Bez COOKIEs je omezený přístup!

Magnet a labyrint

Zpět Obsah Dále

 

Jejich průchod městem vzbudil sice rozruch, ale udál se bez nehody. Za zmínku stojí snad pouze příhoda, která, jak se zdálo, mohla skončit tragicky, ale v posledním okamžiku ji napravili.

Aby si nadešli, odbočili z dosti široké hlavní třídy do ulice, jejíž šířka nepřesahovala dva metry. Šli husím pochodem. A tu se k nim blížil vůz, plně naložený senem a tažený párem rohatých čtvernožců. Ku projetí bylo sice dost místa, ale už z dálky viděli, že drobné spřežení se leká tří ohromných tvorů, řítících se k němu sáhodlouhými kroky.

Hoši stanuli. Vrátit se? To nemělo smysl. Na hlavní ulici by se mohli střetnout s koňským spřežením, a tu by mohl být následek mnohem horší, neboť splašení koně řádí hůř než těžkopádní rohatci. Jejich rozpaky rozhodlo něco jiného.

Rohatý pár couval s fůrou, která se pojednou převrátila.

„Musíme tu hračičku zase postavit,“ rozhodl Arne a vykročil. „Vypřáhni a odveď tahouny zatím někam do úkrytu!“ volal na vozku.

Po chvilce běžela dobytčata, táhnoucí za sebou sedláka, ulicí zpátky a otevřenými vraty zmizela ve dvorku jedné z chalup. Postavit žebřiňáček, malý jako dětská hračka, a napěchovat do něho vyklopený náklad, bylo pro Arna lehkou prací. Naštěstí nebyl vůz nijak poškozen, a když pak zašli dál, vrátil se sedlák s párem volečků ke své fůrce.

Povážlivější případ se stal už skoro na konci ulice, kde jim z ostrého rohu jiné uličky vjela pod nohy tryskem bryčka tažená jedním koníkem. Stalo se to tak neočekávaně, že jen Arnova duchapřítomnost zabránila neštěstí. Arne totiž povoz, naložený masem a jistě tedy patřící nějakému řezníkovi, přeskočil a ostatní dva se rozkročili, takže bryčka projela pod jejich nohama jako mezi ohromnými sloupy. Také rychlost jízdy zachránila situaci, neboť koník neměl čas k postřehu, a než se vzpamatoval, byly obrovské „útvary“ za ním.

„Chválabohu, že jsme z toho venku,“ ulevil si Petr, když se konečně ocitli na cestě mezi poli a lučinami.

„Nesmíme se už odvážit k procházce městem za denního ruchu,“ souhlasil Arne. „Lehce bychom mohli rozšlápnout fůru i s vozkou a spřežením. Podivný svět. Příliš něžný a jemný pro naše hrubé rozměry.“

„A není zde vidět kromě vozů jiné dopravní prostředky. Ti tvorečkové nemají dosud ani pojmu o využití páry, tím méně elektřiny a jiných vymožeností. Neznají železnice, motory a vůbec stroje. Žijí sto let před opicemi.“

„Není to tak zlé, Petře. Není to tak dlouho, co byly v Evropě postaveny prvé železnice,“ mírnil Pavel jeho úsudek.

„Mohu ti říci přesná data,“ uplatňoval Petr své znalosti. „První železnice byla otevřena v Anglii roku 1825, o tři léta později v bývalém Rakousku a Francii.“

„Tak vidíš, že tahle vymoženost nespadá do doby před opicemi,“ triumfoval Pavel. „Makro je nejvýš o dvě stě let za pokročilou Evropou. Jako na Zemi, i zde přijdou jistě technické objevy náhle, a pak se jako včely vyrojí všecky ty divy a vymoženosti, jimiž teprve počátkem tohoto století byl obdařen pozemský svět.“

„Máš pravdu, Pavle,“ přidal se Arne, „ba myslím, že pak Makro naši Zemi alespoň v elektřině daleko předčí, neboť má k tomu mnohem výhodnější podmínky. Zdejší atmosférická elektřina je hutnější. Jak jsem už řekl, je tahle planetka ohromným kondenzátorem elektrické energie, neboť zde není bouřek a elektřina se nevybíjí. Toho důkazem je hladké radiofonické spojení s Nemem, které mě velmi překvapilo.“

Došli k vodnímu proudu, který byl pro ně potokem, ale pro Makroťany slušnou řekou, přes niž se klenul dřevěný most vyztužený piloty.

Petr ještě včas zastavil Arna, který chtěl přejít:

„Copak myslíš, že by tahle stavbička snesla naši váhu?“

„Má přece piloty.“

„Zaboří se pod tebou do dna. Tohle by uneslo sotva dvacet kilo. Musíme se přebrodit. Voda je teplá. Vykoupáme se.“

Proud byl široký asi tři metry a v největší hloubce jim voda dosahovala po pás. Dno bylo pokryto pískem.

„Jsme jako ve vaně,“ liboval si Petr.

Ale když se ponořili vedle sebe po ramena, stalo se, s čím nepočítali: jejich těla utvořila přehradu a dosti silný proud způsobil, že hladina rychle před nimi vystoupila, a než se nadáli, přelila se přes břehy.

Vstali ulekaně. Ale to mělo zase zlý následek na můstek, na jehož piloty zadržený proud narazil takovou silou, že je strhl; celá stavba můstku se rozpadla, trosky pluly po vzbouřených vlnách.

„Teď jsme to vyvedli krásně,“ hučel Pavel a běžel na svých dlouhých nohou po proudu, kde lovil klády a prkénka.

Petr s Arnem vyskočili na břeh a zachraňovali další součástky mostu. Když pak všecko snesli na hromadu, viděli s úlevou, že nebylo nic rozlámáno ani poškozeno, bylo jen třeba dát konstrukci zase dohromady. Celý most byl sestaven ze součástek, které měly záseky a výseky, ale nebyly sbity hřebíky ani šrouby a vůbec na nich nebylo nic kovového. Stavba činila dojem dětské stavebnice, jenže v poněkud větších rozměrech.

Při obnově mostu se uplatnil Petrův důmysl, ale přece trvalo skoro dvě hodiny, než byli hotovi.

„Tohle mě přestává bavit,“ bručel Pavel, rovnaje si záda. „Jsme jako na jevišti loutkového divadla.“

Jeho přirovnání bylo vhodné. Kraj, kterým kráčeli dál, byl sice romantický pro oči Makroťanů, ale obrovití Pozemšťané viděli jen mírně zvlněnou rovinu, jejíž svahy byly porostlé vřesovitým houštím a miniaturními keříčky.

Teprve když se Slunce klonilo k západu, dojem se poněkud změnil. Cesta se před nimi svažovala a otevřel se výhled do rozsáhlého údolí, jež vpředu bylo otevřeno horizontální čarou a po stranách se zvedaly horské hřebeny, lze-li tak nazvat asi padesát metrů vysoká pásma.

Když sešli dolů, cesta se rozdvojila. Zvolili severovýchodní směr, kam měli namířeno. Slunce zapadalo za horské pásmo, když došli ke kotlině, porostlé svěží trávou a obehnané do půlkruhu divokými skalisky, poctíme-li tímto názvem přírodní hradbu asi pět metrů vysokou, z jejíchž kamenitých stěn vyrůstaly miniaturní keříčky kleče a jiné kosodřeviny.

„Zde přenocujeme,“ rozhodl Arne.

Odbočili z cesty a složili tlumoky uprostřed kotlinky.

Nejprve bylo nutno postavit stan, neboť věděli, že za chvíli se snese obvyklý deštík.

Tuto práci měli brzy za sebou.

Nanosit suché roští na ohniště bylo už obtížnější, poněvadž rostlinstvo bylo příliš drobné. Rozešli se třemi směry. Pavel, jehož lákal přírodovědecký obor, vyhradil si střední část rokle, jež ho zaujala svým temně rudým zbarvením, protkaným černými lesklými žilami. Ale sotva učinil několik kroků, měl pocit, jako by ho k těm balvanům táhla skutečná hmotná síla, jež se po dalším kroku zvýšila tak, že proti své vůli byl nucen ke stěně běžet.

Marné bylo jeho vzpírání. S tělem nakloněným vzad a patami se zarývaje do půdy byl tažen ke skále, jako by ho neviditelný obr nezdolnou silou vlekl za opasek, na kterém měl v pouzdru zavěšený revolver, malou sekyrku a jiné nástroje. Mohl sice této záhadné síle odolat, kdyby usedl nebo se položil na zemi, ale to považoval za něco pod svou důstojnost, a tak se omezil jen na volání:

„Hoši, co mě to táhne?“

Oba kamarádi udiveně hleděli na doktora, jak se s vypjatým břichem potácivě žene ke stěně, s rukami vztaženýma vpřed.

„Co blázníš?“ vykřikl Petr. „Dej pozor! Rozbiješ si makovici!“

„Polož se!“ volal Arne. „Je to asi – proboha!“ zavzlykl, neboť v tom okamžiku narazil Pavel trupem na skálu.

Naštěstí jeho vztažené ruce zmírnily náraz hlavy, která čelem prudce ducla na zkřížené paže. Ale střed trupu narazil tak silně, že slyšeli Pavlovo bolestné vyheknutí.

Petr vyrazil lékaři na pomoc, ale Arne ho zastavil mocným výkřikem:

„Stůj! Nebo dopadneš ještě hůř!“

„Co se vlastně děje?“

„Všecko kovové, co máš u sebe, odlož zde,“ odpínal Arne opasek a z kapes vyhazoval svítilnu, nožík a jiné kovové předměty. „Hotovo? Nemáš už nic?“ zeptal se spěšně.

„Ne.“

„Tak, teď můžeme k němu.“

„Ale co to...?“

„Doufám, že se mu nic nestalo,“ mumlal Arne a blížil se s Petrem k lékaři, který lpěl na skále jako přilepený.

„Narazil ses?“ volali úzkostlivě.

„He-he-he -“

„He-he-he,“ posmíval se Petr. „Nic mu není, když heká!“

„Ukaž obličej!“ velel Arne. „Nu, chválabohu, je celý. Ale z nosu ti začíná kapat krev.“

„To – to – bylo je-en o lo-lok-et. A-ale ž-ža-lu -“

„Žaludek,“ doplnil Arne Pavlovo skytání.

„Tak si jej ještě nemačkej o tu skálu!“ vyjel Petr.

„Odepni mu opasek, Petře!“

„Jakpak, když je celý i s přezkou přilepený? Nemohu se k němu dostat.“

„Hm, to je...“

„Jaké jsou to vlastně čáry, prosím tě?“ vykulil Petr oči na Arna.

„Magnetovec. Silná magnetická ruda.“

„Ach, ták! Vida, doktore, teď jsi v pasti!“

„Petře!“ zakročil Arne. „Chyť ho za ruku a táhni stranou. Já zatlačím z druhého boku. Odtrhnout ho není možné, ale posunout půjde lehčeji. Dostaneme-li ho mimo tu černou žílu na rudou vrstvu, bude vyhráno. Tak pozor: hej, rrup! Jde to. Zase: hej-rrrup! Správně!“

„Li-lidi, vždyť mně sedřete bři...“

„Trp, kozáče, budeš atamanem!“ zašklebil se na něho Petr.

„Ještě kousek! Hej – rr – už je to!“

V tom okamžiku dopadl doktor celou svou délkou a tíhou na Petra.

„Nevstávej, Pavle,“ varoval Arne, „a neodkládej opasek, poněvadž by se hned zas přilepil ke skále. Pokus se plížit po břiše, až se přitažlivost zmírní.“

Úkol nebyl lehký. Pavel hekal a sténal...

„Jako bych na so-bě vlé-kl cent,“ škytal námahou.

A když se konečně doplížil tak daleko, že mohl vstát, řinuly se mu z čela potůčky potu.

„Tohle byla práce!“ funěl jako mrož a podpírán kamarády vlezl do stanu.

„Copak má magnetovec takovou sílu?“ divil se Petr.

„Na Zemi ne, ale zde jsme na jiné planetě. Zase ukázka, že živelné síly na této malé asteroidě jsou velmi koncentrované. Podle přírodních zákonů je to potvrzení teorie, že čím menší těleso, tím silnější musí být jeho živelná energie, aby udržela jeho pravidelný koloběh ve vesmíru. Ale myslím, že se nemýlím v domněnce, že veliká přitažlivost tohoto magnetu nespočívá jen v jeho hmotě, nýbrž také, a snad ještě více, v jiné okolnosti.“

„V jaké?“

„V magnetismu zemském, lépe řečeno makroském. Naše Země má povahu magnetu, jehož jeden pól je na severu na poloostrově Boothia Felix, druhý na jihu u Wilkesovy země. Je nesporné, že tato magnetická síla má značný vliv kromě jiného také na udržení celistvosti zeměkoule. A věda z toho logicky vyvozuje, že také ostatní planety musí mít svůj magnetismus. Je tedy možné, že zde je právě jeden magnetický pól téhle plametoidy a druhý bude někde na druhé polokouli.“

„Tím by ovšem byla prudkost přitažlivosti vysvětlena,“ přiznal Petr. „Ale teď si musíme pospíšit s přípravou večeře. Začíná už stoupat mlha a za chvilku se spustí déšť.“

Zakrátko se vesele rozhořela hranice sneseného roští, a zatímco Petr kuchařil, vlezl Arne do stanu, aby se podíval na Pavla. Ke své radosti viděl, že doktor se už docela zotavil.

„Jen žaludek mám pomačkaný,“ odpověděl na Arnovu otázku.

„Však se ti narovná, až ho naplníš,“ volal Petr od táborového ohně.

A příroda jako by vlídně čekala. Sotva Petr vnesl do stanu kotlík, z něhož vystupovaly svůdné vonné páry, spustil se vlahý deštík, který zase po chvíli ustal.

Osvěženi vydatným spánkem nastoupili ráno další pouť. Cesta se rozplynula a byli nuceni kráčet lučinami, jejichž vláha po večerním dešti dosti nepříjemně máčela obuv.

K poledni se utábořili těsně pod lesnatou strání, jejíž okrajové stromy podobné smutečním vrbám tvořily nad nimi stinný baldachýn. Z tohoto přírodního úkrytu mohli pozorovat krajinu, jež se před nimi mírně svážela, tvoříc širé zvlněné údolí, pestře zbarvené kvetoucím rostlinstvem a oživené pasoucí se a skotačící zvěří, která se často přibližovala k nim téměř na dosah ruky, krotká a důvěřivá.

Bylo tu také hojně ptactva, drobounkého jako mušky, ale také většího, v němž poznávali miniaturní volavky, čápy a jiné vodní opeřence, kteří kroužili kolem jezírek a tůní.

Po obědě se vydali dál. Kraj byl stále týž: romantická, netknutá příroda, ale všecka ta krása byla příliš zdrobnělá pro oči lidí, takže ztrácela na půvabu a čím dále tím více se stávala jednotvárnou.

Teprve třetího dne k večeru se ráz náhle změnil, když vystoupili na návrší, z něhož se jim otevřel zcela jiný pohled.

Půda byla rozryta hlubokými kaňony s kolmými stěnami, jejichž podivné rozvrstvení a plochá temena jim připomenuly pověstné Adršpašské skály se sloupovitými útvary, roklinami a rozsedlinami, ale odlišné překrásně růžovým zbarvením, zpestřeným karmínovými a fialovými žilami.

Už tento pohled byl úchvatný; ale za tímto rozsáhlým kamenným bludištěm, které se k severu prostíralo do nedohledna a k východu bylo ohraničeno sytě zeleným lesním pásmem, mihotala se nedohledná hladina moře, na západě znachovělá zapadajícím Sluncem, šmolkově modrá k severnímu horizontu a k západní straně ztemnělá do indigové modři.

Podle toho mohli usoudit, že oblast severní točny Makra čili Erósu, tvoří mořskou pláň.

„Proč se nám o tomhle nezmínili zdejší vědci?“ divil se Pavel.

„Myslím, že nikdo z obyvatel města nezná tyto kraje,“ řekl Arne.

„Jak by bylo možné, že by se nezajímali o vzhled své planety?“ namítl Petr.

„Musíme uvážit, že jsme už na druhé polokouli. Pro naše dlouhé nohy je to procházka, ale pro maličké Makroťany cesta kolem světa. V tom malém nárůdku se asi dosud nevyskytl cestovatel, který by měl dost odvahy, aby se vydal na tak dalekou pouť. Žijí ve svém městě v klidu a hojnosti a jejich vědychtivost není taková, aby pro ni byli ochotni k obětem. Musíme ve všem brát příslušné měřítko. A jak by se sem dostali, když nemají kromě vozů dopravních prostředků a není zde cest?“

„Koňmo.“

„Ani to není dobře myslitelné. My šlapeme po trávě, kterou by se jejich koníček prodíral jen s velkou námahou. Nepatrné pro nás kamení jsou neschůdné balvany a plochy porostlé trsy jakéhosi vřesu a borůvčí jsou pro ně neprůchodným pralesem. Zvířátka, která zde vidíme – tamhle zase jedno běží jako myška – jsou v poměru k Makroťanu skoro jako medvěd. Jejich král sice řekl, že u nich není nebezpečných dravců, ale tahle zvířátka také vidíme teprve zde a zajisté nejsou známá na druhé polokouli.“

„Budiž, ale pak to není král, nezná-li své království, nýbrž pouhý obecní starosta.“

„Částečně máš pravdu, Petře, ačkoli je i u nás mnoho vladařů, kteří neznají svou zemi.“

Postavili stan a po večeři se uložili k spánku. Ale ještě téže noci se osvědčila správnost Arnova předpokladu o zvířátkách. Pojednou se totiž ozval Pavlův bolestný výkřik a po něm jakýsi chraplavý skřek.

„Rozsviťte, hoši!“ volal Pavel. „Už ho drž – au! Škrábe, potvůr-ka!“

V ostrém světle elektrické lucerny viděli zvířátko, podobné malému kotěti, jak se svíjí v Pavlově ruce. Z rozšklebené tlamky svítily bílé zoubky a z nepoměrně velkých vyboulených očí sálal dravčí vztek. Nožky s vytasenými kočičími drápky sekaly zuřivě kolem sebe a z hrdla se dral chraplavý skřek.

„Kousl mě do ruky, když jsem spal. Myslil jsem, že je to krysa a zatím – hleďte, je to nějaká kočkovitá šelmička.“

„Černý jako náš Habakuk.“

„A zuřivý jako tygr.“

Pavel vstal a vyhodil dravce ze stanu. Ale tu noc už neusnuli. Vřeskem rozběsněného zvířátka bylo přivoláno několik jiných, která jim až do svítání tropila neladný koncert; některé dokonce vylezlo po stanovém plátně a drze nakukovalo velkýma očima celuloidovým okénkem. Teprve za svítání nastal klid.

Na spaní už neměli chuť. Zatímco si připravili snídani, vyšlo Slunce, jehož růžové červánky se záhy změnily v zlatou zář, která se náhle zlomila v oslnivé nafialovělé světlo, příznačné pro horské slunce. Ale ještě podivnější byla obloha, na východě mléčně bílá, v zenitu modrá a k západu přecházející v indigovou modř, jež jako by se snažila zmírnit tmu nekonečné hlubiny vesmíru, utopenou v dalekém pozadí.

„Podivný úkaz,“ kroutil Petr hlavou.

„Nic podivného pro toho, kdo se jen trochu vyzná v přírodní vědě,“ řekl Pavel. „Jsme tu už značně na severu, v oblasti, která odpovídá asi sedmdesátému stupni severní šířky na zeměkouli, kde sluneční paprsky dopadají velmi šikmo. Mimoto je tato planetka nyní od Slunce mnohem dál než zeměkoule a konečně je obvod Makra nepoměrně malý, což padá na váhu nejvíce, poněvadž horizontální čára je velmi blízko a okruh zmenšen. Sluneční světlo působí jen tam, kde se paprsky odrážejí, jinak se rozptýlí a jsou pohlceny tmou nekonečného vesmíru. A to právě lze pozorovat na této malé asteroidě, kde šikmým dopadem paprsků v této poloze je osvětlována už jen plocha až k horizontální čáře na západ, za kterou se obzor rychle sklání a kde je nyní noc. Proto vidíme západní oblohu indigově modrou a dolů k obzorové čáře ještě více ztemnělou.“

„Ale když jsme zde v poloze, která odpovídá blízkosti pozemské severní točny, proč je zde skoro táž teplota jako na zdejším rovníku?“

„Na tuto otázku nemohu přesně odpovědět,“ přiznával se Pavel. „Zde je v teorii mezera, neboť jsme první, kteří poznávají tyto přírodní úkazy v praxi.“

„Myslím,“ ozval se Arne, „že to spadá spíše do mého oboru, do elektrotechniky. Je nesporné, že Slunce zde vysílá převážně ultrafialové paprsky, které kromě chemických účinků mají také velmi mocné účinky tepelné. Slunce na vysokých horách i za třeskuté zimy působí na pokožku jako za letního žáru v nížině (to zná každý lyžař), ne sice letním úpalem, ale jeho paprsky dovedou pokožku stejně spálit. Jaké opatrnosti je třeba při užívání horského slunce, je všeobecně známé, neboť přemíra může způsobit bolestné, nesnadno se hojící rány, poruchu vaziva a jeho rozklad až do úplného umrtvení. V jisté vzdálenosti působí tyto paprsky nesmírným žárem, asi jako lupa, spojná čočka. Kromě toho jistě účinkují přírodní vlivy této planetky, které dosud neznáme, a myslím, že se neklamu v domněnce, že jedním z hlavních je také její vnitřní elektrické a magnetické napětí.“

„Musíme si pospíšit, chceme-li za dne alespoň projít těmi kaňony k moři,“ upozorňoval Pavel. „Hleďte, jak Slunce rychle stoupá! Zde jistě bude den krátký.“

Seběhli se svahu. Ale sotva vkročili do kaňonu, stanuli v úžasu.

Kolmé stěny tvořily přírodní arkády, malebné podsíně a podloubí, jejichž klenbu podpírala sloupoví tak fantastických tvarů, že by je ani nejbujnější představivost a nejdovednější sochařské umění vyrobit nemohlo.

Byly tu sloupy hladké jako sklo, úžící se dolů a ostrým hrotem spočívající na okrouhlé vypouklině, jež jako by byla naskládána z tenkých mís v pravidelném odstupňování. A každá z těchto mís, obráceně dnem vzhůru na sebe položených, měla jinou barvu.

Nejspodnější a největší byla mléčně bílá, na ní ležela růžová, pak citrónově žlutá, výše bylo několik proužkovaných a vlnovitě kreslených, v nichž se střídala masová červeň s jasnou zelení, nachové skvrny s hnědými, černé pruhy s bílými, a vše bylo od sebe odděleno křišťálově čistou vrstvou, takže celek byl průsvitný.

Všecky tyto mísy byly slity v jediný celek, který budil dojem velikého kulatého šperku z růženínu, citrínu, karneolu, chrysoprasu, heliotropu, chalcedonu a jiných polodrahokamů, včetně ametystu, který na této pestré vypouklině uprostřed trůnil ve skupině nádherných krystalů; z nich jako by vyrůstal do několikametrové výše další div: ohromný štíhlý liliovitý květ, vyrůstající z ametystově fialového stonku v pestře žíhaný průsvitný útvar, jenž do výše hrál v duhových barvách a nahoře se rozvíjel v překrásnou korunu, slitou s klenbou.

Neméně úchvatně působily jiné sloupy, válcovité, hranolovité, krystalovité a šroubovité a jiných roztodivných tvarů. Pohádkové klenby, podlaha a celý vnitřek arkád byly v pravém smyslu se svými hlubokými výklenky a v tajemné tmě mizícími chodbami a slujemi labyrintem v nesmírných dutinách ohromného drahokamu.

„Hmota mě nepřekvapuje,“ rozhovořil se Pavel. „Je to křemen se všemi smíšeninami a sloučeninami. Ale co mě uvádí v úžas, je nevídaná a neslýchaná čistota krystalická, množství a mohutnost, postup vývoje. To, co se u nás vyskytuje jen v maličkých rozměrech, ta krystalizace polodrahokamů, je zde vytvořeno v ohromných velikostech. A mimoto se zde objevuje postup krápníkový. Ty mísovité vrstvy dokazují věkovitý proces usazenin, jaké vznikají ze stékajícího roztoku, jehož voda se vypařuje a nerostná část se zvolna ukládá. Ale takový vývoj je protikladný skutečnému vzniku křemene, který je podle teorie spíše sopečným produktem. Je tedy jedině přípustná domněnka, že tyto kaňony jsou pravěkými pozůstatky někdejší sopečné činnosti. Ale jaká to musela být činnost, aby vytvořila tuto čistou krystalizaci, která obsahuje nesmírné bohatství polodrahokamů, jež je zde možné dobývat jako u nás obyčejný štěrk.“

„Pohádková krása!“ vydechl Arne.

„Podívejme se do těch slují!“

Petrův návrh byl příliš svůdný, než aby odmítli.

Marně bychom se snažili vylíčit dojmy průzkumníků, když kráčeli chodbami a tunely, menšími i většími jeskyněmi, z nichž některé tvořily rozlehlé a vysoké dómy s nesčíslným sloupovím, arkádami a pobočními výklenky a prostorami, jejichž celý vnitřek v záři elektrických luceren plál nevylíčitelnou měnivostí barev a duhových lomů světla.

Často měly útvary pitvorný vzhled a způsobily jim mnohá překvapení, úžas, ale také hrůzu. Tu se jim zdálo, že vidí vysokou postavu pastýře, obklopeného stádem sněhobílých ovcí; jinde zase řítil se z výše zdánlivý mohutný vodopád, v jehož křišťálově čisté hmotě, modré jako mořská voda, lámalo se jejich světlo v duhové kruhy a křivky; hned zase stanuli vyděšeně před hřbitovem, z jehož temných onyxových náhrobků se tyčily mlžné, průsvitné, duchovité útvary, jako by duše pravěkých bytostí pohoršeny rušením svého klidu vystupovaly z podsvětních hrobů. Jinde se jim zježily vlasy hrůzou nad příšernými zjevy zelených a hnědých ještěrů a zvířat, jež jako by se už chystala k útoku...

Zaujati touto hrůznou krásou, zmámeni a očarováni stále novými objevy, procházeli tunely a průchody, jimiž se stěží provlékli, zapomínajíce na návrat a orientaci.

Pojednou stanuli na prahu ohromného dómu, jehož otvorem ve vysoké klenbě padal proud denního světla, sice jen matný, ale postačil, aby viděli, že stojí v podzemním kotli, na jehož dně se chvěje černá vodní hladina.

Sychravý chlad jim výstražně dýchl vstříc.

„Vraťme se,“ zvolal Petr stísněně.

Ano, vrátí se.

Proplazili se nazpět úzkým a nízkým tunelem, v horečném chvatu, sami nevědouce, co je k tomu štve, proběhli příšernou prostorou s přízraky pravěkých oblud, pádili křivolakou chodbou, jejíž vzhled se zdál zcela nový.

„Šli jsme tudy?“ vyrazil Arne sípavě z hrdla otázku.

„Jen dál! Rychle! Ať už jsme – venku,“ pobízel Petr udýchaně.

Ano, kéž už jsou venku! Všichni tři měli tutéž touhu. Všecka ta pohádková krása ztratila pro ně půvab.

Běželi dál. Ale zakrátko se potvrdila Arnova hrozná předtucha: nemohli dál! Tunel před nimi se rozšířil, stěny se rozplynuly a také půda se propadla do hlubiny, jejíhož dna nedosáhlo ani ostré světlo elektrické lucerny, které naštěstí včas odhalilo propast, na jejímž okraji se Petr, jenž běžel prvý, zastavil.

Stanuli. Slyšeli temný hukot: bu-žžž! bu-žžž! znělo v pravidelných přestávkách.

Duní a šumí to vzbouřená krev v jejich tepnách a mozku? Ne! Hukot vychází z propasti, z té černé hlubiny, kde jako by dýchala sopka.

„Zpátky!“ velel Arne.

„Zabloudili jsme!“ zahvízdl Petr.

„Tvou vinou!“ vyjel na něho Pavel. „Letíš jako blázen a...“

„Jen klid,“ vpadl Arne. „Ztratíme-li teď hlavu, ztratíme život. Za mnou, hoši! A spěchat pomalu!“

Kráčeli zpátky. V jednom záhybu se objevilo rozcestí. Tudy snad?

Ostrý kužel elektrického světla ozářil krátkou chodbu a za ní prostor s obrysy hrobek, pomníků.

„Hřbitov,“ vydechl Arne úlevně.

Našli tedy stopu. Ale když vešli, ukázalo se seskupení náhrobků jiné, než jak je viděli dříve: průsvitné tvary, zvedající se nad hrobkami, měly odtud jiný vzhled.

„To není týž hřbitov,“ zajektal Petr.

„Jen klid,“ tišil ho Arne. „Snad je týž, ale vešli jsme jinou stranou. Musíme jej obejít a pozorovat skupiny, až je uvidíme jako poprvé. Pak už lehce najdeme východ. Jenom žádný kvap a neztratit rozvahu!“

Avšak ukázalo se, že jejich úkol není lehký. Zvolna obešli prostor, krok za krokem pozorujíce a posuzujíce útvary.

„Zde jsme nebyli,“ řekl Arne zklamaně, když stanuli zase u jícnu tunelu. „Je to jiný hřbitov, zabloudili jsme!“

Z Petrovy hrudi se vydral vzdech.

„Neskuč, babo!“ osopil se na něho lékař. „Vypadá to sice jinak, ale myslím, že jsme přece na správné cestě. Rozdíly a odlišnost tohoto seskupení nám kreslí rozrušené nervy. Až se uklidníme...“

„Musil by odtud vést ještě jiný východ a na ten jsme nepřišli,“ namítl Arne.

„Mohli jsme jej lehce minout. Hleděli jsme více na útvary než na stěny. Obejděme jeskyni ještě jednou!“

„Máš pravdu, Pavle,“ připustil Arne. „Obejdeme ji znovu. My dva budeme pozorovat hrobky a Petr se musí dobře dívat po stěnách.“

Prohlídka pokračovala.

V jednom místě Pavel zvlášť dlouho hleděl na útvary:

„Odtud se mi zdá... nemyslíš, Arne?“

„Hm, nevím. Tvary jsou i mně povědomé, ale... není to klam? Vidíme je teď už podruhé a...“

„Není tu otvor ve stěně,“ hlásil Petr.

Skutečně, stěna byla uzavřena. Světlo jejich luceren se odráželo od lesklých vrstev, které splývaly z výše jako záclony a divadelní kulisy, ale v pozadí byly slity v jedno těleso.

Nyní znervózněl i rozvážný Arne, a to byla – chyba.

„Pojďme dál,“ pobídl netrpělivě.

Konečně zase stanuli u ústí tunelu.

„Marně! Věčný bože... Snad abychom se vrátili k propasti?“

„Ne, Arne,“ vpadl mu rázně do řeči lékař. „Tolik se vyznám v psychologii, abych věděl, co dovedou rozrušené nervy. Zůstaneme zde. Odpočineme si. Nemáme co zmeškat. Venku už je jistě tma. Povečeříme a vyspíme se.“

„Zde?“ protestoval Petr.

„Proč ne? Není tohle nádherná ložnice? Prostranná, vzdušná, stvořená ze vzácných kamenů... Ani nejbohatší mahárádža si nemůže takový přepych dovolit.“

„Že se ti chce ještě dělat vtipy,“ zavrčel Petr.

„A to nádherné hrobové ticho.“

„Ba věru, hrobové!“

„Snad některý ten průsvitný přízrak oživne a ukáže nám cestu na boží světlo. Někde přece musí být východ.“

„Jenže jak jej najít v tomto hrozném bludišti?“ zamumlal Arne.

„Inu, musíme hledat. Kdo hledá, najde.“

„Máš pravdu, Pavle,“ stiskl Arne lékaři ruku. „Vrátil jsi mi rozvahu. Vyspíme se. Zítřek je moudřejší dneška. Čert by v tom byl, abychom se odtud nevymotali i bez Ariadnina klubka.“

Klid a naděje obou přátel posilnily také skleslého Petra, alespoň tak, že s chutí povečeřel. Ale když slyšel pravidelný dech spících kamarádů, začala Petrova fantazie pracovat. Snad skutečně světélkovaly útvary v čiré tmě nebo to byla Petrova představivost: občas zjasněly obrysy útvarů nad černými hranoly a deskami. Tu pak se zježenými vlasy a zalévaje se studeným potem viděl vznášet se veliké hlavy s rozevlátými vlasy a vousem, který jako mlžný fábor splýval dolů do několikametrové délky. Přísná tvář, vyčítavá, kárající a zase útěšná...

„Ne – mo! Ach, Nemo, zachraň nás!“ cvakal zuby.

Zjev se rozplynul. Ale zato jinde zase modravě zaplály na chvilku plavé cáry a na jejich temeni lebky s prázdnými očními důlky a rozšklebenými čelistmi... jako by fialová jiskra zatančila vespod, přeskakovala po cárech rubáše vzhůru, zavířila v lebce, ďábelsky zasvitla v očních důlcích... jemný praskot se ozval... či to byla sluchová halucinace? Ne! Nebyl to klam, neboť se probudil Arne s rozespalou otázkou:

„Co děláš?“

„Po... podí... vej se!“ vztáhl Petr třesoucí se ruku.

„Blázníš?“ zabručel lékař.

Ale také on hleděl vyděšeně na příšerný světélkující sloup.

„Co je to?“

„Elektrické výboje,“ řekl Arne klidně. „Velmi zajímavé. Myslil jsem, že ty průsvitné útvary jsou ze sklovité hmoty. Ale sklo není elektricky vodivé. Buďto je tedy celá ta hmota jiná; nebo obsahuje v sobě vodivé vrstvy a žíly, což se mi podle toho probíhání elektrického proudu zdá přijatelnější. Pak jsou tyto útvary podobné umělému horskému slunci, jakási veliká tělesa z křemičitého skla, jimiž probíhá nějaká vodivá látka. Teď to zhaslo!“

„Což abychom si to blíž prohlédli?“ navrhoval Pavel.

„K tomu neradím, ba, musím varovat! Neznám tu hmotu, dotyk by mohl zabít jako styk s vedením vysokého napětí. Ale je jisté, že můj předpoklad o nesmírné kondenzaci elektřiny na téhle planetce je správný.“

Petr zahučel, zabalil se i s hlavou do houně a zakrátko usnul jako dudek.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

16.11.2019 15:17