústa tlampač.

„Jménem svého národa,“ slyšeli jemný, užaslý hlas, „vítám vás v naší domovině! Máme radost, že jste lidé jako my, ačkoli obři, a věříme ve vaše city. Zajisté uznáte úžas a nesmírné dojmy, jaké jste vyvolali v našich duších. Už váš příbytek působí na nás jako nebeské těleso, jež se sneslo k nám z nekonečného vesmíru, jeden ze světů zářících za noci na obloze. Dále vaše zjevy, jež odpovídají našim pojmům božstva, a také nevysvětlitelná záhada, že z vašich úst vycházejí slova v řeči nám neznámé, ale vzápětí se mění v naši mateřštinu. Myslíme, že jen božstvo může dosáhnout takové moci. Proto vás prosíme, abyste přijali naše city a projevy. Náš národ má také své učence, z nichž volí krále, kterým jsem nyní já; mluvím tedy nejen jménem národa, ale také naší vědy. Řekli jste, že jste lidé. Vaše skromnost vás šlechtí. Ale podle našich dojmů nemůže být člověkem, kdo ovládl vesmír. Nepochybujeme, že vaše návštěva přinese našemu národu jen dobro a prospěch. Váš příchod budiž požehnán!“

Hoši vyměnili pohled, který znamenal: Jsme tedy božstvem i proti své vůli. Arne poděkoval a končil pozváním krále a učenců k prohlídce letounu. To bylo přijato s nadšením.

Na králův pokyn se davy za zpěvu rozešly.

Ale zbyla otázka: jak dostat tyhle drobné lidičky do Aeronautila? Nezbylo, než aby každý z nich vzal dva pidimužíky na ruku, kde se docela dobře směstnali.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

16.11.2019 15:17