Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nemo jako bůh

Zpět Obsah Dále

 

Byl by omyl, kdybychom se domnívali, že tato směšná doprava byla na úkor důstojnosti maličkých učenců a královského majestátu.

Naše mladé „božstvo“ se pečlivě vystříhalo všeho, co by se sebenepatrněji mohlo dotknout citů vzácných hostů, a také Petr dovedl potlačit svůj humor, pochopil, že je i v jejich zájmu, aby zachovali vážnost, jaká přísluší „božským“ bytostem.

Zařízení ložnice vzbudilo u hostů zájem jen svými rozměry; zato kopule vyvolala jejich úžas.

Hostitelská trojice se octla před těžkou úlohou: umístit vhodně liliputánskou návštěvu.

Nešlo totiž jen o to, aby rozhovor, který měl mnoho objasnit, se dál nerušeně, ale také, aby se staří reprezentanti věd necítili dotčeni na své vážnosti a Jeho Veličenstvo král na svém majestátu. Nejlépe se k seskupení hodí stůl, ovšem. Ale na co ty bytůstky posadit?

Tuto otázku bylo třeba vyřešit.

„Přinesu krabice od konzerv,“ vytasil se s nápadem Petr, ale Arne němě zavrtěl hlavou.

„Pročpak?“ hájil Petr svůj nápad. „Jejich velikost je právě vhodná pro sedátka, lesklá jako stříbro, s pestrými obrázky...“

„Mlč!“ přeťal mu Pavel chvalozpěv. „Tohle je nápad! Posadit krále a vědce na guláš nebo cibulovou omáčku!“

„Víš něco lepšího?“ durdil se Petr.

„Abych nevěděl,“ ohrnul lékař pohrdlivě rty a něžně postavil krále na stůl. Arne s Petrem následovali jeho příkladu. Jako živé loutky stálo šest trpaslíčků na ploše stolu.

Nato vyňal Pavel ze skříňky asi půl metru dlouhou a decimetr širokou krabici, kypře vyloženou bílým atlasem. Měl v ní své operační přístroje, a z druhé, vyložené nachovým plyšem, asi decimetr do čtverce, vyňal přístroj k poslouchání srdeční činnosti.

A v příští chvilce si hovělo pět trpasličích učenců na kypré pohovce s vysokým opěradlem a vedle nich na šarlatovém trůnu sám král, jak se slušelo na jeho majestát.

Petr sklopil oči pod triumfálním pohledem lékaře.

Nyní se obrovití hostitelé posadili do křesel ke stolu a Arne zahájil schůzi mezi Zemí a - čím? Kde vlastně jsou? Podle jejich výpočtů je to Erós. Ale to je teorie, která se už tolikrát ukázala klamnou. Nemají podklad, podle něhož by mohli spolehlivě určit svou polohu. Nevědí ani, kterým směrem letěli z Marsu.

Jejich jediným vodítkem a měřítkem – ačli je to vůbec možné tak říci – je Slunce a skupina hvězd, které Pavel označil za souhvězdí Panny, ale vzápětí si vyhradil omyl, neboť všecka souhvězdí se jim zde jeví jinak než na Zemi.

Po těchto úvahách se Arne rozhodl k přímé otázce: „Jak se jmenuje vaše krásná domovina?“

„Velká,“ přetlumočil přístroj královu hrdou odpověď.

„Vládneš nad celou touto velkou planetou?“ položil Arne novou otázku králi.

„Ano.“

„Je tu ještě více měst či osad?“

„Celá Velká je obydlena.“

„Jak je to možné? Vždyť odtud máme rozhled do dálky a kromě města pod námi vidíme všude jen přírodu?“

„Obyvatelstvo je rozděleno podle oboru své práce. Co vidíte, je město, jediné na celé Velké. Co se vám zdá být do širé dálky přírodou, je živě obydleno v podzemí.“

„V podzemí?“

„Ano. Jsou tam rozsáhlé doly.“

„Na co?“

„Na různé horniny i poživatiny.“

„Jaké poživatiny? Co může být jedlého v podzemí!“ divil se Petr.

„Ó, mnoho lahodných látek, pevných i tekutých.“

„Tohle je zase unikum,“ mumlal Petr. „Ty lidičky jedí svou planetku jako pecen chleba.“

„Mohli bychom si doly prohlédnout?“ obrátil se na krále s otázkou Arne.

Král pokynul jednomu ze své družiny, který se rozhovořil:

„Doly podléhají mému dozoru. Hlavní štoly vám snad budou přístupné. Ale prosím, abyste dbali opatrnosti. Lehce by mohlo dojít k neštěstí. Kromě nás je tu hojně tvorů, kteří mají pro nás velkou cenu a důležitost; z nich mnozí jsou velmi drobní. Prosíme, abyste byli opatrní při každém kroku,“ končil prosbou své jemné napomenutí.

„Máme tedy úplnou volnost k prohlídce vaší krásné země?“

„Zajisté,“ přikývl král, „a jen lituji, že vás nemohu pozvat k návštěvě svého domu, ačkoli je nejrozsáhlejší ze všech,“ končil se zřejmě upřímnou lítostí.

„Také já mám prosbu,“ ozval se další z družiny s úklonou ke králi, jenž vážným kývnutím dal svolení, aby mluvil. „Viděli jsme jakési veliké zvíře. Mým oborem je zoologie. Též u nás jsou zvířata, ale žádné z nich nedosahuje takové velikosti. Jsou vesměs mírná a užitečná. Jistě i váš tvor je neškodný. Proto nás ani svou velikostí nepolekal, jen udivil. Ale zvíře, ať jakékoli, má přece jen své pudy a sklony. Nám lidem by sice neublížilo, ale bojím se, že by mezi našimi čtvernožci mohlo způsobit...“

„Ovšem,“ pomohl Pavel mluvčímu ze zdvořilé pomlčky, „to zvíře nevyjde z letounu.“

„Děkuji vám,“ uklonil se uctivě trpaslík.

Další člen družiny projevil zájem o lékařskou laboratoř. Z jeho dotazů a odpovědí bylo vidět, že lékařská věda na Velké je omezena na chirurgii, kdežto v léčivech má docela jiné zdroje. Chemická kuchyně se svými prášky a pilulkami, extrakty a kapkami byla zde úplně neznámá. Hlavním lékařem byla příroda, jenže naši Pozemšťané nemohli z nepřeložitelných slov vystihnout její léčebné zdroje.

Ještě větší nevědomost se u liliputami projevovala pokud běželo o chemické a fyzikami přístroje. Teploměr, tlakoměr a všecky ty pomůcky, běžné i v průměrné pozemské domácnosti, byly zde naprosto nezmámy. A nejhůř tomu bylo s elektřinou. O té neměli ani potuchy.

„Což zde nejsou bouře?“

„?“

„Neznáte blesky? Hromobití?“

„??“

Měli však dětinský zájem o všecky přístroje, vypínače, páčky a kličky, dráty a ručičky, jimiž byla poseta rozvodová deska a plocha řídicího stolku. Všecko ukazovalo, že Velká je na tomtéž stupni vývoje technických věd, na jakém byla Země před několika sty lety.

„Což, abychom s nimi vzlétli několik set metrů?“ navrhl Petr.

„Ne,“ odmítl Arne rázně. „Polekali bychom je. A pak – je dosti obtížné zase dobře přistát. Konečně by nebylo vhodné, abychom prozrazovali technické vymoženosti, když požíváme... hm -“

„Božské úcty,“ zamumlal Petr s nádechem ironie.

„Ale mám jiný nápad,“ pokračoval Arne. „Pokusíme se o radiofonické a televizní spojení s Agirem, ačkoli pochybuji, že se nám podaří, poněvadž martská elektřina má jiné složení.“

„Můžeš zapojit tu figurku.“

„Nepokoušej ďábla!“ zvolal Arne. „Nikdy už tu pekelnou pomůcku nezapojím.“

„Eh, jen se toho neodříkej! Ostatně Smrtonoš je mrtev.“

„Ať! Ale ta figurka... Kdo ví, nemá-li spojení s démony na jiných planetách, kam by nás zatáhla.“

„Proč ji tedy nevyhodíš?“

„Hm, vidíte, je to podivné. Měl jsem už také ten úmysl, ale cosi mě nutí, abychom si ji ponechali.“

Arne usedl k vysílačce a volal Agira. Avšak jeho signály zněly hluše, rozplývajíce se v nekonečnu. Marně měnil reostatem napětí.

„Teď už není možné, abychom dosáhli spojení s Marsem,“ řekl malomyslně. „Napětí je příliš vysoké.“

„Nemůžeme být přece od Marsu dál než od Země.“

„Ovšem, to ne. Jsme mnohem blíž.“

„Jak je tedy možné, že Mars dosáhl spojení se Zemí a my je s Marsem dosáhnout nemůžeme?“

„Lehká odpověď: Mars tehdy volal Zemi. Vystihl potřebné napětí a přizpůsobil svou elektřinu. Nyní voláme my a nemůžeme učinit ani jedno, ani druhé.“

„A což, aby ses pokusil zavolat Nema?“

„Pokusím se. Jisté je, že tahle planeta obsahuje v sobě silně zhuštěnou elektřinu, která se nevybíjí do ovzduší, poněvadž ani tady, jak jsme právě slyšeli, neznají blesky, jako je neznali Marťané. Velká je elektrický kondenzátor.“

„Ano,“ souhlasil horlivě Pavel, „to také odpovídá teorii, že čím menší těleso, tím větší potřebuje magnetickou sílu, aby si udrželo ve vesmíru svůj věčný koloběh. Důkazem toho jsou také meteory, které obsahují nesmírné elektrické napětí.“

„A teď si vzpomínám, hoši,“ zvedl k nim Arne rozzářené oči, „že Velká je nabita kladnou elektřinou.“

„Což znamená?“

„Že se musí podařit spojení s Nemem.“

„Proč?“

„Poněvadž Země je napojena elektřinou zápornou. Jsou tu tedy dva póly, které se vzájemně přitahují.“

„Tak už to zmáčkni!“ vybídl Petr nedočkavě.

Arne seřídil reostat a stiskl páčku.

„Žádná odezva,“ zahučel Petr.

„Musíme mít trpělivost, hochu. Nevím, jak jsme od země daleko. Musím hledat,“ posunoval Arne páčku na reostatu. „Sto deset... patnáct... dvacet... třicet... hm, sto třicet pět miliónů kilometrů, trochu mnoho – třicet osm... to je nemožné -“

„Už jsme narazili!“ vykřikl Pavel radostně, když se ozvaly dunivé zvuky. Trpaslíčkové na stole zavřeli oči a ani nedýchali, sledujíce počínání obrů.

„Ano,“ přikývl Arne. „Ale je-li to Země? Dálka se mi zdá přílišná. O nějakých dvacet miliónů víc než -“

„Televizní deska září!“ vpadl Pavel radostně.

A vtom vrátila vysílačka známý Nemův signál. Arne přiskočil k přijímači a vyladil obraz; na desce se z hloubi vynořila velebná Nemova tvář.

„Vidíš nás, dědečku?“ volal Arne do mikrofonu.

„Jasně,“ slyšeli odpověď. „Bavíte se, jak vidím.“

„Z čeho tak soudíš?“

„Z těch krásných loutek na stole,“ přelétl kmetovu tvář shovívavý úsměv.

„Mýlíš se, dědečku, to jsou živí lidé. Dovol, abych tě seznámil: zde Jeho Veličenstvo král a tu jeho učená družina, zástupcové věd a členové vlády planetoidy Velké.“

Trpaslíčci povstali a vážně se uklonili.

Na Nemově tváři bylo vidět údiv, jaký dosud nikdy nespatřili. Konečně kmet promluvil:

„Pravíš planetoida Velká?“

„Tak ji nazývají. My máme dojem, že jsme na Erósu, ale zjistit to nemůžeme. Víme jen, že naše vzdálenost od Země činí asi sto čtyřicet miliónů kilometrů, což je mnoho podle teoretických výpočtů, je tu rozdíl asi dvaceti miliónů. Ale ani to není směrodatné, neboť neznáme směr letu z Marsu. Nyní teprve nabýváme trochu pojmu o prostoru Nekonečna.“

„Odstartovali jste včera.“

„Jak to víš, dědečku?“

„Dostal jsem zprávu od Agira. Vím všecko. Mám z vás radost. Získali jste vděčného spojence. Kdy jste přistáli na té asteroidě?“

„Asi před třemi hodinami.“

„Vzdálenost Marsu od Země je mi známa přesně; činí teď kolem sto desíti miliónů kilometrů. Tudíž jste urazili za čtyřiadvacet hodin asi třicet miliónů kilometrů.“

„Máme tomu věřit?“

„Proč ne? V prázdných prostorách vesmíru nelze použít teoretické matematiky. Je to zase důkaz, že praxe je jediná, na kterou lze spoléhat. Dosud jste si nemohli prohlédnout planetoidu. Soudíte na Erós. Je to skutečně pravdě nejpodobnější. Nuže, prohlédnu si váš nový dočasný domov. Nechte zapojeno. Použiji spojení k obhlídce.“

Nemův zjev se rozplynul a hoši využili přestávky k rozmluvě s hosty, kteří stáli jako sošky s výrazem nesmírného úžasu a posvátného vytržení na tvářích.

Sotva se mladá trojice přiblížila ke stolu, klesl král se svou družinou na kolena:

„Viděli jsme... boha! Vašeho... otce!“ vztahovali k nim ruce.

Co mají říci? Bylo jim jich líto; ale mohou říci pravdu? Nebyla by pochopena. Prosté vymoženosti jeví se jim jako zázrak. Jinak ani nemůže být.

„Upokojte se,“ snažil se Arne zmírnit jejich extázi, „jsme vaši přátelé. Náš pobyt na vaší krásné zemi nebude dlouhý. A když vás opustíme, budeme i z hvězdné dálky bdít nad vaším klidem, mírem a spokojeností. Navždy zůstaneme vašimi ochránci. Usedněte a zanechte zbožňování, jež nám nepřísluší. I ten úctyhodný kmet, kterého jste viděli, je jen člověk, jehož věda obdařila přednostmi, které vám nejsou pochopitelné, ale objasní se vaší příští generaci. Vám chybí jen vnuknutí a další rozvoj vědy, jež je vám dosud neznámá. Vnuknutí přichází náhle, a kdo ví, není-li už mezi vámi jedinec, který se stane tvůrcem zázraků, jež vás teď uvádějí do vytržení.“

Arnova řeč neměla na ubožáky účinek. Jejich oči ve zbledlých tvářích hleděly vytřeštěně na televizní obrazovku, na níž se opět počala rýsovat vlídná a usměvavá Nemova tvář.

 

„Nuže,“ rozhovořil se kmet, „jste na Erósu, planetoidě, jejíž průměr činí asi osmdesát kilometrů. Miniaturní svět, jehož rozměrům odpovídá velikost živočišstva i rostlinstva. Proto mne teď už nepřekvapuje liliputánská výška vašich návštěvníků, kterým vyřiďte můj pozdrav. Prohlédl jsem si také zběžně povrch asteroidy. Rozkošná zemička. Dlouho se zde nezdržujte; a buďte opatrní, abyste nezpůsobili té drobotině nějaké neštěstí. Hleďte si zachovat příznivý dojem, poněvadž bych se rád s tímto tělesem sblížil; je mi sympatický ten malý ráj. A až budete chtít odstartovat, zavolejte mne! Povedu vás. Zatím buďte zdrávy, děti!“

Obraz se rozplynul.

Tváře návštěvníků plály radostí a nadšením, když jim Arne vyřídil Nemův přátelský vzkaz, a maličký král prosil o propuštění, aby národu mohl vylíčit všecky ty zázraky a divy a hlavně přátelský vzkaz »velebného boha«, jenž chce být ochráncem jeho říši a národu.

 

K večeru, kdy celý širý kraj tonul v překrásných červáncích zapadajícího Slunce, počalo se prostranství plnit davy drobných lidiček. Když pak Slunce zapadlo a na krajinu se snesl fialový soumrak, jenž záhy ztemněl, rozzářila se obloha myriádami hvězd, jejichž třpytnou krásu nelze vylíčit.

Tehdy se jim dostalo důkazu, že na této rajské planetce nejsou skutečně žádné technické vymoženosti a pokrok, ani v osvětlování ulic, neboť celé město bylo zahaleno do tmy, již plašila jen záře hvězd, které se tu snažily uplatnit svůj démantový svit co nejvíce.

Pojednou se vyrojila do ulic různobarevná světélka, drobné kuličky ve všemožných barvách. Městské ulice se změnily v pestré světelné proudy, jež postupovaly k většímu bloku domů, kde stanuly. Zakrátko se z tohoto bloku vylil proud plamínků v čele s plápolavým kroužkem.

„Pochodňový průvod,“ uhodl správně Arne.

V malebném seskupení barev, jež činily dojem světélkujícího koberce, protkaného ladnými ornamenty a lemy, postupoval průvod na prostranství pod nimi, kde utvořil harmonicky sladěný kruh.

V kroužku planoucích pochodní poznali kmetskou postavičku krále, obklopeného družinou.

Za ticha, které nastalo, rozhlaholil se kupodivu silně a svěže vladařův hlas. Byla to vroucí slova díků a prosba o přátelství mocných bytostí a trvalou záštitu.

Arne odpověděl vřele a upřímně jen krátkou řečí, neboť byl skutečně dojat něhou, jakou skýtal pohled, i vroucností královy řeči.

Po zapění chorálu se davy rozešly do ulic, kde dlouho do noci planula a kmitala se pestrá světélka, až konečně město ztemnělo a nad krajem zavládl rajský mír a klid.

Vzduch byl vlahý a tichý, ani vánek se nepohnul.

Z lučin a hájů k nim stoupala lahodná vůně...

A pojednou obzor pod nimi zmlhověl; jemný, namodralý závoj stoupal do výše... Zanedlouho zahalil oblohu a pak se snesl klidný, teplý déšť. Netrval dlouho, jen několik minut, ale zajisté stačil, aby náležitě zavlažil půdu, vyprahlou denním sluncem.

Hned nato už zase planuly hvězdné roje, jakoby rozechvělé blahem a rozkoší.

„Rajská zahrada,“ vydechl Arne.

„A přece jsou to ubožáci.“

„Proč, Petře? Vždyť žijí – jako v pohádce.“

„Právě proto, Arne. Pohádka se hodí pro malé děti. Myslím, že jsme šťastnější. Máme za sebou probuzení. Na ně ještě čeká. A bojím se, že jejich probuzení bude mnohem horší než naše.“

„Proč?“

„Není už.“

„Což kdyby místo nás jim učinil návštěvu takový Smrtonoš?“

„Ale jsou milióny Smrtonošů na jiných planetách. I u nás, na Zemi, je jich víc než dost. Tihle ubožáčkové nemají ani ponětí o chamtivosti a nenasytnosti velkých, jimž s jídlem roste chuť. Proto bude jejich probuzení z pohádky možná i jejich smrtí.“

„Odlož černé brýle, Petře! Vzpomeň si na Nemova slova. Nikdy neřekne jediné slovo naplano.“

„Ano, Nemo. A přece se dějí na Zemi věci...“

„Vývoj, kamaráde, potřebuje čas.“

„Ale to utrpení...?“

„Je dobrou lekcí, zkouškou zdatnosti. Jako strojař znáš dobře význam kovadliny a kladiva na kujnou ocel.“

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

16.11.2019 15:17