Bez COOKIEs je omezený přístup!

Venuše čili krasopaní

Zpět Obsah Dále

 

Uplynulo několik dní, v nichž se nepřihodilo nic, co by stálo za zmínku.

V té době se Petr značně polepšil. Ani Pavel, ani Arne netušili pravou příčinu tohoto obratu. Dříve veselý a sdílný hoch se změnil ve vážného, zamlklého muže, skorém mrzouta.

Automaticky plnil svůj kuchařský úkol a bez námitek se podřizoval strážní službě i dobám odpočinku. Jeho zasmušilá tvář se však vždy rozjasnila, když usedal ke své práci. Až zase někde přistanou, bude mít pro svou práci víc času, utěšoval se optimisticky. Pak se nedá vyrušit ničím.

„Arne!“ volal Pavel do ložnice, kde Arne dospával, když byl vystřídán na hlídce Pavlem, zatímco Petr seděl u svých rysů. „Blížíme se k Venuši. Pojďte se podívat! Zajímavý pohled!“ zval nadšeně.

„Nezajímá mne,“ zavrčel Petr.

Zato Arne vyskočil z postele a čile vyběhl do kopule, kde se mu naskytla krásná podívaná.

Na temné obloze, na straně odvrácené do Slunce, plál kotouč jako ohromný opál. V průsvitné mlze se rýsoval talíř o něco menší než Měsíc. Jeho střed svítil červeně jako roztavený kov, kolem byl pastelově modrý kroužek, který k okraji kotouče přecházel do fialova. Obrys planety byl dosti jasný, asi jako Slunce prosvítající jemnou záclonou mlhy. A kolem celého zjevu byla překrásná kruhovitá duha.

„Báječné!“ vydechl Arne uchvácen. „Ano, může to být jen Venuše. A teď už chápu, co jsem nemohl dosud dobře pochopit. Kladl jsem si totiž otázku: Jak je možné, že Venuše září tak krásně, když je stále zahalena do mraků a - proti jiným planetám poměrně malá – převyšuje třpytem dokonce mnohou stálici, která svou podstatou patří mezi slunce? Teď už vím: její jas nevzniká z přímého odrazu slunečního světla od povrchu, tvoří jej lom slunečních paprsků v té spoustě par, v nichž se světlo láme a znásobuje, asi jako ve vybroušeném mnohostěnném křišťálu nebo briliantu. Proto má Venuše takový démantový třpyt. Osud nám přeje, Pavle. Nastává nám velký úkol. Nebudu se moci od řídicího stolku hnout, dokud nepřistaneme, bude-li vůbec možné přistát. Každým okamžikem se zvyšuje nebezpečí, blížíme se rychle a musíme dát pozor, abychom čelili překvapení, a bude-li třeba, včas se odpoutali.“

„Myslím, že máme ještě času dost.“

„Zdánlivě. Průměr Venuše se nám teď jeví ještě o něco menší než Měsíc. A poněvadž je Venuše o málo menší než Země, jsme od ní nyní dál než Země od Měsíce. Co dělá měřič rychlosti?“

„Dosud neúčinkuje.“

„Ten přístroj také selhal. Bude třeba jeho stupnici rozšířit, jestli to pomůže. Ukazuje se, že měřit rychlost v meziplanetárním prostoru není možné. Výškoměr nefunguje samozřejmě také.“

„Ne.“

„Ovšem, začne, až se víc přiblížíme. Jiskření rozsochy?“

„Stále stejné.“

„Tak by zatím bylo všecko v pořádku.“

„Obrys Venuše se rychle zvětšuje. Teď už je velká skoro jako Měsíc. A zdá se mi, jako by zvolna stoupala do výše.“

„To je důležité, Pavle. Začíná na nás působit její přitažlivost a hrot Aeronautila se naklání k jejímu povrchu. Dosud necítíme změnu těžiska. Mohla by nastat náhle a došlo by zase k nepříjemným kozelcům. Zkusím, je-li tento předpoklad správný.“

Arne stiskl brzdicí páku.

„Pozoruj měřič rychlosti!“ velel Pavlovi.

„Začíná reagovat. Ručička přeskočila celou stupnici a zůstala na nejvyšším bodu.“

„Nemýlil jsem se. Dostáváme se na okraj přitažlivosti. Nyní přepojím z rozsochy na spodek letounu.“

„Venuše klesá dolů!“

„Správně. Obracíme se k ní dnem. Byl nejvyšší čas. Co teď dělá rozsocha?“

„Nic. Je temná. Zato slabě jiskří dno. Planeta je teď pod námi.“

„V pořádku. A rychloměr?“

„Třicet kilometrů ve vteřině.“

„To je asi sto tisíc kilometrů za hodinu. Přípustná rychlost v této vzdálenosti, kde není ještě atmosféra. Co výškoměr?“

„Dosud nic.“

„Roste obrys Venuše?“

„Nezdá se.“

„V poměru k velikosti jsme od ní přes půl miliónu kilometrů. Při této rychlosti pádu bychom přistáli asi za pět hodin. Ale to ovšem není možné, neboť budeme muset už teď zvolna brzdit, a jakmile se dostaneme tisíc kilometrů nad povrch, nesmí být naše rychlost větší než několik set kilometrů v hodině, a čím níž, tím volněji musíme klesat, poněvadž nevíme, jak vysoko sahá atmosféra. Je-li hustší než pozemská, mohla by náš letoun třením povážlivě zahřát. Prozatím máme nejnutnější opatření za sebou a na tři či čtyři hodiny klid. Jenže i to jsou všecko jen teoretické předpoklady a nesmíme se vzdát opatrnosti. Hlavní úlohu nyní bude hrát výškoměr, až začne účinkovat.“

„Nespustím jej z očí,“ usedl Pavel k přístroji.

Tři hodiny uplynuly v klidu, když se konečně ručička na výškoměru zachvěla.

„Jsme sto dvacet tisíc kilometrů vysoko,“ hlásil Pavel a po chvilce dodal: „Klesáme. Osmnáct set kilometrů v minutě.“

Arne posunul brzdicí páku. Prudké přetížení, které se projevilo, se zase pozvolna vyrovnalo.

„Teď se pád zmírnil skoro na polovinu,“ hlásil Pavel.

Za další hodinu byli ve výši padesáti tisíc kilometrů. Brzda zase zmírnila pokles a po hodině ukazoval výškoměr dvacet tisíc. Arne uznal za vhodné zmírnit i tuto rychlost a trvalo zase hodinu, než byli ve výši deseti tisíc, kterou si Arne vytkl za hranici pro mírný pokles. Nyní padal Aeronautilus rychlostí pouhých dvou tisíc kilometrů za hodinu, takže trvalo další čtyři a půl hodiny, než byli ve výšce tisíce kilometrů, z které klesali pod účinkem brzdy ještě volněji.

Je nemožné vylíčit pohled, který se jim naskytl, když pohlédli z okna. Hluboko pod nimi zářil nesmírný duhový kruh, jenž ovíjel ohromnou plochu, která až oslnivě bělostně svítila a tvořila kouzelné obrazce, modře a nachově opalizující a jako v kaleidoskopu měnící své tvary. Čím víc se blížili, tím živěji hrála změna tvarů a barev, nabývajíc vzhledu rozvlněné bělostné pěny, přejemného průsvitného závoje a krajek, vzdouvaných vánkem. Pod účinkem brzdy se zvolna vnořili do této nádhery a tím okamžikem se v kopuli zšeřilo. Okenní skla byla najednou neprůhledná a všecka krása zmizela.

Arne rozsvítil žárovky a s rukama na pákách volal na Pavla:

„Hlas každé klesnutí.“

„Tři tisíce metrů.“

„Metrů?“

„Ano. Mnoho jsme zmeškali pozorováním...“

„Rychlost pádu?“ velel Arne netrpělivě.

„Mnoho!“ Arne přitáhl brzdu trochu náhle, takže výbava lékařovy laboratoře zachrastila. „Kolik teď?“

„Dva metry ve vteřině.“

„Budiž! Ve výši pěti set zavolej!“

Když pak Pavel tuto polohu ohlásil, zmírnil Arne pokles na polovinu a žádal, aby mu bylo hlášeno každých dalších sto metrů.

Ale už po prvém hlášení se rozhodl jinak:

„Dobře sleduj výškoměr!“ velel a jeho ruka pohnula brzdicí pákou.

„Stojíme,“ oznámil Pavel výsledek. A po chvilce: „Malounko stoupáme.“

„A nyní!“

„Stojíme pevně ve výši tří set osmdesáti metrů.“

„Dobře. Musím se trochu orientovat.“

„Jsme v naprosto neprůhledném mraku.“

„Vím. To nelze změnit a je to podřadné. Hlavní je teď zjištění teploty, tlaku vzduchu a jeho hutnosti.“

„Ach, ovšem,“ Pavel přiskočil k oknu, na jehož rámu byl připevněn teploměr. „Panečku, pěkné vedro: sedmatřicet Celsia. Jako v parní lázni.“

„A tlakoměr?“

„Strašně nízko: sedm set šest a ještě pomalu klesá.“

„Počkáme chvilku, až se ustálí. Ale ta hustá mlha je nepříjemná. Není vidět ven ani na píď. Nasaď baňku na kohoutek a vpusť do ní vzduch zvenčí.“

„Musím z ní dřív vysát vzduch.“

„Ovšem. Máš přece vývěvu.“

Do baňky vnikl prudce proud páry, jakoby vypuštěn z parního kotle. Ale pára se záhy v baňce srazila, po skleněném obalu uvnitř skanuly krůpěje vody a vnitřek byl čirý. Když pak otočil Arne kohoutkem na baňce a přidržel k němu hořící kahan, plamen nejen že neuhasl, ale nijak se nezměnil.

„Atmosféra je dýchatelná. Teorie o dusivých plynech padá.“

„Mohli bychom provést analýzu.“

„To v každém případě.“

Ukázalo se, že ovzduší Venuše má skoro totéž složení jako pozemské, jen vodíku bylo o něco víc; to ostatně odpovídalo vlhkosti atmosféry.

„Zdá se, že nebude závažných překážek,“ řekl Arne spokojeně. „Jen ta teplota je trochu vysoká. Ale vlhkost vzduchu usnadní dýchání. Co tlakoměr? Hm, šest set devadesát čtyři. Hodně nízko. Nuže, spustíme se. Pozor na výškoměr, Pavle! Nesmíme se dotknout dnem letounu půdy, poněvaž bychom vybili napětí.“

Zlehounka klesali. Pavel konečně vyslovil poslední možnou vzdálenost: dva metry. Potom Aeronautilus konečně pevně stanul ve vzduchu.

Arne úlevně vydechl, protáhl údy a vstal z křesla.

Nová kontrola přístrojů jim přinesla příjemné překvapení. Tlak vzduchu stoupl na sedm set deset, teplota se snížila na třicet dva stupně Celsia a vzduch za okny zprůsvitněl. Páry zřejmě zřídly.

Ale ještě větší překvapení jim poskytl pohled z okna dolů. Rozeznávali obrys plochy kolem letounu, dost do široka rozložené. Byla temná, možno říci černá, lesklá, snad orosená sraženými parami. A nejpodivnější bylo, že kolem ní v pravidelném odstupu byly jakési terasovité, čtvercovité výklenky, které zřejmě vyčnívaly nad příkrý sráz, jenž kolem padal do hloubky, kde se výpary rozplývaly, takže mohli i prostým okem dosti jasně pozorovat krajinu.

Tkvěli nad temenem vysokého kopce, který měl tvar komolého kužele, kolem něhož se rozkládala krajina podivného vzhledu. Hustá mlha, řídnoucí teprve pod nimi, umožňovala sice jen rozhled do malého okruhu kolem úpatí hory, ale přesto viděli dosti jasně, že se kolem rozkládá bažina, protkaná od úpatí úzkými choboty země, jež se zdály být dosti pevné, aby unesly člověka, a jejichž okraje byly místy lemovány jakýmsi druhem vysokého rákosí. Na mělkých místech rostly husté džungle obrovského kapradí a štíhlých bambusů a palmovitých papyrusů.

Jinak se zdálo, že nikde není živého tvora.

Slunce bylo za neproniknutelnou clonou bílých mraků a pohled nebyl zvlášť vábný. Nehybné vodní plochy se podobaly zakaleným, zšedlým zrcadlům.

Úhrnem vzato: pustý močál se zrádnými, bezednými tůněmi a na pohled malebnými, ale vpravdě potměšilými džunglemi. Divoký kout netknuté přírody.

A tu zase upoutaly jejich pozornost pravidelné výstupky kolem přistávací plochy. Vtíralo se jim na mysl mnoho otázek.

Proč byli přitaženi právě sem, na temeno této homole, jejíž příkré stráně, černé, hladké a lesklé jako sklo, jsou neschůdné i nejdovednějšímu horolezci? Vždyť jsou zde jako na pohádkovém skleněném kopci. A co ty výstupky vyčnívající nad sráz, pravidelně čtvercovité, stejnoměrně rozestoupené? Je myslitelné, aby byly výtvorem přírody? Ale vždyť... neklamou se... vedle každého výstupku je vidět kovové páky, podobné brzdovým pákám u moderního automobilu.

Jak si to vysvětlit?

„Vystoupíme. Prohlédneme si ty výstupky zblízka,“ naléhal Pavel.

Když šli dolů do ložnice, pocítili neobyčejnou lehkost.

„Zdá se, že Venuše má značně menší přitažlivost,“ mínil Arne.

„To není zdání, ale skutečnost,“ potvrdil Pavel, „a velmi mě to překvapuje, neboť jsem při té hustotě atmosféry očekával opak. Tak co je s tebou?“ obrátil se na Petra, zabraného do práce.

„Proč?“ vzhlédl k němu Petr nechápavě.

„Vystoupíme.“

„Spánembohem!“

„A ty?“

„Mám práci.“

„Ta ti neuteče. Člověče, kolem nás jsou zázraky.“

„Zázrak! Eh! Já mám tady,“ ukázal na papír, „jiné zázraky.“

„Nech ho, Pavle,“ chlácholil Arne nespokojeného lékaře. „Prohlédneme si zatím jen končiny pod námi a vrátíme se. Dnes už beztak nebudeme moci sestoupit z hory, bude-li to vůbec možné, poněvadž se mi zdá, že se začíná stmívat a brzy nastane noc. Je hloupé, že nevidíme Slunce.“

„Neoblékneme skafandry?“

„Nemyslím, že jich bude třeba. Ostatně, uvidíme až v turniketu...“

Sestoupili do spodní části letounu. Arne stiskl ve stěně knoflík, zevní dveře vyjely vzhůru a mladí cestovatelé byli nyní oddělení od ovzduší Venuše jen zasklenými křídly turniketu.

„Vystoupím první,“ maskoval Pavel svou vědeckou nedočkavost, „můj lékařský instinkt lépe vystihne, bude-li v atmosféře nějaké nebezpečí pro naše dýchací orgány.“

Turniket se otočil a první Pozemšťan vsál první doušek Venušiny atmosféry do plic. Bylo vidět, že mu lahodí, neboť se na Arna spokojeně usmál. Arne nedočkavě pošinul otáčivou přepážku. Dusné, vlhké vedro mu dýchlo do tváře, ale plíce lačně sály vzduch, který příjemně zavlažil průdušky a sliznice.

„Jako v tropech po lijáku!“ zahřměl Pavlův hlas tak mocně, že se oba zarazili.

„Proč tak hulákáš?“ Bylo to podivné; Araova tichá otázka zněla stejně burácivě.

„Chlapče,“ hovořil Pavel bouřlivým šepotem, „tohle je legrace. Kdybych zařval, prasknou nám bubínky. Teď šeptám, a přece to zní jako hlasitý hovor. Rozhodně je to vliv atmosféry, neboť na téhle špici nemůže být zvláštní akustika ani vlivy, které by zesilovaly zvuk. Seskoč dolů! Neboj se! Ty dva metry jsou jako schůdek na zemi. Docela lehce se sneseš. Hopla! Vidíš! Vsadil bych se, že nevážím víc než dvacet kilo. Koukej, jaká divná hmota,“ ukazoval na půdu plochy.

„Ano, černá a hladká jako břidlice.“

„Podobá se jí, ale na hmat je jiná. Chtěl bych si kousek vzít k chemickému rozboru, ale celá plošina je jakoby slita v jeden celek. Až sestoupíme dolů, snad najdeme nějakou štěpinku.“

„Prohlédněme si ty výstupky,“ vykročil Arne k okraji. „Na mou věru, Pavle, nad tímhle mně zůstává rozum stát.“

„Mně také,“ přisvědčil lékař.

Výstupky byly – stroje. Byly to doslova čtvercovité plošky vozíků, jejichž čtyři kola stála na kolejnicích, mezi kterými byl pás drobounkých schůdků. Tyto kolejnice padaly po příkrém svahu do údolí a končily na úpatí kopce. Plocha vozíků – asi čtyři metry do čtverce – byla vodorovná, a protože byla vysunuta přes svah, byla přední kola postavena na kovové konstrukci a mezi nimi ozubený válec, jehož zuby zapadaly do mřížoví kovového pásu.

„Ozubená dráha,“ uhodl Arne. „Jedna páka uvádí vozík do chodu a druhá je brzda. Potud je mi to jasné. Ale hnací síla? Dolů mohou sjíždět vlastní tíží, ale nahoru?“

„Ocelové lano.“

„Možná. Ale i pak musí být nějaký pohon. Je to totéž jako výtah, který, ať jakkoli, musí být něčím hnán. Vespod kromě válce nevidím motor ani jiné zařízení. A také na válci není navinuté lano, které by na něm teď, kdy je vozík nahoře, být muselo.“

„A což, je-li tam uvnitř hory, kde má vozík nějakou protiváhu?“

„Sotva. Počkej, sešplhám na ten mřížový pás a prohlédnu spodek.“

A po chvilce hlásil: „Ne, Pavle, vozík není spojen lanem. Povrch půdy je pod celým vozíkem bez nejmenší poruchy. Ale napadá mě... ano, jediná možnost: hnací síla je ukryta ve válci. Ale pak to může být jen elektrický motor. A poněvadž nikde není ani stopy po vedení, je zde užíváno – statické elektřiny. Doktore, tohle je ale... Víš, kde jsme?“

„Na Venuši.“

„Naivní odpověď,“ zabručel Arne. „Tohle místo,“ ukázal na temeno kopce, „víš, co je to?“

Pavel rozpačitě pokrčil rameny.

„Letiště!“ Arnova odpověď zaburácela v podivném ovzduší tak, že si Pavel s bolestným zasyknutím mnul uši.

„Odpusť, zapomněl jsem. Ale, hochu, tohle je ohromný otazník! Kde je teď teorie o druhohorní době na Venuši? Člověče, přece druhohorní dinosauři, brontosauři a všecka ta ještěří čeládka nevyrobila tuto ozubenou dráhu a neobjevila využití statické elektřiny, která je na Zemi dosud nespoutána a její problém se podařilo rozluštit dodnes jenom mému dědu a Nemovi? Musí zde žít tvorové dokonalejší a vyspělejší než u nás. Pavle, tohle je...“

„Výborné!“

„Naopak, povážlivé!“

„Proč? Civilizovaných lidí se přece nemusíme bát.“

„Přijde na to. Na Marsu jsme sice byli Agirem uvítáni vlídně, ale na druhé polokouli... Vzpomeň si jenom na Démona, který byl také civilizovaný.“

„Nemusí zde být totéž.“

„Nemusí, pravda. Ale ta krajina pod námi. Škoda že máme jen malý obzor pro ty prokleté páry... Tuze připomíná svou pustotou Démonovu polovici Marsu. Kolem nás je močál, pustý kraj, divoký kus přírody s hustými džunglemi a houštinami. Ale přesto mám dojem, že rostlinstvo odpovídá teorii o druhohorní vegetaci, zvlášť ty obrovské kapradiny, přesličky, papyrusy.“

„Vidíš! Ovšem je to první dojem v tomto úzkém okruhu. Snad je nedaleko, ukryté našemu oku, město s nádhernými paláci a vším přepychem moderní civilizace, výstavnější, než jsme viděli na Marsu. Konečně není třeba, abych předbíhal, snad jsem přece jen příliš podlehl fantazii. Ale tahle hora, Pavle, s ozubenou moderní dráhou a vozíky, poháněnými statickou elektřinou, to je jako bys uprostřed močálu a džungle někde v Belgickém Kongu postavil vilu se vším nejmodernějším komfortem. Zřejmě je to letiště. Pak zde musí být vzducholodi, ale ne takové hračky, jaké jsou pýchou osvíceného dvacátého století na Zemi. Musí to být vzducholodi, které se přinejmenším vyrovnají Aeronautilu, neboť jsou také poháněny statickou elektřinou. Tedy – konkurence. A povážlivá!“

„Na Marsu jsme přece měli také konkurenci.“

„Inu, měli. Ale to byl Mars, kde nás slavnostně usadili na nádherném letišti. Zde jsme přistáli na pusté homoli bez uvítání a ceremonií. Na Marsu jsme měli pod sebou nádherné město. Zde jsme nad bažinami a džunglemi. Nějak mi to neklape. Je příliš veliký rozdíl mezi technickým pokrokem zde nahoře a pravěkou divočinou dole kolem nás. Nu, vrátíme se. Je už soumrak. Zítra sjedeme na obhlídku.“

„Velice se těším.“

„Já též, ale v noci se musíme střídat na stráži.“

Noc byla tak tmavá, že Petr, který ochotně svolil k hlídce za své unavené kamarády – aspoň bude moci nerušeně pracovat -, neviděl z otevřeného okna kopule, kam si přenesl své rysy, ani na píď.

Oba jeho druhové spali v ložnici i s Habakukem přituleným k Arnovu boku.

Petr byl zabrán do rýsování. Otevřeným oknem proudil do kopule prohřátý vlhký vzduch, těžký a nehybný, ale lahodný jako příjemná inhalace.

Bylo mrtvé ticho.

Až pojednou...

Kolem půlnoci se ozval zvuk podobný šumění křídel velikého ptáka. Zahloubaný Petr by byl ten zvuk nevnímal, kdyby se nebylo současně stalo něco jiného: otevřeným oknem vnikla do kopule vzdušná vlna s cárem urvané teplé mlhy tak silně, že se Petrovy papíry s rozpočty a formulkami rozlétly po podlaze.

Zahromoval, sebral zápisky a vyskočil, aby zavřel okno. Ale jen vyskočil, stanul jako sloup: plochu otevřeného okna vyplňovalo poprsí obludy, jakou by stěží vytvořila jeho bujná fantazie. Dvě pracky, pokryté velikými šupinami s dlouhými prsty, zakončenými zahnutými drápy, svíraly římsu okna; ze silné hrudi vybíhal dlouhý hadovitý krk a nad ním zploštělá ještěří hlava s rovným zobákem, delším a silnějším než klofec pelikána, s kulatýma očima, zelenýma jako smaragd, v nichž úzká kolmá štěrbina kočičí zornice mžourala do ostrého světla žárovky.

Netvor se rozhlížel po kopuli... a pojednou natáhl krk, jehož šupiny zahrály ve světle jako kalená ocel, a hltal skleněné zkumavky a baňky s drahocennými polotovary chemických výzkumů, které si Petrovi kamarádi přinesli z Erósu.

„Necháš to, potvoro!“ zařval Petr.

Příšera spolkla láhev s jódovou tinkturou, zasvítila vztekle očima, rozevřela široce zobák, po jehož krajích se blýskaly řady dlouhých ostrých zubů, a odpověděla skřekem, při kterém Petrovi ztuhla krev.

Tento zvuk slyšeli Petrovi druhové už na prahu kopule, kam se vřítili, probuzeni jeho výkřikem. A také ti stanuli na prahu ohromeni.

Snad se netvor přece jen zalekl nástupu přesily: v pozadí za krkem a hlavou vyvstaly obrysy silných kloubů, spojených temnou koží, pracky pustily římsu, prudce se odrazily a zjev zmizel ve tmě jako strašidelný přelud.

Nový vzdušný vír se zatočil v kopuli a Petr sbíral svá lejstra podruhé.

„Co tomu říkáš?“ obrátil se Arne na Pavla.

„Tohle mohl být jen ornitosaurus,“ mumlal přírodovědec s vyjeveným výrazem ve tváři, „ptakoještěr, jací žili na Zemi kdysi v době křídové čili v druhohorách.“

„Pak jsme právě viděli živý důkaz, že teorie o stupni vývoje této planety je správná.“

„Ano, Arne.“

„Nuže, co soudíš teď o poměru vývoje zdejší přírody k vývoji techniky?“

„Jsem tím zmaten. Nemohu si to vysvětlit. Je to tak úžasné.“

„Což není možné, aby lidský duch předstihl přírodní vývoj?“ ozval se Petr. „Vždyť je to základní pravidlo technické vědy, její hlavní úkol.“

„Ano, Petře,“ souhlasil Arne, „jenže technické pokroky znamenají už výkon a ten musí mít nějaký základ.“

„Jaký základ? Všechny vynálezy a objevy mají základ v duši vynálezce. Je to tvorba,“ vrčel Petr.

„Takhle s ním nepořídíš, Arne,“ rozhovořil se lékař. „Petrovi se musí dát všecko po lopatě. Poslouchej, nedovtipo, víš, že člověk je nejmladším výtvorem přírody? A víš, že v druhohorní době, kdy žili obrovští ještěři, nebylo po lidské bytosti ani stopy? Druhohorní doba je stupeň vývoje, kdy podle přírodních zákonů není existence člověka možná.“

„Zde nejsme na Zemi. Kdo může tvrdit, že vývoj na Venuši měl týž průběh jako u nás?“

„Příroda,“ odpověděl Pavel pevně. „Zákony jejího vývoje platí v celé naší sluneční soustavě.“

Chtěl vykládat dál, vtom však zvolal: „Kdo to kramařil v mé laboratoři?“

„Létající kamarád,“ odpověděl Petr s úsměškem.

„Ornitosaurus?“

„Snad se tak jmenuje. Nepředstavil se mi.“

„Arne, všecky vzácné zeminy z Makra jsou pryč!“

„A také láhev s jódovou tinkturou,“ doplňoval Petr škodolibě.

„Snad jsi mu to dokonce házel do zobáku, aby nezhltl tebe, co?“

„Ne. Nejsem krmič ptakoještěrů.“

„Nerozčiluj se, Pavle, tím už nic nespravíš,“ mírnil ho Arne. „Je to sice nenahraditelná škoda, ale nezbývá než...“

„Zažije-li všecko, tu tinkturu jistě ne,“ odsekl lékař.

„Budeš mít vděčného pacienta,“ rozdrtil ho Petr mezi zuby a odnesl svá lejstra do ložnice. Ulehl a hned usnul.

 


Zpět Obsah Dále

Errata:

16.11.2019 15:17